Bulletin OI č. 155 červenec 2004

José Alfredo Peris CANCIO

SEXUÁLNÍ A REPRODUKČNÍ PRÁVA

Z italského originálu hesla Diritti sessuali e riproduttivi, v: Lexicon. Termini ambigui e discussi su famiglia, vita e questioni etiche, vyd. Pontificio consiglio per la famiglia, Edizioni Dehoniane Bologna, Bologna 2003, s. 227-237,
přeložil Václav Frei.

V průběhu dvou mezinárodních konferencí – o populaci a rozvoji v Káhiře (1994) a o ženách v Pekingu (1995) – byla podle promyšlené strategie prosazována řada výrazů vágního a neupřesněného významu. Šlo přitom v podstatě o odchylný výklad Deklarace OSN o lidských právech z r. 1948, založený na jiném pojetí člověka, než jakým byl inspirován tento základní historický text. Jedním z nejvýznamnějších mezi takovými výrazy je termín “sexuální a reprodukční práva” (dále SRP), silně spjatý s individualistickou a etatistickou koncepcí člověka a společnosti. Pomocí něho se měla změnit interpretace 2. článku Deklarace lidských práv. Dnešní strategií spojenou se “sexuálními a reprodukčními právy” je přecházet od jejich vágního a neprecizovaného smyslu (který se ukázal jako velmi výhodný na mezinárodních fórech s účastníky sdílejícími určité pojetí člověka) k přesné definici, jež by umožňovala jejich zavádění do různých právních soustav. Než uvádět tuto definici je proto vhodnější popsat “požadavky” založené na antropologii, která odděluje sexualitu od plození. “Sexuálními právy” se často obhajuje “právo na homosexualitu”. Výrazu “reprodukční práva” se zase užívá v souvislosti s údajným “právem” na antikoncepci, sterilizaci, umělý potrat a na moderní techniky umělého oplodnění. (Viz též hesla Gender; Sexuální identita a rozdílnost; Genderová ideologie: nebezpečí a dosah; Mateřství a feminismus; Mateřství bez rizika; Nové definice rodu /gender/; Odpovědné otcovství; Patriarchát a matriarchát; Reprodukční zdraví; Bezpečný sex; Rovnost práv mužů a žen.)

Definice

Výraz reprodukční práva (RP) je často užíván těmi, kdo jej uvádějí do souvislosti s ideologickým záměrem taková práva hájit, ale chybí mu přesná definice, pokud jde o jejich význam a obsah. Jejich příznivci se domnívají, že přesná definice je nezbytná k větší politické účinnosti jejich požadavků, k obraně praktik, s nimiž tato práva počítají. Ve svých neurčitých obrysech bývá výraz RP opakovaně spojován se sexuálními právy, takže se pak často mluví o sexuálních a reprodukčních právech (SRP). Ta se definují v termínech možnosti a prostředků k dispozici: možnosti rozhodovat se informovaně o vlastní plodnosti, o plození dětí a péči o ně, o gynekologickém zdraví a o sexuální aktivitě; a prostředků umožňujících realizovat tato rozhodnutí účinně a bezpečně.*) S těmito právy jsou spojeny dva pojmové klíče: jejich vazba jednak na volbu chápanou jako podstatu svobody, jednak na zdraví a celkové dobro ženy. První naznačuje spojitost s radikálně liberálním pojetím, druhý odpovídá logice požadavků feminismu.
––––––––
*) S. Y. Correa – R. Petchesky: “Reproductive and Sexual Rights. A Feminist Perspective”, v: G. Sen – A. Germain – L. Chen (vyd.): Popuplation Politics Reconsidered: Health, Empowerment and Rights. Harvard University Press, Cambridge (MA) 1994.
––––––––

Charakteristika obsahu SRP

Lepší představu než definice dává výčet práv, jež se nějakým způsobem k SRP vztahují. Kompilací tří textů z r. 1996 – Charty sexuálních a reprodukčních práv IPPF, díla Sexual and Reproductive Rights od Mari Ladi Londono a konečně Otevřeného fóra pro SRP v Chile – je možné uvést tento výčet práv, otevřený dalším novým právům:

