ISBN 80-900190-5-6
Obsah
Dvě pojetí práva
Ideál sociální spravedlnosti a sociální práva
Ideál solidarity a sociální práva
Sociální podpora, pojišťovnictví a veřejný sektor
Dynamika sociálních problémů
Postkomunistický přerod a dynamika sociálních problémů
Dvě pojetí práva
Existují dvě historie novověku. V pojetí Marshallově (1956) se moderní civilizační proces odehrál jako postupné prosazování nejprve občanských (18. století), politických (19. století) a nakonec sociálních práv. Naše již končící 20. století odstranilo třídní rozdíly v tom smyslu, jak se tento pojem používal pro minulé společnosti. Popper (1950) však v historii – 20. století nevyjímaje – rozpoznává především dějiny mezinárodních zločinů a masových vražd, v nichž největší násilníci jsou zpravidla oslavováni jako hrdinové. S jeho příkrou demytizací dějin a destrukcí představ založených na pojetí historických zákonů je souměřitelné jen stejně nemilosrdné připomínání válečných a politických zločinů 20. století (druhá světová válka, nacismus a socialismus) některými poválečnými historiky (např. Judt 1992). Podle nich účelově krátká paměť společnosti vytlačila hanebnou minulost do sféry stínu, aby otevřela prostor pro pochybné, na kolektivní neodpovědnosti založené národní smíření a sebeoslavná líčení historie legitimující staronové elity.
Společenská amnesie potlačila současně i vědomí, že všechny zločiny 2O. století byly činěny ve jménu práv národů, ras, tříd, tj. ve jménu sociálních práv v širším slova smyslu. I kdyby se tu jednalo jen o zneužití ušlechtilé myšlenky sociálních práv, měli bychom pádné důvody se jimi podrobně zabývat. Bohužel chyba – byť nesnadno postřehnutelná – je v samotné pojmové konstrukci sociálních práv, která zákonitě ohrožují lidskou svobodu a vyvolávají ducha nepřátelské konfrontace. Interpretace novodobých dějin jako úspěšného dlouhého boje za sociální práva je vyprávěním, které posvěcuje skupinové nároky na pozitivně určené výhody a jako takové ospravedlňuje boj-agresi. Všechna apriorní nároková práva – byť jsou vyslovována ve jménu menšiny – jsou nepřímým uznáním práva vyvolat konflikt a zmocnit se náležitých statků – privilegií, území, výrobních prostředků atd.
Proti nárokovému pojetí práva stojí pak klasické právo, jehož smyslem je naopak ochrana před agresí mocnějšího. Takové právo nutí mocné, aby brali vážně jimi uzavřené dohody a využívali své moci jen v rámci společně uznávaných pravidel hry. Vyžaduje soudní moc. Spravedlnost se tu děje buď domluvou anebo soudním přezkumem jednání stran ve sporu. Právo schopné vnutit mocným pravidla hry rodí moc silnější než všichni mocní, a tou je právní stát. Ten se pak stává přirozeně prvořadým nepřítelem bojovných obhájců kolektivistických nárokových práv, protože je prý pouhým nástrojem v rukou vládnoucí elity. Musí být proto násilně nahrazen sociálně spravedlivým státem uskutečňujícím moc lidu.
Přirozeným zdrojem sociálních nároků je každá neutěšená situace žádající nápravu a vzbuzující solidaritu. Sociální práva v tomto smyslu představují kodifikaci nepochybných i pochybných ideálů a normativních představ. Pokusíme se prokázat, že každé právo, které vzniká přetlumočením ideálu, je nebezpečné, protože je výzbrojí do mocenského boje a tlumí vědomí individuální odpovědnosti.
Ke zhoubnému přesmyku dochází tím, že ideály, řečí zákona dopravené k nám na zem, přestávají být výzvou k individuální odpovědnosti za vlastní životy a osudy druhých, ale působí jako zdroj hromadných individuálních nároků vůči společnosti. Ta ovšem žádnou odpovědnost nemá a nemůže mít. Proto je bezděčně nahrazena státem. Právní stát je postupně vyvlastňován státem asistenčním. Do hry hlavně vstupují dva ideály: sociální spravedlnosti a solidarity. První z nich je vlastně utopickou extenzí druhého. Vztahuje se na něj v celém rozsahu kritika Hayekova (1991). Mnohem záludnější jsou kodifikace ideálu solidarity. Sociální práva z tohoto ideálu odvozovaná se halí do hávu humanity ochraňující slabé a postižené. Jejich mocenský základ daný ovládáním výsadního hlediska se tak stává málo průhledným.
Ideál sociální spravedlnosti a sociální práva
Dvojímu pojetí práva odpovídají dvě pojetí spravedlnosti. Právu na ochranu před agresí odpovídá spravedlnost jako stav “být” v právu v průběhu sporu s druhou stranou. Přitom soud s konečnou platností rozhoduje ve spleti individuálních situací o tom, kdo je či není v právu, i o způsobech nápravy vzniklých škod. Soudce se odvolává na pravidla správného chování a zákony, které konfrontuje se svým posudkem individuální pře. Spravedlnost se dovršuje výkonem rozhodnutí soudu. Nároková práva naopak zavádějí pojem spravedlnosti, který určitým skupinám a jednotlivcům poskytuje vlastně výsadu být a priori v právu. Soud je vyřazen ze hry, protože nárokové právo je výsledkem soudu “společnosti” či moci lidu. Tím se ale zároveň rodí abstraktní zdroj nespravedlnosti, anonymní skupina či nějaký mechanismus1) odporující tomuto právu: nepřítel, s nímž je třeba vést boj. Pojetí sociálních práv je proto logicky spojeno pupeční šňůrou s ideologiemi osvobození. V jejich pozadí je vize spravedlivé společnosti, která vznikla odstraněním nějakého základního sociálního rozdílu: mezi bohatými a chudými, ženami a muži, rasami, domorodci a cizinci. Apriorní nároková práva vždy skrytě ospravedlňují skupinovou či dokonce státní agresi.
–––––
1) Tento zvláštní antropomorfismus se pak uplatňuje i ve vysvětlení sebeuspořádávacích spontánních procesů jako je trh či demokratická politika a je důvodem pro snahy je nahradit řízenými procesy.
–––––
Podle ideálu sociální, tj. distributivní spravedlnosti má člověk dostávat, co si zaslouží. Nárok na zdroje a statky je v tomto případě nejčastěji ospravedlňován
a) vynaloženým úsilím
b) potřebou
c) spotřební rovností odstraňující sociální rozdíly.
