Enterprise Institute for Public Policy Research ve Washingtonu a předsedou Michael Novak je ředitelem oddělení Sociálních a politických studií American Čestné rady Občanského institutu.
Z anglického originálu “What is Social Justice?”, 1992,
přeložil Eduard Geissler.

Vítáme vás zpátky na univerzitě. Vyndejte si, prosím, sešity a definujte “sociální spravedlnost”.

Sociální spravedlnost je jedním z nejužívanějších termínů v rozpravách o etice a politice. Je to zároveň termín používaný velmi lehkomyslně. Marně jsem pátral po jeho definici. Díky jeho zmatenosti a hřejivosti se s ním chce každý pomazlit. Ale prakticky nikdo vám nepředloží jeho přímou definici.
Z tohoto důvodu by mohlo být užitečné pokusit se o definici sociální spravedlnosti ve světle vážných námitek, vznesených proti tomuto pojmu mužem, který se jím vážně zabýval – nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Friedrichem Hayekem. Hayek byl pozoruhodný muž, velký obhájce pravého významu sociální spravedlnosti, přestože popíral smysluplnost tohoto pojmu. Také by mohlo být užitečné udělat si alespoň krátkou procházku historií tohoto pojmu, a pak se pokusit nabídnout novou definici, která by mohla mít značný význam pro zásady veřejné správy ve Spojených státech i pro naše zákonodárství. Plné rozvinutí tohoto nového významu bude ve skutečnosti záležet na našich legislativcích a na těch, kteří pro ně připravují koncepce.
Rád bych začal tam, kde je locus classicus výrazu “sociální spravedlnost”. Tento výraz se stal kanonickým v encyklice Quadragesimo anno papeže Pia XI. z roku 1931, kdy vrcholila Velká krize, krize kapitalistického světa. Různí američtí i evropští autoři popsali dosti zlověstně “konec epochy” a “rozklad Západu”. V Německu přichází na scénu Hitler. V Itálii vládne Mussolini. Stalin režíruje systematické vyhladovění devíti miliónů Ukrajinců. Příležitostí k vydání encykliky bylo čtyřicáté výročí první papežské listiny o “sociálním postavení dělnictva”, vydané Lvem XIII. v roce 1891.1) Pamětní připomínka se týkala událostí let 1891 – 1931.
––––––-
1) Bližší přehled této historie viz M. Novak: Catholic Social Thought and Liberal Institutions (2. vydání 1989), poprvé publikováno jako Freedom With Justice (1984). Širší pojednání o pojmu sociální spravedlnost a jeho aplikaci v oblasti veřejné správy viz moje poslední kniha The Catholic Ethic And the Spirit of Capitalism (1993), zvláště kapitoly 3 a 8.
––––––-
O papežích se předpokládá, že se zabývají životem duše a věčností. Nepracujete-li ve světle věčnosti, bude vašemu životu chybět jedna velmi důležitá dimenze. Toto měl na mysli Tocqueville, když řekl, že víra je první institucí demokracie. Dokud nepochopíte, že každá lidská bytost svým významem přesahuje jakékoliv pragmatické nebo utilitářské úvahy, nemůžete pochopit smysl lidských práv. Toto je klíčový bod odkazu, že víra posiluje demokracii. Tocqeuville se domnívá, že z tohoto důvodu ve Spojených státech, tak vzdálených od Evropy, zůstaly víra a svoboda přáteli. Proto se zde teorie práv poprvé dočkala praktického uskutečnění.