- uplatňování sexuální nezávislosti včetně práva využívat jí podle vlastních preferencí, a právo, aby to bylo zabezpečeno zákonem;

- sexualita pro požitek a rekreaci, nezávisle na plození;

- adekvátní znalosti a informace o sexualitě a reprodukci;

- láska, smyslnost a erotismus v sexuálních vztazích;

- přiměřená sexuální výchova: úplná, laická, vědecká a citlivá vůči pohlaví/genderu adresátů;

- odmítnutí vnějšího zasahování do sexuální aktivity;

- svoboda od strachu, studu, viny a jiných vnucených přesvědčení, jež dané osobě brání v sexuální aktivitě a omezují její vztahy ;

- volba sexuálních partnerů k sexuální aktivitě bez přinucení nebo násilí;

- poskytnutí výživy nutné pro přiměřený vzrůst a pro vyvážený vývoj vlastního těla a budoucí schopnosti plození, a to již od dětství;

- dobrovolné mateřství, založené na vlastní volbě žít jako matka, ne z povinnosti;

- úplná informace o přínosech, rizikách a účincích všech antikoncepčních metod;

- volný nebo bezplatný přístup k antikoncepčním metodám s veřejnou informací, ochranou a odpovědností ze strany toho, kdo je předepisuje;

- manželství a rodina nebo svoboda žít mimo ně;

- otcovství a právo rozhodovat, kdy mít děti;

- kvalitní péče prenatální, při porodu a po něm, zaručená zákonem;

- rovná účast žen a mužů při péči o děti na základě tvořivého spojení rolí tradičních a genderových;

- účinná právní ochrana proti sexuálnímu násilí;

- adopce a právo na úplnou a přístupnou léčbu neplodnosti;

- prevence a léčba neplodnosti reprodukčních orgánů a právo rozhodovat o příslušných zákrocích.

Z tohoto výčtu se dá snadno vyvodit, že SRP ve skutečnosti představují program zásadní transformace sexuální morálky a života, že představují politickou agendu ke změně sexuálních a rodinných zvyklostí národů, zejména jižních, se zvláštním zaměřením na národy Latinské Ameriky s katolickou tradicí. Na jejich země míří hloubková kulturní a politická ofenziva se snahou změnit smysl jejich ústav a nynějších programů sexuální výchovy. Na internetu lze najít mnoho stránek o šíření reprodukčních práv v Latinské Americe (Mexiku, Argentině, Bolívii, Kolumbii atd.).

Historie

Sexuální a reprodukční práva mají podle jejich zastánců dlouhou historii, která začíná v roce 1948 Všeobecnou deklarací lidských práv OSN. Vycházejí ze své vlastní interpretace jejího 2. článku: čtou jej tak, že každá osoba má právo určit práva a svobody bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Znamenalo by to tudíž pochopit perspektivu Deklarace tak, že spíše než stanovit řadu konkrétních práv chtěla zavést jisté obecné “právo na práva”, jejichž obsah by byl výsledkem demokratické politické aktivity národů.
Zastánci SRP se navíc domnívají, že pozdější konference OSN posílily myšlenku, že právo rozhodovat o reprodukci a právo přístupu ke zdravotnickým službám jsou základní lidská práva. Práva ženy schválená Spojenými národy zahrnují “záruku plného rozvoje a prospěchu ženy”; to s sebou nese závazek zaručit rovný přístup ke zdravotnickým službám a závazek podporovat stejná práva pro muže a pro ženy při rozhodování o počtu dětí a časovém odstupu porodů. Zastánci SRP zdůrazňují důležitost přístupu k informacím, k výchově a k prostředkům nezbytným pro výkon těchto práv.
Vycházejíce z takovéto argumentace se domnívají, že Mezinárodní konference o populaci v Káhiře (1994) uznala jistá SRP jako základní lidská práva. V odstavci 7.3 závěrečné deklarace skutečně stojí, že “tato práva jsou založena na základním právu všech dvojic a všech jednotlivců svobodně a odpovědně se rozhodovat o počtu, intervalech a době narození svých dětí a mít informace a prostředky, aby takto mohli jednat; a na právu dosáhnout nejvyšší úrovně sexuálního a reprodukčního zdraví. To zahrnuje také právo rozhodovat o reprodukci bez diskriminací, přinucení a násilí v souladu s tím, co je stanoveno v dokumentech o lidských právech.”
Na 4. světovou konferenci o ženách konanou v Pekingu (1995) pohlížejí jako na potvrzení souhlasu o nutnosti vymýtit všechny formy diskriminace a násilí proti ženám a zaručit právo na svobodné a odpovědné rozhodování v otázkách sexuality a reprodukce. V akčním programu pekingské konference se opakuje skoro táž redakce textu jako na konferenci v Káhiře zdůrazněním, že “při uplatňování tohoto práva mají mít dvojice a jednotlivci na mysli potřeby svých dětí, již narozených nebo budoucích, a své povinnosti vůči komunitě. Podpora odpovědného výkonu těchto práv všech /lidí/ má být základní bází politiky a programů státních i komunálních ve sféře reprodukčního zdraví, včetně plánování rodičovství.”