Nárok na odměnu přiměřenou vynaloženému úsilí a energii se jeví jako logický pouze v centrálně řízené ekonomice, tj. “v organizaci s příkazovým hospodářstvím, v němž se jednotlivcům nařizuje, co mají dělat. … Naopak žádný systém pravidel správného individuálního chování umožňující svobodné jednání jednotlivců nemůže mít výsledky vyhovující nějakému principu distributivní spravedlnosti” (Hayek 1991), protože zde jednotlivec podstupuje rizika v neurčité situaci. “Náleží” mu tedy jak prospěch, tak neúspěch. Tato nevyvázatelnost z individuální odpovědnosti je rubem svobody. Velmi iluzorní sociální jistoty asistenčního státu jsou proto vždy vyvažovány pro mnohé skrytou ztrátou svobody.
Za nemoci, úrazy a neštěstí v očích obětí může nespravedlnost osudu. Tato podpůrná a pro vyrovnávání se se ztrátou mnohdy blahodárná metafora se však může stát vzorem pro přenos odpovědnosti za hospodářské a společenské neúspěchy na podobné abstraktum, trh. Ani osud ani trh však nejednají a nerozhodují a nemohou být tedy ani spravedlivé ani nespravedlivé v tomto antropomorfním slova smyslu. Nespravedlivá mohou být pouze některá spontánně se formující tržní pravidla, protože mohou předem znevýhodňovat určitou skupinu účastníků trhu. Jednotlivá pravidla trhu-instituce tedy mohou být vystavována negativnímu testu nespravedlivosti a musí být dle jeho výsledků případně také měněna.2)
––––-
2) “Posuzování podle pravidel správného chování, nikoli podle jednotlivých výsledků, představuje krok, který umožnil otevřenou společnost” (Hayek 1991). Přitom ale je třeba mít na mysli, že pravidla správného chování se neustále vyvíjejí úsilím uvést systém pravidel zděděných každou generací do vzájemného souladu tak, aby zároveň jednotlivě vyhovovala negativnímu testu nespravedlnosti. “Sledování ideálu spravedlnosti (podobně jako sledování ideálu pravdy) nepředpokládá, že je známo, co spravedlnost (nebo pravda) je, nýbrž pouze to, že víme, co považujeme za nespravedlivé (nebo nepravdivé).”
–––––
Místo zavádění přerozdělovacích pravidel hry pro částečnou kompenzaci ztrát a pomoc v nouzi (viz oddíl “Sociální podpora, pojišťovnictví a veřejný sektor”) je mnohem svůdnější přímá manipulace s cenami a mzdami ve jménu distributivní spravedlnosti. Hayek (1991) pojmy “spravedlivá cena” anebo “spravedlivá mzda” zcela odmítá. Jeho argumentace je bezezbytku přijatelná pokud se jedná o jejich pozitivní výměr. Ceny i mzdy musí být určovány poptávkou, jinak by trh ztratil své blahodárné funkce pro zprostředkování změn a vedl by k životu na úkor budoucnosti. Hayek však vylučuje i možnost uplatnění negativního kritéria nespravedlivosti. Argumentuje tím, že zde neexistuje druhá jednající a odpovědností zatížená strana. Prodávající i zaměstnavatel ale mohou za určitých okolností využívat monopolního postavení k nepřiměřenému sebeobohacování. Princip svobodné smlouvy se nemůže prosazovat v životních okolnostech, kdy je jednotlivec existenčně nucen uzavřít jakoukoliv smlouvu, pokud mu ještě zbývají nějaké zdroje. Užití negativního kritéria nespravedlivosti musí být tedy v případě cen a mezd vázáno jen na mezní situace nouze.
Ospravedlnění nárokového sociálního práva potřebou, pomineme-li mezní situace absolutní nouze, je převoditelné na problém dosahování relativní spotřební rovnosti v rámci odstraňování “nespravedlivých” sociálních rozdílů. V pozadí je tedy ideál rovnosti spíše než solidární pomoci v nouzi (viz oddíl “Ideál solidarity a sociální práva”). Romantický antitržní ideál sociální rovnosti je třeba se vší rozhodností odmítnout, protože se váže přímo na zhoubný kolektivismus a je neslučitelný s otevřenou svobodnou společností. Ze socialistické zkušenosti víme, že v jeho jménu je nastolován totalitní systém, který zprvu hodně slibuje, ale posléze své sliby neplní. Dokáže zajistit pouze rovnost v bezpráví a relativní nouzi.
Ideál rovnosti nemůže být uplatněn ani v případě nároku na rovnost startovacích podmínek. Když se tento “přirozený” požadavek domyslí, znamená to de facto požadavek, aby výsledky lidských rozhodnutí a jednání byly stejné bez ohledu na jejich úspěšnost. Jinými slovy jedná se tu zase o univerzální prosazování ideálu rovnosti se všemi výše popsanými důsledky. Tímto odmítnutím sociálních práv založených na kodifikaci ideálu sociální rovnosti není míněno, že by stát neměl podporovat např. vznik stipendijních systémů pro nadané a nemajetné studenty. Nicméně bychom neměli zapomínat, že důsledná realizace takového systému, k němuž se alespoň vnějškově blížil systém socialistických vysokých škol (pomineme-li problém protekcí a korupci), vede zákonitě k jejich úpadku, který není nakonec ani tak záležitostí financí jako nedostatku motivace a odpovědnosti na straně učitelů i studentů.
Ideál solidarity a sociální práva
O smyslu a významnosti ideálu solidarity asi nikdo vážně nepochybuje. Představuje způsob našeho zasazení do židovsko-křesťanské a antické tradice. Působí v nás nejen jako jeden z vůdčích principů svědomí, ale také jako apriorní i aposteriorní rámec našeho soužití s ostatními lidmi. Přesahuje ochotu pomoci v krajní nouzi. Jeho nelepším vyjádřením je vedle obětavosti i přejícnost a štědrost. Ideál solidarity je vlastně humanistickým překladem pro nejvyšší princip křesťanství, lásku. Ponechává si část její evangelijní síly. Působí jako radostná zvěst o možném světě, kde si lidé vzájemně pomáhají, mají se rádi a nehledí na osobní prospěch.
Ideál solidarity může být dokonce ještě svůdnější než nabídka účasti na Božím království, protože přímo neodkazuje na potřebu individuální oběti a utrpení. Snadno pak jeho výzva, určená individuu, může být přenesena na společnost. Tato moderní úniková cesta do kolektivní neodpovědnosti je uskutečňována právě kodifikací ideálu solidarity v podobě kolektivních nárokových práv. Táž zakotvenost v křesťansko-židovské a antické tradici, která kultivuje individuální a rodinné životy, paradoxně také připravuje lidi o schopnost nahlédnout význam těchto “jemných” posunů a tím je vydává v šanc nejrůznějším typům původně většinou dobře míněné sociální demagogie.
