Málokteré téma budí v posledních letech takové rozpory, jako otázka lidských práv. Proto jsem se rozhodl za­řadit tento pojem do našeho pravidelného slovníčku. Nechci tím rozhodně naznačovat, že lidská práva jsou konceptem výhradně levicovým. Tak tomu rozhodně není.

Na druhé straně je toto téma bez jakékoliv pochybnosti na obou pólech politického spektra chápáno rozdílně. A také praktický politický přístup k tomuto konceptu je u levicových a pravicových politiků velmi odlišný.

PODSTATA POJMU

Lidská práva jsou souhrnem práv a svobod, která jsou v sys­tému OSN ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v dalších dokumentech definována pro všechny lidské bytosti na Zemi. Lidská práva jsou tedy konceptem, který je plodem meziná­rodního práva. Za takto definovaná lidská práva jsou odpo­vědny všechny členské státy OSN. Naopak občanská práva a svobody jsou těmi, které definují ve svých ústavách státy a jsou garantovány jejich občanům. Za občanská práva nese přímou odpovědnost konkrétní stát.

Mezi lidskými právy a občanskými právy je složitý vztah, který závisí především na míře demokratičnosti každého státu. Pokud je stát demokratický, pak zpravidla zajišťuje ve svých občanských právech všechna lidská práva a dokonce i někte­rá další. To je příklad dnešní České republiky. Totalitní státy naopak svým občanům zpravidla poskytují méně občanských práv, než je deklarováno v globálních dokumentech o lidských právech. To byl příklad komunistického Československa.

V poslední době je téma lidských práv velmi frekvento­vané. Existuje pro to mnoho důvodů. Mezi ty nejdůležitější patří otázka prosazování lidských práv silou. Téměř všechny současné vojenské konflikty na světě jsou totiž s otázkou lid­ských práv silně spjaty. Prvním vojenským zásahem, který byl veden snahou o ochranu lidských práv, byla intervence NATO v Jugoslávii v roce 1999. Poté následovala intervence NATO v Afghánistánu a intervence spojeneckých sil vedených USA v Iráku. Problém lidských práv ale najdeme již ve válce v pro­storu bývalé Jugoslávie nebo v Somálsku a dalších konfliktech na území Afriky. Ve všech těchto konfliktech hrála otázka lidských práv roli spouštěcího mechanismu účasti západních demokratických států v těchto konfliktech.

Problém s uplatněním síly spočívá v tom, že podle Charty OSN musí schválit použití síly Rada bezpečnosti OSN včetně ­všech jejích stálých členů, tj. USA, Británie, Francie, Ruska a Číny. Dosáhnout tohoto typu mandátu se podařilo například ve válce Západu za osvobození Kuvajtu od irácké okupace. V konfliktech počínaje válkou NATO proti Jugoslávii v roce 1999 se již takového posvěcení nedaří dosáhnout, protože Rusko a Čína takové akce zpravidla vetují.

Kromě uplatnění síly k prosazení lidských práv je aktuální otázkou také univerzalita lidských práv. Do této kategorie patří především otázka uplatňování lidských práv stejně ve všech státech a v rámci všech civilizací. Některé státy, respektive jejich politické reprezentace tvrdí, že celý koncept lidských práv je pouze výtvor západní civilizace a pro jejich účely se nehodí. Tento postoj zastává například Írán, v mnoha směrech také Čína či další státy především v Asii a v Africe. Zde se dostáváme k aktuální otázce stavu muslimského světa a jeho politické a ideové orientace. Z posledního vývoje je zřejmé, že právě v tomto světě se nyní koncentruje největší odpor proti konceptu lidských a občanských práv.

Konečně poslední velkou otázkou naší doby je expanze lidských práv v kontextu západní společnosti. Zde máme před sebou snahu některých politických a kulturních elit především levicového zaměření o neustálé rozšiřování okru­hu práv, která jsou označována za “lidská”. Mám zde na mysli především tlak ekologického, feministického a homosexuál­ního hnutí na uzákonění nových práv. Patří sem ale také neustávající tlak na růst sociálních práv typu 35hodinového pracovního týdne a podobné požadavky, které lidskými prá­vy prostě nejsou, protože záleží na výkonnosti příslušného hospodářství a na politické dohodě místních občanů. Patří sem také otázka nárůstu různých dalších sociálních práv typu práva na práci, práva na bezplatnou zdravotní péči, na bezplatné školství a na neomezenou stávku. Dále potom celá řada otázek souvisejících s právem na život, tj. s otázkou tres­tu smrti nebo s otázkou interrupcí. Do centra pozornosti se rovněž dostávají nová práva sexuálních menšin typu práva na registrované partnerství.

