(Publikováno v Křesťanské revue č. 3 / 2006)
Církev vždy věděla, že problémem každé hereze – alespoň zpočátku – není to, že by hlásala vyloženou nepravdu, ale to, že hlásá „pravdu, která se zbláznila.“ Hlásá a zdůrazňuje jednu pravdu natolik, že ji vyváže z kontextu pravd jiných, zvětší ji nad patřičné proporce a tak překrývá až popírá pravdy ostatní. Hereze je částečně pravdivý ale celkově pokřivený popis reality. Na herezi se pak založí sekta; stoupenci oné hereze jsou sektáři.
Totéž platí i pro politiku. Problémem politického sektářství je zdůraznění jedné malé pravdy nad patřičné meze tak, že popírá pravdy ostatní. Komunismus byl založen na jednom pravdivém postřehu – chudoba a bída těch nejubožejších je politický problém a má být řešen – ale vše ostatní v komunismu již bylo mylné a špatné. I když chudoba je problém, není to problém jediný. Při řešení problému chudoby je nutno zohlednit otázku stability společnosti, svobody jejích členů, řádu a kontinuity, jakož i mravních norem, jež stát při řešení problému chudoby musí respektovat. Nic z toho komunisté nezohlednili, vše naopak popírali. Krom toho, dosahování jakéhokoli cíle lze často mnoha prostředky a jeden konkrétní prostředek (zrušení soukromého vlastnictví všech, nastolení krutovlády za účelem transformace člověka a společnosti) nemusí být nutně tím nejlepším řešením problému chudoby. Naopak, byl tím nejhorším.
Stejně tak výkřik „Nic než národ!“ je typicky sektářský a heretický v politickém smyslu. Národ je určitou hodnotu, ale „nic než národ!“ je nesmyslem a bludem. Rozhodně jsou mnohé další důležité entity – jiné než národ – , jejichž práva a autonomii je ve vyvážené a spravedlivé politice nutno zohlednit. Usilovat o blaho národa, aniž by se zohlednilo blaho, práva a autonomie jednotlivce, rodiny, různých sdružení a celků (církví, univerzit, spolků, atd.) vede jen k nespravedlivostem. A samozřejmě, je nutno zohlednit i práva jiných národů, a spravedlnost ve vztahu vůči nim. „Nic než národ!“ je formulka zjednodušující a tudíž zhovadilá; brána doslovně by vedla ke krutovládě vůči vlastním doma a k pokusům o zotročení cizích v zahraničí. Anebo ke zkáze vlastního národa ze strany těch rozzuřených cizích (např. Německo, Japonsko 1945).
Chci se nyní věnovat herezím ve vlastním politickém táboře, pravicovém či konzervativním. Střílet si z levice a vysmívat se jí je totiž tak lehké; zajímavější je kritizovat něco z vlastních řad. Ale nejprve obě „strany“ představme.
Od 30.-40. let 20. století v Americe – a od 60. let v Evropě – panuje politicko- intelektuální konsensus, sdílený naprostou většinou vzdělanců a opinion-makerů, založený na asi třech základních premisách. Tento konsensus bych pro nedostatek lepšího termínu nazval levicově-liberálním či obecně levicovým. Od 50. let 20. století proti onomu konsensu povstala v Americe intelektuální a politická vzpoura v podobě hnutí, jež akcentovalo premisy opačné. Opět, pro nedostatek lepšího termínu nazývám toto intelektuální a politické hnutí konzervativním. Žádné takové hnutí proti levicově-liberálnímu politickému a intelektuálnímu establishmentu v Evropě (zatím) nevzniklo; existuje jen několik jednotlivců (mezi nimiž i tento autor), kteří premisy opačné k těm levicovým zastávají.