Reprodukční práva podle IPPF

Navzdory těmto interpretacím neexistuje v současné době žádný mezinárodně přijatý text o lidských právech, který by výslovně definoval reprodukční práva. V národních a mezinárodních právních dokumentech lze najít pouze zmínky uznávající schopnosti, které mají vztah k lidskému plození, rodině a životu. Ale mají daleko k tomu, aby byly takové schopnosti jednomyslně uznávány v optice zastánců SRP.
K vyplnění této mezery vypracovala a navrhla IPPF Chartu tzv. SRP jako aplikaci závěrečných dokumentů již zmíněných konferencí OSN a Káhiře (1994) a v Pekingu (1995).*) V této Chartě se uvádí seznam dvanácti práv interpretovaných, rozvinutých a založených na jednom pozdějším dodatku, spolu s příslušnými dokumenty z Káhiry a Pekingu. Jestliže IPPF předkládá svou vlastní hermeneutiku reprodukčních práv, jako kdyby to byla hermeneutika OSN, je to ve skutečnosti velmi partikulární ideologicko-politický pohled, jehož obecné linie vyložíme později. Nyní postačí upozornit na některé jeho příznačné rysy.
––––––-
*) J. Domíngues: Los derechos reproductivos, según la IPPF: Una interpretación que quiere pasar por única, v: Aceprensa-Vida familiar.
––––––-
Právo na život se přiznává pouze již narozeným. Má se za to, že těhotenství nemá uvádět do nebezpečí život matky, a za riziková se považují těhotenství předčasná, pozdní, s malými intervaly i příliš četná. Zabití novorozence se odsuzuje, ale prenatální selekce podle pohlaví se přechází mlčením. Ke svobodě patří právo nakládat s vlastní sexualitou svobodně a s požitkem, s náležitým ohledem na druhého; právo cítit se svobodní od jakéhokoli lékařského zákroku, který by se vztahoval k sexualitě, bez vlastního souhlasu; právo odmítnout mrzačení genitálií, sexuální násilí a pronásledování kvůli pohlaví.
Zvlášť příznačný je text článku 2.5. Projevují se v něm protináboženské předsudky, jež jsou návrhu IPPF vlastní. “Všichni lidé mají právo cítit se svobodní od obav působených zvnějšku, od studu, pocitu viny, od přesvědčení založených na mýtech a od jiných psychologických činitelů, které brání sexuální odezvě nebo překážejí sexuálním vztahům.” V této pasáži nelze nevidět neúctu k náboženské svobodě v oblasti sexuality, rodiny a života. K tomu se ještě uvádí právo neotěhotnět a nepodrobit se sterilizaci nebo umělému potratu proti vlastní vůli.
Právo na rovnost zahrnuje zákaz diskriminace v zaměstnání kvůli těhotenství a mateřství a kvůli sexuální orientaci, ačkoli to poslední nebylo v pekingském dokumentu uznáno pro nedostatek souhlasu. Ustanovuje se, že žena má mít možnost přístupu do středisek plánování rodičovství, aniž potřebuje souhlas kohokoli jiného.
Právo na soukromí počítá s právem na naprostou autonomii v otázkách sexuální reprodukce; do toho je zahrnuto vše, co se může týkat rozhodování o tzv. “bezpečném potratu”. Tím se vyslovuje podpora zachování důvěrnosti v případě mladistvých a hledí se vyloučit zasahování rodičů ve všem, co se týká informací o sexualitě a přístupu ke kontracepci i k umělému potratu.
Právo na svobodu myšlení a vyjadřování ve všech věcech sexuálního života a plození se projevuje jako ochrana před omezeními plynoucími z idejí, svědomí nebo náboženství, jestliže překážejí přístupu k sexuální výchově a k informacím o sexualitě. V rozporu s tím se toto právo projevuje také omezováním námitek svědomí u zdravotnického personálu ohledně kontracepce a umělého potratu, a to ve dvojím smyslu: námitka svědomí se připouští pouze tehdy, je-li možné odkázat klientku ke zdravotním odborníkům, kteří jsou ochotni službu poskytnout neprodleně; neuznává se ale v naléhavých případech.
Právo na informaci v sexuálních otázkách je synonymem přístupu k informacím podávaným způsobem objektivním, kritickým a pluralistickým, zejména také pokud jde o přednosti, rizika a účinnost metod regulace plodnosti a prevence neplánovaného těhotenství.
Právo na plánování rodičovství a právo na přístup k vymoženostem vyplývajícím z pokroku vědy by zahrnovalo přístup k technikám proti neplodnosti, ke kontracepci, k umělému potratu a k asistované reprodukci. Považovat umělý potrat za právo je přitom v rozporu s texty z Pekingu a z Káhiry.
Právo na ochranu zdraví má tyto aspekty: metody regulace plodnosti, léčení neplodnosti a pohlavně přenosných nemocí, zejména AIDS, a zachovávání důvěrnosti.
Jak známo, IPPF vznikla v roce 1952, má ústředí v Londýně a spolu s přidruženými organizacemi APF (Associazioni di pianificazione familiare) působí ve 140 zemích. Je to velmi mocná a vlivná nestátní organizace podporující demografickou kontrolu ve světovém měřítku. Její roční rozpočet přesahuje 100 milionů dolarů a zdrojem jejích příjmů jsou státy – hlavně Velká Británie – a soukromé společnosti jako Fordova, Rockefellerova, Hewlettova a MacArthurova nadace. Její činnost vychází z “radikální” neboli “absolutní” liberální ideologie a užívá zmíněnou Chartu jako nástroj k šíření některých svobod; nejde však prostě o svobody negativní – při nichž stát nezasahuje -, ale spíše o pozitivní práva, o požadavky, jež jednotlivci uplatňují vůči státu podle logiky “zákazníků”, nikoli “pacientů”.

