Pozitivní a negativní aspekty Úmluvy OSN o právech dítěte
Publikovaný text byl autorkou přednesen na setkání Společnosti pro podporu rodiny v Občanském institutu v Praze dne 2. října 1998.
Z němčiny přeložila Michaela Freiová.

Je pro mne velkým potěšením, že mohu promluvit zde, na půdě Občanského institutu, k lidem, jejichž aktivity jsou zaměřeny na podporu rodiny.
Nejprve několik slov ke vzniku Úmluvy. V roce 1979 se začalo na podnět Adama Lopatky, polského legislativce, jednat o jejím textu. Lopatkovým úmyslem bylo vytvořit právně závaznou úmluvu, která by po celém světě zajišťovala ochranu dětí. Vzorem pro předlohu byly mezinárodní úmluvy o ochraně dětí z let 1924 a 1959. V roce 1989 byla jednání o návrhu uzavřena.
Ve Švýcarsku jsme – při příležitosti ratifikace Úmluvy o právech dítěte – založili s několika kolegy skupinu, která analyzovala pozadí této Úmluvy a její obsah. Považovali jsme za naléhavé zaujmout k ní postoj, protože jsme zjistili, že řada jejích článků je zneužívána k tomu, aby byla rodina zpochybněna ve své soudržnosti. Hovořili jsme o této problematice s řadou poslanců a podnikli jsme velkou vysvětlovací akci. Díky tomu přijalo Švýcarsko Úmluvu s pěti výhradami. Jedna z těchto výhrad je přímým výsledkem naší práce, protože se týká práv a povinností rodičů: přesněji řečeno, švýcarské zákony o rodičovské péči zůstávají v platnosti.
Zmíněnou Úmluvu přijala i Česká republika, a to s doplňujícím vysvětlením, které se týká adopce a umělé reprodukce. Úmluvu nepřijaly Spojené státy a Somálsko. Některé země, např. Polsko, Německo, ale také Vatikán, uplatnily závažné výhrady, které mají chránit práva a povinnosti rodičů.
Úmluva o právech dítěte je právně závazný, ústavní dokument. Její ustanovení je třeba přímo nebo nepřímo zabudovat do národního zákonodárství. Smluvní státy musejí Výboru OSN pro dětská právě pravidelně hlásit, jakého pokroku dosáhly v legislativě a navazujících ustanoveních. Různé nevládní organizace tropí v této věci značný hluk, vyvíjejí tlak na národní vlády a Výbor OSN jim naslouchá.

Proč dnes mluvíme zrovna o této Úmluvě? Cožpak tu nejsou jiné vlivy a státní opatření, která mohou odstartovat špatnou rodinnou politiku?
54 článků Úmluvy je z největší části převzato z Paktu OSN o občanských a politických právech a z Paktu OSN o sociálních, kulturních a hospodářských právech. Proto je Úmluva o právech dítěte směsicí ochranných, podpůrných a participačních ustanovení týkajících se dětí: a právě tato poslední, participační ustanovení skrývají ideologicko-politická úskalí.
Mezi články Úmluvy, jež nabízejí dětem skutečnou ochranu, počítáme např. čl. 33, tedy ochranu před drogami, čl. 34 a 35, tedy ochranu před sexuálním vykořisťováním a zneužitím. Tyto články jsou vysoce potřebné, neboť proti celosvětovým zlořádům, jako je dětská prostituce, obchod s dětmi a dětská pornografie, neexistuje momentálně žádná jiná hráz, žádný jiný mezinárodně právně závazný nástroj, než Úmluva o právech dítěte. Také články, které obsahují nároky dětí na vzdělání, na zajištění výživy a zdravotní péče, jsou v mezinárodním kontextu oprávněné.
Celosvětově – a to zde zdůrazňuji – byla Úmluva chápána jako nástroj ochrany dětí, a proto také byla ratifikována: nebyla chápána jako nástroj na oslabení rodiny.
Ale tady u nás v Evropě musíme být znepokojeni, protože řada neomarxistických, radikálně feministických intelektuálů chce pomocí této Úmluvy prosazovat svou protirodinnou ideologii. Je to možné právě proto, že Úmluva obsahuje prvky, které jsou pro rodinu a její soudržnost krajně problematické, které mohou být snadno zneužity k tomu, aby byla rodičům z rukou odnímána hodnotová výchova jejich dětí. Úmluva obsahuje prvky, které neslouží dětem, ale státním zásahům.
Marta Santos-Pais, členka Výboru OSN pro dětská práva, to vyjádřila zcela zřetelně: kdekoli je jednání rodičů nebezpečím pro vývoj nebo práva dítěte, má stát právo zasahovat do soukromé sféry rodiny a tak situaci korigovat. (Z Madridské konference, 1994, Rada Evropy). Paní Santos-Pais se odvolává na 9. článek Úmluvy.
Vlastní poselství Úmluvy je dáno filosofií osvobození dítěte, která vznikla v Americe šedesátých let. Intelektuálové, kteří Úmluvu a její články reinterpretují tak, aby sloužily k čistě politickým účelům a k masivním zásahům do rodičovské výchovy, pracují na úrovní vládní, v nevládních organizacích, v evropském aparátu, v OSN atd. Tak např. organizace “Zachraňte děti”, která působí v Anglii, ve Švédsku, v Rakousku a je lobbisticky aktivní v Evropské unii, propaguje právě tento politický aspekt Úmluvy. Přitom řada jejích spolupracovníků – jak slyšíme např. ze Švédska – s tímto kursem nesouhlasí. Také UNICEF je v této věci rozdělen, ale přesto mají jeho hesla právě spíše “osvobozovací” ráz.
Ideologičtí obhájci dětských práv tvrdí, že se změnil pohled na dítě, že došlo k posunu od paternalistického myšlení ve výchově k myšlení demokratickému. S dítětem je dnes třeba zacházet jako se zralým občanem. V tomto pojetí nepotřebuje dítě ochranu, ale je plně kompetentní. V popředí tedy nestojí ochrana, ale autonomie dítěte.

