V prosinci byla oficiálně oznámena dlouho očekávaná konverze bývalého britského premiéra Tonyho Blaira ke katolictví.

Jeho rozhodnutí stát se katolíkem je v Británii intenzivně diskutovaným tématem a setkalo se s kritikou z mnoha stran – jak od tradičně protikatolických konzervativců hájících anglikánskou tradici jako jeden ze základních stavebních kamenů anglické společnosti, tak od řady britských katolíků, kteří nemohou zapomenout na často radikálně liberální a protikřesťanskou politiku Blairových labouristů v posledních deseti letech.
Britský konzervativní týdeník The Spectator přinesl již koncem listopadu loňského roku k tomuto tématu zajímavý článek komentátora Frasera Nelsona, který shrnuje některé aspekty diskuse o Blairově konverzi probíhající mezi britskými katolíky a zároveň přináší pohled dovnitř tamější katolické církve. Článek je psán v typickém stylu ostrovní žurnalistiky a hemží se proto metaforami, vtípky i ostřejší a otevřenější argumentací, než na jakou jsme zvyklí u nás.

Nelze však zapomínat na to, že přes veškeré pochybnosti o Blairově konverzi, které vyjadřují britští katolíci s odkazem na jeho dřívější politiku, je tento krok především věcí Blairova svědomí, jeho osobního vztahu s Bohem a zvážení jeho zpovědníka v duchu křesťanského odpuštění.

Chystaná konverze Tonyho Blaira ke katolické víře nebude oslavována všemi katolíky. Ve Vatikánu i v Británii jich najdeme mnoho, kteří se podivují nad tím, jak politik s takovou minulostí může být přijat do Církve.

„Moje první zpověď“ – tak by mohl znít výborný název Blairových pamětí. V každém případě – protože na takovou knihu si asi budeme muset ještě léta počkat – Tony Blair se brzy vyzná ze svých hříchů kardinálu Cormacovi Murphy-O´Connorovi. Poté bude přijat do římskokatolické církve. A přesně v Blairově stylu i jeho rozhodnutí stát se „papežencem“ teď působí politickou bouři.

V silně sekulárním prostředí Westminsteru (londýnské sídlo britských vládních institucí, poznámka překladatele) se jen málo lidí stará o to, jak Tony Blair tráví neděle. Jeho konverze je ale žhavé a kontroverzní téma mezi kněžími i laiky v naší zemi – a dokonce i v samotném Vatikánu. Věřící, kteří psali svým poslancům protestní dopisy proti různým politickým iniciativám bývalého premiéra – od výzkumu na embryích až po zákony umožňující homosexuálním párům adopce dětí – mají dobrý důvod k tomu, aby se teď cítili zmateni. Zřekl se snad Blair své dřívější politiky? Pokud ano, neměl by to veřejně oznámit před tím, než bude přijat do Církve? Nebo se snad rozhodl nikoli k tomu, že půjde do Říma, ale že Řím půjde k němu?

Mnoho lidí je pozoruhodně ochotných o tomto tématu hovořit – ale jen málo z nich veřejně. „Musím zůstat v anonymitě“, říká jeden vysoce postavený zdroj z Vatikánu. „Závisí na tom množství dobra, které zde budu schopen vykonat.“ Konverze však vzbuzuje naléhavé otázky. Někteří se obávají, že Blairova konverze nemá žádné hlubší teologické základy a že dochází k velkolepému ohýbání pravidel, aby mohl být uspokojen. Jiní se bojí toho, že Blair není ničím více, než sekulárním liberálem s povrchním křesťanským – ale zjevně nikoli katolickým – přesvědčením.

