Bitva za občanská práva – a privilegia – včera a dnes. Před pětapadesáti lety byla paní Rosa Parksová zatčena poté, co v autobusu veřejné dopravy v Montgomery v Alabamě odmítla uvolnit místo vyhrazené pro bílé.

Reverend Martin Luther King následně vedl černošský bojkot městské dopravy v Montgomery, jenž vyústil nejen v rasovou integraci autobusů, ale v posledku i v pád segregace na americkém Jihu. Jakou měl zápas za občanská práva černochů ve Spojených státech amerických genezi a vývoj?

Po válce Severu proti Jihu v šedesátých letech devatenáctého století bývalí otroci obdrželi občanství a do ústavy byly včleněny dodatky, které požadovaly “stejnou ochranu zákonů” pro všechny bez ohledu na barvu pleti. Nicméně rychle se rozmohl systém segregace, kdy zákony států požadovaly, aby rasy žily odděleně.

Vítězství barvoslepé ústavy
Na konci devatenáctého století byla ústavnost segregace zpochybněna. Soudce Nejvyššího soudu John Harlan ve svém disentu tvrdil, že segregace je protiústavní, neboť ústava je “barvoslepá” – státní moc tudíž na žádné úrovni nesmí rozlišovat mezi svými občany na základě jejich rasy. Většina soudců se však v rozhodnutí Plessy versus Ferguson v roce 1896 přiklonila k doktríně “separate but equal” (oddělené, ale rovné), podle které prý segregace byla ústavní, pokud existovaly rovnocenné, leč oddělené služby či školy pro bílé i černé.

Tento svůj názor Nejvyšší soud zvrátil v roce 1954 v rozhodnutí Brown versus Board of Education, v němž konstatoval, že “oddělené je nerovné”, a proto rasovou segregaci prohlásil za neústavní. Kdyby se řídil starým názorem soudce Harlana, že ústava je barvoslepá, a tudíž státní moc na úrovní federální, členských států Unie či lokální nesmí mezi občany rozlišovat na základě rasy či barvy pleti, bylo by to následně pro Ameriku mnohem lepší. Rozhodnutí Brown versus Board of Education, i když správné co do závěru, bylo totiž velice slabé co do odůvodnění: neodvolávalo se na ústavní principy, nýbrž na sociologickou hypotézu, podle které oddělené vzdělávání poškozuje sebevědomí černošských dětí (kdyby nepoškozovalo, byla by snad segregace ústavní nebo spravedlivá?). Toto správné, leč špatně odůvodněné rozhodnutí následně na americkém Jihu vyvolalo vlnu nevole a odporu, jež trvala desítku let.

Láska, neláska a nenávist
1. prosince 1955 byla Rosa Parksová v Montgomery zatčena a následný bojkot městské hromadné dopravy ze strany černošského obyvatelstva katapultoval jeho vůdce, Martina Luthera Kinga, do vůdčí role v hnutí za občanská práva černochů. Tento křesťanský kazatel a vynikající rétor používal argumenty především morální: všichni lidé jsou bratři a sestry, mají jednoho nebeského Otce, takže institucionalizovaná segregace je aktem nelásky, až nenávisti k bližnímu svému, tedy nemravná.

Na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století se zápas už nevedl o státní segregaci (ta byla protiústavní), nýbrž o segregaci v soukromě nabízených službách. Mnozí bílí majitelé restaurací odmítali obsluhovat černochy. Hnutí za občanská práva pořádalo tzv. “sit-ins” – demonstranti se v restauracích posadili na zem a odmítali je opustit, nebudou-li obslouženi. Majitel pak zavolal místní bílou jižanskou policii, která nenásilné demonstranty brutálně zmlátila a zavřela do vězení.

Opět privilegování podle rasy
Tato brutalita, nezřídka přenášená televizí, šokovala americké veřejné mínění, proto Kongres v létě 1964 schválil Civil Rights Act (Zákon o občanských právech), který segregaci zakázal nejen na úrovni státní správy, ale všude ve veřejně nabízených službách. Segregace se octla mimo zákon, hnutí za občanská práva zvítězilo. Až na to, že své původní ideály rovnosti a svobody následně opustilo ve prospěch rasových kolektivních privilegií.

Nejskvělejším momentem hnutí za občanská práva byla slavná řeč Martina Luthera Kinga na shromáždění ve Washingtonu osmadvacátého srpna 1963 “I Have a Dream”. Její klíčová pasáž zní: “Mám takový sen, že mé čtyři děti budou jednoho dne žít ve společnosti, v níž nebudou posuzovány podle barvy kůže, nýbrž podle svého charakteru.”

Od druhé poloviny šedesátých let dvacátého století však hnutí za občanská práva zdegenerovalo v požadavky na institucionální zvýhodňování příslušníků barevných menšin, například při přijímání do zaměstnání či na školy. Říká se tomu “affirmative action” a je to jakási diskriminace naruby. Lidé jsou v dnešní Americe stále ještě – a v některých směrech občas i stále více – posuzováni podle barvy pleti, s tím, že tmavší barva pleti, kdysi důvod pro diskriminaci, je dnes důvodem pro privilegování. Sen doktora Martina Luthera Kinga o barvoslepé společnosti tak zůstal nenaplněn; barva pleti je opět kritériem pro hodnocení člověka.

Bída profesionálních aktivistů
Vlastně lze říci, že nyní existují dvě konkurenční hnutí za občanská práva. Na jedné straně jsou to zejména profesionální aktivisté jako reverendové Jesse Jackson a Al Sharpton, rasoví socialisté požadující rasová privilegia, již si z “lidských práv” udělali výnosnou trafiku.

Na straně druhé jsou potom černošští konzervativci jako soudce Nejvyššího soudu USA Clarence Thomas, ekonom Walter Williams, sociolog Thomas Sowell či politik Ward Connerly, kteří prosazují původní ideály nediskriminace a svobody, rovnosti před zákonem a stejného zacházení se všemi bez ohledu na jejich barvu pleti.

Právě tito konzervativci ovšem zatím tahají za kratší konec, a proto sen Martina Luthera Kinga doposud nebyl naplněn. Zápas za něj, stejně jako za každou spravedlivou věc, není nikdy plně vybojován, nýbrž trvá dál.

Článek byl publikován v Hospodářských novinách.

Obrázek pochází z webu www.wikipedia.org.