Za staré Jugoslávie byli Slovinci oblíbeným terčem vtipů ostatních národností. Jsou prý příliš pracovití, chladní, germánští…V současnosti je zase terčem posměchů prezident Drnovšek, který se po onemocnění rakovinou zbláznil a komunikuje jen s léčitely a šamany. Posměváčkům ovšem v těchto dnech zmrznul úsměv na rtech. Z finské mincovny míří do Slovinska 1465 tun euro mincí v hodnotě 103,9 milionu eur. Papírové bankovky jsou také na cestě – z Evropské centrální banky v Bruselu. Slovinsko je totiž nejen první ze zemí bývalé Jugoslávie, která vstoupila do Evropské unie, ale je také první z nových členských, kdo vstoupí do eurozóny – 1.ledna 2007. Černá Hora a Kosovo sice používají euro jako oficiální měnu, ale v jejich případě nejde o ocenění dosažených ekonomických výsledků. Spíše naopak – jde o důkaz rozvratu zemí, které nejsou schopny mít ani vlastní měnu. A o vstupu do unie si Bosňané, Srbové, Černohorci, Makedonci či Kosované mohou ještě pěkných pár let nechat jenom zdát. Co způsobilo slovinský „zázrak“? Jde o zemi, o které by asi nikdo na Západě nevěděl nebýt toho, že zde v létě 1991 začal krátkou desetidenní válkou krvavý rozpad Jugoslávie. Její název se navíc tak snadno plete se Slovenskem… ostatně v těch nových exotických zemí, aby se Francouz či Portugalec vyznal. Slovinsko a Slovensko, Litva a Lotyšsko, všechno to zní podobně. Ovšem jediné Slovinsko, které navíc vypadá jako Rakousko, dosahuje makroekonomických ukazatelů, který by jí mohla závidět i leckterá západoevropská země.
Státní dluh činí 29 procent HDP a deficit státního rozpočtu jen 1,8 HDP, tedy hluboko pod maximální hranicí 3 procent, předepsanou Paktem stability. Roční inflace činí 2,5 procenta, což je mírně pod úrovní EU. Exportně orientovaný průmysl pokrývá dovoz ze zhruba 90ti procent. Za osm měsíců tohoto roku vyvezli Slovinci zboží za skoro 11 miliard eur. Tahouny slovinského průmyslu jsou především farmaceutické giganty „Krka“a „Lek“, energetický koncern „Petrol“ a slovinský Telekom. Následuje i u nás známý výrobce bílé techniky Gorenje a obchodní řetězec Merkator, který úspěšně proniká na území bývalého nepřítele – Srbska. Kdo si dnes vzpomene na to, že rozpad Jugoslávie začínal koncem 80.let vnitrofederální obchodní válkou Srbska se Slovinskem… Dnešní Srbové (a Bosňané či Černohorci) chodí do slovinských obchodů Merkator, pijí slovinské pivo Zlatorog a stavějí ze slovinských stavebních materiálů.
Slovinci ale plánují dál. Vláda dokonce chválila program rozvoje na léta 2007-2023. Do roku 2013 chce otevřít 50 000 nových pracovních míst a dosáhnout úrovně starých členských zemí EU. Do 35 projektů chce investovat celkem 24 miliard eur – ze státního rozpočtu, evropských fondů i soukromých zdrojů. Vláda chce investovat především do energetické sítě a komunikací, zlepšit fungování soudů a zdravotnictví, výstavbu nových průmyslových center i dvou tisíc malých a středních podniků. Potud hezky znějící řeč čísel a ambiciózní plány.
Průměrný Slovinec by pravděpodobně zdaleka neprojevil nad stavem své země takové nadšení jako milovníci makroekomických ukazatelů. Elán, se kterým většina Slovinců vítala euro, se vytrácí. Zdražování je každodenní realitou. Obchodníci ho chtějí provést včas, tak aby se mohli po 1.lednu hájit, že zavedení eura nemělo vliv na ceny. Takže se zdražuje vše – od chleba přes elektřinu a komunální služby po oděvy a obuv. Průměrný slovinský plat 700 euro sice vypadá lákavě, ale vyžít s ním není snadné. A s důchodem 200 euro už vůbec ne..Veřejnost tak jen těžko akceptuje výdaje na slovinské předsednictví v unii v roce 2008 (57 milionů eur + náklady na vybudování luxusního kongresového střediska v Brdu u Kranje) nebo obrněné transportéry (260 milionů euro), transportní letadla pro armádu atd. Premiér Janša ovšem tvrdí, že zavedení eura sníží výši úroků a zlevní a zjednoduší obchodní styk se zahraničím, což povede k růstu výroby a zlepšení životní úrovně.