Společenský a právní dopad SRP

V prosazování těchto práv vedeném snahou uplatnit je v institucích států a v životě národů můžeme rozlišit tři aspekty: politický, společenský a právní.

Politický diskurs o právech

Pokusy ospravedlnit reprodukční práva jsou vedeny liberálně individualistickou logikou, jejíž ideologicky vyhrocené pojetí souvisí s takzvaným “politickým liberalismem”. Vezmeme-li jako reprezentativní postavu této ideologie Johna Rawlse, můžeme konstatovat, že se jedná o rozšíření hospodářské oprávněnosti trhu i na svět politický a společenský, navíc spojené se soustředěním všech hodnot na touhu jednotlivce po svobodě a na snahu veřejných institucí, aby taková svoboda byla účinná a rovná. Lidská práva chápaná podle individualistického klíče jsou základem jak politiky jednotlivých států, tak jejich přítomnosti v oblasti politiky mezinárodní. Pokrok v konceptualizaci práv v tomto směru je pokládán za politicky korektní požadavek demokracií považovaných za “slušné”. V této optice je logické prohlašovat, že povinnost států poskytovat služby reprodukčního zdraví vyplývá z ochrany života a zdraví osob bez rozdílu pohlaví a že tato povinnost odpovídá právu jednotlivců na sexuální a reprodukční sebeurčení založenému na právu plánovat vlastní rodinu, být svobodní od zásahů do svého rozhodování o reprodukci a ode všech forem násilí a přinucení, jež se týkají sexuálního a reprodukčního života ženy.