Pro takové pojetí se dají zneužít články 12-16.
V případě článku 12 jde o to, že dítě má být slyšeno ve všech záležitostech, jež se ho týkají. Díky tomuto článku vznikla funkce “dětského právního zástupce”, která ovlivnila právní stav v Německu.
Článek 13 zaručuje dětem právo na svobodné vyjádření názoru a dále právo získávat jakékoli informace. Děti mají také právo tyto informace předávat. To se leckdy vykládá tak, že děti mají právo získávat z internetu nebo prostě v obchodě materiály pornografického nebo násilného charakteru. V textu Úmluvy se přitom vůbec nebere ohled na nebezpečí, jež pro dětský vývoj takové materiály představují.
Krajně problematický je i článek 14, podle něhož má mít dítě náboženskou svobodu: tímto článkem lze v určitém výkladu oslabovat úlohu rodičů. Hovoří se tu totiž jen o právu rodičů dítě usměrňovat, a ne – jako tomu bylo v předchozích dokumentech – zajišťovat jeho náboženskou a mravní výchovu v souladu s vlastním přesvědčením. Zneklidňující je zejména diskuse, která v souvislosti s tímto článkem už probíhá. Jde v ní o to, zda je vůbec přípustný křest dítěte. Jedna rakouská právnička už tuto otázku přednesla jako problém.
Pro rodiče je zvláště znepokojivý článek 15, který se týká svobody sdružování. Tímto článkem je dalekosáhle omezena rodičovská výchova. Je jasné, že může být využit všemi možnými zájmovými skupinami, např. pedofily, zastánci drog, levicovými nebo pravicovými radikály… Tyto skupiny mají skutečně tendenci využívat článku 15 k tomu, aby kolem sebe shromažďovaly děti.
To už jen doplňuje článek 16, který formuluje nárok dítěte na soukromí. Z kontextu Úmluvy a především z její preambule vyplývá, že původně byl tento článek namířen proti státním zásahům: může však být naopak zneužit k ovlivňování rodiny. Nabízí se totiž otázka, čeho všeho se soukromí dítěte týká, o co se ještě rodiče smějí zajímat: smějí se zajímat o to, co dítě čte, s kým se stýká?
Tuto věc je třeba brát velmi vážně, protože Výbor pro dětská práva při OSN požaduje jejich reinterpretaci do všech detailů. Postoje rodičů, institucí i společnosti se musí řídit touto reinterpretací. Odkud bereme tuto informaci? Z komentářů Výboru ke zprávám jednotlivých států a z příručky UNICEF o uplatňování Úmluvy.
Prostřednictvím článků 12-16 lze přímo zasahovat do výchovného práva a výchovných povinností rodičů a zakazovat jim smysluplná opatření – to vše za předpokladu určité interpretace těchto článků.