Je-li skutečným smyslem kodifikace ideálu sociální spravedlnosti sociální rovnost, je smyslem ideálu solidarity přeloženého do sociálních práv lidské kolektivní štěstí. Popper (1950) tento proces upozemšťování ideálů v souvislosti s historicismem (například již zmíněného Marshallova typu) popisuje jako náhradu střízlivé kombinace individualismu a altruismu za romantickou kombinaci egoismu a kolektivismu. V prvním případě odpovědnost spočívá na jednotlivci, ale nezáleží pouze na něm, protože každý má v neúplné moci jenom omezený sociální svět. V druhém případě se tento střízlivý střed universa určený postavením a reálnou odpovědností jednotlivce rozpadá. Jednotlivec na jedné straně svůj význam absolutizuje v právu na seberealizaci, a na druhé straně sám sebe, kdykoli je to “výhodné”, zahrnuje do masy z titulu samozřejmých nároků na sociální jistoty. Této kombinaci odpovídá podle Poppera (1950) praktické mravní krédo moderního člověka – “ovládej anebo se porob”.
Solidarita ve smyslu apriorní sociální opory, nepodmíněné soudností a svobodnou volbou oběti, je demaskována ve vojenském termínu “falešná solidarita”. Tento výraz sice správně poukazuje na problém morální nevyhraněnosti sociální opory – solidarita sehrává stejně významnou roli v rodině či svépomocné skupině jako v gangu a mafii, ale zároveň obnažuje snahu manipulovat lidmi pomocí ideálu solidarity. Takové nebezpečí je aktuální zejména v situacích ohrožení a nejistoty, kdy lidé pociťují zvýšenou potřebu sociální opory, aby uhájili svou osobní identitu.
Problém možných neblahých mocenských přesahů ideálu solidarity vyřešil pro svobodnou společnost zřejmě jediným uspokojivým způsobem Madison v desátém listu Federalistově, který se zabývá obranou proti otevřenému či skrytému prosazování partikulárních zájmů ve vládě a veřejné správě. Madison odmítá možnost odstranění příčin takového nesprávného jednání, protože následkem toho by buď utrpěla svoboda přímo, nebo nepřímo tím, že by se musela zajistit totožnost zájmů všech. Proto je nutné se spokojit pouze s nedokonalým následným postihem. Aby takový systém ale mohl být účinný, musí být moc ústavou prostorově a kompetenčně diversifikována tak, aby se mocní vzájemně “hlídali”. V pozadí individuálních činů i akcí politických hnutí a stran – legitimovaných i nelegitimovaných solidaritou – jsou vždy individuální zájmy lidí, a proto musí být realisticky vytvořen takový systém pravidel hry, který signalizuje potenciální zneužití moci a vytváří spontánně obrannou koalici, založenou také na individuálních zájmech, která právo obhajuje. Moc lidu stejně jako moc mocných musí být podřízena konstitučnímu právu.
Ideál solidarity jako výzva k individuální odpovědnosti za druhé může být blahodárným jen jako vnitřní korektiv partikulárních zájmů. Nesmí se však stát záminkou pro preventivní omezení individuální svobody ve jménu práv na kolektivní štěstí. Pak by jednotlivce zbavoval závazku plné individuální odpovědnosti za vlastní rozhodování a vlastní způsoby zvládání obtíží, handicapů a krizí. Postupy nerespektující naznačenou hierarchii hodnot vnášejí do hry pravidla, která zpochybňují základ právního státu. Činí jej univerzálně odpovědným za jakoukoliv nepřízeň osudu. Naopak všechny úspěchy jsou připisovány národu či společnosti, těmto fata morgánám utkaným z mýtů o původním idylickém společenství (Gemeinschaft).
Základem takto sdílených kolektivních pocitů odcizení a dělení na MY a ONI, které patologicky zbujely v socialismu, je tedy ztráta povědomí o osobní cti a důstojnosti zakotvené v nadosobních “transcendentních” ideálech. Týž syndrom naučené nesvéprávnosti a bezmoci ohrožuje lidství i v asistenčním státu, který si obstarává finance namísto komunistického znárodnění stejně dobře použitelnou technologií progresivních daní.
Solidarita v užším slova smyslu je ochotou pomáhat lidem v nouzi, uspokojovat jejich potřeby vyvolané nějakou mezní situací. Ani při tomto užším pojetí nevznikají žádné pádné důvody pro kodifikaci ideálu solidarity do podoby sociálních práv. Za to však zcela přirozeným výsledkem dlouhodobého působení ideálu solidarity na politický život společnosti je existence institucionálních systémů, které umožňují se s problémem náhlé nouze důstojně vypořádávat. Mezi ně patří především systémy terénní sociální práce, soustavy dávek sociální podpory a pojišťovnictví. Stát se zpravidla na organizaci a právní regulaci těchto aktivit podílí. Jeho angažovanost však nesmí vést ke klamnému závěru, že společnost prostřednictvím státu projevuje solidaritu lidem v nouzi. Pohnutka solidarity je vlastní pouze jednotlivcům a vede k zahrnutí potřebného do společenství. Není z principu přenositelná na instituce a tím spíše ne na stát či společnost. Instituce a stát mohou pouze vytvářet rámce pro poskytování služeb a jiné pomoci a tím i prostředí pro uplatnění individuální solidarity.
Otázka postavení státu při vytváření podmínek pro poskytování pomoci v nouzi je diskutována v následujícím oddíle. Zde se věnujme některým sporným otázkám, které jsou spojeny s pojmem pomoci v nouzi. Není pochyb o tom, že ve vypjaté mezní situaci potřeby lidí, kterým se děje příkoří, mají mít prioritu. Problém ale spočívá v tom, že je zpravidla obtížné se v takových situacích orientovat a že účinná pomoc je spojena s nezanedbatelnými riziky pro pomáhajícího.
Právo na činnou a bezvýhradnou solidaritu druhých v situaci nouze – jakkoliv se to jeví žádoucí – není možné uzákonit ani pro mezní situace, protože zpochybňuje zásadní a nepřenositelnou individuální odpovědnost ohroženého za vlastní život. Současně ale také upírá právo druhým odmítnout pomoc a tím zpochybňuje také jejich odpovědnost za vlastní život. V představované ideální situaci problémy spojené se zneužíváním pomoci a s rozhodováním o oběti nevznikají, ale v konkrétním životě ano. V mezních situacích je přirozeně žádána možná i nemožná pomoc. Ten, kdo nemá dostatek síly a soudnosti aby důstojně vzdoroval takovým tlakům a neumí zabránit tomu, aby se tyto tlaky nepromítaly rozkladně v jeho životě, by se měl vyvarovat snaze pomáhat. Jinak se snadno stane součástí kola osudu, které deformuje a ničí život postiženého i jeho samotného.