Papež Lev XIII. se v každém případě odchýlil od tradičních úvah o věcech věčných k úvahám o tom, jak vypadá sociální skladba Evropy. Učinil tak proto, že lidé byli nuceni opouštět venkov. Jak se lidský věk prodlužoval, zemědělské usedlosti už nestačily uživit rozrůstající se rodiny. Když otec zemřel, hospodářství zdědil nejstarší syn; mladší synové museli odejít. Odcházeli do Severní a Jižní Ameriky, nebo do nedlouho předtím industrializovaných evropských měst. Tato rozsáhlá migrace do městského prostředí měla zhoubný vliv na tradiční rodinný život a tudíž i na křesťanskou víru. Rodina je běžným místem pro předávání křesťanské a židovské víry i důležitých obyčejů s nimi souvisejících. Jménem rodiny se tudíž Lev XIII. rozhodl promluvit o společenské krizi konce minulého století. Vystoupil zvláště na obranu dělníků. V kterékoliv dřívější době by býval musel encykliku adresovat v prvé řadě sedlákům, protože hospodaření zaměstnávalo po staletí devadesát procent obyvatelstva. V roce 1891 se mnoho vůdčích filosofů a myslitelů světa – jako John Stuart Mill a další – domnívalo, že socialismus by mohl být cestou budoucnosti. Papež Lev XIII. naopak předložil tucet důvodů, proč se socialismus ukáže být nejen špatný, ale i bezvýhledný. (Do roku 1991 se jeho předpovědi splnily náhlým zhroucením “reálného socialismu”).
Pius XI. v roce 1931 poukázal na mnohé reformy, které proběhly v kapitalistické společnosti od roku 1891, ale vědom si bouře, ke které se schyluje, naléhavě vybízel národy, aby se vážněji zabývaly společenskou krizí, která dosud otřásala Evropou. V encyklice použil při deseti různých příležitostech k označení svého ideálu relativně nový výraz “sociální spravedlnost”. Jinými slovy, “stavebním materiálem” tohoto výrazu bylo vědomí krize a změn, nebo ho přinejmenším obklopovalo. Období let 1891 – 1931 bylo méně než polovinou cesty k dnešku. Šedesát bouřlivých let mělo teprve následovat – byla poznamenána nástupem Hitlera a Stalina, 2.světovou válkou, tábory smrti, studenou válkou, nukleární hrozbou, rozmístěním raket SS-20 v Evropě, a stržením Berlínské zdi v roce 1989. Tyto významné události Pius XI. samozřejmě nemohl předvídat, když použil termínu “sociální spravedlnost” poprvé v tak oficiálním textu.
Výraz sám i základní idea mají své kořeny u Aristotela a ve středověkém myšlení. Jádro dávné myšlenky – nazvané později “obecná spravedlnost” – lze nastínit takto: v dobách války, obsazení a exilu (tyto jevy byly v éře opevněných měst dosti časté) bylo pro jednotlivce obtížné žít zdravým morálním životem. Řád se zhroutil; převládalo homo homini lupus (“člověk člověku vlkem”). Moudří mužové pozorovali, že etika jedinců je silně ovlivňována étosem města, ve kterém žijí. Zdá se tudíž, že přinášet oběti za účelem udržení zdraví a síly města je dobrý a ctnostný čin, který by měl dostat zvláštní jméno, jiné než spravedlnost, která spočívá v tom, že poskytuje každému jedinci to, co mu náleží. Tato “obecná spravedlnost”, jak byla později nazvána, nebyla ve skutečnosti povzbuzována ani rozvíjena až do moderní doby. Směřovala k formě spravedlnosti, jejímž objektem bylo společenství, nikoliv přímo druzí jedinci. Po Piovi XI. se tento termín ustálil jako “sociální spravedlnost”.
V dnešních dnech hovoří politické strany zaníceně o “sociální spravedlnosti”. Mluví o ní všichni pokrokáři. Komunisté tento výraz milují. Každý ho používá, ale nikdo neříká, co znamená.
Co tedy znamená sociální spravedlnost? Již v roce 1931 předvedli komentátoři Pia XI. pozoruhodné zmatení. Dovolte mi ocitovat jezuitského kněze, který byl pravděpodobně stylizátorem encykliky, muže, který zemřel teprve před několika týdny ve věku 104 let, Oswalda von Nell-Breuninga. Nell-Breuning napsal:

Encyklika Quadragesimo anno rozhodně a s konečnou platností stanovila, tak říkajíc teologicky kanonizovala, co to je sociální spravedlnost. Podle přísných požadavků vědecké teologie je nyní naší povinností ji studovat. A dát jí patřičné místo ve struktuře křesťanské nauky o ctnosti na jedné straně a nauky o právu a spravedlnosti na straně druhé.2)

–––––––––
2) Oswald von Nell-Breuning: Reorganization of Social Economy (1939).
