Scalia ale v prvé řadě nebyl žádným ideologem, byl především člověkem zdravého rozumu, přiměřené dávky skepse a mimořádného vtipu. Zastával názor, že není nic hloupějšího, než vykládat americkou ústavu ve světle „ducha doby“ coby jakousi living constitution. Jako syn italských imigrantů věděl, že mávat s praporem „ducha doby“ není po zkušenostech z Německa 30. let a východního bloku tím úplně nejlepším argumentem. Ústavu je třeba vykládat tak, jak byla v době vzepětí vznikajícího amerického národa v boji za svobodu koncipována – jako dokument poskytující velký prostor základním svobodám při respektu k přirozenému řádu společnosti.
O tom svědčí jeho tendence k na jedné straně širokému výkladu svobody slova a projevu (včetně práva spálit vlajku jako výraz určitého postoje) či práva držet zbraň, a na druhé straně odpor vůči petrifikaci dnes „pokrokových“ názorů na straně druhé – ať už se jedná o tzv. pozitivní diskriminaci rasových menšin (affirmative action) nebo redefinici manželství tak, aby zahrnovala i stejnopohlavní svazky. Scaliovi znělo bizarně vyvozovat z americké ústavy právo na potrat a současně žádat zrušení trestu smrti.
Pokud jsou stoupenci těchto „pokrokových vymožeností“ dnes v Americe označováni jako „liberálové“, jedná se o pozoruhodné vítězství levice v jejím boji za ovládnutí veřejného diskursu. K tomu ostatně významně přispěla mainstreamová média a univerzitní elita z východního pobřeží Spojených států. Scalia však nikdy nechtěl, aby se součástí tohoto proudu stal Nejvyšší soud Spojených států amerických jako instituce s mimořádným společenským renomé a právní i politickou váhou. Byl si vědom toho, že rozhodnutí soudu znamená v podstatě odnětí určitého tématu politické debatě tím, že se z určitého subjektivního nároku stane součást katalogu lidských práv. Pouhé rozhodnutí těsné většiny 5 z 9 soudců, kteří navíc nejsou voleni a nepředstavují reprezentativní vzorek společnosti, nemůže měnit názor občanů vyjádřený ve volbách či v referendu.
Proto ve svém odlišném stanovisku (disentu) k rozhodnutí Obergefell v. Hodges, které v rozporu s většinovým výsledkem referend v jednotlivých amerických státech zakázalo pojímat manželství pouze jako svazek muže a ženy, vyjádřil názor, že toto rozhodnutí představuje „justiční nárok na legislativu“, tedy „nárok fundamentálně rozporný s naším systémem vlády“, a zpochybňuje tak principy demokracie, parlamentarismu a federálního zřízení. Proti takovéto uzurpaci hájil Scalia tradiční zásadu soudcovského sebeomezení (judicial self-restraint), kterou by si soudci nejvyšších soudních instancí měli stále znovu a znovu připomínat. Mimochodem u zmíněného soudního rozhodnutí, které si na rozdíl od politického usnesení parlamentu klade určitý metafyzický nárok a evokuje představu nezvratitelného a odborného posouzení, je zajímavé, jak precizně jsou argumentačně vystavěny disenty předsedy soudu Johna Robertse a Antonina Scalii. V kauze zvítězila jenom momentální početní převaha mezi soudci, nikoli argumentační váha…
To, co Scaliovi zajistilo široký ohlas, ale není jen právnická erudice. Osobní šarm, specifický smysl pro humor a herecký talent se prolínaly jeho pozoruhodným životem. Jakožto milovník opery v roce 1994 dokonce vystoupil v rámci představení Straussovy Ariadny na Naxu. Ani smrt jej nezastihla obyčejnou cestou – zemřel po lovu křepelek. Českému pozorovateli tudíž nezbývá než doufat, že stejně jako se překladu do češtiny dočkaly podnětné eseje jiného výjimečného právníka, syna italských rodičů (máme na mysli knihu Kultura svobody od Udo Di Fabia), tak se třeba v dohledné době objeví výběr ze Scaliových disentních stanovisek. Argumentační kvalitě veřejné debaty v našich končinách by takový počin nepochybně prospěl.