Ještě větší obtíže však nastávají, jestliže není možné vyjít z mezní situace tak, že je obnoven přibližně původní status quo anebo není nalezen nový, zhruba stejně uspokojivý. Podobně se zhoršují okolnosti pomoci v nouzi, jestliže mezní situace přestává mít lokální charakter a týká se celé společnosti.3)
––––
3) Tomuto problému se věnujeme v oddílu “Přerod a dynamika sociálních problémů”.
––––
Vyrovnávání se s nezvratnou ztrátou má svou vlastní dynamiku a dramatickou strukturu, které se solidarita musí přizpůsobovat. Poroučet se zde ve jménu sociálních práv nedá. Veškeré kompenzace ztrát mají přitom své škodlivé vedlejší účinky v podobě závislosti na druhých. Ztráta se pak může přeměnit ve vězení, jemuž mříže do oken zasazuje právě přehnaná anebo zklamaná solidarita. Účinná pomoc při vyrovnávání se se ztrátou má proto vnitřně paradoxní charakter: je pomocí v tom, aby si lidé pomohli sami, a musí tedy “umět” pomoc odpírat.
Problém ztrát můžeme ve vyhraněné podobě také chápat jako problém nezasloužených handicapů, které způsobují nemoci, úrazy, sociální kolize a stáří. Pojem nezaslouženosti je zde spojen jak s pojmem “štěstí a neštěstí” ve smyslu působení náhody, tak s pojmem osudové nutnosti, která do lidského života vnáší postupně další a další ztráty včetně té poslední a absolutní, smrti. Pocit nezaslouženosti musíme chápat jako přirozenou reakci na obtíže spojené se zvládáním ztráty jenom potud, pokud není vzat vážně jako zdroj legitimního nároku, práva. Právo na zdraví, věčný život, štěstí, rovnoprávnost mužů a žen, zdravé prostředí představuje kolektivní šidítka, která uspokojují neklid lidí zbavených vědomí svéprávnosti.
Různé lidské ztráty nabízejí škálu situací uspořádanou podle
toho, jak je bezvýhradná solidární pomoc více či méně přijatelná. Zpravidla pro ně existují tradiční, rituály posilované kompromisy, určující přiměřený způsob a míru sociální opory. Institucionalizace sociálního práva neuznávající sociální podmíněnost a tvořivý charakter všech takových “řešení” nouze není jen populistickým programem. Je také nástrojem institucionálně zprostředkovaného vyloučení handicapovaných skupin ze společnosti a masivního omezování jejich svobod. Odstrašující příklady takového ostudného zacházení s postiženými představovaly za socialismu psychiatrické léčebny, některá z institucionálních zařízení sociální péče a ve značné míře třeba i nemocnice. Sociální vyloučení a izolace handicapovaných, která nás zdravé, správně přizpůsobené a zatím šťastné občany osvobozuje od nepříjemného pohledu na ubožáky, se tu děje právě tou mocí, která se zrodila z jejich sociálních práv.
Testem tolerantnosti společnosti vedle nešťastných ztrát jsou i dobrovolné úniky jednotlivců a skupin na periferii “civilizovaného” světa. Zde se pomoc v nouzi snadno stává záminkou pro omezení svobody rozhodování o vlastním osudu. Společnost ví přece lépe než tuláci, co je pro ně dobré. Oba popsané modelové postupy, exkluze a únik, získávají další rozměr s problémem “nedostatečně” zaopatřených dětí takovýchto sociálních vyděděnců. Stát a instituce se suverénně hlásí k odpovědnosti za zdárný vývoj takto sociálně postižených dětí i přesto, že rodinnou péči plnohodnotně nahradit nedovedou.
Všechny tyto případy nás stále znovu vrací do hraničních oblastí, kde správné se mísí s nesprávným a kde existují jenom více či méně špatná řešení. Takové situace nejsou důstojně zvládnutelné bez odvolání na svědomí a individuální odpovědnost, které vyvažují a kryjí rizika. Jakmile však mají být tato rozhraní pomocí sociálních práv jednou provždy zrušena ve jménu kolektivní říše štěstí bez hranic, pak se takový nesplnitelný příslib proměňuje ve snahu omezovat svobodu a v institucionální nezájem. Institucionální systémy, které v sobě nemají zabudováno legitimní odmítnutí pomoci tváří tvář absolutnímu nároku ztráty, si nutně vytvářejí stínové praktiky odmítání pomoci, které je zbavují jejich deklarovaných závazků. Na těchto stínových praktikách garantovaných solidaritou personálu daných institucí brzy ztroskotají iluze každého, kdo se naivně pokouší domoci svých “práv”. Rubem sociálních práv je tedy naučená individuální beznaděj a bezmocnost tváří tvář institucím.
Sociální podpora, pojišťovnictví a veřejný sektor
Jednoznačné odmítání sociálních práv neznamená, že je třeba vymýtit přirozené žádání o pomoc v nouzi, nebo že není nutné hledat způsoby mírnící ničivé následky ztrát, ohrožující existenci nebo jenom zavedený standard života lidí. Takto se uplatňující nároky mají přirozený přesah v politickém životě společnosti a státu. Trhem zprostředkované služby nejsou nejúčinnějším řešením poptávky po sociální opoře. Jenom nevelký počet zámožných lidí má totiž možnost finančně krýt všechny náhle vzniklé ztráty v mezní situaci. Přitom služby první i následné pomoci se nedají z etických důvodů dost dobře vždy odpírat.
Tradiční řešení tohoto problému představovaly klientely. Jejich hustě propletené sítě jakoby “rodinných” vztahů založených na žárlivě hlídané oddanosti spojující patrona s klientem znamenaly pojistku pro mezní situace, ale také kontrolovaly přerozdělování statků a služeb. Trh vyhlašující boj klientelám ve jménu občanských práv byl proto přirozeně v demokratickém státu, který otvírá prostor pro svobodný dialog, doplněn sociálním zabezpečením (soustavou pojištění, sociálních dávek a služeb). Jedná se o systémy založené na podobně universalistickém základě jako trh (Konopásek 1991). Dostupnost základní pomoci v nouzi začala být chápána jako kolektivní statek. Garantování této dostupnosti se stalo záležitostí veřejného sektoru, kde v konečné instanci zasahuje stát. Společnost tu však projevuje solidaritu s ubohými lidmi zhruba stejně, jako projevuje solidaritu s podnikateli a úředníky, když investuje do spojů.