–––––
Povšimněte si té osudové nejasnosti. Je sociální spravedlnost ctností? Jestliže ano, znamená to, že se jedná o zvyklost, kterou jednotlivci uskutečňují v praxi. Nebo je to regulativní ideál, který nastiňuje, jakou společnost bychom měli mít? Jestliže usilujete o sociální spravedlnost, usilujete o dosažení určitého ideálního typu společnosti, určité utopie? Má “sociální spravedlnost” něco společného především s regulativním ideálem relativní rovnosti příjmů? Lidé kupříkladu říkají, že ve Spojených státech se zvyšuje rozdíl v příjmech, a že každá taková nerovnost je prohřeškem proti sociální spravedlnosti. Je toto její pravý význam? Je “sociální spravedlnost” utopistickým ideálem, kterým poměřujeme, zda je společnost spravedlivá či nespravedlivá?
V podstatě máme tyto dvě alternativy: je sociální spravedlnost abstraktním ideálem? Nebo je to naopak ctnost, kterou praktikují jednotlivci? Vztahuje se tento výraz k něčemu, co je vlastní společnosti, nebo k něčemu, co je vlastní jednotlivci?
Zde vstupuje do diskuse Hayek devátou kapitolou svého klasického díla Fata morgána sociální spravedlnosti.3) Hayek píše, že podle klasické tradice je spravedlnost druhou ze čtyř “hlavních” ctností; tedy jednou ze čtyř ctností, na nichž závisí morální život (zbývající tři jsou skutečná moudrost, odvaha a střídmost).
–––––
3) Friedrich A. Hayek: Law, Legislation And Liberty: The Mirage of Social Justice (1976), str. 62-96.
–––––
V tomto místě musíme udělat krátkou procházku územím ctností. Město Athény mělo 30 000 obyvatel, z nichž většina byli otroci. Proto se každý řecký muž, který byl svobodný, potřeboval naučit válečnému umění. Musel vědět, jak zacházet s dýkou, mečem, kopím, s koněm a válečným vozem. Tyto dovednosti byly nezbytně nutné k obraně města, kterému neustále hrozilo nebezpečí nájezdů nepřátel z okolí i ze vzdálenějších zemí. Kromě toho se mladí muži museli naučit také dovednostem, potřebným v době míru. Museli se naučit řečnickému umění, tvořit zákony a spravovat majetek. Znamenalo to, že si museli osvojit mnoho rozmanitých zvyklostí (nebo dovedností). Museli být schopni, když byli vyzváni, jít do války, provozovat mírová umění, účastnit se sportovních her a dramatických představení, a zvládnout dovednosti požadované vynikající architekturou. Očekávalo se, že ve svých osmnácti letech si mladý Řek začne doopravdy osvojovat tyto a jiné zvyklosti.
Takto staří Řekové chápali význam slova ctnost; jde o takovou zvyklost (nebo dovednost), kterou nepoužíváte stále, ale jste-li vyzváni, umíte ji použít. Pod pojmem ctnost máme na mysli zvláště ty zvyklosti, které člověku pomáhají ovládat jeho vášně a emoce, takže umí jednat spolehlivě, po zralé úvaze a volbě. Ctnosti i nectnosti jsou souborem zvyklostí, který z vás dělá právě tu jedinečnou osobnost, kterou jste. Váš vlastní balík zvyků určuje vaši povahu.
Až do třicátých let tohoto století se v Americe převážná část výchovy, zvláště v nedělních školách, v YMCA, ve školách prostřednictvím McGuffey Readers (do roku 1837 neexistovaly žádné státní střední školy), zaměřovala na utužování charakteru, na pěstování zdravých návyků u mladých Američanů. Proč? Protože když lidé nevědí, jak zvládat své vášně a emoce, činí-li nějaká rozhodnutí, neumějí ovládat sami sebe. Jestliže neumějí vládnout svému vlastnímu životu, jak by mohli vládnout státu? “Posil svoji duši sebeovládáním, svou svobodu zákonem” zní starý chorál.(4) Občanům, kteří to nedovedou, se nemůže podařit vládnout sobě samým v republice. Americký experiment v tom případě selže.