Vstup do EU má pro Slovince i nepříjemné dopady. Před Evropským soudem pro lidská práva čeká na Slovinsko žaloba osob, vyškrtnutých v roce 1992 z registru občanů. Po osamostatnění Slovinska žilo na jeho území okolo 200 000 osob, narozených v jiných částech tehdejší Jugoslávie. Necelá desetina z nich si po získání nezávislosti nepožádala o slovinské občanství, i když na to měla rok a každý byl dvakrát upozorněn dopisem z ministerstva vnitra. Stačilo pouze souhlasit a každý, kdo měl pobyt ve Slovinsku a byl občanem někdejší jugoslávské federace, občanství bez prodlení získal. 18 305 lidí to ale neučinilo. Šlo většinou o bývalé důstojníky a lidi, kteří ještě neoplakali zánik federace. Někteří z nich dokonce doufali, že Milošević opět získá kontrolu nad celou bývalou Jugoslávií. V roce 1999 ale vládnoucí levice jejich případ otevřela v naději, že tím získá potencionální voliče. Případu se chytli právníci i sami vyškrtnutí, kteří pochopili, že vsadili na špatnou kartu. Díky rozhodnutí slovinského ústavního soudu získali zpět občanství, ale to jim nestačí. Tvrdí, že se stali terčem odplaty nového státu a požadují odškodnění u Evropského soudu pro lidská práva. A ten by jim mohl vyhovět. To se ovšem řadě Slovinců nelíbí. Mnoho z oněch vyškrtnutých byli totiž důstojníci jugoslávské armády, proti které Slovinci bojovali za svou samostatnost. A teď jim mají kvůli někomu ve Štrasburku platit odškodnění…?
Samotná válka za nezávislost byla doposud považována za zcela ukázkový příklad, jak se malý národ bránil proti převaze federální armády. Teď ale vyšlo najevo, že při obsazování hraničního přechodu Holmec zastřelili slovinské domobranci tři jugoslávské vojáky, kteří se vzdali s bílou vlajkou v ruce. Alespoň tak se dají interpretovat záběry, které z druhé strany hranice natočila rakouská televize. A tehdejší ministr obrany je dnešním premiér Janez Janša…Ten ale nechce ani slyšet, že by jím organizovaný odpor proti útoku federální armády na čerstvě nezávislé Slovinsko měl mít nějaké vady na kráse.
Další kostlivci jsou ve skříni (či spíše pod zemí) už 60 let. Ve Slovinsku totiž ještě tak docela neskončila druhá světová válka. Ta měla ve Slovinsku především podobu krvavé občanské války mezi komunistickými partyzány a katolickým táborem (tzv. modrou a bílou gardou). Komunisté bojovali proti italskýma německým okupantům, neméně aktivně ale prováděli i svou sociální revoluci a likvidovali všechny skutečné i potencionální odpůrce. Katolíci považovali bezbožný komunismus za takovou hrozbu, že se postupně posunuli až ke kolaboraci nacisty. Po válce jim to partyzáni spočítali a nejméně deset tisíc jich bez soudu poopravili. Masové hroby dodnes nic nepřipomíná – kromě kostí, které se dají dodnes najít, když procházíte Kočevským rogem, kde se odehrály masové exekuce. Tahle kapitola dějin měla zůstat tabu. A tabu zůstala až donedávna, kdy volby poprvé vyhrála pravice vedená lidmi, z nichž mnozí mají mezi postřílenými gardisty své příbuzné. Až do roku 2004 ale tón udávali ti, kteří měli tatínky a dědečky na vítězné straně.
Slovinští (post)komunisté mohli děkovat za svou popularitu tomu, že se postupně liberalizovali. Například už v šedesátých létech tu vláda podala demisi – v komunistických poměrech nevídaná věc. Stejně nevídaná byla kulturní svoboda. Koncem 80.let uvolnili slovinští soudruzi politický systém, postavili se Slobodami Miloševićovi a zemi dovedli k nezávislosti. A úspěšně pokračovali ve vládnutí – například prezident Milan Kučan seděl v prezidentském paláci (před nímž jsou sochy komunistických vůdců Borise Kidriće a Edvarda Kardelje) od roku 1986 do roku 2002. Kdyby ústava neomezovala funkční období na dvě, seděl by tam pravděpodobně dodnes (místo toho si vyměnil post se svým někdejším stranickým druhem a pozdějším dlouholetým premiérem Janezem Drnovšekem). Straničtí reformátoři z 80.let ale po získání nezávislosti nedovedli překročit svůj stín. Ve Slovinsku tak třeba nedošlo k restitucím, neodtajnily se svazky tajné policie a ulice nesou dál jména Lenina (o Titovi nemluvě). A o tom, že by došlo k přehodnocení poválečných masakrů, nebylo ani řeči. Zdánlivě spořádaná slovinská společnost tak zůstává vnitřně rozdělená vedví.
