Loni zemřel Samuel Huntington, americký politolog a autor knihy Střet civilizací. Krátce před jeho skonem uveřejnil časopis Commentary text, jenž s Huntingtonem ostře polemizuje: nabízí odlišný pohled na muslimský svět.

„Islám má krvavé hranice,” napsal Huntington v roce 1993 v článku „Střet civilizací?” pro časopis Foreign Affairs. Argumentoval tím, že „bojová linie budoucnosti” se povine „rozpornými stránkami civilizací”. Tehdy se aplikace dané teze na „islámský blok” zdála věrohodná: na Balkáně šli ortodoxní Srbové po krku Bosňanům a později kosovským Albáncům. V Africe byli muslimové zapojeni do válek s křesťany, na Kavkaze probíhal konflikt mezi ortodoxními Rusy a muslimskými Čečenci a mezi křesťanskými Armény a muslimskými Ázerbájdžánci. K násilným nepokojům docházelo i mezi ortodoxními Osetinci a muslimskými Inguši. Na Blízkém východě zasahovalo proti intervenci Iráku do Kuvajtu na půl milionu amerických vojáků. Izrael přetrpěl několik let první palestinské intifády, jež brzy vedla k intifádě druhé. Pákistán a Indie byly mezi sebou na nože kvůli Kašmíru, v samotné Indii panovalo napětí mezi hinduistickou většinou a muslimskou menšinou. Stejně jako v Indonésii mezi křesťany a muslimy.

Pro Huntingtona to vše představovalo část mozaiky sahající do dob bitvy u Poitiers v roce 732, kdy Karel Martel zastavil postup Arabů, a zachránil tak Evropu a její křesťanství. Byl však skeptik: „Po staletí trvající vojenská interakce mezi Západem a islámem pravděpodobně nezeslábne.”

Protiamerické nálady v muslimském (arabském) světě byly na vzestupu už dávno před 11. zářím 2001. Vzrůstala i aktivita teroristů proti americkým cílům. Nemělo by proto být překvapením, že po útocích z 11. září reagovali muslimové spíše euforicky. Platnost Huntingtonovy teze potvrzují i průzkumy veřejného mínění: dlouhodobě ukazují na klesající tendenci oblíbenosti „Ameriky”, dokonce i v těch muslimských zemích, jež jí byly dříve nakloněny. Což analogicky to platí i o jiných západních (západoevropských) zemích: fenomén „muslimské zuřivosti” není namířen jen proti Spojeným státům.

Historie násilí

Navzdory tomu všemu však nelze většinu světových konfliktů, v kontrastu s předpověďmi Samuela Huntingtona, charakterizovat jako boj a soutěž mezi jednotlivými civilizacemi. Dochází k němu především uvnitř nich. A v muslimském světě je to viditelné nejvíce. Dalo by se říct, že boje „uvnitř” islámu jsou staré jako náboženství samo. Podle sunnitské tradice byl přímý nástupce proroka Muhammada, chalífa Abú Bakr, patrně otráven. Vznik šíitské větve islámu je pak spojen se zavražděním třetího chalífy Uthmána.

Dlouhou historii násilí je možné vysvětlit několika faktory. Neexistuje zde demokracie, což znemožňuje nenásilné střídání vlády – a nesouhlas se odsouvá do mešit. Kletba jménem ropa umožňuje státům typu Saddámova Iráku financovat drahé války, kupovat si politickou podporu, udržovat rozsáhlou byrokracii a zamezovat modernizaci a diverzifikaci ekonomiky. V arabské společnosti je silně zakořeněná i kmenová organizace; pojí příbuzenstvo, klade důraz na rodinnou čest, podřízenost ustavené hierarchii, podezíravost vůči každému, kdo není členem klanu. Zapomínat nelze ani na morální abdikaci muslimské intelektuální vrstvy, jež až na světlé výjimky podlehla snad každé špatné myšlence, která se objevila. Důležitou roli sehrála také samotná historie islámu, jež z vojenského dobývání učinila přednost; vždy se drsně vypořádával s kacíři a až do roku 1924, kdy turecký Mustafa Kemal Atatürk zrušil chalífát, propojoval politickou a náboženskou autoritu v jednu. V neposlední řadě je problematickým i neblahé dědictví evropských koloniálních režimů: více či méně liberální hnutí jako egyptský Wafd začala působit jako loutky Západu, neschopna nenásilnými prostředky dosáhnout svých cílů. I kvůli tomu muslimský svět zahořkl vůči liberalismu, ještě než jej stačil poznat.

Nová mapa

Co se odehrálo pak, bylo v muslimské historii pouhým intermezzem. V roce 1988 skončila irácko-íránská válka. Zdálo se, že smrt ájatolláha Chomejního (1989) utlumí íránské revoluční vášně. Skončila i občanská válka v Libanonu a Jemenu a většina muslimských režimů byla zkonsolidována jako nikdy předtím. Rozpad Sovětského svazu přinesl ale jeden negativní důsledek: přepsal mapu muslimského světa. Po Sovětském svazu zbyly nezávislé republiky. Některá hnutí v Čečensku a v Bosně získala muslimské zabarvení. A panislamistické uvědomění, jež nabralo rychlost íránskou revolucí a válkou v Afghánistánu, se rozšířilo. Nejzainteresovanějšími byli islamističtí radikálové, kteří považovali zrušení chalífátu nikoliv za přínos, ale za historickou chybu. Devadesátá léta 20. století pro ně představovala příležitost. A jelikož terorismus na „padlé” režimy Blízkého východu nezabíral, rozhodli se zaměřit se na vyhnání svého patrona – Spojených států.

