Roger Scruton je profesorem estetiky na Birkbeck College Londýnské university, šéfredaktorem britského konzervativního měsíčníku The Salisbury Review a členem Čestné rady Občanského institutu.

Publikovaný text byl autorem přednesen na jeho přednášce, uspořádané Občanským institutem v Praze v květnu letošního roku.
Přeložili Roger Scruton, Petr Charvát a Jaromír Žegklitz.

Socialismus je doktrína; je to soustava věr a teorií. Totéž platí o liberalismu. Naproti tomu konzervatismus je praxí. Vzniká za zvláštních sociálních okolností jako reakce na sociální a politické změny. Konzervatismus v Británii není proto nutně stejný jako ve Spojených státech, v Austrálii nebo ve Francii. A pokud použijeme slova konzervatismus zde, v současné České republice, je naprosto nejasné, co to vlastně znamená. Jsem však přesvědčen, že je to něco velmi důležitého.
Na Západě je konzervatismus chápán především jako politická tradice, spojená s určitými politickými stranami, zejména s britskou Konzervativní stranou a americkou Republikánskou stranou. Za druhé je konzervatismus chápán jako postoj, vyjádřený nejen v politických rozhodnutích, ale také v literatuře, umění a náboženství. Tyto dvě věci se často neshodují. Konzervativní strany, které se chlubí svým pragmatismem, se přizpůsobují novým okolnostem, jejichž hlavním cílem je založit a chránit rovnováhu zájmů. Jejich činnost tedy závisí na typu a velikosti nerovnováhy. Např. britská Konzervativní strana reagovala v minulém století na rychlý růst průmyslových měst. Chránila zájmy venkovských oblastí i zájmy nové městské chudiny. Postavila se na odpor vůči těm, kteří obhajovali zásady volného obchodu, a podporovala zákonodárství socialistického charakteru. Avšak později, když byla rovnováha díky socialistickému státu porušena, stala se obhájcem volného trhu a osvojila si politiku, která byla nedlouho předtím politikou strany liberální, tedy jejího bývalého nepřítele. Tato změna vypadá paradoxně, neboť většina lidí se domnívá, že konzervatismus, stejně jako liberalismus a socialismus, má jasné sociální ideály, které se snaží aplikovat na skutečnost. Ve skutečnosti konzervatismus vychází z reálně existující společnosti i s jejími nedostatky a snaží se působit tak, aby tato společnost byla schopna žít přirozeně. Konzervativní politik je spíše lékařem než učitelem či inženýrem. Jeho úkolem je léčit existující společnost a nikoli tvořit společnost nového typu. Konzervativec chápe společnost jako výsledek působení přirozených sil. Je zde proto, aby těmto silám pomáhal, ne aby jim odporoval. Znamená to, že konzervativci se shodnou v základních věcech, i když nemusí souhlasit s konkrétní politikou, která je za určitých okolností nutná. Jejich společný názor na ony základní otázky není výsledkem nějaké teorie, nýbrž instinktu. Tento názor vyrůstá z úcty vůči společnosti, která je lepší zárukou jejich pravdy než jakákoli teorie. To je také důvod, proč jsou konzervativní strany úspěšnější ve srovnání s jejich socialistickými soupeři.
Pokusím se charakterizovat konzervativní postoje slovy, která se týkají současné situace v Čechách. Za prvé, konzervativec si váží individuality každého člověka. Každá osoba má podle něj právo na soukromý život, v němž může sledovat své vlastní cíle podle svých schopností a svých hodnot. Tato úcta k individualitě je společná konzervativcům i liberálům a je příčinou jejich odporu vůči socialismu. Socialista je přesvědčen, že má právo soukromou sféru kdykoli porušit. Domnívá se, že má právo zabavit majetek, omezit volnost pohybu, kontrolovat vztahy mezi lidmi jak v zaměstnání, tak i doma, rušit nejrůznější sdružení, školy i zvyky tak, aby dosáhl rovnosti mezi lidmi. Konzervativec je naproti tomu přesvědčen, že život společnosti není možný bez kvetoucí sféry soukromé volby. Výsledkem bude nerovnost a odlišnost. Výsledek, vznikající působením “neviditelné ruky”, není ale totéž, co cíl. Protože však konzervativec věří v posvátnost soukromé sféry, nemá námitky proti sociální a materiální nerovnosti. Chápe, že nerovnost je nevyhnutelná a že je možno ji odstranit pouze zničením kořenů života společnosti.