Úmluva byla ve většině zemí ratifikována počátkem devadesátých let, a od té doby sledujeme silný vliv této nové filosofie autonomního dítěte na zákonodárství (např. v Německu a ve Švýcarsku) – její dopady do rodinného práva, do rozvodového práva atd. Nově zaváděné instituce dětského obhájce a slyšení dítěte jsou ve většině případů jen zbytečnými státními zásahy do rodiny. I tam, kde se rodiče před rozvodem shodli na tom, u koho dítě zůstane, je dítě zatahováno do soudního řízení. Podle soudního rozhodnutí Nejvyššího zemského soudu ve Frankfurtu musí dokonce už tříleté dítě být vyslechnuto, a podle Výboru OSN neexistuje v této věci žádná dolní věková hranice. Tím se otevírají dveře manipulaci dítěte ze strany soudního opatrovníka, dětských obhájců, ochránců dětí, přátel dětí atd. – přičemž je ovšem třeba mít na paměti, že mezi těmito lidmi jsou mnozí, kdo mají dobrou vůli, chtějí dítěti pomoci a nechtějí se míchat mezi rodiče a dítě: potíž celé Úmluvy je právě v tom, že jasné rozlišení není dobře možné. Také v České republice se diskutuje o ratifikaci Evropské úmluvy o uplatňování práv dítěte, která je z procesního hlediska ještě ostřejším zásahem do života dětí.
Jako příklad státních zásahů je možné uvést oblast sexuální výchovy a sexuálního zneužití. Slyšeli jsme o billboardech, které zde byly rozvěšeny. Podobné zážitky máme ve Švýcarsku, v Rakousku, v Anglii. V této oblasti jsou státy nuceny k výrazným zásahům: tak např. Výbor OSN pro dětská práva napadl Anglii proto, že tam mají rodiče právo odhlásit své děti ze sexuálního vyučování. Výbor tvrdí, že je třeba vyslechnout dítě a zjistit, co si přeje. Strategie sexuální výchovy ve školách také vyžaduje vzdělávací kursy pro učitele, aby uměli vysledovat sexuální zneužívání v rodině. I tento problém má svůj líc a rub: leckdy by bylo opravdu velmi potřebné vědět víc o skutečném sexuálním zneužívání.
S tím souvisí dětské právo na svobodný přístup k informacím. Týká se to programů zdravotní prevence, přístupu do zdravotnických center, konkrétně přístupu k antikoncepci a k potratu. Dále Úmluva hovoří o svobodě shromažďování a Výbor to na státech vyžaduje. Je třeba střežit soukromí dítěte – osobní kontakty a korespondence se rodičů netýkají: k tomu vám ukážu výstřižek z německých novin, z něhož je patrné, kdo tohoto “práva na soukromí” využívá: skupiny pedofilů.
Z Irska jsme před časem slyšeli, že se řada škol brání zavádění programů sexuální výchovy: učitelé je odmítají přijmout. Výbor OSN se o tuto věc nesmírně zajímá.
Lobbisté za dětská práva rozvíjejí různé strategie, aby mohli zasahovat do rodin. Podle místní situace využívají témata jako sexuální zneužití, násilí na dětech, dětská chudoba atd. U nás se využívá sexuální zneužití, jehož rozsah se co nejvíce rozšiřuje: aktivní zde jsou především feministické kruhy, které tento argument využívají proti rodině, ale také proti mužům. Pokud se údajný přečin projednává před soudem, pak – jde-li o přečin otce – je vyšetřování v důsledku masivního vlivu feministických skupin na děti prakticky znemožněno. Obvinění feministických kruhů se z 90% orientuje proti rodině. Přitom by ve věci skutečného sexuálního zneužívání měla být věnována nepoměrně větší pozornost kruhům pedofilní mafie a především na ně by měla být zaměřena mezinárodní spolupráce. Právě v těchto dnech vzniká dodatečný protokol k Úmluvě, který se této věci věnuje: zabývá se výslovně ochranou dětí před pornografií, před obchodem s dětmi a před prostitucí. Při jeho přípravě se – zejména z mimoevropských zemí – ozvaly hlasy, které velmi silně požadují posílení rodičovské autority a takový charakter formulace dokumentu, který by vycházel z rodinného úhlu pohledu.
Na jedné straně je tedy rodina oslabována feministickými a státními zásahy, na druhé straně je to právě rozpad rodiny, který umožňuje sexuální zneužívání dětí, a to v celosvětovém měřítku. Vitit Muntarbhorn, bývalý zvláštní zpravodaj Komise OSN pro lidská práva, poukazuje na to, že skutečná ochrana dětí je prvořadou otázkou lidských práv. Není to totiž v prvé řadě chudoba, ale rozpad rodiny, co z bezbranných, nechráněných dětí činí mnohem snáze dosažitelný cíl pedofilních kruhů a sexuální turistiky. Tam, kde se rodiče o děti dost nestarají nebo se o ně starat nemohou, tam, kde je dítě zanedbáváno, tam, kde není pod dostatečným dohledem, tam, kde feministická propaganda znemožňuje ženám plnit jejich mateřskou roli, tam jsou děti ponechány samy sobě, zůstávají na ulici a mají sklon hledat něžnost tam, kde se jim – domněle – nabízí.
Shrnuji: Teprve rozpad rodiny, její oslabení, uvolňuje cestu tomuto nebezpečí sexuálního zneužívání dětí.