Poskytování dávek a služeb veřejným sektorem přímo či nepřímo dotovaným z rozpočtu je přijatelné jen tehdy, jestliže nárok na ně je přiznáván až po prověření aktuální příjmové situace rodiny. Stát by měl podporovat jen takové rodiny, které prokazatelně nedisponují dostatečnými zdroji, jinak by totiž podvazoval rodinnou solidaritu, která je nenahraditelná a jediná účinná v mezních situacích. Pochybné pojetí rovnostářských a kolektivistických sociálních práv a na volby myslící politické strategie však neustále rozhojňují systém dávek a služeb. Tvarují jej do podoby byrokratického impéria patronství a paternalismu, které nakonec lidem fakticky reprezentuje stát. Za dávky a služby poskytované nevhodným způsobem, v nepravý čas a v nedostatečné míře vždy, když jde do tuhého, instituce ovšem vyžadují lokajství a hranou oddanost.
Právní stát musí zachovávat individuální právo investovat do zmírnění životních nejistot v podobě sociálního, nemocenského a zdravotního pojištění a přímého získávání služeb za úplatu. Toto právo vyplývá z ideálu individuální odpovědnosti za vlastní život, který patří k nepopiratelným znakům svobody. Dopady takových individuálních iniciativ se však nutně z rovnostářského nadhledu jeví jako sociálně nespravedlivé. Úkolem právního státu však není snižovat efekty iniciativy jednotlivců. Musí pouze vytvořit legální rámce pro pojišťovnické podnikání a sám se na něm může případně podílet, aby dle výsledků politického vyjednávání zajišťoval dostupnost služeb a rozšířenost pojištění u skupin, které by z něho jinak mohly být vyloučeny. V každém případě tyto dvě složky sociálního zabezpečení – dávky a služby na jedné straně a pojištění na druhé straně – spolu souvisejí jen nepřímo a neměly by se mísit v jednu nepřehlednou soustavu dávek (Konopásek 1991).
Veřejný sektor, který zahrnuje všechny lidské a materiální zdroje dané pod kontrolu vlády i všechny instituce a zařízení, které jsou k dispozici a udržují se k obecnému užívání, má autonomní tendenci růst. Vláda a spravování veřejných financí se přirozeně mění v umění “získávat co největší částky s co nejmenším odporem” (Hayek 1991). Protože taková strategie dlouhodobě ohrožuje konkurenceschopnost národních ekonomik a vede k záměně právního státu státem asistenčním, jsou promýšleny nejrůznější koncepce “minimálního státu”. Například Croziér (1959) uznává pouze tyto úkoly státu: bezpečnost a základní jistoty občanů, obranu proti vnějším nepřátelům a uchování hodnoty peněz. V každém případě monopol vlády na poskytování služeb je ospravedlnitelný jen v několika málo oblastech; pokud se týká sociálních služeb, je zpravidla škodlivý.
Dynamika sociálních problémů
Odmítnutí kodifikace ideálů v podobě nárokových sociálních práv nesmí znamenat upření práva dožadovat se řešení sociálních problémů, tj. práva vznášet individuální a skupinové nároky. Takové právo musí být chráněno jako principiální součást svobody. Umocněné právem spolčovacím vytváří v demokratických společnostech sílu, která se výrazně projevuje v dynamice sociálních problémů a přeneseně určuje obsah a průběh politické soutěže.
Přechodné i chronické sociální problémy každé společnosti (včetně kriminality, nezaměstnanosti, chudoby, vysoké úmrtnosti, rasismu, korupce, komercializace umění, chátrání měst apod.) jsou “sedimentovaným” výsledkem v zásadě protisměrných aktivit jednotlivců, skupin a institucí. Na jedné straně se jedná o
uplatňování stížností na nepořádky a vznášení nároků, které přerůstá v definování problémů a přesvědčování o jejich závažnosti (teorie sociálních problémů – Kitsuse-Spector 1973, Spector- Kitsuse 1973, Schneider 1985), na straně druhé o pokusy o zvládnutí nepořádků a nedostatků, problémů a krizí (jejich vytěsňováním, snášením nebo věcným řešením).
Dramatická podoba a historie malých i velkých sociálních problémů je tedy ve společnosti příběhem střetů a vyjednávání jednotlivců, skupin a institucí, hájících v nějaké podobě své zájmy. Aktéry tohoto dění je třeba dělit na stranu nárokovatelů a stranu řešitelů problémů. Nejpočetnější skupinu strany nárokovatelů tvoří zpravidla jednotlivci vystavení obtížím, které za daných okolností nemohou zvládat na očekávané úrovni (tj. prvotní řešitelé). Stranu řešitelů představují naopak zpravidla instituce legitimované politickou potřebou nadindiviuálních řešení problémů (služebností), které se ovšem také přirozeně zajímají o svou vlastní prosperitu.
“Nelegitimní” zájmy institucí a “nekonečné množství” nároků zpohodlnělých a na instituce odpovědnost přenášejících nárokovatelů staví obě strany do protivné pozice. Podstatný díl řešení sociálního problému v každém případě spočívá v odmítání vznášených nároků a potlačování nespokojenosti. Posilováno “egoistickými” zájmy byrokratů v podmínkách monopolu tento způsob “řešení problémů” nutně patologicky bytní. Za socialismu se tyto instituce (národní výbory, školy, zdravotnická zařízení, kontrolované zájmové organizace) proto staly přirozeně nejdůležitějším činitelem neviditelného všudypřítomného útlaku. Svou vytrénovanou lhostejnost vůči jednotlivci ve střetu pohotově zaměňovaly za politickou represi namířenou proti jeho občanským právům.
Všichni nárokovatelé i řešitelé problémů mají v neurčitém sociálním prostředí zpravidla volbu mezi různými narativními interpretacemi situace, strategiemi a scénáři, které mohou počítat s krátkodobými a dlouhodobými, lokálními a globálními, kausálními a paliativními (až následky odstraňujícími) účinky. Jejich manévrovací prostor se však právě díky neurčitosti a komunikačním šumům zužuje, takže mohou pouze reagovat, dělat vývojem problému vynucené kroky. Jednotlivé sociální problémy vstupují do soutěže o pozornost veřejnosti a vlády. V předkrizových a krizových situacích dochází k jejich vzájemnému míšení a zborcení do celkového chaosu. Politický dialog o sociálních problémech a právech se pak často stává složitým rituálem zbavování se viny a odpovědnosti nebo jejího přehazování z jedné instituce na druhou.4)
––––-
4) Obě činnostně, ale také strategicky vymezené strany, nárokovatelé a řešitelé, zahrnují zpravidla stejné typy sociálních subjektů, jednotlivce, skupiny, veřejnost, nevládní a vládní instituce. Obě strany také disponují ve stabilizovaných poměrech svými stranickými formulacemi problému, specifickými postupy (“technologiemi”), infrastrukturami a pravidly hry, která určují jejich manévrovací prostor. Tyto jejich výbavy nebývají dokonale kompatibilní. Vztah mezi nárokovateli a řešiteli je ambivalentní, navzájem se potřebují a zároveň úspěch jedné strany zmenšuje manévrovací prostor druhé.