–––––
4) Katherine L. Bates: America the Beautiful.
–––––
Abych se vrátil k hlavnímu tématu: ctnost je něco, čemu se musíme učit, co si musíme osvojit a zvládnout, stejně jako golfový švih (i když někteří lidé mají “přirozené nadání” a určitý návyk si nemusejí “osvojovat”; je to jejich “dar”). Ctnost jedince pozměňuje. Je jeho charakteristickým rysem.
Přesto většina těch, podotýká Hayek, kdo užívají výraz “sociální spravedlnost”, nehovoří o tom, co mohou udělat jednotlivci. Mluví o tom, co může udělat vláda, nikoli o sociální spravedlnosti jako o ctnosti, kterou konají jednotlivci. Mluví o sociální spravedlnosti jako o charakteristickém rysu společnosti, používá ji k popisu stavu věcí. Má na mysli zvláště situace nerovnosti, stav, který může stát napravit redistribucí. V modernějším, pokrokářském pojetí není volání po sociální spravedlnosti voláním po větší ctnosti ze strany občanů. Však se také o občanstvu soudí, že neoplývá žádnou ctností, z čehož plyne, že stát musí zasahovat, aby nátlakem provedl redistribuci, neboť jednotlivcům chybí schopnost pomoci si vlastními silami.
Hayekova výzva zní v krátkosti následovně: buď je moderní výraz “sociální spravedlnost ctností, kterou mají uplatňovat jednotlivci – v tom případě má právo užívat tradiční jazyk ctnosti, nebo je odkazem na stav věcí ve společnosti, a v tom případě nejde vůbec o jedince a jejich zvyklosti. Jelikož moderní autoři mají pod pojmem “sociální spravedlnost” na mysli program, který má realizovat vláda, nemluví už o citu pro spravedlnost – neužívají už klasický jazyk ctnosti. Jestliže sociální spravedlnost není žádnou ctností, její nárok na morální pozici vyznívá naprázdno. Slyšíte-li výraz “sociální spravedlnost”, jediné, čím si můžete být jisti, je to, že lidé, kteří ho používají, zamýšlejí použít moci státu k prosazení redistribuce příjmů nátlakem.
Běda! Nenalezl jsem uspokojivou odpověď na Hayekovu kritiku. Odpovědi je třeba a já se domnívám, že může být nalezena, protože Hayek žil, aby ji nalezl. Většinu svého života věnoval tomu, že budoval sdružení a instituce pro zlepšení společenského uspořádání – “ústavě svobody”, jak ji sám nazval. Jeho život nelze chápat jako věnovaný vlastním zájmům, jak bývá zúženě chápán. Hayek se hluboce zamýšlel nad spravedlností, zákonem, řádem, společností a svobodou, a pracoval na tom, aby tyto ideje zasadil do současnosti.

1. Obecné dobro a svobodná osobnost

V tomto místě potřebujeme dva staré pojmy, abychom připravili odpověď na Hayekovu námitku a postavili “sociální spravedlnost” na zdravý základ. Aristoteles byl první, kdo si povšimnul – 350 let před Kristem – že základem pro blaho člověka je blaho města. Měl zkušenosti ze života ve třech řeckých městech a pozoroval, že každé z nich vytváří jiný typ lidí. Vládní zřízení, v němž člověk žije, vytváří jakýsi plynulý tok, takže se ti, kdo plují po proudu, rozvíjejí směrem, kterým zřízení ukazuje. Ti, kdo chtějí žít jinak, musí plavat proti proudu. Proto je pro lidskou bytost nejlepší žít v takovém vládním systému, který rozvíjí to nejlepší, co v ní je. Pak dokonce i plavba po proudu odhalí to nejlepší, co ve vás je. Jestliže však žijete v systému, který povzbuzuje a podněcuje nezvládnutelné vášně, je mnohem těžší být dobrou osobností, člověkem zralé úvahy a volby, věrným svým povinnostem.
