Brožura A. Scholefielda “The Death of Europe” byla publikována organizací Futurus.
Futurus je nezávislou skupinou ustavenou s cílem nabízet myšlenkově provokující studie směřující k podpoře nezávislého, autonomního a demokratického Spojeného království.
Z anglického originálu The Death of Europe publikovaného v časopisu The Salisbury Review, roč. 19, č. 4, léto 2001, s. 26-28,
přeložil Jaromír Žegklitz.
Peter Drucker, manažerský guru, prohlásil: “Klíčovým faktorem podnikání nebude přelidnění světa, jehož se v posledních čtyřiceti letech obáváme. Bude jím zvyšující se úbytek populace v rozvinutých zemích.” Proto dnes čelíme třem vzájemně provázaným velkým politickým problémům: úbytku populace a jejímu stárnutí, nesnázím, s nimiž se potýká Evropská unie, a do Evropy směřující imigraci. Evropa stojí tváří v tvář naprosto novému scénáři, a to díky změnám, způsobeným pravděpodobně demografickým vývojem. V průběhu života jedné generace jsme mohli být svědky toho, jak země EU povzbuzují vyšší míru porodnosti, spojujíce toto úsilí se změnami ve zdanění a v politice zaměstnanosti. Vedle toho jsme mohli sledovat příliv imigrantů, povzbuzovaný možnostmi snadné dopravy i příznivě nakloněnými soudci, anebo kombinaci těchto prvků s větším důrazem na starší pracovníky a na politiku vedoucí ke zvýšení plodnosti. Tento směr vývoje hluboce ovlivní britské vztahy s EU, neboť od padesátých let 20. století se evropská diskuse točí kolem vztahů mezi Francií, Německem a Británií. V demografickém složení EU dojde k seismickým pohybům, jež vystaví Británii překvapivým rizikům a změnám.
Imigrace mezi zeměmi EU je neměnná, slabá, případně upadající. V březnu se objevila zpráva z Bruselu, která říká: “Mobilita lidí v EU je extrémně nízká – kolem 1,5 milionu lidí či méně než 0,4% celkové populace ročně. Evropská komise je znepokojena důsledky toho statického pracovního trhu ve věku vysoce rozvinutých technologií a přijala akční plán, jehož cílem je odstranit z pracovního trhu do roku 2005 některé jeho nedostatky.” Jedním z důvodů, jež EU pro tento svůj podnik předložila, bylo umožnit lidem pohyb v rámci EU; to ve Spojeném království vyvolalo obavy, že 320 milionů lidí v EU bude mít právo přestěhovat se do Velké Británie. Celková čistá migrace mezi lety 1990 a 1999 však představovala pouze asi 130 000 lidí. Jsme tedy v situaci, kdy máme obrovský počet lidí a malou migraci – menší než počet lidí, kteří opouštějí samotný Merseyside*) a odcházejí do jiných částí Spojeného království. Co bylo považováno za největší lákadla?
–––––––-
*) Merseyside – oblast o rozloze 652 km2 v severozápadní Anglii, rozkládající se na obou březích ústí řeky Mersey do stejnojmenného zálivu, s centrem v Liverpoolu (pozn. překl.).
–––––––-
Dynamické britské hospodářství, angličtina ani systém sociálního zabezpečení se neukázaly být pro naše evropské přátele přitažlivými. Důvody pro to jsou jistě složité, dozajista však znamenají, že pokud jednotná měna působí nějaké otřesy, nedojde k podstatnějšímu odlivu obyvatel z oblastí či zemí stižených hospodářskou depresí. Stojí zato poznamenat, že ze 71 160 žádostí o udělení asylu v roce 2000 jich ne méně než 40% bylo z Evropy a okolo 30% z nich pak ze zemí ucházejících se o členství v EU, jež se stanou členy EU v průběhu příštích pár let.
Co znamená demografická krize EU?
Zpráva o populačním vývoji OSN z roku 1989 to podává stručně: Evropa se doslova vytrácí jako sníh na slunci. Státy EU budou od roku 2010 čelit nebývalému poklesu populace, jenž se do roku 2025 stane nápadným a do roku 2050 více než závažným. Generální revizor státních účtů v Itálii předpověděl: “V roce 2004 nás podle studie OSN bude 41 milionů – nikoli 44 milionů, jak odhaduje ministerstvo financí.” Současný počet obyvatel v Itálii je 57 milionů; v průběhu 40 let tedy dojde k poklesu o 25%. Podle tohoto scénáře se počet italských pracovních sil sníží na polovinu a každý pracující bude muset podporovat v průměru 1,25 důchodce. Jeden italský přítel mi sdělil, že Italové si hrozící katastrofu vůbec neuvědomují, on si však všimnul, kolik dětí je ve Velké Británii, zatímco v Terstu spatříte dítě jen zřídka. Mimochodem, celkovou míru plodnosti zvyšuje vysoký počet těhotenství mezi našimi dospívajícími.