––––-
Základními civilizačními formami uspokojování nároků jsou primární skupiny (především rodiny) a trh. Obě také působí vůči nárokům selektivně a jsou tedy i nejúčinnějším nástrojem jejich realistického omezování. Trh na rozdíl od principiálně konzervativní rodiny umožňuje pružnou změnu podle vývoje nároků (objednávky). Na odchylky v objednávkách (nárocích) reaguje s určitým zpožděním, které mu vyčítají socialističtí plánovači a prognostici. Nicméně s plynulým stupňováním odmítání (zvyšováním ceny) automaticky mobilizuje (vysoká ziskovost) dostatečnou lokální vůli ke změně, která by jinak neuspěla tváří v tvář přirozenému systémovému “tradicionalismu” lokálních sociálních sítí. Plánovači a prognostici by stejně selhávali, i kdyby nakrásně dokázali nemožné, tj. uměli efektivně využívat rozptýlených znalostí ve společnosti a pomocí nich navrhovat nejefektivnější řešení. Neměli by prostředky, jak by svá řešení prosadili. Neobešli by se bez násilného popření svobody.
Trh sám, jak jsme si již ukázali, nemůže uspokojovat nároky na všechny typy statků a služeb. Samozřejmě nemůže uspět tam, kde nároky jsou stížnostmi na tržní “nespravedlivé” odmítání nároků. Trh není ale partnerem nárokovatele, je institucí, která svádí nárokovatele (spotřebitele) s potenciálním řešitelem (obchodníkem, producentem) a umožňuje směnu na principu svobodné smlouvy. Trh sám tedy nic neodmítá. Odmítají obchodníci a producenti, které nikdo ve svobodné společnosti nemůže nutit ke směně.
Neuspokojování tržních nároků je ve společnosti distribuováno nerovnoměrně a zcela přirozeně se promítá do mimotržního nárokování, v masmédiích, dobrovolných organizacích a politických institucích. Obsahem tohoto nárokování, odkazuje-li na sociální práva, je bu_ “spravedlivá” regulace trhu anebo mimotržní distribuce statků a služeb, kompenzující “nespravedlnost” trhu. Jedná se o formulace nároků, které z principu musí být odmítnuty, protože pojem spravedlnosti používají nesprávně a vztahují jej na instituci, která nemá žádnou subjektivitu. Neznamená to však, že politické vyjednávání v takovém případě fakticky částečně nevyhoví vznášeným nárokům. Důvod může být dvojí: je žádoucí specifická úprava určitého pravidla, nebo je z povahy věci či politických důvodů žádoucí doplnit tržní distribuci mimotržní distribucí statků (viz oddíl Sociální podpora, pojišťovnictví a veřejný sektor). V tomto smyslu dynamika sociálních problémů ovlivňující politické rozhodování představuje druhotný okruh pro uznávání a odmítání nároků.
Trh opírající se o institut svobodné smlouvy a peněz je snadno zranitelnou institucí. Jeho nadosobní pravidla je nutné neustále v detailech dotvářet. Takové přizpůsobivé změny zprostředkuje ústavně chráněné svobodné vznášení nároků. Daní, kterou za tento blahodárný účinek dynamiky sociálních problémů platíme, je otevření politické scény (zejména v poměrném volebním systému) militantním skupinovým zájmům stejně jako politické demagogii a hospodářské korupci legitimované rétorikou nárokových sociálních práv. Těmito otevřenými dveřmi vstupující charismatický totalitarismus a lokální klientismus mohou pak v přerodu celkem snadno udusit zárodky ekonomické i politické svobody, jak jsme toho svědky v některých východoevropských zemích.
Postkomunistický přerod a dynamika sociálních problémů
Reálný socialismus vypudil na dlouhá léta subjektivitu z politického dění (Kabele 1992), které degenerovalo v totalitní nepolitice. Po listopadu 1989 nemohlo dojít k rychlému osvobození subjektivity a obnově normálního politického dění, protože pravá subjektivita se vymezuje vůči druhým subjektivitám teprve na pozadí relativně ustálených a narativně vyjednaných vztahů, které vlastně vzniknou až po dokončení transformace společnosti. Makro-rámec nadšeným a masově chaotickým aktivitám jednotlivců a skupin v době po revoluci poskytl s rozmachem načrtnutý a všemi ochotně přijímaný příběh o boji s totalitou a návratu do Evropy. Na mikroúrovni se naopak jednalo o “seberealizační či sebezáchovný boj” každého na vlastní pěst. Připomínal svým charakterem quasi-skupiny předškolních dětí, které také berou svou hru smrtelně opravdově, nevidí druhé a pravidla hry za chodu upravují podle potřeby.
Typickým produktem popsaného aktivismu a stavu myslí byla rychle se množící a organizující hnutí nárokovatelů: podniková fóra, dobročinné nadace, zájmová a svépomocná společenství, stavovské organizace a politické strany ochotně vystupující pod deštníkem Občanského fóra či Veřejnosti proti násilí. Tato makrohnutí nabízející iluzorní jednotu se prosadila hlavně díky tomu, že byla de facto ovládána charismatickými osobnostmi a nevelkými sociálními kruhy, které obstarávaly dramaturgii začátku návratu do Evropy.
Nárokování počáteční fáze přerodu musíme tedy chápat jako expresi zárodečné subjektivity, která hledá svou svobodnou tvář a raison d’etre v jednotě s většinou a v podílu na odhalování problémů a dobývání bašt bývalé moci. Tento mechanismus může ovšem fungovat jenom do té doby, dokud existuje generální viník a změny spuštěné přerodem nezasahují ještě významněji stabilitu sociálních světů zúčastněných jednotlivců. S odstupem času se ale ukazuje, že odhalování konkrétních viníků na lokální úrovni v dalších sledech vede k nekalému vyřizování osobních účtů a že radikální formulace sociálních problémů rozhýbává všudypřítomné konflikty zájmů, protože rychlá řešení neexistují.