Z toho Aristoteles vyvozuje, že etika začíná v politice. Tvrdí, že ctnost spravedlnosti spočívá zpravidla v tom, že každému poskytujeme to, co mu náleží; obvykle je to vyjádřeno osobním vztahem. Ale některé akty spravedlnosti mají svůj původ v tom, že něco dlužíte své obci, jako když mladí muži u Thermopyl položili své životy, aby zachránili Athény před invazí. Byla to nejvyšší možná oběť. A bylo také největším dobrým činem, že člověk mohl položit svůj život za svoje město, ve prospěch celku. Je to nesobecký čin, který zachraňuje možnosti jiných uplatnit své schopnosti.
Taková argumentace má ovšem jednu trhlinu. Tato teorie bez pevné teorie osobnosti může z každého jednotlivce udělat nástroj státu. Bez jakékoliv ochrany práv jedince může stát ve jménu ctnosti vyžadovat od kohokoliv oběť pro obecné dobro. Toto bylo slabé místo řeckého i římského myšlení a praxe.
S židovstvím a křesťanstvím se objevil nový pohled, a to ten, že Bůh stvořil každého člověka podle svého obrazu. Každý jedinec se podílí na životě Boha. Každý člověk je jedinečný a obrážejí se v něm aspekty nekonečné Boží existence. Jméno každého jedince je zapsáno v Knize života. V tomto ohledu se člověk liší od jakéhokoliv jiného živočicha. Člověk je schopen se obrátit, zcela změnit směr svého života, představit si nový životní program. Vezměme například takovou domácí kočku. Kočky se chovají určitým způsobem; mají stejné chování už po věky. Na malbách v pyramidách jsou zobrazeny sedící kočky se stejným výrazem, jaký mají naše kočky dnes. Lidské bytosti se nejen nějak chovají, ale na rozdíl o koček také tvoří. Stvořitel je obdařil podílem na svých vlastních schopnostech, stvořil je podle svého obrazu, dal jim svobodu a odpovědnost – stručně řečeno, vybavil je nezcizitelnými právy.
Toto nové pojetí, v základu odvozené z judaismu a křesťanství, dává člověku moc, která je protiváhou státu. Stát nesmí používat jedince pouze jako nástroj. Jsou případy, kdy prospěch státu musí ustoupit prospěchu jedince, a ne naopak.
Abychom rozuměli pojmu “sociální spravedlnost”, musíme chápat pojem obecného dobra, dobra obce, jako v jistém smyslu nadřazený dobru jedince. Ale potřebujeme také druhý pojem: pojem nedotknutelných práv jedince vůči státu – a dokonce i vůči společnosti.
Za to, že se mu podařilo sladit tato dvě pojetí, bývá sv.Tomáš Akvinský někdy nazýván prvním “whigem”. Nazývá ho tak po Lordu Actonovi i Hayek.(5) K pojmům obecného dobra a společnosti připojil Akvinský představu, že součástí obecného dobra je možnost lidské bytosti stát se plnou osobností.
–––––
5) Friedrich A. Hayek: The Constitution of Liberty (1960), str. 457.
–––––
S tímto materiálem v ruce se teď můžeme vrátit k našemu pátrání po tom, co to je sociální spravedlnost. Je-li občan vyzván, aby konal spravedlnost, aby splnil svou povinnost, splatil svůj dluh obci, aby udělal něco, čím by přispěl k obecnému prospěchu obce, je jistě logickým projevem ctnosti uposlechnout takové výzvy. Tato stránka smyslu pro spravedlnost se však liší od obvyklé praxe spravedlnosti, která je vztahem mezi dvěma nebo více osobami. Naši předkové chtěli rozlišit běžnou spravedlnost (mezi jednotlivci) od té, která se týká obecného dobra nebo státu jako celku. V té druhé můžeme nalézt kořeny pojmu sociální spravedlnost.
Nicméně až do moderní doby neexistovaly ani instituce, které by chránily práva jedinců, ani fungující demokracie, založená na respektování těchto práv. “Demokracie” znamenala vládu ulice, a pro tu bylo typické, že selhávala. Aristoteles řekl, že demokracie vede k tyranii.