článek vyšel v mírně pozměněné podobě v týdeníku Euro
hm, fakt to ma docela mouchy. Restituce probehly, zákon schválen hned na podzim 1991 a je podle historika Prunka nejodvaznejsi ze vsech postkom. statu. krome lesu cirkvi vratili snad vsechno vsem. Ulice pojmenovaou po Leninovi jsem ve Slovinsku nikdy nikde nevidel. O Titovi ani nemluve
Titova trida v Ljubljani se dnes jmenuje “Slovenska cesta” coz v jejich jazyce znamena Slovinska… A Kidrič se piše s normalnim “č”. Slovinci to chorvatsky “c s carkou” vubec nemaji a lze tak snadno identifikovat odjinud prichozi. A Kardeljeva socha socha v centru neni…
že Zrno by se za své lži měl veřejně zodpovídat u soudu
četl jsem v Hosp nov na netu diskuzi o jednom Zrnově článku, nebo tvrzení, asi tak měsíc dva tři dozadu.
Obhajoval odtržení Kosova, nevím to už přesně. Diskutující se shodli, že ze Zrnových článků nemají dobrý pocit. Málo faktů, a ty ještě zmanipulované – jak jinak si lze vysvětlit jeho tvrzení, že Slovinci bojovali s Miloševičem – zalitých čirou koncentrovanou propagandou
Matyáš Zrno napsal: “Vstup do EU má pro Slovince i nepříjemné dopady. Před Evropským soudem pro lidská práva čeká na Slovinsko žaloba osob …”
Opravdu by mě zajímalo, jak spolu souvisí vstup Slovinska do EU a žaloby Slovinska před Evropským soudem pro lidská práva. ESLP je přece orgán fungující v rámci Rady Evropy, organizaci naprosto na EU nezávislé, jejímiž členy byli Slovinci už dávno před vstupem do EU.
Nojo, slovinští obyvatelé zůstali vnitřně rozděleni vedví, darebové. Jejich plus je, že se postavili Slobodanu Miloševičovi. Doposud jsem myslel, čítaje slovinské články na toto téma z doby před rozpadem Jugoslávie, že původně jádro pudla bylo v tom, že Slovinci, jakožto ekonomicky nejvyspělejší část Jugoslávie, nechtěli finančně dotovat neproduktivní, rychle se množící albánskou populaci v Makedonii a na jihu Srbska v Kosovu, kteréžto oblasti byly bezednou černou dírou státních finančních prostředků.
Dodejme, že Slobodan Miloševič byl srbský prezident nikoliv jugoslávský, a Srbsko nemá hranice se Slovinskem, a v době slovinského konfliktu byly zastoupeny v předsednictvu Jugoslávie všechny národnosti a prezident byl Chorvat. Což by “odborník” Zrno měl vědět. Navíc se v té době ještě o Miloševičovi vůbec nemluvilo, byl brán jako jeden z mnoha tamních regionálních aparátčíků, včetně slovinských. “Věhlas” mu dodala až pozdější (o několik let) propaganda USA v době bosenského konfliktu, které vsadily na Balkáně, podobně jako v Afghánistánu, na Usámu a islám (jak se ukázalo po 11 září, špatně), když hledaly univerzálního viníka a obětního beránka, na ospravedlní nového (jimi iniciovaného) rozdělení Balkánu, které z jejich pohledu lépe reprezentovalo tehdejší rozložení sil po rozpadu SSSR.
Co Zrno míní organizovaným odporem proti útoku federální armády na čerstvě nezávislé Slovinsko, není též jasné. Pravděpodobně míní přestřelky při přepadení kasáren federální armády slovinskou domobranou, a její útoky na civilní rodinné příslušníky vojáků, nebo civilisty jiných národností. Pokud by federální armáda z kasáren i z ostatní Jugoslávie na Slovinsko skutečně zaútočila, obsadila by ho během 24 hodin. Nehledě na to, že v době útoků slovinské domobrany Slovinsko nebylo samostatné podle platné ústavy Jugoslávie, ani podle mezinárodních norem. Jeho nezávislost uznalo, předčasně, jen Německo a Rakousko.
