Zjistil jsem, že mnozí lidé u nás jsou ve prospěch separatismu. Myšlenky, že když národ žije v rámci státu většího, má mít automatické právo na odtržení, samostatnost, a vznik státu vlastního, menšího. Jinými slovy, na sebeurčení. Historicky však takovéto právo bylo uznáváno málokdy a většinou již samotné vyslovení myšlenky na odtržení části území bylo vnímáno jako velezrada.
Lidé samozřejmě právo na odtržení a samostatnost mají, pokud jim centrální vláda dlouhodobě vládne špatně a nespravedlivě. Odtržení je pak jedinou cestou ke spravedlnosti. Kupříkladu když v Uhersku vládnoucí maďarský národ dlouhodobě neuznával práva Chorvatů, Rumunů či Slováků, nelze se divit, že území, která tyto národy obývaly, se odtrhla a přidala ke státům jiným a z velkého Uherska zbylo jen malé Maďarsko. Stejně tak: protože Srbové nebyli schopni během deseti let 1989-99 učinit kompromis s kosovskými Albánci, nelze se divit, že o Kosovo nakonec přišli.
Ale co když se žádný útisk či nespravedlnost nekonají? Co když obyvatelé části území, jež pomýšlí na separaci, se těší přesně těm právům a svobodám jako i všichni ostatní obyvatelé onoho velkého státu? A co když jsou dokonce v politických institucích státu zastoupeni vzhledem ke svému počtu nadprůměrně? Mají ještě důvod k separaci? A jaký? Marnivost, ješitnost, touhu politiků být ministry, premiéry, prezidenty ve státě malém, ale jejich. Je to dostatečný důvod pro separaci? Já si to nemyslím.
Samozřejmě, pokud na té separaci – či rozdělení státu – panuje konsensuální dohoda, na osamostatnění právo mají. To byl případ Česko-Slovenska na přelomu let 1992-93, rozdělení schválily Národní rady obou republik a co je ještě důležitější, i Federální shromáždění předepsanou ústavní kvalifikovanou většinou. Já jsem byl sice tehdy proti – stát střední velikosti se středně velkým vlivem v Evropě se rozpadl na dvě malé republiky s vlivem malým, ale uznávám, že to rozdělení bylo ústavní a tudíž legitimní.
Stejně tak, kdyby se Skotové v oficiálním závazném referendu vyhlášeném britským Parlamentem většinově vyslovili pro samostatnost, bylo by to ústavní a platné. Jenže bylo by to rovněž moudré? To si nemyslím. Slušná, solidní země, jež je taky západní mocností, by se rozpadla. Skotsko bez Anglie by bylo vojensky impotentní a Anglie bez Skotska slabší. A když se Skotsko odtrhne od Anglie kvůli ziskům z těžby plynu v Severním moři, proč by se pak z téhož samého důvodu neměly odtrhnout od Skotska Shetlandy? To je stinná stránka separatismu, na kterou upozornil před 150 lety Abraham Lincoln: Pokud se svobodné a demokratické země budou drolit a drolit, zbydou jen země ty, které své separatisty za žádných okolností netolerují, tedy vlády tvrdé ruky.
Rozpadem a rozdrobením ústavních demokracií posílí vždy jen ten největší gauner na kontinentu. Separace vede k oslabení, především vojenskému, ale nejenom těch svobodymilovných. Takže finálním stádiem separatismu je vláda toho, kdo žádné skrupule nemá a své separatisty – či obecně nespokojené občany – nechá postřílet. Komu by nahrávalo rozdrobení Velké Británie, Španělska, Itálie, případně Francie? Tomu, kdo sedí v Kremlu a celému tomuto procesu by se ze srdce zasmál: “Cha, cha, cha.”
Vysíláno na ČRo dne 30.10.2014
Lacině protiruské.
Stinná stránka recidivujícího rozpadu je jako přízrak plížící se Evropou? Co je to za strach?
Z historického hlediska se nestávají rozpady státních aparátů každý rok. Ani každých deset let ne. Za sto let možná jeden, dva rozpady. Odtud nevyplývá žádná rozumná obava.
A přesto tady strach máme.
Bojíte se?
A o co?
O svou demokracii? O svobodu?
Že by vám jí sebralo Rusko?
A nastalo by co? Komunismus? A nezaspali jste dobu?
Nebo by nastala totalita? Rusko dosadí loutky? Hm, a teď nemáme loutky proEU ,proNATO, proGLOBAL? Aha, tyto vám nevadí. Proč?
Ano, již chápu. Kdyby dosadili proruské loutky, tak nebude moci plodit své výtvory zde. O to vám ve skutečnosti jde. O vlastní zadek. Ten se hájí rozmáchlými slovy “vydobytá svoboda ohrožena” apod. Ne, je to vaše “svoboda”.
Seberou vám ji obyčejní lidé, až nastane čas.
Nespokojení lidé.
Občas člověka stihne “bratrské” oslovení, reaguji sršatě dotazem, zda bratrem je myšlen Kain nebo Abel? První je vrah, druhý oběť. Je tedy i v objetí “rodinném” nutno vidět i záporné polarity, přirozenou odstředivost. Rozpad Uher nesdílím, nesourodost se rozchodem nevyřeší. Nikdo nebyl utiskován více než židovská minorita, třeba u ní se poučit jak vhodně (nevhodné nedoporučuji) postupovat, když na funkční státnost je lidí málo. Konečně Uhry samotné nebyly docela suverénem a lze dobře vysledovat kdy a čím se prestižnější pozici blížily, a kdy naopak.