Soukromá sféra potřebuje soukromý majetek. Smysluplnou volbu mohu mít jen tehdy, mám-li ve svých rukou také kontrolu nad svými vlastními prostředky – nad svou vlastní půdou, vlastním kapitálem, vlastními možnostmi. Tento soukromý majetek musí být zároveň bezpečný; v opačném případě je břemenem a zdrojem úzkosti. Stát má právo zdanit můj příjem, nemá ale žádné právo připravit mě o můj kapitál. Konzervativec je vždy velmi podezíravý vůči návrhům na zdanění kapitálu.
Jednou z nejdůležitějších otázek pro konzervativce je dnes to, jak definovat právo na soukromý majetek. Máme právo na dědictví? Může být dědictví zdaněno? Může být zdaněn kapitál?
Jakkoli, jedna věc je jistá: soukromý majetek vyžaduje volný trh, který zase naopak vyžaduje soukromé vlastnictví. Můj majetek není skutečně mým majetkem, nemám-li právo jej prodat komukoli podle svého přání. A bez trhu jsem pouhým nájemníkem a nikoli vlastníkem toho, co mám ve svých rukou. Bez trhu jsem svým majetkem svázán, s trhem jsem jím osvobozen. Toto je pro konzervativce skutečným důvodem pro podporu svobodné ekonomiky. Existuje samozřejmě i mnoho jiných, liberálních argumentů, k nimž se konzervativci rovněž hlásí. Jedním z nich je Hayekův argument, že nezbytnost volného trhu je dána tím, že pouze ten nám zprostředkovává informace, které potřebujeme k úspěšnému podnikání. Pouze volný trh může stanovit cenu jakéhokoli zboží. Tento Hayekův argument však není mezi západními intelektuály dostatečně chápán – zejména proto, že byli (a v mnoha případech zůstávají) socialisty. Socialistické iluze byly tak silné, že až do roku 1989 jsme se s kritikou socialismu na našich universitách téměř nesetkali.
Čechům není samozřejmě nutné vysvětlovat důležitost svobodné ekonomiky. Konzervativní postoj však bere v úvahu tři podstatné a pro současnou českou situaci důležité podmínky, bez nichž volný trh nemůže existovat:
- ochrana vlastnických práv
- ochrana volné smlouvy a ručení za její plnění
- plná zodpovědnost výrobce za kvalitu jeho výrobků a s tím související důvěra spotřebitelů ve výrobce.
Z výše uvedeného vyplývá, že volný trh nemůže existovat bez vlády zákona neboli bez právního státu. Bez vlády zákona neexistuje ochrana majetku, smlouvy, ani smluvní ručení. Bez vlády zákona nemohou existovat ani mnohé jiné instituce, nezbytné k fungování a ochraně trhu – např. možnost bankrotu.
Zrušit vládu zákona není těžké – komunisté to jasně dokázali. Vytvořit vládu zákona tam, kde neexistuje, je ale velmi obtížné. Nestačí k tomu schválit zákony; naopak, nadměrné množství zákonů vede k tomu, že je lidé začínají obcházet. Důležité je proto uvést zákon v platnost, nikoli schvalovat jeden zákon za druhým. Uvést zákon v platnost ale v podstatě znamená omezit moc státu a jeho úředního aparátu. To je velmi důležité právě v českých podmínkách, kde stát stále zůstává nejvýznamnější společenskou a hospodářskou silou.
Konzervativci a liberálové v Anglii a Spojených státech považují princip vlády zákona za nástroj, který omezuje moc státu. V tom spočívá rozdíl mezi nimi a socialisty, kteří vládu zákona považují naopak za nástroj expanze státu, tvořícího zákony na ochranu všeho, čím se lidé zabývají. Podle mého názoru vede tato expanze práva v důsledku k jeho destrukci – což můžeme pozorovat na příkladu socialistického právního systému ve Francii a Itálii. V těchto zemích nikdo, kdo je u moci, zákony nedodržuje nebo se nesnaží pochopit, co zákon znamená. Nikdo se neřídí zákonem, existují-li jiné možnosti.
Soukromí, vlastnictví, trh a zákon: tyto pojmy jsou pro konzervativce tím základním. Totéž ale platí i o liberálech, přinejmenším o klasických liberálech, jako např. J. S. Millovi (dnes je termín liberál, zejména v amerických poměrech, chápán jako označení pro levičáka, dokonce socialistu; z tohoto důvodu se místo slova liberál používá pro vyjádření klasického významu termínu libertarián). V čem je tedy mezi nimi rozdíl?