Pokles populace v Německu a Španělsku bude téměř stejně veliký. Základní příčina spočívá v poklesu plodnosti, k němuž došlo náhle v sedmdesátých letech a který nejhůře dopadl na země, jejichž každoroční celková míra plodnosti je nižší než 1,5 dítěte – oproti 2,1 dítěte, což je míra nutná k udržení populační stability. Celková míra plodnosti znamená počet dětí, jež bude žena mít, pokud reprodukce v rámci věkových skupin zůstane stejná jako nyní. Aby udržely existující počet pracovních sil, potřebovala by podle projekcí OSN Itálie přijmout do roku 2050 19 milionů a Německo 25 milionů imigrantů, což je asi třikrát více, než činí současná míra v Británii z let 1999/2000 a asi šestkrát více než průměrná míra na počátku devadesátých let. A budou to potřebovat brzy – podstatnou část z nich hned po roce 2015. Pro ilustraci: aby Německo svůj počet pracujících udrželo na stávající úrovni, potřebovalo by 3,7 milionu nových pracovních sil v letech 2000-2010, 4,4 milionu v letech 2010-2020, 8 milionů mezi lety 2020 a 2030. Itálie potřebuje 2,3 milionu v letech 2000-2010, 3,2 milionu v letech 2010-2020, 5,4 milionu v letech 2020-2030 a 5,1 milionu v letech 2030-2040. Nezáleží na tom a je mimo diskusi, že taková slova jsou absurdní. Tyto změny zasáhnou zhruba 30-40% populace nejhůře postižených regionů v severní Itálii, Německu a Španělsku.
Druhotná, avšak úzce související krize spočívá ve stárnutí populace. Zhruba řečeno, počet penzistů v EU vzroste z asi 16% na asi 32% populace. To má obrovský dopad téměř na vše, co se nějak týká důchodů, veřejných financí a imigrace. Výzkumy navíc ukazují, že čísla uváděná OSN podhodnocují počet penzistů, neboť my všichni žijeme déle. Londýnští biochemikové z Imperial College mi potvrzují, že delší život je nevyhnutelnou skutečností. Zkrátka a dobře, potenciál nižší úmrtnosti vycházející ze současných znalostí medicíny je stále velký. Health Statistics Quarterly z minulého února např. uvedl, že naděje dožití u mužů v Glasgow činí 68,4 roku – ve srovnání s celostátním průměrem 74,7 roku a stejným údajem pro Bucks, jenž činí 78,4 roku. Jinak řečeno, v podobně velkém vzorku počtu penzistů mužského pohlaví by bylo čtyřikrát více mužů v penzijním věku v Bucksu ve srovnání s Glasgow (přičemž podobná čísla platí i pro ženy).
Některá hrabství v centrální části jižní Anglie vykazují příznivé statistiky úmrtnosti, srovnatelné s nejpříznivějšími oblastmi EU, tj. jižní Francií a severní Itálií (olivo-olejný pás). Z tohoto důvodu je zde stále velký prostor pro růst britské důchodové populace. Jednoduše řečeno, pokud by průměrná úmrtnost v Británii dosáhla nejpříznivějších hodnot, tj. vyrovnala se Bucksu, znamenalo by to prodloužení života britských mužů o 3,7 roku – a osmatřicetiprocentní nárůst počtu penzistů.
Proč je Spojené království odlišné
Spojené království čelí většině demografických problémů, s nimiž se potýkají jiné země EU, jejich hrozba je ale méně akutní. Jeho situace je srovnatelná jen s Irskem a Francií. Míra plodnosti v Británii činí okolo 1,7 a pomalu klesá. To nevěstí nic dobrého, zároveň je ale tato hodnota mnohem vyšší než typické míry plodnosti v Německu, Itálii a Španělsku, jež jsou na úrovni 1,3 či nižší. Počet penzistů v Británii je ve srovnání s průměrem EU o něco vyšší a předpokládá se, že bude růst mnohem pomaleji – přesto však poroste z dnešních 16% populace na 22-28% v roce 2050. Británie není ve stejné demografické situaci jako jiné země EU, avšak bude jimi ovlivněna. Tyto státy se potýkají s prudce klesající mírou plodnosti a jejich populace obecně rychle stárne. Britské problémy jsou podobné, avšak méně naléhavé.