Aktuálním projevem růstu těchto nových lidských práv je evropská legislativa, která má zabraňovat “diskriminaci”. I u nás se tak nyní diskutuje o tzv. antidiskriminačním zá­koně. Podobný problém představuje rovněž otázka integrace imigrantů v západních společnostech. Tento problém je nyní živý zvláště v Nizozemsku, Francii, Británii a Německu, které mají na svém území početné přistěhovalecké komunity. Zvláš­tě muslimští imigranti se v řadě případů nehodlají integrovat, vyžadují speciální práva respektující jejich náboženskou tradici a odmítají se podřizovat evropskému modelu občanských práv. V Británii se nyní například vede diskuze o návrhu anglikán­ského arcibiskupa, aby se pro britskou muslimskou komunitu zavedlo pro občanské záležitosti muslimské právo.

Ve všech těchto otázkách vede pravice s levicí poměrně ostrý spor. Smyslem tohoto textu je upozornit na pozadí těchto sporů. První otázkou, kterou je nutné si v souvislosti s lidskými právy položit, je, zda něco takového vlastně vůbec existuje. Zde se pro pochopení celého konceptu lidských práv musíme vydat zpět k francouzské a americké revoluci a také k anglické ústavní tradici. Právě tam mají lidská práva svůj ideový počátek. Celé to začalo jako odboj proti absolutní moci panovníka. Cílem bylo vymezit oblasti svobod, do kterých jeho moc nemohla zasahovat.

VÝVOJ LIDSKÝCH PRÁV VE SVĚTĚ

Koncept lidských práv lze vysledovat už v dokumentu Magna Charta, kterým si angličtí šlechtici vymohli na králi určité svobody a práva. Od té doby se postupně rozvíjelo an­glické zvykové právo, které postupně rozšiřovalo oblast práv a svobod na další poddané. Dalším milníkem bylo bezesporu osvícenství, které dalo podnět k písemné deklaraci práv a svo­bod ve Francii a v USA.

Některé americké státy tehdy přijaly listiny práv a také Francouzská republika během revoluce vydala Deklaraci práv člověka a občana. V praxi tak od 19. století fungovaly vedle sebe tři systémy, které alespoň částečně uznávaly a chránily občanská a lidská práva. Byl to systém francouzský, britský a americký. Právě tyto systémy se v rámci území, které měly pod kontrolou, v praxi prosazovaly a ovlivňují jejich právní kulturu dodnes. Nelze přitom opomínat, že neexistoval žádný univerzální celosvětový koncept lidských práv ani žádná celo­světová autorita, která by lidská práva prosazovala.

K prvnímu pokusu o celosvětové uspořádání došlo po 1. světové válce, kdy vznikla Společnost národů. Ta ale ve svém úsilí nebyla úspěšná. Teprve druhý pokus po 2. světové válce dal vzniknout Organizaci spojených národů. Právě ta byla rodiš­těm Všeobecné deklarace lidských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohla­ví, rasu, národnost a náboženství. Na jejím základě došlo k vel­kému rozvoji koncepce lidských práv v mnoha státech světa.

V teorii lidských práv je zásadní problém od samotného počátku jejich uplatňování a tím je problém univerzality. Celý koncept je postaven na myšlence stejných lidských práv pro všechny lidi na světě. V praxi tomu tak ale nikdy nebylo ani v minulosti, ani nyní, a je otázkou, zda tomu tak může být v budoucnosti.