Jak konzervativci, tak i liberálové jsou podezíraví vůči státu a snaží se jeho moc omezit. Libertariáni věří dokonce v minimální stát, jehož povinnosti jsou definovány co nejstriktněji tak, aby poskytoval pouze ty služby, které poskytovat musí – např. zajištění obrany, práva a určitých veřejných služeb, které nelze poskytovat soukromě. Konzervativci s tímto postojem sympatizují, zároveň ale považují minimální stát za utopii – přinejmenším v dnešní době. V současné silně diferencované společnosti je jistá organizace nejen nezbytná, ale dokonce spontánní. Potřebujeme nepochybně méně plánování, než chtějí socialisté; přesto ale plánování potřebujeme. Představme si situaci, za níž by mnohonárodní společnosti mohly působit v Praze bez jakékoli kontroly, takže by např. vývěsní štít společnosti McDonald visel na bráně Pražského hradu a Staroměstské náměstí by obklopovaly mrakodrapy.
Konzervativec je ve větší míře než libertarián nakloněn starým socialistickým ideálům. Mnozí lidé v dnešní společnosti nejsou schopni se o sebe postarat a proto o ně musí být postaráno. A toto by snad mohlo být úkolem státu – alespoň do určité míry. Dnes se konzervativci domnívají, že v oblasti vzdělání, zdravotnictví a péče o handicapované a nezaměstnané má stát právo zajistit mnohé z toho, co nemůže zajistit soukromá dobročinnost.
Největší revolucí v současném konzervativním myšlení je patrně rostoucí nespokojenost se systémem státní péče. Dlouho se předpokládalo, že jedinou možností, jak poskytnout vzdělání dětem z chudých rodin, je systém státem řízených a placených škol. Totéž platí o zdravotní péči, bydlení a nutné pomoci nezaměstnaným. Objevily se však čtyři problémy.
Za prvé je to problém zodpovědnosti. Stát nás může nutit posílat děti do škol. Můžeme ale my nutit stát, aby poskytoval vzdělání? V posledních letech se v Anglii ukázalo, že učitelé ve státních školách jsou líní, nekompetentní a z větší části jsou to socialisté a rovnostáři. Výsledkem je naprostý úpadek školního vzdělání. Většina rodičů, kteří si to mohou dovolit, posílají své děti do soukromých škol.
Zdravotnická zařízení a lékaři by měli být rovněž zodpovědní svým pacientům. Jestliže ale pacient neplatí, jak může kontrolovat služby, které jsou mu poskytovány?
Za druhé – Parkinsonův zákon neustálého růstu byrokracie. Státní systém vzdělání v Británii dnes zaměstnává tři byrokraty na dva učitele. Byrokraty, jejichž jedinou úlohou je vytvářet práci pro další byrokraty. Rovněž v systému zdravotní péče a ve vládním výboru pro sociální péči je obrovské množství prostředků, které jsou k dispozici, utráceno uvnitř byrokratických struktur systému samotného.
Třetím problémem je negativní vliv systému státní péče na soukromou iniciativu a dobročinnost. Systém vzdělání v Anglii a Spojených státech vyrostl díky soukromé iniciativě. Tento druh škol, které žijí z darů a poplatků, uspokojuje jak ty, kteří dávají, tak i ty, kteří dostávají. Vytváří příjemnější, stabilnější a trvalejší vztahy, než může vytvořit stát, a zejména poskytuje nejlepší vzdělání. Totéž platí pro soukromé nemocnice a kliniky i pro soukromé organizace pečující o chudé či podporující nezaměstnané. Dobročinnost je krví společnosti. Je účinnější, spolehlivější a poskytuje větší uspokojení, než byrokratický stát. Přistoupili jsme možná příliš lehce na to, že potřebujeme stát k tomu, aby dělal to, co soukromé organizace či jednotliví občané mohou dělat lépe.