Jak demografická krize ohrožuje britské členství v EU?
Základní věcí pro ty, kteří v referendu v roce 1975 hlasovali “ano”, byla otázka “zachování ochrany našich pracovních míst. Pokud odejdeme, bude se náš průmysl opírat o nejmenší domácí trh ze všech velkých exportujících zemí na světě namísto toho, aby byl postaven na trhu Společenství, čítajícímu 250 milionů lidí.”
Raison d’etre britského členství v EU se spolu s úbytkem populace členských zemí EU vytratí. Jak často se nám tvrdí, že více než 50% našeho exportu míří do EU? Jak dlouho? Podívejme se na statistiky týkající se předpokládaného vývoje populace v EU. Ta se (odhlédneme-li od Británie) zmenší z počtu 314 milionů lidí v roce 1995 na zhruba 234 milionů v roce 2050.
Podívejme se na statistiky týkající se předpokládaného vývoje trhu pracovních sil v EU. V Německu se scvrkne ze 39 milionů na přibližně 23 milionů; V Itálii z 22 milionů na 12 milionů v roce 2050. Uzavření Británie v této části světa s rapidně klesající populací je iracionální. Británie by měla připravit na obchodování se zeměmi s rostoucí populací. Nadnárodní společnosti již přesouvají své investice do oblastí s vyšším populačním růstem. Niall Fitzgerald, šéf Unileveru, vzdor tomu, že je eurofilem, ve výroční zprávě přiznává, že Unilever přesouvá stále více výroby a investic do Latinské Ameriky, USA, jihovýchodní Asie a Středního východu. Náš obchod před rokem 1972 byl více přizpůsoben světu po roce 2020 s vazbami na oblasti s rostoucí populací jako Indie, Malajsie či Latinská Amerika. Ohromný tlak na veřejné finance v EU vyvolaný poklesem počtu pracovních sil a armádou penzistů se bude prostřednictvím předpisů Evropské měnové unie vyžadujících “hospodářské sbližování” a “těsnou koordinaci hospodářské politiky členských států” (články 2 a 4 Maastrichtské smlouvy) přímo přenášet na Británii. Pokud budou nejhůře postižené země EU sledovat cestu podstatného zvýšení imigrace, již propaguje guvernér Italské banky, povede to velmi pravděpodobně k politické nestabilitě; sama Británie může uváznout v příboji imigrace. V Británii již existuje rozsáhlý fondový penzijní systém s investicemi v celém světě. To jí pomůže vyhnout se krizi prohlubující se na kontinentu díky přetrvávání systémů průběžného financování, ale bude zde existovat mimořádný tlak ze strany nejvíce postižených zemí zbavit se jejich břemene prostřednictvím harmonizace daní, centralizace rozpočtů v Bruselu a sdružování státních dluhů do společného fondu.
Rozšíření
Současní uchazeči o členství se dělí do tří kategorií: 2 ministáty ve Středomoří – Kypr a Malta. Východoevropské země: deset hlavních – s výjimkou Jugoslávie – mělo v roce 1995 kolem 100 milionů obyvatel se 62 miliony v samotném Polsku a Rumunsku. Některé z těchto zemí jsou velmi malé. Jejich demografický profil je podobný zemím EU, tzn. populace rychle stárne a zároveň klesá, s výjimkou toho, že v nich není ten samý podíl starých lidí. Průměrný věk úmrtí u mužů je asi 67 let – o nějakých 7 let méně než v EU. Jejich ekonomický potenciál je velmi nízký a zátěž spojená s jejich členstvím bude pro zbytek EU velmi vysoká.
Konečně Turecko: Zde existuje z hlediska EU možnost značných problémů. Populace Turecka vzrostla z 20 milionů v roce 1950 na dnešních 65 milionů a OSN odhaduje, že v roce 2020 dosáhne 86 milionů a v roce 2050 kolem 105 milionů. Roční přírůstek zde představuje bezmála milion lidí. Rozložení věkových skupin je navíc takové, že k roku 2050 je počet pracovních sil v Turecku odhadován na 46 milionů oproti 22 milionům v Německu a stejnému počtu ve Spojeném království. Sečteme-li budoucí počet obyvatel v dnešních členských státech EU, východoevropských zemích ucházejících se o členství a v Turecku, pak zhruba 20% populace EU bude žít v Turecku; z hlediska pracovních sil bude k roku 2050 podíl práceschopných v Turecku představovat nějakých 25-30% jejich celkového počtu v EU.
