Uplynul rok od prezidentských voleb v USA a Američané se stále zabývají otázkou, co se vlastně stalo. Nevím o tom, že by v moderní době rok po volbách stále „řešili“ kampaň – ovšem krom toho malého vloupání do hotelu Watergate v roce 1972.
Důvodem, proč se zabývat loňskou prezidentskou kampaní v USA, je podezření hraničící s jistou, že Rusko se snažilo volby ovlivnit. Relevantní otázkou je, zda při tom někdo z amerických občanů porušil zákon, tj. dopustil se kriminálního činu. K vyšetření této otázky byl ustaven speciální vyšetřovatel Robert Mueller, všemi respektovaný bývalý šéf FBI.
Udělal by to každý. Možná
Mueller už vznesl první obvinění; ale ještě předtím skandál postihl štáb Hillary Clintonové.
V červenci se provalilo, že Trumpův syn Donald a zeť Jared Kushner se loni v červnu setkali s ruskou právničkou Nataljou Veselnickou, která jim slíbila, že dodá kompromitující materiál na Clintonovou. Nic z toho nebylo, ale demokraté následně kritizovali republikány, že jsou neetičtí, že udělají vše pro to, aby získali špínu na protikandidátku. Republikáni se bránili, že neporušili žádný zákon (to je pravda) a že by to udělal každý (možná).
Nyní si karty prohodili. Provalilo se, že štáb Hillary Clintonové se snažil vypátrat špínu na Trumpa taky v Rusku. Zaplatil peníze bývalému britskému zpravodajci za materiál, podle nějž Trump údajně zaplatil moskevským prostitutkám, aby močily na postel v hotelovém apartmá, v níž předtím spali Michelle a Barack Obamovi. Ten materiál se tým snažil dostat do amerických médií.
A republikáni začali demokraty kritizovat, že jsou neetičtí, a demokraté se brání, že neporušili žádný zákon (pravda) a že by to udělal každý (možná).
Pokud jde o vyhrabávání a kydání špíny na prezidentského protikandidáta, obě strany si nemají co vyčítat.
Člověku se musí stýskat po kampaních a kandidátech-gentlemanech, jako byl William McKinley, který když kandidoval na prezidenta v roce 1896, odmítl vést kampaň, nikam nejezdil, seděl na verandě svého domu v malém městečku v Ohiu, a když za ním přišli lidé, aby jim řekl svůj názor, řekl jej. Byl zvolen výraznou většinou.
Speciální vyšetřovatel Mueller obvinil Paula Manaforta (a jeho spolupracovníka Gatese); Manafort byl v pořadí druhým ze tří šéfů Trumpovy prezidentské kampaně v roce 2016. Působil v ní krátce a jeho hlavním úkolem bylo zajistit, aby během republikánského sjezdu nenastala rebelie republikánských delegátů a Trump nominaci získal hladce. Pak byl propuštěn a šéfkou Trumpovy kampaně se stala Kellyanne Conwayová, která ho dovedla k vítězství. Manafort předtím působil jako lobbista v Rusku, v postsovětském prostoru a ve prospěch bývalého proruského ukrajinského prezidenta Janukovyče, který byl v únoru 2014 svržen revolucí na Majdanu. Není to nijak obdivuhodná postava; prostě lobbista, který je ochoten zastupovat kdejakého grázla, pokud z toho vytříská peníze. Byl obviněn z daňových úniků a podvodů; dokonce ani to závažně znějící obvinění „konspirace proti Spojeným státům“ se netýká spolupráce s cizí mocností, nýbrž snahy před daňovým úřadem zatajit své zisky. Obvinění Manaforta tedy zatím není přímou hrozbou Trumpovi.
Proč byl tedy obviněn? Jednak proto, že pokud to Mueller zjistil, obvinit ho musel. Možná taky proto, aby byl na něj vyvinut nátlak: „Budeš-li spolupracovat a řekneš vše, co víš o Trumpových kontaktech s Rusy, dohodneme se a navrhneme nižší trest…“ A nyní čekání, zda Manafort bude „zpívat“, pokud ovšem existuje vůbec něco, o čem by „zpívat“ mohl. Tak či onak, Trump může být zatím v klidu, pokud sám nezareaguje nepřiměřeně, například odvoláním Muellera, čímž by si popudil proti sobě Kongres, a to nejen demokraty, ale i mnohé republikány.
Pomoci ke změně názoru
Americké prezidentské volby jsou důležité nejen pro Ameriku, ale i pro celý svět. Není však znám případ, kdy by nějaká zahraniční mocnost americké prezidentské volby zvrátila ve prospěch kandidáta, který by jinak prohrál. Jiné je to u kongresmanů. Britská rozvědka za války pomáhala prezidentu Franklinu Rooseveltovi porazit ve volbách izolacionistické kongresmany.
Anebo jim pomohla ke změně názoru. Před válkou byl republikánský senátor Arthur Vandenberg zapřisáhlým izolacionistou. Za války se stal internacionalistou, a když v roce 1946 republikáni na dva roky získali většinu v Kongresu, on coby šéf zahraničního výboru Senátu v klíčových letech na počátku studené války spolupracoval s demokratickým prezidentem Trumanem na klíčových projektech, jako byla pomoc Řecku a Turecku (Trumanova doktrína) a Marshallův plán; později hlasoval i pro vznik NATO.
Legenda praví, že během války se z izolacionisty stal internacionalistou pod vlivem své milenky, která prý byla britskou agentkou. Nevím, zda to tak bylo. Pokud ano, jsem jí vděčný za to, že své tělo použila pro tak záslužný, potřebný a úctyhodný účel.
Vyšlo v LN 2.11.2017