Konečně za čtvrté, systém státní péče vytváří nižší třídu nového typu. Přijímají-li lidé podporu od státu, začínají se záhy domnívat, že je to jejich právo, že si ji zaslouží a že je zdarma. Neosobní dary tohoto druhu nevzbuzují žádnou vděčnost v tom, kdo je přijímá, a nemotivují ho k tomu, aby si pomohl sám. Naopak vytvářejí dojem, že člověk nemá v životě na práci nic jiného než vybírat příspěvky od “svého” státu. Vzniká tak celá třída závislých občanů, které lze charakterizovat přibližně takto: jsou líní, sobečtí, neochotní dávat, zato však dychtiví brát, brání se práci a jsou nezodpovědní. Dokud bude stát tuto třídu podporovat, dotud bude také tato třída existovat. Předpokládejme však, že by stát svou podporu zrušil; zmizela by v takovém případě tato třída? Existují lidé, kteří jsou o tom přesvědčeni.
Tento problém nás ale přivádí k velice důležitému politickému rozdílu mezi konzervatismem a libertarianismem. Oba tyto směry se staví k byrokratickému státu odmítavě a rády by viděly, aby jeho funkce byly co nejvíce omezeny. Konzervativec se ale snaží zachovat společnost. “Minimální” stát je pro něj ospravedlněn maximální společností. A takováto společnost závisí na jemném předivu vztahů, zákazů a zvyků, o jejichž zachování musíme usilovat. Konzervativec má dojem, že liberálové a libertariáni se o tyto věci nestarají a jsou podezíraví zejména vůči zákazům. Společnost se však musí sama regulovat, má-li být ovladatelná; a politická svoboda je nemyslitelná bez společenské kontroly.
Zde se dostáváme k jádru věci. Soukromí a právo neznamenají nic, ztratí-li lidé vzájemný respekt a smysl pro poslušnost. Vlastnické právo ztrácí svou dobrou pověst, neexistuje-li povinnost užívat majetek zodpovědným způsobem. A pokud by měl vyrůst nový typ člověka, jehož jediným zájmem by byl jeho hmotný blahobyt, jakou hodnotu by pak měla politická svoboda, které by se těšil? Ostatně takový člověk by byl posledním, kdo by se nějaké politické svobodě těšil, neboť schopnost sebereprodukce společnosti závisí právě na zvyku obětování se. Pouze tehdy, mají-li lidé i jiné cíle než jen vlastní potěšení, pracují pro budoucnost svého druhu. Společnost materialistů a těch, kteří hledají jen své vlastní potěšení, je proto společností bez budoucnosti. (Komunismus se ve skutečnosti zhroutil právě proto, že vyprodukoval společnost pouze o sebe se starajících jedinců).
Podle mého názoru může být konzervatismus nejvýstižněji popsán jako starost o “morální ekologii”. Konzervativci se pokoušejí udržet při životě složitý organismus, závisející na morálních, náboženských a zvykových principech. Liberálové často tyto principy ignorují, a to zejména tehdy, vedou-li k netolerování některých odchylek. Právě zásluhou liberalismu mají dnes západní společnosti zákony, které stírají rozdíly mezi oddanými a neoddanými rodiči, mezi heterosexuálním a homosexuálním vztahem a mezi trestanými a netrestanými občany. Extrémní liberálnost podkopává a ničí staré zvyky a zákazy, a kdekoli jsou tyto zvyky a zákazy součástí zákonů, tyto zákony se mění. Takový je tedy dar liberalismu budoucnosti lidstva – a otázkou přirozeně je, zda za takových okolností lidstvo vůbec nějakou budoucnost má.
Chtěl bych se však spíše vyjádřit k již zmíněné “morální ekologii” a jejímu vztahu k ekologii obecně. Ve svých “Úvahách o revoluci ve Francii” Burke vystoupil proti módní myšlence společenské smlouvy. Tato idea vede podle něj lidi k tomu, že pojímají společenský život za jakési dělení kořisti (světa) mezi těmi, kdo na světě právě v tu chvíli žijí. Tento “kšeft” je uzavírán mezi námi, právě žijícími, a my všichni usilujeme o získání co největšího podílu. Burke však praví, že skutečná společnost taková není. Skutečná společnost nezahrnuje pouze ty právě žijící, ale rovněž již mrtvé i dosud nenarozené. I ti mají zájem o svět, o jeho zdroje a společenské instituce. Tyto hodnoty nám jsou předávány mrtvými do opatrování pro ty, kteří se teprve narodí. Nenáleží pouze nám, abychom jimi rozmařile plýtvali či abychom je ničili ve jménu našeho momentálního potěšení. Zákon, který omezuje právo žijících na potěšení, může být přesto dobrým zákonem, pomáhá-li zachovat zdroje nezbytné pro budoucí generace či stimuluje-li rodiče k přinášení obětí v zájmu jejich dětí. Problém však spočívá v tom, že nadměrná demokracie postupuje veškerá rozhodnutí těm, kdo právě žijí; zbavuje práv mrtvé a ničením principu opatrovnictví ohrožuje dosud nenarozené.