Sociální diskurs o rovnosti práv

V oblastech chudoby nebo u marginalizovaných skupin vyúsťuje diskurs o SRP v závazky vůči marginalizovaným ženám a jejich svobodě. Pro tento typ aktivit je reprezentativním příkladem dílo nadace NARAL (NARAL Foundation. Reproductive Freedom and Choice) nazvané Reprodukční práva a zdraví barevné ženy. Ze etický cíl si klade, aby barevné ženy dosáhly možnosti využívat právo volby, a mají-li v tomto směru dosáhnout pokroku, zjistit diskriminace, ať minulé nebo přítomné, spočívající v nesnadném přístupu k bezpečnému a legálnímu umělému potratu. Takové diskriminace mají rasové a socioekonomické důvody a jediným způsobem, jak je překonat, je uvolnění veřejných prostředků. Jinak totiž nemohou ženy, které mají nízký příjem, využívat možnosti umělého potratu a jsou nuceny donosit nechtěné dítě. Materiál nadace NARAL navrhuje ve prospěch barevných žen a k zlepšení jejich zdraví iniciativy ve třech směrech: výzkum, formaci popularizátorů reprodukčního zdraví a zlepšení přístupu k celé škále služeb reprodukčního zdraví, včetně programů plánování rodičovství a lékařské usnadnění umělých potratů. Toto schéma analýzy situace barevných žen je stejné jako schéma vypracované pro jiné domorodé a chudé populace Latinské Ameriky. Ztotožňuje sociální pomoc ženám s tím, že je odvádí od jejich odpovědnosti jako matek. Zároveň se spravedlivými a nutnými opatřeními pro zlepšení zdravotních a sociálních podmínek života žen se v něm uplatňuje utkvělá myšlenka o umělém potratu jako klíči k emancipaci ženy.

Právní diskurs o reprodukčních právech

K propašovávání diskursu o SRP dochází v zemích s formální demokracií cestou interpretace ústavy. Jelikož se uznává, že se nejedná o práva potvrzená mezinárodními dokumenty, vede praxe takzvaných “technik asistované reprodukce” (umělé inseminace, oplodnění in vitro, přenosu embryí, možnosti klonování) k formulaci, že existuje právo na plození. Stoupenci tohoto názoru se snaží založit takové právo na lidské svobodě, na důstojnosti lidské osoby, na jejích vrozených právech a na svobodném rozvoji člověka, na právu na osobní a rodinné soukromí, na právu na manželství, na ochraně rodiny a na právu rodinu založit. Toto právo se neprohlašuje za absolutní, nýbrž se usiluje o stanovení jeho mezí. Ale tím, že se mu přiznává povaha mravní svobody a aplikují se na ně kritéria podpory svobody, dá se říci: jednotlivec činí, co zákon dovoluje, a může činit vše, co zákon výslovně nezakazuje. Takto bychom si mohli představit ústavní ospravedlnění “svazku” mezi každým jedincem a příslušnými úřady v tom smyslu, že projeví-li jedinec úmysl “mít dítě”, veřejný úřad je povinen mu v tomto přání vyhovět a poskytnout mu co nejlepší přístup ke zdravotnickým službám. Omezení přístupu k nim mají být přísně zdůvodněna, aby nedošlo k žádnému druhu diskriminace, se zvláštním zřetelem k tomu, aby se nikdo necítil připraven o možnost využít technik asistované reprodukce kvůli své sexuální orientaci.
Jak je snadno vidět, ve zdravotních službách není ráda viděna námitka svědomí a je snaha interpretovat ji restriktivním způsobem. Takže byl-li v případě sociálního dopadu reprodukčních práv klíč k řešení otázky spatřován v umělém potratu jako právu, u jejich právního dopadu ve státech s ústavou spočívá tento klíč v tom, že se lidskému embryu upírá status osoby. Techniky asistované reprodukce fakticky pracují s vytvářením nadbytečných embryí. Tím se otevírá diskuse, zda je na určitou dobu kryostaticky konzervovat podobně jako gamety, nebo rozhodnout o tzv. “embryonální redukci”, jež se v podstatě nijak neliší od selektivního umělého potratu při vícečetném těhotenství.
Kromě toho právníci upozorňují na nové problémy, z nichž nejvážnější je narušení společenské platnosti rodného jména a zpochybnění nároků potomků vůči rodičům; existence anonymních dárců připouští dále možnost, že nebudou identifikováni biologičtí sourozenci, a to může nakonec vést k uzavírání sňatků porušujících jeden z odvěkých aspektů tabu incestu.