A hned za tureckými hranicemi budou prudce se rozrůstající populace Íránu, Iráku, Sýrie a Egypta. Je tedy možné, aby životní úroveň v Turecku byla stejná jako v EU?
Přijetí Turecka vyvolává mezi evropskými entusiasty schizofrenii: někteří – jako pan Prodi – vydávají nekriticky euro za tak populární, že by se k němu mohly připojit i některé severoafrické státy, a například takové Maroko se skutečně nechalo slyšet, že by tak rádo učinilo. Jiní, jako třeba němečtí politikové, kladou zarytě překážky tomu, aby se Turecko k EU připojilo.
Je ovšem skutečností, že Turecko získalo souhlas EU jako kandidátská země a podepsalo smlouvu o přistoupení s rozpracovanými požadavky pro vstup. Všechny britské politické strany s tím vyslovily souhlas. Všechny prohlašují, že jsou pro rozšíření; zvážily ale, jak dalece se těžiště EU posune směrem k východnímu Středozemí? Někteří se mohou ptát, co v takové organizaci děláme. Někteří si mohou klást otázku, zda britští politikové o důsledcích těchto změn vůbec uvažovali.
Mocenská politika
A co aspirace EU na to stát se světovou mocností? Tato představa, předestřená francouzskou vládou a sdílená většinou intelektuálních vrstev kontinentální Evropy věřících, že budováním politické unie v rámci EU budují protiváhu moci Spojených států, je při zvážení projekcí populačního vývoje úsměvná. Říká to i zpráva OSN věnovaná otázkám migrace: “Evropská unie a Spojené státy – dva největší světové hospodářské bloky, často spolu vzájemně soupeřící – se s největší pravděpodobností budou v následujících desetiletích ubírat z demografického hlediska naprosto odlišnými cestami: zatímco populace USA vzroste mezi lety 1995 a 2050 o 82 milionů lidí, počet obyvatel EU o 41 milionů klesne.” Výsledkem toho bude, že populace USA, která byla v roce 1995 o 105 milionů menší než populace EU, převýší v roce 2050 počet obyvatel EU o 18 milionů. Stejné trendy platí i pro práceschopnou populaci: zatímco počet lidí ve věku 15-65 let v EU poklesne o 61 milionů, ve Spojených státech vzroste o 39 milionů. Do roku 2050 práceschopná populace Spojených států převýší počet práceschopných v EU o 26 milionů, zatímco v roce 1995 byl tento poměr opačný s rozdílem 75 milionů lidí.
Mezi labouristickými politiky existuje na tyto problémy jen málo odpovědí. Objevuje se mezi nimi návrh na posun zákonem stanoveného důchodového věku (65 let), zavedení penzijních fondů i některé neinformované poznámky týkající se imigrace ze strany Barbary Roche. Konzervativní strana stále mlčí. Ignorujíc stížnosti a stesky ze zdrojů tak odlišných, jako jsou Světová zdravotnická organizace a Yaswant Singh, indický ministr financí, prohlašuje ministryně pro imigraci Barbara Roche: “Spojené království je národem imigrantů. Imigrace je velmi dobrou věcí a zemi prospívá.”
Tisk chrlí příběhy o nutnosti imigrace pro podporu trhu pracovních sil. Británie však potřebuje méně dodatečných pracovníků než jiné země EU. Nepřemýšlí se ani nad gigantickými počty potřebných imigrantů. Podle OSN bude k tomu, aby si EU udržela počet svých pracovních sil, do roku 2050 zapotřebí 80 milionů imigrantů. Pro udržení koeficientu udržitelnosti (“support ratio”, tj. poměr pracujících k nezletilým a penzistům) na dnešní úrovni by bylo do roku 2050 třeba 701 milionu imigrantů. Do té doby by 75% populace EU tvořili imigranti přišedší po roce 1995 či jejich potomci. Chuti a vůle podpořit pronatalitní politiku, jak se zdá, se zřejmě nedostává. Ve skutečnosti se politika neustále zaměřuje na témata, jejichž vlivem porodnost klesá – jako jsou vzdělávání žen, práva pracujících, rozšiřování “práva” na potrat a snadnější rozvody. Pokles populace a demografické problémy mohou navíc ve společnosti vyvolat hluboký duchovní neklid, v jehož důsledku se reprodukce stane dokonce ještě méně atraktivní.