Je přirozeně snadné toto konstatovat; je ale mnohem těžší s tím něco udělat. A zvláště obtížné je zabudovat princip opatrovnictví do politiky v éře demokracie. Vlády se totiž musí snažit o získání hlasů – což nutně vede k tomu, že odměňují živé. Mrtví a nenarození jsou ignorováni, neboť ti nemají žádné hlasy.
Konzervativec v tomto doufá ve vytvoření společnosti, respektující jiné generace. Bez tradic smyslu pro obecné dobro a občanské povinnosti je obtížné si představit, jak by tohoto respektu mohlo být dosaženo. A bez existence víry je těžké si představit, jak by takováto tradice mohla být zachována. Není ani snadné dobrat se toho, co by měli dělat politikové v zájmu toho, aby se tyto tradice udržely.
Na druhé straně existují určité věci, kterých by se politikové dopouštět neměli. Povinnosti a závazky k dalším generacím jsou realizovány prostřednictvím škol – a zejména soukromých škol, k nimž jsou žáci často poutání doživotní věrností. Jsou realizovány prostřednictvím kostelů; jsou realizovány prostřednictvím nejrůznějších klubů a spolků, přežívajících z generace na generaci; prostřednictvím hudebních těles a skupin, prostřednictvím sportovních týmů – slovy Edmunda Burka prostřednictvím oněch “malých komunit” (little platoons), které formují a ovlivňují náš společenský růst.
Je samozřejmě možné tyto struktury zničit, jak to udělali komunisté. Je možné je omezit či narušit, jak to udělali naši vlastní socialisté. Je ale také možné vytvořit právní a fiskální prostředí, v němž budou vzkvétat, v němž soukromé instituce budou moci bez problémů existovat, aniž by byly nuceny hledat k tomu svolení státu. Právě toto je podle mého názoru konzervativní politikou, která ale vyžaduje značnou sebekázeň, spočívající v odmítnutí nadměrného zákonodárství, nadměrné kontroly, nadměrných daní – což vše se stává stále obtížnějším v novém evropském klimatu.
Nejmenší a zároveň nejdůležitější z těchto malých institucí je však rodina. Rodina je skutečným centrem naší odpovědnosti minulým i budoucím generacím. Je však zároveň institucí, která je dnes velmi ohrožena. Je ohrožena zevnitř vlivem zhroucení tradiční morálky. Je ohrožena zvenčí vlivem politiky, rušící zákonnou a daňovou podporu, které se rodina až dosud těšila. Dobrým příkladem je v této věci problém dědické daně. V minulém století byli lidé velice silně motivováni nejen k tomu, aby zakládali rodiny, ale rovněž k tomu, aby tyto rodiny zachovávali. Věděli, že majetek, který během svého života nashromáždí, zdědí jejich nejstarší syn, což pozvedne jméno rodiny a přinese zisk jak jemu, tak jeho potomkům. Touha po založení rodu má důležité společenské důsledky. Je především podnětem k šetření, k ukládání kapitálu. Omezuje tak spotřebu a inflaci a vede k dlouhodobým investicím. Díky tomu znamená obrovský ekonomický přínos a je základním kamenem soukromého podnikání.
Za druhé podnítila tato snaha o založení rodu – zejména v Anglii – zájem o půdu, a to nejen jako o bezpečný druh kapitálu, ale rovněž jako o symbol společenského postavení rodiny. Přispívala tak k vytváření dědičných statků, které byly obhospodařovány nikoli jako průmyslové podniky, ale jako ucelené ekologické systémy. Do značné míry tím pomohla zachovat naši krajinu. Ačkoli anglická města jsou ekologickou katastrofou, nelze totéž říci o našem venkově. Zde je jasný příklad toho, jak “morální ekologie”, o níž jsem se zmiňoval, bezprostředně působí i na formování ekologie krajinné.
