Když se první lord admirality Henry Leach dozvěděl, že Margaret Thatcherová hodlá prodat pýchu britského námořnictva, letadlovou loď Invincible, povzdechl si: „Teď nás může zachránit jenom válka.“ Bylo to v listopadu 1981. V dubnu 1982 obsadila Argentina Falklandské ostrovy a Invincible stanula v čele operačního svazu, který Británie k ostrovům vyslala. Plány na její prodej (a redukci námořnictva o 20 procent) samozřejmě padly. 

V nic podobného američtí důstojníci doufat nemohou. Žádná válka je nespasí. V jedné už totiž jsou (v té proti teroru a v jejím rámci nejvíc v Afghánistánu) a navíc i ministr obrany Hagel uznal, že svět je „více nebezpečný a nepředvídatelný než dříve“. Přesto se administrativa prezidenta Obamy rozhodla škrtat. A to ne málo, zvláště vzhledem k tomu, že minulý ministr obrany Richard Gates už preventivně seškrtal 900 miliard dolarů a Kongres nařídil pro příštích deset let škrty ve výši 500 miliard dolarů. A díky dohodě Kongresu s prezidentem o automatickém snižování rozpočtu všech ministerstev o 10 procent, nedojde-li jinak k omezení výdajů (byla to podmínka republikánů pro navýšení dluhového stropu), můžou čekat obranu v dalších letech ještě další škrty.

Pozemní armáda se zmenší na nejmenší stav od roku 1940, a sice z 522 000 na 440 000 vojáků. Armádní rezervisté přijdou o 10 000 vojáků a Národní garda o 20 000 mužů. Zruší se řada základen (což je nejrozumnější bod Hagelovy agendy, ale o ten se samozřejmě povede v Kongresu nejtěžší boj), do výslužby odejdou legendární špionážní letouny U-2 nebo bitevníky A-10. Zastaví se vývoj nového bojového vozidla pro pěchotu a letectvo dostane jen 187 prvotřídních stíhaček F-35, které mají tvořit jeho páteř v příštích desetiletích. Obrovskou nevoli mezi vojáky i veterány vzbudil i návrh na omezení zdravotní péče a platů. Jediný, kdo na tom všem vydělá, budou odborníci na kybernetickou válku a speciální síly. Ty se ze současných skoro 70 000 ještě o několik tisíc mužů rozrostou.

Jen žádný další Afghánistán

Spojené státy sice podle nové strategie budou schopny odrazit jakéhokoliv nepřítele, ale už nebudou schopny vést dlouhou a nákladnou pozemní válku jako v Afghánistánu. Problém je, že kdykoliv si ozbrojené síly řekly, že nějakou válku už vést nechtějí (například po Vietnamu, že už nikdy nebudou válčit s nějakými pitomými povstalci), tak je to zpravidla čekalo… Pravdou je, že drastické škrty v obranném rozpočtu mají v Americe dlouhou tradici. Po první světové válce zredukovali Američané armádu natolik, že nebyla schopna provádět cvičení ani na úrovni divize. Po druhé válce demobilizovali tak rychle, že pouhých pět let po porážce Německa a Japonska je válkavKoreji zastihla zcela nepřipravené a od podceňovaných Severokorejců dostávali ze začátku pořádně zabrat. Po válce ve Vietnamu škrtala pro změnu Carterova administrativa, než armádu postavil na nohy Reagan. Mimochodem, když Spojené státy v první válce v Zálivu porazily Saddáma Husajna, zavolal tehdejší ministr obrany Dick Cheney Ronaldu Reaganovi, aby mu poděkoval za to, co udělal pro armádu v 80. letech, protože bez toho by vítězství nebylo možné. Žádný příští ministr obrany asi Baracku Obamovi volat nebude. A pokud ano, tak určitě ne proto, aby mu poděkoval.

Zdá se, že podstatou škrtů je Obamova snaha ušetřit tam, kde ho to nebaví (obrana, potažmo zahraniční politika), a investovat tam, kde ho to baví (velké domácí programy). Opoziční republikáni tvrdí: „Je hezké, že chce Obama šetřit, ale proč chce šetřit jen a pouze na obraně, zatímco všude jinde miluje co největší státní výdaje, které se nijak nesnaží omezovat?“

Snaha to celé zakamuflovat do nějakých zásadních strategických změn je průhledná a zdá se, že i ministr obrany Hagel má potíže něco takového předstírat. Strategie byla zkrátka napsána tak, aby odpovídala škrtům, ne naopak. Je to asi jako Obamův slavný přesun pozornosti od Evropy k Asii, který skončil tak nějak v půlce – v přesunu pozornosti od Evropy, aniž by se americká akceschopnost v Asii nějak zásadně zvýšila. Hagel nyní přiznal, že „vstupujeme do éry, kdy americkou dominanci na zemi, ve vzduchu a na mořích už nemůže brát jako jistou“.

Racionální škrtání

To vše navíc přichází v době, kdy prestiž USA klesla snad nejníž od neslavného konce vietnamské války. Postoj Obamy k Evropě (jak jsme jej zažili v případě radaru), jeho ústup před Íránem, jeho neslané nemastné lavírování v případě Sýrie, jeho současný nezájem o Ukrajinu, jeho distancování se od Izraele, to vše vede k tomu, že spojenci už zkrátka přestávají věřit, že je na Spojené státy spolehnutí.

Žádní jiní spojenci ovšem sílu USA nenahradí. Jedině Japonsko zvyšuje výdaje na obranu. Zbytek (hlavně Evropa) redukuje své armády na žalostné armádičky. Celé britské námořnictvo je menší než flotila, která plula na Falklandy, a pokud chtějí někde zasáhnout Francouzi, musí je tam Američané letecky dopravit. Bojeschopnost armád NATO nezachrání ani famózní projekty, jako je „Smart Defence“ (tedy sdílení často neexistujících a ne vždy kompatibilních kapacit), popřípadě – a zde je nutno udělit první místo v kategorii newspeaku – „princip odložené spotřeby“ (ten znamená, že munici budeme kupovat, až zrovna dojde, aniž by se bralo v úvahu, že vojenský materiál nejsou sušenky, které lze kdykoliv v supermarketu koupit v jakémkoliv množství a za stejnou cenu).

Když už se ale škrtá, snaží se alespoň Pentagon o co nejracionálnější rozložení škrtů. Zatímco v minulosti byly rozloženy rovným dílem mezi pozemní armádu, letectvo, námořnictvo a námořní pěchotu, teď ponese největší díl úspor pozemní armáda. Pokud totiž chtějí být Spojené státy mocností i jinde než v Severní Americe, je pro ně námořnictvo a letectvo klíčové. Námořní cesty volné a bezpečné pro tok světového obchodu jsou pak zásadní pro americký (a nejen americký) blahobyt. Námořnictvo si tak udrží svou flotilu jedenácti letadlových lodí, nezbytnou pro udržení alespoň zdání dominance na světových mořích.

Vyšlo v Lidových novinách 27.2.2014