Morální posouzení SRP

Není pochyb, že tato politická, právní a sociální stanoviska vytvářejí morální problémy, jimž je třeba umět čelit, protože se týkají vztahu lidské bytosti k vlastní sexualitě a mají zcela bezprostřední dopad na postavení ženy. Skutečnost, že pokroky medicíny mohou velice přispět k bezpečnějšímu mateřství a ke zlepšení zdravotních vyhlídek novorozenců, je třeba uznat a vysoce ocenit, jelikož se jedná o nepopiratelné lidské dobro. Je také zřejmé, že sexuální násilí je zlo, jež je nutno vykořenit, že maskulinismus/sexismus je závažná sociální dysfunkce, proti níž je třeba bojovat, a že v žádném marginálním prostředí nemá být žena obětí společenského vyloučení. To vše jsou neodmyslitelné požadavky vytváření autenticky lidského obecného dobra. Je toho mnoho, o čem je třeba v oblasti sexuality a rodiny uvažovat a co je nutno revidovat z politického, právního i sociálního hlediska. Avšak důrazy spojené s prosazováním SRP k tomu nejsou přiměřené.

Proti logice rozdělování logiku “mysteria manželství”

Zastánci SRP chápou radikální oddělování sexuality od plození a roztržení pouta mezi mužem a ženou jako něco jednoznačně pozitivního. Domnívají se, že lidská svoboda bude posílena, bude-li sexualita hledat jen požitek, bude-li plození pouze záležitostí zdravotní, budou-li mezi muži a ženami jen dočasná a odvolatelná pouta. Náboženské smýšlení, které zastává opačná stanoviska, se setkává s enormní nedůvěrou na základě přesvědčení, že zatěžuje zakoušení slasti pocitem viny, že omezuje svobodu plození a nutí lidi jednat proti jejich skutečným tužbám. Kdo takto smýšlí, zapomíná, že “manželství je spíše odpověď než otázka” a že mysterium manželství je jedním z podstatných center osobního života. Sexualita otevřená plození, prožívaná svobodně a odpovědně, je schopna přinášet mnohem hlubší a silnější štěstí než je potěšení z tajných nebo nerozvážných dobrodružství i ze vztahů vázaných jen na dohodu nebo uzavíraných z vypočítavosti. Plození otevřené k výchově dětí pomáhá dát základ rodině jako společenství hodnot, růstu, rozvoje, života a lásky. Sexualita otevřená životu a plození jako úkol výchovy umožňuje, aby se muži a ženy těšili z manželství jako z dobra lidského a zároveň sociálního a právního. Manželství je odpovědí na otázku, jak může to, co by se chtělo vyžívat odděleně a frustrujícím způsobem, žít způsobem celistvým a šťastným. K osvobození ženy od všech utrpení a zkušenosti příkoří v pohlavním životě nelze dojít tak, že se popře její autentické dobro, nýbrž intenzivní výchovou, aby se takové dobro uskutečňovalo.

Proti logice etatismu svrchovanost rodiny

Sexuální a reprodukční práva přinášejí zřejmé riziko, že rodina bude zbavena svého bohatství a z jedince se stane dalekosáhle závislá součástka státní mašinerie. Místo aby přinášela větší osobní svobodu ve vytváření rodiny, dávají SRP více prostoru státnímu vměšování, jež zmenšuje sféru osobního. Dobrodružství lásky ženicha a nevěsty, rodičů a dětí je nahrazováno domnělou snadností, jak se zhostit plození a prožívat život. Svrchovanost rodiny vyžaduje uznání skutečnosti, že její funkce patří do lidského kontextu, který je založen na manželství a umožňuje odpovědným a společensky účinným způsobem plnit úkol intimní a hluboké formace lidské osobnosti. Zmíněný pomyslný “reprodukční svazek” mezi státem a jednotlivcem může vyvolávat pouze stále větší skrytou závislost člověka na veřejném kolektivu. Nejlepší protilátkou proti radikálně individualistickému výkladu lidských práv je obrana práv rodiny. Předpokládá celistvý program veřejného působení ve prospěch povolání k lásce mezi mužem a ženou.