Pokud by Tony Blair nebyl veřejnou osobou, nic z toho by nebylo příliš důležité. Každopádně by nedošlo k takovému rozhořčení, které se dnes honí britskými kostelními lavicemi. Problémem je Blairovo prominentní postavení i jeho hlasitě projevovaná religiozita. Bývalý premiér zaníceně hovoříval o tom, v co věří a jak propojuje svou politiku se svým náboženským přesvědčením. Alistair Campbell (Blairův kontroverzní mediální poradce, poznámka překladatele) s tím nesouhlasil a před čtyřmi roky prohlásil, že „my se Bohem nezabýváme.“ Jenže Tony Blair se jím velmi energicky zabývá.

Ačkoli byl anglikánem, Blair vždy navštěvoval mše se svou ženou, katoličkou vychovanou v klášteře. Podle svých vlastních slov to dělal proto, aby byla jeho rodina o nedělích pohromadě. Označoval se za „ekumenického křesťana“, což zjevně znamenalo, že si osoboval právo navštěvovat jakékoli bohoslužby, kterých se mu zachtělo. V roce 1996 mu zesnulý kardinál Hume zaslal dopis se žádostí, aby se přestal účastnit svatého přijímání v katolickém kostele svaté Jany z Arku v Islingtonu. Blair s tím váhavě souhlasil, ale ve své odpovědi kardinálovi napsal: „Zajímalo by mě, co by na to řekl Ježíš.“

Zrovna tak by se býval Tony Blair mohl zajímat o to, co by na to řekli anglikánští i katoličtí mučedníci. I když by jej to zřejmě udivilo, lidé dříve raději zemřeli, než aby odmítli – nebo přijali – katolické učení o eucharistii. A i dnes by jen málo praktikujících anglikánů a katolíků vůbec uvažovalo o tom, aby se snažili vetřít do fronty na přijímání toho druhého vyznání. Přesto Tony Blair dospěl ke svým vlastním, přímo unikátním náboženským závěrům a cítil se natolik sebejistě, že neváhal poučovat kardinála o eucharistickém protokolu.

Blairovi spolupracovníci v Downing Street považovali víru za hnací sílu jeho života – ovšem jen málo z nich chápalo jeho přesvědčení jako katolické. „Pokud se podíváte nejen na to, jak hlasoval v parlamentu, ale i na legislativní návrhy, které sám prosazoval, zjistíte, ze dlouhá léta proti Církvi bojoval,“ říká jeden vysoký úředník, který pro Tonyho Blaira pracoval. „Proto také nedovedu pochopit, jak teď může do Církve vstoupit. Konvertité si nemohou vybírat jen ty části doktríny, se kterými souhlasí. Pro lidi, kteří jsou katolíky od kolébky, je snazší mít výhrady, ale konvertité musí přijmout celou agendu. Možná teď změnil svůj názor. Prostě nevím.“

Pro kritiky uvnitř Církve byl Tony Blair – slovy jednoho kněze – „nejvíce protikatolickým premiérem moderní doby.“ Jiní, například evangelikálové, jdou ještě dále a označují jeho politiku za vysloveně protikřesťanskou. Legalizoval homosexuální svazky a umožnil homosexuálním párům adopce dětí. Podporoval výzkum kmenových buněk s nasazením, které ostře kontrastovalo s odporem jeho přítele George Bushe proti takovému výzkumu. Hlasoval proti snížení limitu pro potraty z 26 týdnů na současných 24 týdnů. Jeho minulost je minulostí dokonalého sekulárního liberála. To vše činí zarážejícím jeho nynější rozhodnutí připojit se k Církvi, která tak často napadala legislativní program jeho labouristické vlády. Jeho přítel kardinál Cormac Murphy-O´Connor vždy patřil mezi otevřené kritiky vládní politiky, ovšem s Tony Blairem to zjevně vůbec nehnulo.