To bylo velké nebezpečí pro tvůrce naší ústavy. Filosofové a moudří muži dospěli k přesvědčení, že republikánská vláda nemůže fungovat. Ideu republikánské vlády bylo třeba zbavit hanby.(6) Tvůrci ústavy museli nalézt způsob, jak ustavit demokratickou vládu, která by vyléčila nemoci demokratickým vládám vrozené. Nehodlám omílat staré příběhy, ale James Madison byl hlavním architektem toho, co považoval za originální (a chtěl, aby si budoucí generace byly vědomy jeho originality). Americký řád byl novým řádem, takovou republikou, jaká nikdy předtím nebyla vytvořena, republikou odlišnou od kterékoliv jiné.(7) Měla to být republika, která chrání práva jedince, současně však také přináší vyšší stupeň obecného dobra, než jakého dosáhl kterýkoliv jiný národ. Jejím cílem bylo přinést “obecné blaho a soukromé štěstí”.(8)
–––––––––
6) The Federalist No.10, str. 125 (James Madison). Vyd. Isaac Kramick, 1987.
7) The Federalist No.15, str. 144-145 (James Madison).
8) The Federalist No.10, str. 125 (James Madison).
–––––-
Když dorazili k břehům Ameriky, věděli první poutníci, kteří se vypravili z holandského Leydenu, že na ně nečekají žádné hostince s roztopenými krby. Nečekali, že najdou obdělaná pole, z kterých by jen sklidili úrodu. Museli si vybudovat novou civilizaci. Jejich hlavním úkolem v nové zemi bylo vystavět města. Prvořadým cílem prvních Američanů bylo vybudovat jednotlivá společenství. Není to snad věc sociální spravedlnosti či základní etický úkol? Tato společenství měla být nakonec zasvěcena ochraně jedince více, než kterékoliv dřívější společenství. Toto nové pokládání základů civilizace vyžadovalo od občanů schopnost podnikat a být iniciativní. Jak později upozornil Tocqueville, jednalo se o první případ v dějinách, kdy se lidé, kteří chtěli, aby bylo něco vykonáno, neobraceli (a ani se nemohli obracet) na stát; museli se obracet jeden na druhého. Však také ve státě Ohio bylo v sedmdesátých letech minulého století více středních škol a univerzit než v Itálii, Německu, Francii a Británii dohromady; a podivuhodné je to, že většinu těchto škol založili soukromí občané. Tocqueville poznamenává, že ve Francii se občané obracejí na stát, v Británii na aristokracii; ve Spojených státech se lidé obracejí na společenství, které si sami založili.(9)
–––––
9) Alexis de Tocqueville: Democracy in America, str. 513 (vyd. J. P. Mayes, 1969).
–––––
Všimněme si, že se náhle objevuje zcela nové pojetí sociální spravedlnosti. Ve svém správném moderním pojetí nalezla sociální spravedlnost skutečné uplatnění v Americe. Odůvodněním tvrzení, že sociální spravedlnost je moderní pojem, je to, že poprvé v dějinách obyčejný člověk přestává být pouhým poddaným a stává se občanem, který se musí prokázat tvořivostí a iniciativou a nemůže se spoléhat na ostatní, že za něho něco udělají. Toto je význam slova samospráva. Obracíte-li se na stát, vzdáváte se do jisté míry samosprávy. Pokaždé, když svěřujete nějakou další zodpovědnost státu, odebíráte ji člověku a místnímu společenství.
V pionýrských dobách sloužili občané obecnému dobru tím, že se dobrovolně sdružovali. Shromáždili se, aby postavili kostel. Shromáždili se, aby postavili společenský sál. Dnes se chlubíme americkým “individualismem”, ale nedokážeme vidět, že naši předkové strávili většinu času tím, že budovali společenství. Taková byla praxe sociální spravedlnosti před tím, než dostala svůj moderní název. V kontextu svobodné společnosti znamená sociální spravedlnost provádění těch zvyklostí, jejichž prostřednictvím se jednotlivci sdružují s ostatními, spolčují se za účelem spolupráce a zvelebují město, ve kterém žijí. Toto je společenská ctnost dvojího významu. Za prvé je to zvyklost spolupracovat s ostatními, zvyk nezbytný proto, že člověk sám mnoho nezmůže. Za druhé je to konání dobrých věcí pro společenství jako celek. Mohou to být velké věci jako sepsání ústavy, nebo drobnosti jako péče o veřejný květinový záhon. Zdrojem této nové ctnosti je osobní iniciativa, jejím cílem je však prospěch společnosti. Ve Spojených státech je tato ctnost zdrojem mnoha společenských aktivit.