Popsaný náraz na zavedenou všednodennost, poskytující setrvačností sociální jistoty, rozbil neproblémový svět revoluční jednoty. Odpovídaly mu i tlaky shora. Složitá politická vyjednávání o koncepci transformace a zákonech ji zajišťujících (restituce, malá privatizace, lustrace apod.) povzbuzovala hromadné anticipativní reakce jednotlivců a skupin, které narušovaly tradiční stabilitu “lokálních” světů a zablokovávaly zvládání problémů. Vznikaly tak druhotné přerodové problémy (únik mozků, druhotná zadluženost podniků, skupinová hyperaktivita ohrožených profesí, do jisté míry i nezaměstnanost, daňové úniky, rasismus, nacionalismus apod.), které významně přispívaly k růstu společenského napětí.
Svobodná masmédia budující svou pozici na nejrychleji se utvářejícím trhu přirozeně vyhledávala příběhy o přírodních, morálních a sociálních “nepořádcích”, odchylkách a selháních (Gans 1979, Maynard 1988). Zjednodušovala a vyhrocovala – tak jako všude jinde – problémové situace, aby zvýšila své zisky a komunikační moc. Těžila z veřejné kontraverze. Pokoušela se do ní vtáhnout mocné, nabízela své časy pro veřejné politické vyjednávání, zvláště když se jednalo o bolestivé česko-slovenské problémy. Tím vším výrazně spoluurčovala divoký tep sociálních problémů a přisvojovala si prestiž obhájce veřejnosti a účinného nástroje veřejné kontroly.
Obsahové analýzy pravděpodobně jednou prokáží, že masmédiím česká společnost podstatnou měrou vděčí za to, že radikální ekonomická reforma má dosud poměrně vysokou podporu veřejnosti a že v zemi stále vládne sociální smír. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že činnost i těch seriózních je hrozivě poznamenána principiální dvojznačností a rozpolceností. Tento stav můžeme při přiměřeném zjednodušení chápat jako postojovou oscilaci v extrémech přímé a zastupitelské demokracie. V roli hlídacího psa demokracie nastolujícího sociální problémy masmédia líčila “lid” jako suveréna dějin, zatímco politici v těchto příbězích mysleli jen na své stranické zájmy. V roli hledače řešení problémů naopak politiky stavěla nekritickou nadějí do nich vkládanou na piedestal. Za to dezorientovaná a “čtyřiceti lety socialismu morálně devastovaná veřejnost” musela prý být poučována a vedena.
Pseudojednota vládních hnutí nemohla obstát v prudce se měnícím sociálním světě, kde na jedné straně byly zisky a ztráty nerovnoměrně distribuovány, kde se uvolnily hráze vznášení nároků a vytvářela se mocná a roztrpčená seskupení nárokovatelů, a na druhé straně sféra zvládání těchto problémů byla imobilní a ocitala se na pokraji stavu anomie. Stát v očích veřejnosti “delegoval” – socialisticky skrytě a kapitalisticky tržně a otevřeně – své povinnosti na jednotlivce a organizace. Většina občanů ČR je dodnes ochotna v první půlce souvětí tvrdit, že vše je při starém, aby v druhé půlce dospěla ke konstatování, že vše je vzhůru nohama.
Nemilosrdnou soutěží a nespokojeností rozhýbávaná, režimem nedostatečně tlumená dynamika sociálních problémů ztrácela rozměr cesty, která vede odněkud někam. Stávala se proto méně a méně snesitelnou a pochopitelnou. Velké skupiny lidí dezorientované rychlostí změn a vedené “selfmademany” revoluce začaly umísťovat ideál do tradice a minulosti, aniž jim to bránilo hlásit se o to halasněji k cílům sametové revoluce. Populističtí a voluntarističtí vůdci spolu s některými médii v této situaci věrohodně nabídli pro rostoucí počet lidí iracionální usmíření logicky nesmiřitelného, totiž smíření konzervativních impulsů (zachování socialistických jistot na principu sociálních práv) s modernismem (budování a regulování trhu).
Revoluční příběh osvobození a návratu do Evropy byl zklamanou částí veřejnosti a nedemokratickou opozicí převyprávěn. “Vládní garnitura” byla obviněna ze selhání a zrady ideálu revoluce. Došlo prý pouze k paretovské výměně elit a vlastní osvobození společnosti je stále aktuální. Takové opoziční příběhy mají svou levou i pravou verzi. Jejich nacionální – slovenské, české ale také československé – zabarvení dotvářelo konflikt a vycházelo vstříc touze po kolektivní identitě. Dynamika sociálních problémů proto začala být ve volbách i po nich výrazně určována logikou konfliktu vládního a opozičního příběhu.5)
––––-
5) Tyto příběhy ve stavu anomie plnily a dodnes plní zvlášť žádanou mytickou funkci, nabízejí “transcendentní” perspektivu pohledu na přítomnost, určují místo, závažnost, smysl a morální ohodnocení sociálních problémů. Umožňují zapomenout na pokořující minulost (Judt 1992), zbavují lid viny a ukazují na viníky. Pro nedemokratickou opozici se těmito viníky staly vládnoucí strany a čelní politikové, kteří ze sobeckých skupinových zájmů nerespektují sociální práva a potřeby sociálních jistot lidu.
–––––
Dynamika sociálních problémů, která rozhýbávala transformaci, se tedy mohla a ještě může stát také jejím hrobem. Jestliže není zvládnuta vládou, politickými stranami, masmédii a veřejností, společnost nemusí překonat past reálného socialismu. Dočká se jen náhrady reálného socialismu za inovovaný národní socialismus či státní kapitalismus ovládaný klientelami. Prokletí revoluce a komunistické minulostí se společnost může zbavit, jestliže občané prohlédnou šálení cinkotu klíčů na náměstí a založí své jistoty na střízlivé individuální a občanské odpovědnosti. Je třeba vědět, že práva na život, zdraví, štěstí, nepoškozené prostředí odporují veškeré lidské zkušenosti. Jsou nebezpečnými bludy mnohoslibného 20. století.
Sociální demagogie a populismus zneužívající práva žádat o pomoc není v žádném případě výsadou komunistů, levice, či charismatických vůdců počínaje Leninem a Hitlerem a konče třeba Le Penem anebo Sládkem. Tiše a skrytě se na ní účastníme všichni, když právo žádat pomoc v dobré víře povyšujeme na nárokové právo. Tímto aktem se nevědomě přidáváme na stranu těch, kteří se v konečných důsledcích nutně staví proti občanským právům a zpochybňují právní stát, protože jenom málo dbají lidského neštěstí. Pravda, kterou ale musíme umět unést, je však taková, že lidské neštěstí se nedá svěřit do péče státu ani institucí bez zhoubných následků pro svobodu.