Oněmi premisami levice jsou: (1) Blaho občanů si vyžaduje rozsáhlý stát, který o občany a jejich potřeby pečuje a vztahy mezi nimi reguluje. Lidé ponechání svobodným interakcím mezi sebou navzájem a stát omezený jen na udržování řádu ve společnosti jsou návodem k neštěstí, ne-li katastrofě. (2) Žádné absolutní mravní hodnoty či objektivní kritéria pravdy, dobra a spravedlnosti neexistují. Existují jen jednotlivá mínění lidí. Přesvědčení o existenci absolutní pravdy je nebezpečné, neboť vede k netoleranci, útisku těch, kdo onu údajnou pravdu nesdílejí, a k pokusům o její vnucování celé společnosti silou státu. (3) Příčinou konfliktů mezi národy a státy jsou vzájemná nedorozumění, předsudky, netrpělivost a neochota naslouchat a porozumět druhým. Všechny tyto překážky lze při troše dobré vůle odstranit. S větší tolerancí, nasloucháním druhým a vyjednáváními lze dosáhnout vzájemného porozumění, míru a mezinárodní spolupráce.
Na první pohled se mnohým – ba většině lidí v současné moderní západní společnosti – ony předpoklady nejeví jako ideologicky podbarvené premisy, jako pouhé hypotézy, nýbrž jako konstatování faktu, jako popis reality. Kdo by popíral, že lidé bez jednajícího státu by buď umírali v chudobě nebo holdovali svým netolerantním předsudkům vůči jiným; kdo by popíral, že přesvědčení o jedné náboženské či politické pravdě vedlo k útisku, perzekucím a inkvizici; kdo by popíral, že šovinisté a xenofobové všeho druhu z hanebných či banálních důvodů rozpoutali ničivé války?
Ano, to vše byla v mnoha případech pravda. Ale je nutno uvážit, že to není a nebyla pravda celá a ani ta nejdůležitější. Ony tři premisy nejsou konstatováním reality v jejím celku, ale jen konstatováním části reality za určitých okolností – tj. jen na určitém místě a v určité době. Pokud jsou však ony tři premisy vydávány za konstatování reality celé, pak se jedná o ideologickou redukci reality.
Totiž je nutno uvážit, že ono to může být – a v mnoha, v současnosti snad ve většině případů i je – opačně. Že, čistě teoreticky, mohou platit premisy opačné. Že na svět a lidskou společnost se lze dívat i jinak, než se na ni dívá náš západoevropský politický a intelektuální establishment. A to takto: (1) Rozsáhlý stát dusí lidskou svobodu a iniciativu, umrtvuje lidskou energii, píli a soběstačnost a nakonec vede k menší prosperitě celku a závislosti části společnosti na sociální péči, z niž se už lidé nemohou vymanit a postavit na vlastní nohy. (2) Nejenže absolutní mravní pravda, objektivní kritéria dobra a spravedlnosti existují, ale jsou pro svobodu i blahodárné. Nikoli nemožnost závazně říct, co je pravda, nýbrž právě existence oné pravdy o mravní hodnotě, důstojnosti a nedotknutelnosti osob je zárukou jejich svobody. Existují-li mravní imperativy toho, co nikdy nikdo nesmí žádnému nevinnému člověku učinit, jen pak je tento člověk v bezpečí. Mravní konsensus společnosti není nutnou cestou k netoleranci ale nutným předpokladem toho, aby ona společnost mohla být mírnou, stabilní a nekrvavou– tj. svobodnou. (3) Příčinou mnohých mezinárodních konfliktů není nedostatek vzájemného porozumění, ale existence radikálně odlišných, neslučitelných – ideologicky či kulturně-tradičně podmíněných – koncepcí spravedlnosti. Války tedy budou vždy a věčný mír nikdy. Největším zlem není válka, nýbrž akceptace vlastního zotročení bez boje. Garancí svobody v tomto světě je tedy ozbrojená moc, síla, těch zemí, jež svým občanům svobodu přejí a její dominance, jakož i případné použití ve světě, v němž většina vládců svobodě nepřeje.