Nicméně v poslední době se výraz “sociální spravedlnost” většinou týká chudých, zejména plánů na redistribuci jako programů sociální péče.

2. Nové pojetí sociálního státu

Jak ukazuje papež Jan Pavel II. ve své poslední encyklice Centesimus annus neboli Stý rok, dobře myšlené budování sociálního státu mělo tři nepředvídané důsledky.(10) Za prvé se ukázalo, že programy péče o chudé jsou nadmíru drahé, mnohem dražší, než jejich zastánci odhadovali. Za druhé, péče se stále více byrokratizovala a vzdálila ty, kteří rozhodují, od těch, kterým mají pomáhat. A za třetí jsou tyto plány často kontraproduktivní a vyvolávají horší problémy než ty, u kterých se začínalo. Ve světle papežových slov můžeme zvážit svou vlastní zkušenost z šedesátých let, kdy začala “Válka s chudobou”. Ve jménu sociální spravedlnosti dali lidé ve Spojených státech chudým více peněz než kdykoliv předtím v dějinách země. A udělali jsme to – slovy J. F. Kennedyho v jeho poselství Kongresu ze dne 1. února 1962 – “abychom položili důraz na celistvost a záchranu rodiny”.(11) Takto jsme ospravedlnili “Válku s chudobou”.
––––––
10) “Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státního aparátu, který ovládá více byrokratická logika než snaha posloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.” Centessimus annus, čl. 48.
11) John F. Kennedy: Special Message to the Congress on Public Welfare Programs (1. února 1962), Public Papers of the President of the United States, str. 98, 103. Kennedy dodal, že program sociální péče “musí být součástí útoku proti drogové závislosti, kriminalitě mladistvých, rozpadu rodin, nemanželským početím, špatnému zdraví a pracovní neschopnosti. Musí omezit dopad těchto problémů, bránit jejich výskytu a opakování, a podpořit a chránit bezbranné ve světě tvrdé soutěže.” (Tamtéž.)
––––––
Poměřme dnes podle tohoto požadavku, jak jsme uspěli. Podívejme se, co se stalo s americkou rodinou v období let 1962 – 1992. Peníze jsme utratili všechny. Pomohlo to? Ano i ne. Dosti jsme pomohli starším lidem. Jejich postavení ve Spojených státech je v roce 1992 mnohem lepší, než bylo v roce 1962. Lidé nad pětašedesát let dnes vypadají zdravě a jsou dobře situováni; starost nám dnes dělají “přestárlí”, ti, jimž je nad pětaosmdesát a jejichž počet (stejně jako počet pětašedesátníků) výrazně roste. Mezi těmito staršími lidmi dnes nalezneme velmi málo chudých. Mají Medicare – nemocenské pojištění pro občany starší 65 let, které hradí jejich výdaje za lékařskou péči. Je to program nákladný, ale plní svou funkci.
“Válka s chudobou” byla celkem úspěšná co se týče starých lidí, ale mladým, tělesně zdatným lidem mezi osmnácti a pětadvaceti přinesla řadu nových (a nebývalých) problémů. Ve Washingtonu, kde žiji, se osmdesát procent dětí rodí mimo manželský stav. Prognózy pro tyto děti z hlediska jejich zdravotního stavu, vzdělání, práceschopnosti a návyků nejsou zdaleka tak dobré jako u populace coby celku. Budou nepoměrně více postiženy.
Nikdo z vlády nenařizoval, že počet mimomanželských porodů se má zvýšit. Hospodářský systém to nepožadoval. Tato praxe je plodem morální volby. Dnes si lidé volí tento způsob života, zatímco lidé mnohem chudší takto nikdy žít nechtějí.