Incident na přechodu Holmec se stal před více než 10 lety, a třeba v Rakousku je dobře mediálně znám. Zrno o něm doposud vždy mlčel, nepodal o něm zprávu českému čtenáři. Podobně jako o masakrech v Kosovu Bosně, Krajině, kterých se systematicky dopouštěla jím hájená strana, což byla vždy ta, za kterou stály momentálně USA. V poslední době sem tam po letech trošku přizná, že vše nebylo v pořádku, jak kdysi líčil, snad proto, že styl jeho propagandy byl moc okatý, všímalo si jej čím dál více lidí, a už vešel do dějin české žurnalistiky jako příklad, jak by se neměla dělat novinářská práce? Ale stále zatajuje počty obětí, např na přechodu Holmec to nebyli “jen” 3 lidé. Pokud onen dokument zhlédl, musí to vědět.
To, když Zrno píše o USA podporované, páč to bylo momentálně pro ně výhodné, expanzi islámu v bývalé Jugoslávii, je všechno OK, naprosto žádné skvrnky na lesku. Vidí demokracii, ekonomickou prosperitu, samé světlé zítřky. Usámovi profíci odhodili kalašnikovy a překovali je na pluhy, Irán tam posílá zemědělské odborníky na pěstování pistácií, Saudská Arábie odborníky na demokracii a náboženskou snášenlivost. Tamní muslimové se vzdali koránu, neb rozněcuje nesnášenlivost mezi lidmi, hlásá nadřazenost muslimů nad nemuslimy a omlouvá, podporuje, ba přímo vyžaduje násilí, loupení, perverzi, potlačuje práva žen. Mešity pomalovány mírovými holubicemi, a imámové kvílí o multikulturalismu k Mecce, a navždy se zříkají islámského násilí. Místním dhimmi vytvořen multikulturní ráj na zemi, je financována jejich porodnost, přidělováno přednostně bydlení, prostě jsou diskriminováni, jako v každé islámské zemi, ale tady pozitivně. Drogové mafiánské klany a ozbrojené bojůvky se dobrovolně vzdaly vlády nad zemí. Kriminalita poklesla o 95%. Profesionální bojovníci konají pokání, bratří se s nevěřícími, konají na veřejně prospěšné práce, odsuzují hlasitě fundamentalismus svých spoluvěrců. Odtajnily se, na rozdíl od Slovinska svazky tajné policie, ulice nenesou jména Lenina (ani Usámy a podobných potentátů). Masové hroby bezvěrců z II světové, které mají na svědomí tehdejší místní islamofašisté, jsou pietně upraveny, na památku těch 100 000ců vznikla muzea, podobná těm v Izraeli. Místní muslimové, na rozdíl od Slovinců, prostě překročili svůj stín !
Láska obyvatel k USA není jen na oko, z momentální vděčnosti za podporu, ale navždy. Usáma se usadil, oholil si vousy, symbolicky tím odvrhl staré myšlení a věnuje se pěstování květin. 
I kdyby se jich zeptat chtěl, nemůže. Leží v zemi, nebo jsou jich 100 000ce vyhnány stovky a tisíce kilometrů daleko v největší etnické čistce, kterou Evropa zažila od druhé světové války. Ubohé zbytky dhimmi za ostnatým drátem hlídají mezinárodní síly.
Konec “novinářských” pohádek. Co si o tom myslí tamní dhimmi, o tom Zrno nikdy nepíše. Jsou přece zlí, vždyť o tom rozhodli ve Washingtonu
Tato multikulturní pohádka se nenaplnila Ani v Jugoslávii, ani v Iráku. Ač to USA slibovaly. O tom se může přesvědčit každý, kdo si přečte nějakou nezávislou analýzu, třeba od bývalého zvláštního zmocněnce pro Jugoslávii, pana Jiřího Dientsbiera. Od Zrna se jí nedočká.
hm, tak Kosované? Kdo jsou ti Kosované? Kosovo je stále oficiálně provincie Srbska, jako ostatní provincie. Proč se Zrno vyhýbá nazvat tamní obyvatele jejich národností? Chce takynovinářsky učesat nepříjemnou skutečnost? Že by mu byla nepříjemná skutečnost, že vyčistili území od původních obyvatel, a to s tichým souhlasem USA, které zásah odůvodňovaly vytvořením demokratické multi kulti společnosti?
))
Nebo žebyyyy …….. už vím ! Ústínadlabani ! Nebo, že by Valaši???