Z historie víme, že lidská práva a jejich jednotlivé interpre­tace byly vždy svázány s určitým politickým řádem a s kon­krétním státem nebo společenstvím států, které je zajišťovaly. A ani v rámci jednoho státu nebyla lidská práva vždy uplat­ňována univerzálně. Je to dobře vidět na příkladu USA, které deklarovaly rozsáhlá práva svým občanům, což se ale netýkalo černých otroků. Teprve s odstupem desítek let se těchto práv dostalo všem občanům USA. Na tomto příkladě můžeme dobře dokumentovat skutečnost, že lidská práva jsou v pra­xi uplatňována v podobě občanských práv a svobod v rámci konkrétního státu.

Lidská práva jsou jakýmsi ideálem, který ale v praxi může fungovat jen v rámci společenství lidí, kteří se rozhodnou, že je budou ctít a hradit náklady spojené s jejich uplatňováním. Právo na život například není možné zajistit, pokud nebude­me mít k dispozici policii, armádu, soudce a vězeňské dozorce, kteří v případě potřeby budou narušitele tohoto práva trestat. Stejně tak nelze bez aparátu státu zajistit ani žádná další kla­sická lidská práva. Právo být volen a volit je opět závislé na dohodě o jeho uplatňování v rámci státu mezi všemi občany, kteří daný stát tvoří.

Tím chci říci, že v praktickém životě se uplatňují občanská práva a svobody, a nikoliv lidská práva. Občanská práva jsou garantována národními ústavami, národním zákonodárstvím a národními aparáty. Lidská práva jsou něco jiného. Je to kon­cept, který vychází nikoliv z národního, ale z mezinárodního práva a snaží se o uplatňování lidských práv v rámci celého světa.

Koncept lidských práv se také potýká s problémem, který způsobuje nerovnoměrný rozvoj lidstva. To je skutečnost, kte­rá provází lidskou historii od pradávna a je tomu tak dodnes. Zkrátka některé státy a některé společnosti jsou vyspělejší než jiné. I nyní stále ještě na Zemi existují vedle sebe společnosti, které fungují dominantně jako lovecké, dále máme společnos­ti zemědělské, společnosti průmyslové a společnosti moderní. Podobně můžeme stupeň rozvoje jednotlivých států měřit podle výše HDP, podle míry analfabetismu nebo jiných hle­disek. Skutečnost, že lidstvo není ve svém rozvoji homogenní, ale nemůže popřít nikdo.

Jak s tím souvisí problém lidských práv? Velmi těsně, pro­tože se jedná o univerzalistickou koncepci zahrnující všechny lidské bytosti. Mají ale skutečně všichni lidé stejná lidská práva a mají všichni lidé stejnou možnost je uplatnit? Myslím, že každému je zřejmé, že nikoliv. Indiáni v brazilském pralese jsou bezpochyby lidskými bytostmi, ale o lidských právech v naprosté většině případů neví nic. Řídí se svou představou o tom, co je a co není správné, a přizpůsobují se okolnostem ve snaze přežít. Oproti tomu moderní západní civilizace řeší nyní například otázku, jak zajistit nové “lidské právo” na re­gistrované partnerství osob stejného pohlaví. Z těchto dvou extrémních pólů dané situace vidíme, že situace je velmi složitá a vytváří těžko řešitelná dilemata.

První spočívá v tom, že moderní západní civilizace je ve srovnání s ostatními, méně vyspělými civilizacemi schopnější prosadit své představy o uspořádání světa. Do jaké míry se má ohlížet na zájmy méně vyspělých civilizací? A má právo jim vnucovat své představy o lidských právech? Tato otázka je velmi teoretická, ale v politické praxi ji řešíme každý den. Máme například právo vnucovat své technické, hygienické, morální, sociální, ekologické a jiné standardy státům, které jsou mnohem chudší než my? A máme právo například vo­jensky intervenovat v těch státech, které porušují lidská práva, jak je my nyní chápeme?

SITUACE OKOLO LIDSKÝCH PRÁV V EVROPSKÉ UNII

Evropská unie se v otázce lidských a občanských práv angažuje velmi silně. Její působení má dvojí směr. Jeden se týká uplatňování lidských práv vůči jejím členským státům, druhý pak vůči okolnímu světu. Oba tyto směry působení přitom mají dalekosáhlé dopady.