Vstoupit do katolické církve není pro ty, kdo jsou vlažní ve věci doktríny. Konvertita musí nejprve vyznat své hříchy. Pak následuje vlastní přijetí do církve, které vyžaduje přihlásit se v úplnosti k učení a pravdám, které církev předkládá jako Boží zjevení. Ann Widdecombeová (bývalá konzervativní stínová ministryně vnitra, poznámka překladatele) říká, že s tím sama poněkud zápasila předtím, než byla připravena konvertovat. „Takže Tony Blair bude buď v ohromné míře lhát, nebo se musel opravdově zříci své dřívější politiky. V každém případě by neměl být vzbuzován dojem, že naše Církev přijímá lidi jen proto, že bývali ministerskými předsedy.“

Jiní katolíci jdou ještě dále. „Pavlovo obrácení na cestě k Damašku musí ve srovnání s Blairovou konverzí zblednout do bezvýznamnosti,“ říká John Smeaton, ředitel Společnosti na ochranu nenarozených dětí, který má celou složku dokumentující, jak Tony Blair hlasoval v parlamentu. „Musíme od něj slyšet úplné odmítnutí jeho dřívější politiky. Pokud k tomu nedojde, bude Blair-katolík podobný vegetariánovi v klubu jedlíků masa. Prostě to nedává smysl.“

Mohl by ale být proces konverze poněkud volnější, než jak tvrdí Blairovi kritici? Například katolíci soustředění kolem významného britského liberálního katolického týdeníku The Tablet obhajují větší pluralitu. Cherie Blairová to formuluje takto: „Církev není jen Vatikán. Církev se týká nás všech.“ To je katolicismus Hanse Kunga, švýcarského teologa, který sice vyznává svou loajalitu Římu, ale odmítá jeho učení o celibátu a nepřijatelnosti kněžského svěcení žen. Fakt, že Kung byl Blairovým hostem v Downing Street, nabízí další vodítko pro pochopení myšlení bývalého premiéra.

Paní Blairová otevřeně vyjádřila svůj postoj v článku, který otiskla před dvěma lety a ve kterém přiznala, že má „pochybnosti“ o některých prvcích církevního učení. „Ale byla jsem naučená, že člověk má vytrvat a snažit se změnit věci, se kterými nesouhlasí. Je to stejné jako labouristická strana v osmdesátých letech. Nelíbil se mi směr, jakým se tehdy strana ubírala, a tak jsem se ji snažila změnit zevnitř. Naštěstí jsme v té bitvě zvítězili.“ Přes její dechberoucí troufalost jí nelze upřít ambice – dnes Westminster, zítra Řím.

Nikdo se ovšem nemůže připojit k Církvi jako „liberální katolík“. Existuje jen jeden druh katolicismu a jeho učení je vyloženo v Katechismu. Kardinál Murphy-O´Connor bude s Tony Blairem o Katechismu jistě diskutovat. „Pokud ale Cormac souhlasí s tím, aby Blair vstoupil do Církve, pak s tím tady ve Vatikánu nikdo nic nenadělá,“ říká jeden významný římský klerik.

Mnoho kněží, se kterými jsem hovořil, se domnívá, že kardinál prostě nedokázal odolat šarmu Tonyho Blaira. „Katolická církev v Anglii byla po dlouhou dobu ztotožňována především s irskými dělníky. Společensky přijatelnými jsme se stali teprve v posledních třiceti letech,“ říká jeden londýnský kněz. „Proto může být velmi lichotivé, když si vás najednou předchází mocní. Pokud by pan Blair přišel zaklepat na moje dveře, byl bych polichocen. Proto rozumím tomu, pokud byl polichocen Cormac.“

Přesto nelze uvěřit tomu, že by si kardinál dovolil být oblouzen k přijetí nevhodného kandidáta do Církve. Ale liberální katolíci se ptají, proč by od Tonyho Blaira měla být vyžadována doktrinární ortodoxie, které nedostojí mnozí současní katolíci. Blairovi obhájci tvrdí, že jeho vstup do Církve odmítá jen hrstka členů Konzervativní strany a ultrakonzervativních kleriků.