Proti logice individualismu logiku společenství

Práva rodiny, jak je chápe Svatý stolec ve své Chartě z roku 1983, jsou míněna jako korekce individualistického pojetí lidských práv. Společnost svobodných inteligentních lidských monád by neměla autenticky lidskou tvářnost. Soužití předpokládá vzájemné uznání, jež se uskutečňuje upřímným darováním sebe sama. Lidská práva nejsou sféry pouze vzájemně slučitelných abstraktních svobod, nýbrž opakované lekce společného dobra a osobní odpovědnosti při jeho vytváření. Formulace “reprodukčního práva”, práva jednotlivce na plození, nebere v úvahu, že se tím vyjadřuje právo na jinou osobu, na dítě; to je však v rozporu s vlastní logikou práv. Neexistuje žádné právo na dítě, nýbrž jen právo vychovávat počaté dítě s odpovědností vůči jeho osobnostní povaze. Neexistuje povinnost uznávat umělý potrat jako volbu založenou na osobní svobodě ženy ani tolerovat manipulace budoucími dětmi při technikách asistované reprodukce, nýbrž povinnost žádat od veřejné autority, aby chránila status nenarozeného jako osoby a aby chránila jeho ostatní dobra způsobem, který by s tím byl v souladu. Práva nejsou svobodami bez povinností; lze je náležitě artikulovat pouze zároveň s odpovídajícími povinnostmi v kontextu lidského soužití, společného dobra.

Proti sekulární ortodoxii náboženskou svobodu

Za ideologií SRP stojí často jistá agnostická vize světa, jejíž obsah chtějí jejich stoupenci vnést do veřejného i soukromého života. Autoři jako Robert Paul George jasně ukazují, že spíše než o střet civilizací (jak o něm psal Samuel Huntington) máme před sebou střet dvou ortodoxií: ortodoxie sekulární, která se snaží vyloučit náboženství a zjevenou víru z veřejné sféry, a zkušenosti prožívané křesťanstvím, judaismem a islámem jakožto základní opory v životě velkého počtu lidí v dnešním světě.
Lidský život i sexualita jsou oblasti, v nichž je přítomna zkušenost prožívaná v náboženství, protože to naprosto není triviálním jevem osobního života jednotlivců, nýbrž se hluboce týká jejich životní orientace. Jediným přiměřeným kontextem pro tuto prožívanou zkušenost je rozvoj autentické náboženské svobody, v níž se víře dovoluje, aby pomáhala rozumu chránit celistvý obraz lidské bytosti. Náboženská svoboda omezená na soukromou sféru, v níž by náboženství mohlo existovat jako cosi smyšleného a sentimentálního, co není závažné pro lidské rozhodování, by byla zásadní deformací takové svobody. Prožívání viny není nábožensky adekvátní, nepřijímá-li milosrdenství a odpuštění od Boha jako od otce milujícího své děti. Není však nutno užít jazyk náboženství, abychom to pochopili.

Proti manipulacím v oblasti sexuality výchovu osobnosti

Závěrem je třeba říci, že SRP předkládají výhled na sexualitu, která je nakonec odtělesněná, vykalkulovaná, a je tedy pouhým přeludem. Sexualita, život a rodina vycházejí z logiky těla, jež není nikdy tak tvárné jako mysl nebo představivost, nýbrž řídí se imperativem realismu ve vztahu k lidskému bytí. Sexualita je jednou dimenzí osoby a na výchově, kterou ta osoba získala (nebo nezískala), závisí v jádře její skutečné možnosti dosáhnout lidského štěstí. Rodinný život – nebo velkomyslné zřeknutí se vlastního rodinného života kvůli Bohu nebo velikým lidským záležitostem – jsou jediné scénáře šťastného lidského života. Žádné pravé lidské štěstí není možné bez každodenních aktů upřímného sebedarování, jež zahrnuje i vlastní sexualitu, vlastní srdce. Mimo tuto optiku zbývá jen volba mezi mírnějším či silnějším skepticismem. Osobnostní výchova mladých lidí není možná, nepředkládá-li se jim tato lidská moudrost, nebo, v horším případě, vede-li je veřejná agitace k vytváření iluzorních světů sexuálního štěstí podle vkusu pornografie a prostituce. Být mužem a být ženou znamená vychovávat se pro svět štěstí skutečného a účinného: dát svůj život do služby dobra, jež nás přesahuje, jehož hledání není frustrující a jež je schopno dodat hodnotu tomu nejlepšímu v životě každé lidské bytosti.