Působení EU vůči členským státům má dlouho tradici od samých počátku fungování Evropských společenství. Strůjci Evropské unie se snažili stejně jako v jiných oblastech získávat stále více pravomocí. Postupně se tak i v oblasti lidských práv kumulovala legislativa a politické závazky, které měly za cíl vybudovat z Evropské unie jednotný prostor pro uplatňování jednotné verze lidských a občanských práv.

Tato snaha Evropské unie má v současné době podobu Charty základních práv a svobod, která byla nejprve přijata jako nezávazný dokument, ale nyní je již součástí balíku zva­ného Lisabonská smlouva a má být právně závazná ve všech členských státech EU s výjimkou Británie a Polska, které si vyjednaly výjimku. Kromě Charty má EU k dispozici i celou řadu dalších dokumentů, které se k lidským a občanským prá­vům váží a mají zásadní charakter pro všechny členské státy. Zde mám na mysli zvláště tzv. Evropskou sociální chartu.

Celkové působení EU tedy v oblasti lidských práv směřuje k tomu, aby vytvořilo jednotný lidskoprávní rámec pro celou EU. Toto úsilí pochopitelně naráží na řadu problémů, proto­že právní, kulturní, sociální a další tradice jsou v evropských státech velmi odlišné.

Příkladem takového sporu je nyní například snaha nutit Polsko k tomu, aby přijalo liberální výklad některých morál­ních problémů, jako jsou například interrupce nebo registrova­né partnerství. Polsko tyto požadavky odmítá přijmout a chce mít z Charty výjimku, protože nesouhlasí s tím, aby tyto věci byly považovány za lidská práva. Podobně Británie se nechce podřídit tomu, aby o celé lidskoprávní agendě v konečné in­stanci rozhodoval Evropský soudní dvůr, nikoliv soud britský. V případě České republiky by měl soulad Lisabonské smlouvy a Charty s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod posoudit Ústavní soud ČR.

SITUACE OKOLO LIDSKÝCH PRÁV V ČESKÉ REPUBLICE

V České republice je v současnosti hlavním dokumentem, který definuje vztah k lidským právům, Listina základních práv a svobod, která byla přijata zákonem č. 23/1991 Sb. ještě Federálním shromážděním ČSFR. Po vzniku samostatné ČR byla Listina přijata za součást ústavního pořádku a je v plat­nosti dodnes.

Listina obsahuje celkem šest hlav. Hlava první – obecná ustanovení, hlava druhá – lidská práva a základní svobody, hlava třetí – práva národnostních a etnických menšin, hlava čtvrtá – hospodářská, sociální a kulturní práva, hlava pátá – právo na soudní a jinou právní ochranu, hlava šestá – usta­novení společná.

Listina vychází z toho, že základní práva a svobody jsou ne­zadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Z této formulace je zřejmé, že tato práva a svobody jsou považována za přirozená, a tedy existující nezávisle na této Listině. I Lis­tina ale rozlišuje v přiznávání práv. Některá přiznává všem lidem, některá pouze občanům České republiky.

Listina definuje všechna základní práva a svobody, která jsou dnes běžná v demokratických evropských státech. Mezi tato práva patří základní principy demokratického právního státu, právo na život, nedotknutelnost osoby, zákaz mučení, právo na ochranu zdraví, bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění, právo na příznivé životní prostředí, prá­vo na soukromí, právo na osobní svobodu lidí, právo vlastnit majetek, dále práva skupinová a politická a práva hospodář­ská včetně například práva na stávku za zákonem stanovených podmínek a ochranu rodiny a dětí.

Od vstupu Listiny v platnost došlo k její novelizaci pouze jednou, když ústavní zákon č. 162/98 Sb. prodloužil možnost zadržení osoby předtím, než bude předána soudu, ze 24 na 48 hodin. Případné spory okolo výkladu Listiny řeší a s definitiv­ní platností rozhoduje Ústavní soud ČR.

V politické praxi České republiky jsou nyní aktuální dvě záležitosti týkající se lidských a občanských práv. První spor je veden o poplatky ve zdravotnictví a druhý spor je veden o práva národnostních menšin a především Romů v souvis­losti s kauzou Jiřího Čunka. Podívejme se, co je reálně ve hře. V prvním případě jde o to, že Listina definuje v článku 31 “právo na ochranu zdraví, bezplatnou zdravotní péči na zá­kladě veřejného pojištění, na zdravotní pomůcky za podmínek stanovených zákonem”.