Vidíme tedy, že onen první soubor premis vede k názoru, jenž je socializující a sociáldemokratický v politice domácí a ekonomické; liberálně permisivní a relativistický v otázkách morálních a kulturních; a „holubičí“ až pacifistický v politice zahraniční. Naopak, ten druhý soubor premis vede k postojům klasicky liberálním v domácí a ekonomické politice; k postojům konzervativním a tradicionalistickým v morálních a kulturních otázkách; a „jestřábím“ pozicím a řešením v zahraniční politice.
Podle mě ten druhý soubor premis adekvátněji vystihuje realitu světa a společnosti, než onen soubor premis první, který je spíše vyjádřením zbožných přání a naivních ilusí, než popisem reality. Je spíše ideologickým konstruktem – tedy sám o sobě aktem monumentálního sektářství – než postojem otevřenosti vůči realitě světa.
Mám za to, že druhý soubor premis – ale jen jako celek! – realitu světa vystihuje adekvátněji a věrněji. Přesto však odsouzeníhodné sektářství nastává, pokud někdo vytrhne z kontextu všech jeho tří premis jen premisu jednu a ostatní dvě ignoruje; anebo dokonce záměrně a explicitně jednu z nich popírá. Pak nastává deformace reality, v důsledku čehož politická doporučení oné sekty nemají charakter komplexní spravedlnosti či prozíravosti, ale jen spravedlnosti a prozíravosti parciální, jejíž cenou je však vždy a všude nějaká nespravedlnost či nerozvážnost.
A tak je sektářem každý, kdo absolutizuje následující tvrzení:
- „Svobodný trh nám vyřeší všechny problémy.“
- „Svoboda může existovat v jakékoli společnosti.“
- „Stát a daně jsou nadbytečným zlem.“
- „Jde o to, aby lidé byli morální; svoboda je přebytečná či škodlivá.“
- „Majetek, bohatství a jejich tvorba jsou mravním zlem.“
- „Západní společnost je natolik zkažená, že nemá smysl ji hájit nebo bránit.“
- „Moc je jediné, co rozhoduje.“
- „Není naší věcí, jak vládcové nakládají se svými občany v cizích zemích.“
- „Liberální demokracie je vhodná pro všechny země a kultury.“
- „Ve válce je jakýkoli prostředek přípustný.“
Stručně řečeno, podstatou a problémem sektářství v politice je „stručná fixní idea“ (Edmund Burke). Sektář-ideolog je veden jedinou myšlenkou, kterou se snaží necitlivě vnutit celé společnosti, jež je ze své podstaty rozmanitá a složitá. Není schopen politicky spolupracovat s kýmkoli, protože není ochoten uzavírat praktické kompromisy. Sektáři jsou tak v lepším případě odsouzeni k politické bezvýznamnosti. V horším případě se politicky, častokrát mocensky prosadí, a to ke škodě celé společnosti, životů a svobod jejích občanů.
To bych rád věděl, jak vy si můžete myslet, že disponujete přístupem k něčemu významnějšímu, než je vaše myšlení, a přitom to myslet?
Pak buď jednáte bezmyšlenkovitě, nebo je vaše myšlení irelevantní.
Mimochodem, proč nivelizujete všechny lidské myšlenky na vrtochy? Vy jste postmodernista?
To byste byl ale pekne netolerantni, kdybyste nekoho netoleroval jenom kvuli svym vrtochum, ne?
Ano, ovšemže Hitler byl jakožto člověk zdrojem úsudků stejného řádu jako já. Ovšem já jeho JEDNÁNÍ NEMUSÍM TOLEROVAT.
Tak jiste tuto vymozenost priznate i Hitlerovi a razem je z nej simpaticky chlapik
Zločiny můžeme odsoudit ZE SVÉHO STANOVISKA, kvůli tomu nepotřebujeme řád, který by byl platný OBJEKTIVNĚ, a dokonce bez našeho osobního názoru nám objektivní řád umožňuje páchat zločiny, které – pokud nepoužijeme osobního úsudku nebo nejsme zastánci jiného “objektivního řádu” – vůbec nevidíme.