Tento proces byl však v průběhu tohoto století ohrožen zavedením dědických daní. Tyto daně byly prosazovány krátkozrakými liberály (jako např. J.S.Mill) a dnes jsou prostě považovány za součást politického normálu. Tyto daně jsou mimořádně vysoké; tak vysoké, že jen velmi málo lidí může doufat, že svým dětem předá nějaký skutečný majetek. Tím je vytvářen tlak na to, aby člověk během svého života utratil vše, co má, aby drobil velké pozemkové majetky a žil v menším a snadněji ovladatelném měřítku. Je tak ničen jeden z hlavních zdrojů sociálních úspor a péče o ochranu životního prostředí. Tento stav je příkladem toho, k čemu dochází, ztrácí-li konzervativní instinkt své dominantní místo v politickém životě. Je také jedním z důvodů toho, proč jsou konzervativci aktivními zastánci privatizace. Usilují o to, aby v soukromých rukou bylo nejen hospodářství, ale i společnost; společnost, v níž se přirozené zdroje vřelých lidských citů stávají hlavními silami jejího života. Není snadné obnovit zdravou společnost v podmínkách, kdy materialismus a socialismus již zasely své sémě. Má-li se ale společnost obrodit a má-li znovu dosáhnout své přirozené rovnováhy, jedinou možnou cestou je privatizace společenského života. A tato myšlenka je podle mého názoru velmi důležitá a případná právě v současné české situaci. Není nutné znovu zdůrazňovat potřebu soukromého hospodaření a kapitálového trhu. Většina lidí si je patrně vědoma, že za tento přechod bude třeba zaplatit krátkodobě vysokou daň; dovolím si ale osobní přesvědčení, že tato většina je připravena ji zaplatit. Nejsem si však jist, že Češi již pochopili, že vedle ekonomiky existují i další oblasti, které musí být privatizovány, mají-li začít fungovat. Nesmíte především umožnit státu, který zde zcela zničil vzdělávací systém, aby dále uplatňoval svůj monopol v oblasti universit i dalších škol. Tyto instituce jsou jednoznačně určeny budoucím generacím, jsou symboly národní kontinuity a zdroji národní kultury. Nesmí spočívat v rukou nezodpovědných byrokratů, nýbrž v rukou rodičů, schopných provádět prostřednictvím svého ekonomického vlivu jejich kontrolu.
Najít způsob, jak školy a university privatizovat, je ovšem velkým problémem – problémem, s nímž zápasíme i my ve Velké Británii. Tento proces nemůže být jednorázový; zároveň existence pouhých pár drahých škol jakožto symbolického vzorku nemůže být dokladem, že k nějakému zlepšení skutečně dochází. Věřím ale pevně, že toto je jeden z úkolů, jemuž všichni Češi, kteří sdílejí základní principy a hodnoty konzervatismu, věnují svou pozornost.

Z obsahu čísla 1/93

Ferdinand Peroutka Nutná kapitola o kritice
Eva Formánková Čas v Kafkově Proměně
Hans Jonas Gnóze, existencialismus a nihilismus
Z dějin české kritiky: diskuse kolem eseje V. Černého Co je
kritika, co není a k čemu je na světě (1968-69)
Recenze – Slovník zakázaných autorů 1948-1980 (Emanuel Macek)
Jan Patočka: Přirozený svět jako filosofický problém (Filip Karfík)
Z bibliografie samizdatu: Česká expedice Jaromíra Hořce

Z obsahu čísla 2/93

Roman Jakobson Co je poesie?
Zdeněk Starý Intervenční doktrina aneb Doktrinální intervence (o intervenčním a doktrinálním přístupu k české jazykové praxi jako dědictví pražské “teorie jazykové kultury”)
Jiří Holý Literární interpretace jako umění dialogu
Zdeněk Neubauer Když se mění paradigma aneb O jednotě vědecké zkušenosti
Filip Karfík Pravda metafory (průvodce Živou metaforou Paula Ricoeura)
Michael Špirit – recenze knihy Přemysla Blažíčka Škvoreckého Zbabělci
Z dějin české kritiky (Jan Grossman v letech čtyřicátých)
Z bibliografie samizdatu – ukázka ze soupisu historiografických prací 1970-1989, připraveného v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
––––––––––––––––––––
KRITICKÝ SBORNÍK vychází čtvrtletně, roční předplatné 120,- Kč. Kompletní ročníky 1991 a 1992 si můžete objednat u spol. VESMÍR za 60,- Kč.
––––––––––––––––––––