Od 1. ledna 20008 vstoupil v platnost zákon, který nařizuje občanům platit při návštěvě zdravotnického zařízení tzv. re­gulační poplatek. Tento zákon již v praxi funguje, ale levicoví poslanci jej napadli u Ústavního soudu ČR, který v dané věci dosud nerozhodl. Bude velmi zajímavé sledovat, jak tento spor dopadne, protože podobné poplatky jsou nyní zavedeny ve vět­šině členských států Evropské unie. Na druhé straně znění Lis­tiny je poměrně striktní, a tak nelze předem vyloučit jakýkoliv výsledek tohoto sporu. Můžeme na něm ale dobře demonstro­vat rozdíl mezi pravicovým a levicovým pojetím lidských práv.

Druhý český “lidskoprávní” spor se odehrával nedávno v kauze romských občanů Vsetína vystěhovaných tehdejším starostou města Jiřím Čunkem z městského domu. Tento spor měl svůj počátek v poměrně běžném komunálním sporu mezi radnicí jako majitelem bytového domu a nájemníky romské národnosti, kteří neplatili nájemné. Nakonec se z toho ale stala velká kauza, která se objevila dokonce ve správě americ­kého State Departmentu o porušování lidských práv v České republice. Premiér Topolánek na toto americké poučování o lidských právech reagoval připomenutím lidskoprávních problémů vězňů v Guantánamu. I toto je aktuální tvář disku­ze o lidských právech.

Jako bývalý starosta dobře vím, že problém neplatičů je v českých městech poměrně velký a že se také v míře větší, než je obvyklé, týká romské populace. Starosta města tedy jednal v souladu se zákonem i zájmy města, když chtěl nepla­tiče vystěhovat. Na druhé straně je otázkou, zda bylo politicky moudré koncentrovat tyto nájemníky do centra města a potom to exemplárně řešit před volbami a vést u toho nechutné řeči s rasistickým podtextem.

JAK SE MÁ PRAVICOVÝ POLITIK STAVĚT K LIDSKÝM PRÁVŮM?

Pravicově orientovaný politik a občan by měl dle mého soudu důsledně rozlišovat mezi lidskými právy a právy ob­čanskými. První koncept je jakýmsi ideálem, kterému by se měly přibližovat všechny státy a společnosti na světě. Druhý koncept je praktickou doktrínou, která umožňuje civilizovaný život v rámci konkrétního státu.

Jen demokratický stát je skutečným garantem občanských práv. Společenství demokratických států pak může společ­ně garantovat a vynucovat po světě lidská práva. K tomu je ale třeba především odpovědného občana, který je schopen a ochoten celý tento systém pochopit, podporovat a platit ze svých daní. Bez toho není možné, aby se lidských práv dočkaly další tisíce lidí v dosud totalitních státech.

Měli bychom se mít na pozoru před tendencí vytvářet další a další lidská práva. Na jednu stranu je pochopitelné, že roz­voj západní civilizace přináší nové problémy, které se musejí řešit na této úrovni, ale vždy je ve hře otázka nákladů. Každé nové právo, a zvláště potom ta, která se nacházejí v sociální nebo hospodářské oblasti, stojí hodně peněz. A tyto náklady nelze přehlížet. Rozumný člověk tedy nebude vyhlašovat za lidské právo například bezplatnou zdravotní péči na celém světě, když víme, že v praxi na to většina států světa zkrátka nemá prostředky.

Lze lidská práva zneužít? To je otázka, která se zdá být pro­vokativní. Dnešní převládající mínění považuje lidská práva za jednu z nejposvátnějších záležitostí. Jako vše, i lidská práva lze ale zneužít nebo použít způsobem, který přináší problémy. Mám na mysli události, které ostatně vidíme i v dnešní evrop­ské a světové politice.