Tato nová etika má zhoubné následky. Jedním z nich je to, že v kterékoliv dané době se 42% mladých mužů ve Washingtonu dostává do konfliktu se zákonem. Během svého života se 85% mladých dostane buď do vězení, k výslechu, do vyšetřovací vazby nebo jsou propuštěni na čestné slovo.(12) Toto se nestávalo v dobách, kdy byli lidé mnohem chudší než dnes. Je-li tudíž současný systém sociální péče uváděn jako příklad sociální spravedlnosti, domnívám se, že jsme povinni přiznat, že se nejedná o jediné legitimní použití tohoto výrazu. Pokoušet se pozvednout všeobecnou sociální péči výhradně prostřednictvím státní byrokracie je nákladný, neosobní a kontraproduktivní způsob pomoci chudým. Je zde lepší cesta: uplatňovat ctnost sociální spravedlnosti prostřednictvím obnovy občanské společnosti.
–––––-
12)¨Jason de Parle: Young Black Men in Capital: Study Finds 42% in Courts, N. Y. Times, 18. dubna 1992.
–––––-
Vzpoura proti totalitnímu státu ve východní a střední Evropě položila nový důraz na pojem občanské společnosti jako alternativy státu. Občanská společnost je rozsáhlá oblast společenského života mezi osamělým jedincem a moderním byrokratickým státem, kterou lidské bytosti samy vytvářejí dobrovolnou spoluprací, bez přímé závislosti na státu. Občanská společnost vzniká skrze jedince, kteří navzájem spolupracují, aby dosáhli mnoha rozmanitých cílů. K životu ji probouzí vytváření sdružení, organizací a výborů. Mobilizuje schopnosti iniciativy a tvořivosti, týkající se společenských záležitostí. Tyto schopnosti jsou potřebné například při účasti na organizování právníků, lékařů, majitelů realitních kanceláří, úředníků i ostatních soukromých občanů v různých lokalitách tak, aby se mohli věnovat problémům chudých. Jelikož je každá lokalita jiná, občanská sdružení nejlépe pomáhají zvyšovat informovanost těch, kdo jsou nejblíže skutečnosti.
Nemohli jsme mnohem důvtipněji a s mnohem větším úspěchem učinit pro mladé rodiny to, co jsme si vzali za cíl ve “Válce s chudobou” před třiceti lety? Totiž zachovat celistvost a pevnost rodiny? Není lepší cestou ke splnění tohoto úkolu taková sociální spravedlnost, jak jsme ji právě definovali?
Přesouvání vlastních problémů na byrokracii nemá co dělat s uplatňováním vlastních ctností. Ctnost je uplatňována prostřednictvím naší vlastní aktivity. Sociální spravedlnost je ctnost, kterou potřebují svobodní občané, aby se prostřednictvím osobní iniciativy spolčovali k vytvoření společnosti lepší, než jsou oni sami. Je to schopnost společenská jak svojí metodou, tak svým cílem.

Závěr

Ve světle tohoto pojetí sociální spravedlnosti musíme přehodnotit ideu sociálního státu. Když už nic jiného, slyšíte-li výraz “sociální spravedlnost”, měli byste trvat na tom, aby ho ten, kdo ho používá, definoval.
Pak bedlivě sledujte, zda ten, kdo sociální spravedlnost definuje, pouze nepřesouvá nějakou další zodpovědnost na stát a nedává mu tak do rukou novou moc. Tohoto výrazu by se neměli bez našeho protestu zmocnit ti, kdo za ním nevidí žádnou ctnost, pouze bezprostřední státní moc.
Za třetí začněte zkoumat možnosti rozvíjení úlohy občanské společnosti a omezování role státu. Ptejte se, jak bychom mohli soustavně podporovat návyky osobní iniciativy a organizované spolupráce, které jsou charakteristickým znakem svobodných žen a mužů.
A nakonec uvažte, že éra společenské vynalézavosti neskončila. Naše generace je schopná představit si nový a lepší přístup k chudým, než ten ze šedesátých let. Má-li být tento nový přístup dílem sociální spravedlnosti, musí si vyžádat iniciativu a spolupráci miliónů našich spoluobčanů. Po této stránce by měl od základu obrodit náš národ, zvláště mezi těmi odborníky, kteří se zabývají právem.