Ideologický koncept autonomního a kompetentního dítěte zasahuje rodinu v samotném jejím jádru: v jejích duševních vazbách, v její soudržnosti, ve vzájemné pomoci, ochraně, dohledu, účasti dětí na rodinném životě, zprostředkování lidských, mravních hodnot příští generaci. To vše chce koncept autonomního dítěte odstranit.
Považujeme za nebezpečné, pokud by interpretace určitých článků Úmluvy vedla v našich zemích k oslabení povinnosti a práva rodičů starat se o vlastní děti – řádně je vychovávat, pečovat o ně, chránit je a zprostředkovat jim světonázorový pohled. Proto je nesmírně důležité, aby byly rodinné struktury a vztahy v rodině posilovány a zlepšovány. Rozhodující je, aby děti v citovém rámci, který potřebují, mohly rozvíjet hluboké citové vazby, protože jen tak se mohou stát sebejistými osobnostmi vybavenými sebedůvěrou, samostatnými a odpovědnými lidmi. Výchova má dítěti umožnit, aby se naučilo důstojným způsobem žít s ostatními lidmi: psychologický i psychiatrický výzkum dětského vývoje přitom ukazuje, že nedostatek citových vazeb způsobuje vývojové nedostatky, které později v životě vedou k psychologickým problémům a duševním poruchám.

Pojem dětských práv jako práv na ochranu a podporu existuje už po desetiletí. Chceme-li tato práva dnes uskutečňovat, musíme se znovu zaměřit na podporu rodiny. Musíme bezpodmínečně respektovat poznatky vývojové psychologie.
Existuje tu nebezpečí, že rodiče, kteří stále dokola slyší opakovat nesmysl o autonomním dítěti, už nebudou důvěřovat svým přirozeným pocitům a nebudou schopni přistoupit ke svému dítěti s plnou sebedůvěrou toho, kdo je schopen je ochránit. Nebudou schopni ani citově přijmout odpovědnost za vývoj svého dítěte.
Dopad rozpadu rodinných vztahů demonstruje Olara A. Otunnu, zvláštní zpravodaj Komise OSN pro lidská práva, který má na starost ochranu dětí při ozbrojených konfliktech. Zjišťuje stoupající brutalitu válečných střetů. Ženy a děti už prakticky nejsou nijak chráněny. Tuto rostoucí brutalitu zdůvodňuje klesajícím významem rodiny a poklesem zprostředkování hodnot, jež se v rodině odehrává. Pocit, že ženy a děti potřebují ochranu, se více a více vytrácí. Znamená to, že zakořenění dnešní dospívající generace do lidského společenství, její vazba na bližní není dostatečná. Proto musí být prioritou všech politických rozhodnutí snaha posílit soudržnost rodiny.

Já sama jsem přese všechno přesvědčena, že se Úmluva o právech dítěte dá vykládat i ve smyslu, který je pro rodinu příznivý. Podmínkou ale je, aby se ty síly, které podporují rodinu, které ji chtějí posílit, skutečně ozvaly: aby jasně řekly, jak hodlají Úmluvu chápat. Je proto důležité, aby se prorodinné síly organizovaly a spojovaly.