Příkladem zneužití konceptu lidských práv je podle mého soudu systematické odvolávání se některých německých poli­tiků a představitelů sudetoněmeckého landsmanšaftu na lid­ská práva v případě jejich odsunu z Československa a Polska v důsledku 2. světové války. Zde dochází ke zneužití konceptu lidských práv tím způsobem, že standardy platné nyní, na po­čátku 21. století, jsou uplatňovány zpětně na situaci roku 1945 a jsou z toho vyvozovány požadavky a nároky na odškodnění. Takový postup není legitimní, protože každý historický oka­mžik je nutné posuzovat pravidly, která byla platná v danou chvíli, přičemž je nutné přihlížet i k příčinné souvislosti histo­rických jevů. V daném případě je to tak, že odsun byl násled­kem války, kterou vyvolali ti, kteří byli odsunuti.

Dalším příkladem nesprávného přístupu k lidským prá­vům je otázka trestu smrti. Evropské lidskoprávní teorie tento trest nepřipouštějí a zakazují vydávání lidí do států, kde by jim hrozil. To je svobodné rozhodnutí evropských států a v tom problém není. Otázkou ale je, zda se má tento názor na nepřípustnost trestu smrti vnucovat prostřednictvím me­zinárodních dohod i státům, které tento názor nesdílí. Toto nepovažuji za správné. V praxi to vede k situaci, kdy evrop­ské státy odmítají a kritizují popravy krutých diktátorů, kteří mají na svědomí tisíce mrtvých. Příklad takového postoje jsme mohli sledovat při popravě Saddáma Husajna. Není to ale zdaleka pouze tento případ. Také pohlaváři Rudých Khmerů a jiní diktátoři s krví na rukou nejsou hnáni k odpovědnosti. To vážně narušuje možnost dosáhnout spravedlnosti. Není totiž správné, aby mrtví zůstali mrtví a jejich vrazi s odkazem na lidská práva mohli dále žít.

Podobně je velmi problematické uplatňování lidských práv v oblasti ozbrojených konfliktů. Předmětem pozornosti jsou v poslední době zvláště lidská práva teroristů a lidí, kteří chtějí zničit západní civilizaci. Zde se dostáváme do velmi složité situace, protože všechny lidskoprávní dokumenty zakazují mučení. V praxi probíhající války proti terorismu je ale velmi obtížné se s protivníkem vypořádat jinak než drsnými me­todami. Levicoví lidskoprávní aktivisté při jakékoliv zmínce o takovém jednání ale spouštějí celosvětový poplach. Byli jsme toho svědky okolo situace ve věznici v Abú Ghrajbu nebo oko­lo věznice na Guantánamu.

V této věci je ale nutné učinit několik poznámek. Osobně jsem přesvědčen o tom, že zvláště evropští politikové by měli být v kritice USA velmi zdrženliví. Z evropské půdy dvakrát vzešla světová válka, a pokud by USA v Evropě vojensky ne­zasáhly, tak by bez jakékoliv pochyby v celé dnešní Evropě žádná lidská práva neexistovala. Evropské státy by neměly za­pomínat, že Evropa mohla skončit pod diktátem Hitlera nebo Stalina nebo obou zároveň. Rovněž platí, že západoevropské státy žily od 2. světové války pod vojenskou ochranou USA a je tomu tak v podstatě dodnes. Spojené státy nesou globální odpovědnost za bezpečnost a jsou jí v zásadě schopny dostát. Evropské státy žádnou takovou odpovědnost nenesou, a po­kud ano, tak velmi omezenou, a nemají proto žádné morální právo poučovat USA o tom, jak se mají chovat.

Vojáci USA v Afghánistánu a Iráku nyní bojují i v zájmu bezpečnosti evropských států a z jejich úsilí máme přímý pro­spěch. Podkopávat tedy vojenské úsilí USA je neodpovědné a morálně neospravedlnitelné. Levicový antiamerikanismus, který se halí do hávu ochrany lidských práv proti americkému imperialismu, je mimořádně odporný. Totéž platí také o levi­cové evropské lásce k palestinským a jiným teroristům. Každý obhájce lidských práv teroristů na Guantánamu by si měl po­ložit otázku, zda je ochoten udělit těmto lidem azyl a nechat je žít vedle sebe jako své spoluobčany.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS

Publikováno v Revue Politika, 3/2008