Myšlenka zabíjet co nejvíce lidí ze Západu, nejlépe pak Američany, byla jak dobře proveditelná, tak populární. Proveditelná proto, že supervelmoc se zdála být poté, co Reaganova administrativa v roce 1983 stáhla své jednotky z Bejrútu, lehce zastrašitelná, populární proto, že muslimský svět Spojenými státy skutečně opovrhoval.

Společnosti džáhilíje

Události se však naštěstí vyvíjely jinak – navzdory 11. září a následné americké invazi do Afghánistánu a Iráku. Prezident Bush povstalcům neustoupil a al-Qáida se neocitla na ústupu pouze v Iráku. Uvedený vývoj by nicméně nebyl možný bez podpory sunnitů, kteří militantním islamistům ještě v roce 2007 poskytovali útočiště. Jak si jejich obrat vysvětlit? Barbarským chováním al-Qáidy k obyčejným lidem i sunnitským kmenovým vůdcům v době „anbárského chalífátu”. Otázka pak zní: proč se al-Qáida se sunnity pustila do války a nepoužila je coby spojence a nástroj k prosazení svých cílů? Odpověď leží v samotné povaze džihádistického hnutí.

„Všechny existující muslimské společnosti jsou také společnostmi džáhilíje,” napsal v roce 1964 duchovní otec al-Qáidy Sajjid Qutb. Odkazoval na předislámskou pohanskou Arábii žijící v „neznalosti řádného božího vedení”. Řečeno pregnatněji: Qutb a jeho následovníci jsou ve válce proti modernímu světu, ale nejen proti němu. Násilně protestují také proti muslimům snažícím se nalézt mezi západním a islámským kompromis. Bojují proti světu tradičních kmenových společenství, v nichž je autorita předávána z otce na syna a islám náboženstvím, nikoliv závazným právním řádem či politickou ideologií. Klanová struktura pro ně představuje dvojí problém: za prvé, dané struktury mají silně vštípen smysl pro místní identitu – oproti té striktně panislámské; za druhé, jejich systém patronství a charity je v rozporu s džihádistickou agendou radikální společenské změny.

„Džihádista nesmí krást a vraždit”

Byl to právě protikmenový postoj doplněný o naprosté barbarství, jež džihádisté v praxi uplatňovali, co přivedlo al-Qáidu v Iráku k záhubě. Když se al-Qáida po 11. září transformovala ze skupiny na hnutí, došlo současně i ke ztrátě kontroly nad tzv. disciplínou sdělení jejího vedení. „Opakuji varování před oddělováním se od mas, a to za jakéhokoliv nebezpečí,” napsal v dopise az-Zarqáwímu v roce 2005 Ajman az-Zawáhirí, v němž zdůrazňoval zastavení zabíjení jiných muslimů, zejména šíitů. Az-Zarqáví tuto radu ignoroval.

Neúspěch al-Qáidy a její obrat zasel pochyby o jejím základním smyslu. Průlom přišel po vydání knihy Sajjida Imáma aš-Šarífa, Dr. Fadla, jež systematicky vyvrací jak její teologii, tak metody. Jádro knihy tkví v myšlence, že aktivity džihádistů musejí být podřízeny normální morální úvaze: „Džihádista nesmí ve jménu džihádu krást, vraždit muslimské civilisty, náboženské menšiny, zahraniční turisty, snažit se svrhnout existující muslimské režimy nebo neuposlechnout svých rodičů”.

Dr. Fadl nepředstavuje obraz moderního sekulárního myslitele. Jeho manifest spíš odmítá radikalismus džihádu ve prospěch ortodoxnějších (konzervativních) hodnot a návratu k podstatě islámu.

Platí to obecně? Al-Qáida je sice slabší, ale Hizballáh svou pozici posílil. V Iráku se Bushova administrativa neztratila, vůči íránské snaze stát se jadernou mocností jsou však Spojené státy spíše neúspěšné. Izrael porazil druhou (Arafátovu) intifádu, ale brzy jej může sužovat třetí, intifáda Hamásu.

Úpadek al-Qáidy nabízí miniportrét civilizace, která se nepřetržitě hroutí sama na sebe. Jde o hnutí, pro nějž je sebevražda, destrukce sebe sama, vrcholným sebeprosazením. Hnutí, které se považuje za předvoj islámu, ukazující cestu ke skutečné muslimské ummě (společnosti), a přitom v permanentní válce s muslimskými společnostmi, v nichž působí.

Hovořit o islámské civilizaci je chybné. Existuje spíš muslimský svět. Dříve se kauzy a konflikty muslimů přelévaly pouze do neislámského světa (například v roce 1990). Dnes, do jisté míry také díky nám samotným, jde o konflikty vnitřní povahy. A nejsou výrazem střetu civilizací jako spíš nepokoje v jedné z nich.

Text Breta Stephense z časopisu Commentary, září 2008, přeložila Iveta Frízlová. Redakčně upraveno.

Kompletní text vyšel v časopise Kontexty 2/2009.
Převzato z http://revuepolitika.cz