Zkrácený záznam z diskuse

J. Hamanová, dětská lékařka:
To, co jsme slyšeli o chápání dítěte, jak ho prezentují některé interpretace Úmluvy, odporuje psychologickým nálezům. Jistě by se to dalo doložit i z jiných oborů. Věda prostě ukazuje, že dítě není dospělý. Jestliže tyto argumenty nejsou nic platné, znamená to, že diskuse neprobíhá na rovině vědecké, ale spíše politické: argumenty jsou úplně jiné.

B. Hugová:
Ano, to je zcela jednoznačné. Z hlediska vědeckého je pojem dítěte v této Úmluvě falešný. To ovšem nevadí těm, jimž jde především o změnu paradigmatu. Přitom vy máte v této zemi skvělou tradici pediatrie a vývojové psychologie. Vykrystalizovala např. ve filmu “Děti bez lásky”. Proto si myslím, že vědecky podložené nálezy je třeba znovu uplatnit.

M. Boháčová, právnička:
Myslím, že zneužít se dá všechno, a tedy i tento dokument, který podle mého názoru není špatný. Je ovšem špatně vykládán, a to proto, že jeho výklad jde proti obecným zásadám legislativního výkladu: články dokumentu je třeba vykládat ve smyslu jeho preambule. A v preambuli je jasně napsáno, že dětství má nárok na zvláštní péči, že rodina je základní jednotkou společnosti a přirozeným prostředím pro růst a blaho dítěte, že děti mají nárok na ochranu a pomoc. To je také základní argument nás všech, kdo stojíme na straně rodiny.

B. Hugová:
Máte pravdu. U nás ovšem vypadá diskuse takto: když někdo kritizuje určitý výklad některého článku, jako to děláme my, pak protirodinní lobbisté namítnou – vždyť v preambuli stojí to a to. Zneužití dokumentu tedy může jít oběma směry.

N. Ammitzboell:
Tohle je velmi důležité. U nás se totiž právní diskuse o tomto dokumentu nevede: proto se určité články, zmíněné v přednášce, vykládají ve smyslu, který odporuje právě preambuli. Preambule se obchází přímou implementací, resp. reinterpretací článků.

M. Boháčová:
V debatách kolem “dětských práv” narážím na argument, že dítě nemá být objektem, ale subjektem práv…

B. Hugová:
Takový argument se mi zdá nesmyslný. Ať se tedy dítě definuje jako subjekt práv, ale to nic nemění na tom, že po určitou dobu potřebuje rodičovskou ochranu. Dojde-li debata takhle daleko, argumentujeme už přímo otázkou: a chcete vy, aby vaše dítě mohlo např. z internetu získávat jakékoli informace, aby mělo přístup k pornografii, k drogám atd.? Teoretickou debatou o dítěti jako subjektu práv se nedocílí nic.
Na jedné konferenci jsem debatovala se švédským propagátorem dětských práv a řekla jsem mu: váš výklad se už vlastně Úmluvy netýká, tohle přece neslouží dětem, to jim nepomáhá… Na to mi odpověděl: Však to také není žádná psychologická, ale politická konvence…

P. Vančura, Občanský institut:
Mně to celé připadá jako útěk před zodpovědností. Intelektuální debatě na toto téma se přece nelze vyhnout. Stojí tu proti sobě dva principy: na jedné straně princip, že dítě je subjektem práva a rodiče mu vlastně do jeho života nemají co mluvit, na druhé straně princip, že výchova dítěte je předávání informací o existujícím řádu světa a rodiče se tomu nemohou vyhnout. Tuto debatu je třeba vést!

B. Hugová:
Záleží na tom, s kým lze ještě diskutovat…

M. Freiová, Občanský institut:
Tady je třeba opravdu už trochu znát situaci v takových prostředích, jako je např. kanton Curych. Tam je princip vylučování nejen rodičů, ale dospělých osob obecně z akcí, kdy na děti působí tzv. specialisté, natolik zavedenou praxí, že přijít zde s argumenty, které u nás vyslovujeme zcela bez zábran, není už téměř možné. Viděla jsem tam oznámení o konání akce pro děti – dospělým přístup zakázán. Přijde specialista na sexuální nebo jakoukoli jinou výchovu – a nejenže rodiče o tom nesmějí nic vědět, ale i učitel musí opustit třídu. Také tisk je u nás v této věci daleko umírněnější a méně jednostranný než ve Švýcarsku.