„Ti, kdo nesouhlasí s Tonyho konverzí, jsou farizejové moderní doby,“ tvrdí jeden spolupracovník bývalého premiéra. „Kolik katolíků může opravdově říci, že souhlasí s naprosto všemi prvky církevního učení? Ať první hodí kamenem, kdo je bez hříchu.“ Stephen Pound, labouristický poslanec a katolík, je stejného názoru. „Tony asi není dokonalý. Ale v celé historii byl na Zemi jen jeden člověk, který byl dokonalý. Pokud se chce Tony připojit k jediné pravé Církvi, měli bychom to oslavovat.“

Ve Vatikánu byla Blairova konverze již nějakou dobu očekávána. Když se Tony Blair v červnu setkal s papežem, přinesl mu jako dar portrét kardinála Newmana, nejslavnějšího anglického konvertity. Setkání bylo plné zdvořilostí, což je ovšem při podobných příležitostech obvyklé. Úplně jiného přijetí se Blairovi dostalo, když se předtím setkal s vatikánským státním sekretářem kardinálem Bertonem a ten mu předložil námitky církve proti jeho legislativní činnosti. Ale nějaký explicitní nesouhlas papeže s Blairovou konverzí zjevně neexistuje.

V Římě ovšem panují obavy z příliš liberálního směřování anglické katolické církve. Jeden prominentní zdroj z Vatikánu tvrdí: „Situace v Anglii – ať už jde o návštěvnost mší nebo počet kněžských povolání – je stejně špatná, jako kdekoli jinde.“ V USA a Německu je to podobně špatné. To je také důvodem papežova rozhodnutí učinit ze tří arcibiskupských jmenování výrazný rys svého zřejmě poměrně krátkého pontifikátu: arcibiskupové v New Yorku, Mnichově a londýnském Westminsteru všichni dosáhli věku, kdy by se měli odebrat na odpočinek.

Hledání jejich nástupců ovšem může trvat dlouho. „Svatý otec je mírný člověk a pracuje pomalu, což mnohé lidi frustruje,“ bylo mi řečeno. Birminghamský arcibiskup Vincent Nichols je už dlouho považován za předního uchazeče o stolec anglického katolického metropolity ve Westminsteru. „Nichols je ale Gordonem Brownem církve. Myslel si, že se stane westminsterským arcibiskupem už minule a od té doby se zaměřuje na to, aby to místo získal.“ Vatikán se domnívá, že favoritem kardinála Murphy-O´Connora je Arthur Roche, biskup v Leedsu.

Oba ale mohou být nakonec zklamáni. Říká se, že papež je skeptický k výběru kohokoli z biskupů sídlících ve velkých anglických městech a uvažuje spíše o tom, že kardinála Murphy-O´Connora nahradí nějaký řeholní kandidát – stejně jako byl v roce 1976 vytržen Basil Hume ze svého klášterního odloučení v opatství ampleforthském. Ve Vatikánu se obávají, že ti, kdo jsou dnes v anglické církevní hierarchii, jsou všichni liberály.

Ale sám kardinál Murphy-O’Connor určitě není žádná bačkora. Katoličtí členové parlamentu byli tento týden překvapeni, když ve svých poštovních schránkách našli jeho pozvání k soukromému posezení, na kterém má být diskutována nadcházející „parlamentní agenda“. Je to vůbec poprvé, co se anglická katolická církev podobným způsobem pokouší zorganizovat parlamentní podporu. Hlava katolické církve v Anglii a Walesu se tedy zjevně nechystá ukončit svou kampaň proti antikřesťanské politice labouristické vlády.

Samotná konverze Tonyho Blaira sice může být ve westminsterské katedrále vítána, jeho sekulární liberalismus tam ale žádné sympatie nenajde. Až bude u své první zpovědi, bude se muset řídit svým svědomím – a pečlivě naslouchat svému zpovědníkovi.

Z anglického originálu vyšlého v týdeníku Spectator dne 28.11.2007 přeložil Jan Jireš.