Literatura:
Judt, T. (1992): The Past is Another Country: Myth and Memory in Postwar Europe. In: Immobile Democracy? Deadalus, 121/4.
Kabele, J. (1992): Československo na cestě od kapitalismu ke kapitalismu. Sociologický časopis, vol. 28, s. 1-21.
Kitsuse, J.I. – Spector, M. (1973): Toward a Sociology of Social Problems: Social Conditions, Vaule-judgements, and Social Problems. Soc. Probl. 12, s. 131-9.
Konopásek, Z. (1991): Chudoba a sociální příjmy. Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, Bratislava.
Marshall, T.H. (1956): Class, Citizenship and Social Development. Cambrige University Press, Cambridge.
Popper, K.R. (1950): The Open Society and Its Enemies. Princeton University Press, Princeton.
Schneider, J.W. (1985): Social Problems Theory: The Constructionist view. Ann. Rev. Sociol. vol.11, s. 209-29.
Spector, M. – Kitsuse, J.I. (1977): Constructing Social Problems. Menlo Park, Calif., Cummings.
Komentář ke hlavě čtvrté Listiny základních práv a svobod: “Hospodářská, sociální a kulturní práva”
Čl. 26: právo na volbu povolání, podnikání a získávání prostředků prací
(1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
(2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.
(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.
(4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.
Formulace tohoto svazku práv je dvojznačná. Není možné proti nim nic namítat, jestliže by byla chápána pouze jako zábrana diskriminace. Nicméně celý třetí odstavec se posouvá do poloh podmíněného nárokového práva. Ke krkolomné slovní konstrukci tohoto práva patří, že jednotlivec je může s vinou nebo bez viny nevykonávat. V zásadě by postačily zákony, na něž se formulace stejně odvolává, které by prakticky zabezpečily, aby si lidé, kteří se ocitnou bez zdroje příjmů z nejrůznějších důvodů, alespoň dočasně uchovali svůj životní standard a posléze dostávali v nejhorším nějaké sociální dávky.
Čl. 27: o odborech a právu na stávku
(1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.
(2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo odvětví.
(3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.
Proti těmto formulacím nelze nic namítat až na to, že se nejedná o sociální, ale politická práva – např. odst. 1 je zjevnou specifikací práva svobodně se sdružovat (čl.20).
Čl. 28: o spravedlivé odměně za práci
“Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.”
Tato formulace sice může být chápána jako prostředek předcházející diskriminaci, i tak by ale byla v rozporu s právem na svobodnou smlouvu a její ochranu, které je v článku 6 Všeobecné deklarace lidských práv zakotveno v podobě práva na uznání právního statusu. Naše Listina základních práv a svobod svobodnou smlouvu překvapivě nechrání. Běžná interpretace tohoto práva bude však nároková. I když relativnost tohoto nároku má být zpřesněna zákonem, nutně vyvolává očekávání, která mohou být bez hranic. Odpovědnost za plnění požadavku je přitom přenesena na zaměstnavatele.
Čl. 29: o zvláštních právech na ochranu zdraví
(1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.
(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.
(3) Podrobnosti stanoví zákon.
Požadavek vyslovený v odstavci 1 zvýhodňuje ženy, mladistvé a zdravotně postižené a je možné jej chápat zejména v případě dvou prvních kategorií spíše jako populistické opatření diskriminující muže či dospělé a staré. Nejedná se však jenom o požadavek upravující podmínky zaměstnání, ale tento požadavek také obsahuje nárokovou složku na zvláštní pracovní podmínky a pomoc při přípravě k povolání. V prvním případě zodpovědnými jsou zaměstnavatelé a v druhém případě je zodpovědný zcela anonymní subjekt, zřejmě stát.
Čl. 30: o přiměřeném hmotném zabezpečení ve stáří a nouzi
(1) Občané mají právo na přiměřeně hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
(3) Podrobnosti stanoví zákon.
Jedná se o čistě nárokové právo, které následně a zbytečně ospravedlňuje systém podpor sociálního zabezpečení.
Čl. 31: o ochraně zdraví a bezplatné zdravotní péči
Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají za základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
I když může být částečně chápán jako antidiskriminační právo, především se jedná o nárokové právo, které skrytě dává státu právo požadovat povinné zdravotní pojištění a tvářit se socialisticky, že lidem financuje zdravotní péči.
Čl. 32: o ochraně rodiny
(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.
(2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky.
(3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.
(4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.
(6) Podrobnosti stanoví zákon.
Převážná část tohoto článku patří do druhé hlavy – lidská práva a základní svobody, kde ochrana instituce rodiny chybí. Do kapitoly třetí logicky patří pouze zvýhodňující práva pro děti, mladistvé a těhotné ženy – která ovšem jenom duplikují čl. 29. Čistý nárok – zřejmě na pomoc od státu – je vysloven právem na pomoc rodičům pečujícím o děti.
Čl. 33: o právu na vzdělání
(1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.
(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách
(3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.
(4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.
Právo na vzdělávání je přeměněno v bezplatnou povinnost pro základní vzdělání. Otázka zřizování škol do listiny zjevně nepatří. Právo na pomoc při studiu je zjevně nárokové.
Čl. 34: o autorském právu a právu na přístup ke kulturnímu bohatství
(1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.
(2) Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.
Autorské právo patří do základních práv. Právo na přístup ke kulturním památkám je nárokové a potenciálně se dotýká všech vlastníků nějakých kulturních památek.
Čl. 35: o právech ekologických
(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.
(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.
První odstavec staví do role notorického porušovatele nejspíš stát, protože velká část obyvatel v naší zemi žije v nepříznivém životní prostředí. Druhý požadavek je částečně specifikací požadavku čl. 17, odst. 4, a částečně jeho logickým rozvedením. Požadavek odstavce 3 se částečně kryje s čl.11, odst. 3, který je obecnější. Jako takový by měl být zahrnut do obecných ustanovení.
Shrnutí
Celá hlava je směsí ustanovení, která buď patří někam jinam, nebo formují nároky či vytvářejí legitimaci pro politické vyjednání tak jako tak ústící v zákon. Formulace v termínech práv skutečné problémy – co má nebo nemá být považováno za kolektivní statek, co lidé mohou anebo nemohou od veřejného sektoru očekávat – spíše zatemňují než projasňují. Jako celek se tato hlava jeví jako výsledek kompromisů, z nichž nejvýznamnější je právě přijetí nebezpečné filosofie sociálních práv.