Závěry

Informace o sexuálních a reprodukčních právech a jejich morální posouzení lze shrnout do těchto bodů:

1) Výraz SRP je nutno odmítnout z vědeckého hlediska jako kategorii neurčitou a vágní, jejíž obsah pak bývá formulován značně libovolným způsobem. Pokud se SRP redukují na práva reprodukční, nezískají tím na přesnosti.

2) Prosazování takových tezí o sexualitě a o lidském životě, jež vyprazdňují smysl dobra rodiny, je politická strategie skupin s radikálně liberalistickou ideologií.

3) Z právního hlediska postrádají taková údajná práva antropologický základ jako výraz něčeho, co spravedlnost vyžaduje od druhého v zájmu obecného dobra. Dosud nemají oporu ani v žádné pozitivní normě, ať národní nebo mezinárodní, a v tom smyslu se nemohou opřít o žádný důvod, proč by měla být začleněna do právních systémů v duchu široké hermeneutiky práv jako obecného práva na další práva; nevyplývají ani ze systematického výkladu ústavních principů o osobní svobodě jako práva každé osoby na svobodné sebeurčení, z práva na zdravotní péči atp.

4) Filosoficky se SRP odvolávají na agnostický pohled na svět vyznačující se nedůvěrou vůči náboženství jako synonymu viny a odvratu od požitků, a proto útočí na náboženskou svobodu osob a rodin.

5) Charta práv rodiny Svatého stolce z roku 1983 může integrovat ty aspekty lidského dobra, jež jsou vyjádřeny některými požadavky SRP, ale uchovává v celistvosti obranu dobra lidské osoby, rodiny a lidské společnosti. Je schopna inspirovat principy vhodné k výkladu harmonizace lidských práv ve věcech sexuality, rodiny a lidského života. Při korigování výstřelků SRP mohou také pomoci další iniciativy, jako je Deklarace práv embrya a nenarozeného plodu.

6) Situace ženy se nezlepší zdůrazňováním jejích SRP, nýbrž obranou manželství, výchovy k sexualitě a podmínek, jež umožňují mateřství a zdraví dítěte během těhotenství, při porodu i po porodu. Pouze tak může být svobodně a důstojně ženou, aniž se zřekne toho, že bude důstojně matkou.

7) Má-li pravá výchova k sexualitě předkládat pravé dobro lidského společenství a konkrétní štěstí jednotlivých lidí, musí překonávat nihilistické a tělesnost nerespektující perspektivy, jež navrhují stoupenci SRP.

Bibliografie

O sexuálních a reprodukčních právech:

S. Y. Correa – R. Petchesky: “Reproductive and Sexual Rights. A Feminist Perspective”, v: G. Sen – A. Germain – L. Chen (vyd.): Popuplation Politics Reconsidered: Health, Empowerment and Rights, Harvard University Press, Cambridge (MA) 1994; J. Domíngues: “Los derechos reproductivos, según la IPPF: Una interpretación que quiere pasar por única, v: Aceprensa-Vida familiar; Y. Gomez Sanchez: El derecho a la reproducción humana, Marcial Pons, Madrid 1994; International Planned Parenthood Federation (IPPF) 1996: Carta dei diritti sessuali e riproduttivi dell´IPPF, IPPF, London 2000; NARAL Foundation: I diritti riproduttivi e la salute della donna di colore, Los Angeles 2000; United Nations Fund for Population (UNFPA): Diritto di scegliere: diritti riproduttivi e salute riproduttiva, UNFPA, New York 1997; A. M. Vega, “Los ´derechos reproductivos´ y sus interpretaciones: Una causa que se promueve en la ONU”, v: Aceprensa-Vida familiar; J. Vidal Martínez (vyd.), Derechos reproductivas y tecnicas de reproductión asistida, Comares, Granada 1998.