Tragédií srbské politické reprezentace a obecně srbských elit je, že si nekladou racionální otázky a nenachází na ně racionální odpovědi. Mohu udržet Kosovo v Srbsku? Pokud ano, jak? Za jakou cenu?

Mezinárodní dohled nad Kosovem s jistotou končí. Pro Kosovo je to velký krok kupředu. Pod pravomoc Srbska se už nevrátí.

Doba, kdy Kosovo bylo zemí-nezemí sice nezávislou, ale pod mezinárodním dohledem, pomalu končí. Mezinárodní řídicí skupina se dohodla na ukončení svého dozoru. Premiér Hashim Thaci i prezidentka Atifete Jahjagová mluví o ocenění demokratického ducha Kosova, o míru a stabilitě.

K demokratickému duchu a stabilitě má Kosovo samozřejmě ještě daleko, ale přesto se může Hashim Thaci s uspokojením ohlédnout nazpět a říct si, že riskantní rozhodnutí začít v polovině devadesátých let v malém okruhu blízkých přátel a příbuzných v zaostalé oblasti Drenica ozbrojený odpor proti srbské nadvládě za to stálo. Ať si o nezávislosti Kosova myslíme cokoliv, jde o podobný nečekaný triumf, jako byl třeba úspěch irských povstalců v odboji proti Velké Británii, na který by někdy v roce 1919 nikdo nevsadil ani pětník. Je důkazem toho, že pokud si vládnoucí režim nedokáže získat loajalitu určité menšiny a pokud je tato menšina dostatečně početná a odhodlaná, může si kontrolu nad ní udržet jen terorem. A i tak obvykle jen dočasně.

Dvounárodní stát

Někde to pochopí ihned a obejde se to bez krveprolití. Tak se třeba Švédové vzdali Norska. Již zmínění Britové se vzdali Irska po třech letech a Francouzi Alžírska (a nezapomeňme přitom, že přímořské oblasti Alžírska byly integrální součástí Francie) až po osmi letech nesmírně krvavých bojů. Moudrý francouzský filozof a politolog Raymond Aron od počátku války tvrdil (jako prakticky jediný na pravici), že válku nelze vyhrát a že předpokladem úspěchu Francie je ústup z Alžírska. Už jen proto, že jinak by se Francie stala z národního státu Francouzů státem dvounárodním, francouzsko-arabským (nebo spíše francouzsko-arabskoberberským). Charles de Gaulle to pochopil.

V Srbsku to nepochopil nikdo. Lépe řečeno, pochopil, ale raději si to nechává pro sebe. Srbsko s Kosovem by se během pár desítek let také stalo dvounárodním státem Srbů a Albánců, což si pravděpodobně jen málo zastánců srbského Kosova uvědomuje a ještě méně lidí by si to přálo.

Jsou i případy, kdy se podaří dosáhnout kompromisu. Jako mezi Rakušany a Italy v jižním Tyrolsku. Po pravdě řečeno, nemají se rádi dodnes, ale s rozsáhlou autonomií, otevřenými hranicemi a blahobytem by se dnes asi jen velmi málo jihotyroláků odhodlalo k bombovým útokům, jaké v zoufalství nad italskou asimilační politikou páchali v 50. a 60. letech. Jenže demokratické státy se obvykle dohodnou a tuhle výhodu Srbové a Kosovští Albánci neměli. Prostor pro historický kompromis nebyl ani za komunismu a už vůbec ne za Miloševiče. A pak existuje i ruská cesta – Putin zachránil Čečensko pro Moskvu tím, že platí hlavního gangstera v zemi, aby Čečensko udržel v klidu a alespoň nominálně v Ruské federaci. Leč ani tuto variantu nikdo v Bělehradě nepoložil na stůl.

Samozřejmě vždy záleží na geopolitických souvislostech. Češi se mohli odtrhnout od Rakouska, ne však Němci od Čechů. Slováci se mohli odtrhnout od Uher, ne už Maďaři od Československa. Po válce bylo možné nepohodlné menšiny naložit do dobytčáků a odvézt, teď už ne. Je to možná nefér vůči těm, kdo to včas nestihli (jugoslávská vláda měla transfer Albánců dohodnutý s Tureckem v roce 1938, ale přišla válka…), ale je to zkrátka tak.

Tragédií srbské politické reprezentace a obecně srbských elit je, že si nekladou racionální otázky a nenachází na ně racionální odpovědi. Mohu udržet Kosovo v Srbsku? Pokud ano, jak? Za jakou cenu? Bude tato cena přijatelná pro mezinárodní společenství? Co mohu Albáncům nabídnout a co už je pro mě nepřijatelné? Nikdy nikdo nic podobného v Srbsku v 90. letech (a vlastně doteď) nevymyslel. Miloševič fungoval jako dobrý taktik. Od jednoho tahu k druhému. Jako stratég propadl. Vysmívaní a údajně primitivní Albánci si naopak cíl formulovali velmi přesně. Od okamžiku, kdy Miloševič na přelomu 80. a 90. let fakticky zrušil kosovskou autonomii a následně se rozpadla Jugoslávie, byl jediný – nezávislost. A přes všechny vnitřní rozpory dokázali kosovští Albánci jít za svým cílem a obětovat mu vše. Dokázali se shodnout na (svým tradicím zcela cizí…) strategii celonárodního nenásilného odporu. Když to nepomohlo, obrátili se někteří z nich k tradičnějšímu mechanismu -ke zbraním.

Vyburcování k odporu

Zakladatel a první velitel Kosovské osvobozenecké armády Adem Jashari se cíleně obětoval, když se s celou početnou rodinou opevnil ve svém domě a v duchu hrdinských tradic se nechal rozstřílet srbskou policií na kousky. Správně tušil, že smrt desítek lidí, včetně mnoha žen a dětí, bránících svůj dům vyburcuje albánskou veřejnost k odporu.

Když se po albánské delegaci při jednáních na zámku v Rambouillet požadovalo, aby ustoupila z požadavku nezávislosti, vypil Hashim Thaci v zoufalství celou láhev whisky, ale souhlasil. Když se po kterémkoliv albánském předákovi požadovalo, aby se vydal do rukou mezinárodního trestního tribunálu v Haagu, učinil tak ihned a bez řečí.

Výsledkem je nezávislost, byť stále ještě reálně limitovaná velmi silným vlivem západních ambasád. A jestli je jedna věc zcela jistá, tak to, že pod pravomoc Bělehradu se už Kosovo nikdy nevrátí. Pro Srbsko ale Kosovo zůstane a musí zůstat něčímvíc, než jen okolním státem. Je to místo, kde žije srbská menšina a kde je řada památek srbské středověké minulosti. Můžou se (zcela marně jako dosud) snažit bojovat proti kosovské nezávislosti a používat jako své beranidlo srbskou menšinu v Kosovu ve stylu „čím hůř, tím líp“. Tedy tak, že Srby v Kosovu podporuje v bojkotu kosovských institucí místo snahy zajisti jim v Kosovu co nejlepší podmínky.

Mohli by si vzít příklad z velkého srbského patriarchy ze 16. století Makarije Sokoloviče, který v době turecké nadvlády obnovil slávu srbské pravoslavné církve. Ostatně jeho bratr Mehmed Paša Sokolovič byl velkým vezírem. Je v Srbsku dodnes uctívanou postavou, ačkoliv optikou dnešního postoje ke Kosovu by byl asi odsouzen jako vlastizrádce. Vždyť spolupracoval s okupační mocností.