J. Vachulová, psycholožka:
Působím ve Společnosti pro ranou péči, která poskytuje pomoc rodinám, kde se narodilo dítě s postižením. I tady jsem narazila na názor, že taková raná péče je dobrá věc a že by se tedy měla poskytovat všem rodinám, protože na maminky se nelze spolehnout. Hovořily jsme o tom s kolegyněmi a dospěly jsme k závěru, že nechceme, aby kdokoli jakkoli problematizoval kompetentnost rodiny. Rodina by měla mít nárok na určitou službu navíc jen tehdy, když je mimořádně postižena nebo ohrožena a když to sama chce. Při debatě na MPSV jsem se dozvěděla, že rodina prý není právní pojem: my poskytujeme službu rodině, ale ministerstvo míní, že naším klientem nemůže být rodina, ale dítě.

B. Hugová:
Tyto argumenty slýcháme u nás také – a nejen u nás, ale i v USA, v Anglii atd. Snad bych ještě mohla něco říci ke strategii lobbistů za dětská práva: odvíjejí svou agendu od určitých reálných bodů – děti na ulici, děti v riziku, postižené děti. Ale pak se ty pojmy začnou rozšiřovat – a náhle je sedmdesát procent rodin rizikových.

N. Ammitzboell:
Americký autor Franklin tvrdí, že každé dítě potřebuje jakéhosi zastánce, rádce, ochránce – mimo rodinu. Ochránci dětí tvrdí, že dítě by mělo mít vždycky více možností než jen rodinu, ale spíše jde o to, že by vliv jiných skupin dospělých měl rodinný vliv potlačit.

V. Frei:
Slyšeli jsme, že oponent Barbary Hugové tvrdil, že Úmluva není psychologický, ale politický dokument. To ti “zastánci dětí” nemají ve své politické agendě nic pozitivního?

N. Ammitzboell:
Mají. Oni tvrdí, že jejich výklad Úmluvy přispívá zralosti a odpovědnosti dítěte v demokratické společnosti.

B. Hugová:
Přirozeně to vede k nárůstu sociálního státu. Cestou stále narůstajících speciálních služeb pohlcuje stát přirozenou lidskou odpovědnost: ve Švédsku došla situace tak daleko, že rodiče skutečně nejsou primárně odpovědní za své děti.

P. Vančura, Občanský institut:
To je ovšem společensky sebedestruktivní. Děti, které vyrůstají v podobné atmosféře, nikdy nedokážou být kompetentními rodiči.

B. Hugová:
Ano, nedovedou být duševně rodiči.

S. Bernardová, učitelka:
Vidím tu také nezanedbatelný vliv IPPF a rozsáhlé ekonomicko-finanční zájmy. Proto bych se chtěla zeptat, co pozitivního můžeme jako zastánci rodiny udělat?

B. Hugová:
Vysvětlujeme-li stále znovu problematiku Úmluvy, kde jsou její dobré stránky a kde jsou naopak nebezpečná místa, získáváme půdu pod nohama. Už atmosféra, v níž probíhala debata o dodatečném protokolu, se zdá být dobrým znamením.

M. Freiová, Občanský institut:
Dodala bych, že my sami se musíme snažit o intenzivnější dialog mezi tradičně demokratickou částí Evropy a její částí postkomunistickou. Řadu věcí, které se sem dnes s velkou slávou importují “ze Západu”, jsme tu už zažili, není to pro nás nic nového, a konzervativci v západní Evropě vítají, že se mohou o naše zkušenosti opřít.

B. Hugová:
My jsme bojovali za korektní interpretaci Úmluvy od roku 1992 do roku 1998, a to s úspěchem. Švýcarsko Úmluvu přijalo, ale s dodatkem, že švýcarské zákonodárství týkající se rodiny zůstává v platnosti. Přesvědčili jsme prostě dostatek poslanců. Teď se ale připravuje nová ústava a už existují tendence zařadit do ní speciální dětská práva – a můžeme začínat znovu.

M. Freiová, Občanský institut:
Dodala bych, že u nás navíc musíme zabránit politickým subjektům, aby schvalovaly dokumenty, které vůbec neprojdou veřejností. To byl případ dokumentu o rovných právech žen, který připravilo Ministerstvo práce a sociálních věcí: tvůrce dokumentu byl velmi udiven, že si někdo (nota bene ženy) dovolí mít k dokumentu výhrady. Na jedné straně u nás máme méně zideologizovanou atmosféru, na druhé straně se opravdu vytvářejí právní normy bez veřejné debaty, což by se zase ve Švýcarsku stát nemohlo.