Píšete: “A nyní závažněji – podle mého názoru právě netolerantní prosazování domněle objektivních řádů leží za většinou státních zločinů minulosti. Počínaje komunisty, kteří…, a konče nacisty…” – Máte pravdu, DOMNĚLE objektivních řádů! Jejich (komunistů, nacistů) pojetí objektivníhoi mravního řádu bylo falešné, zpervertované, to však není argument proti existencci či oprávněnosti správného mravního řádu! Toho se Vy sám dovoláváte, když ty zločiny suverénně považujete za zločiny! Vy nepochybujete o tom, že komunisté a nacisté páchali zločiny, to nejsou “údajné zločiny”, nebo “zločiny podle subjektivního mínění jen někoho, správné věci podle mínění jiného”, to jsou zločiny objektivní a skutečné – podle Vás! Vidíte, objektivnímu mravnímu řádu, správně chápanemu, se nevyhnete, on není Vašim nepřítelem, nýbrž Vašim spojencem a největší poklony mu ve skutečnosti děláte, když se jej snažíte zpochynit poukazem na to, jak lidé ve jménu (nesprávně pojatého) mravního řádu páchali zločiny. Byly-li to však zločiny, musely to být zločiny objektivně, a ty můžete odsoudit jen z pozice absolutně platného objektivního mravního řádu. Chápete?
Panu Teifovi
Projekt evropské integrace je pro mne osobně velmi přitažlivý, ale pokud by se byly věci vyvíjely zásadně jinak, nositelem stejných pozitiv se mohlo stát jiné uskupení. Co bylo na té situaci podstatné byla snaha osvobodit tehdejší NDR a její obyvatele z nedemokratických poměrů. Z pohledu SSSR by to však byla kontrarevoluce a proto z celého plánu nic nebylo. Politikové SPD neměli v úmyslu kapitulovat před komunismem.
Přesně vzato jsem mluvil o pluralismu jako o situaci, kdy koexistují navzájem se vylučující hodnoty a normy. Homosexualita je dobrým příkladem – nejsem schopen ji prožít, je pro mne nepřijatelná, ale nevidím důvod, proč ji netolerovat jiným. Nacistické Německo není dobrý příklad ani protipříklad, např. homosexuálové tam rovněž existovali, ale byli kriminalizováni. Pluralismus samozřejmě zahrnuje veřejné tolerování odlišných hodnot, ne jejich živoření v ilegalitě. Neřekl jsem ani, že je v pořádku vše, co “normální člověk nepochopí”.
Komunismus nerozvrátil civilizace, protože ony společnosti, to je třeba uznat, nadále fungovaly, SSSR např. dokázal odolat ve velice vyčerpávající válce. Rovněž mírové fungování bylo únosné.
Zdravím
Mirkovi
Podle mého názoru nelze zaujmout dogmatické stanovisko ohledně toho, dokdy bychom měli odlišnosti tolerovat a kdy už jde o důvod k zásahu. Ono je třeba také uvážit, že zásah nemusí mít žádoucí výsledek. Ale nejen to, naše vlastní způsoby jsou také opresivní, např. Iráčané byli slavně osvobozeni, Saddám byl vydáván za nelidského kvůli mučení, a za několik měsíců se vesele mučilo v americké věznici.
Panu Jochovi
Pluralismus je podmíněně dobrá hodnota, jenže do značné míry podmiňuje možnost těch nepodmíněných, protože představuje respekt k tomu, že ty nepodmíněné si každý představuje jinak.
Jasně jsem také vymezil, kde pluralismus jako hodnota pro mne nemá přitažlivost a kdy souhlasím s nerespektováním odlišnosti.
Konkrétněji méně významné případy, které je vhodné respktovat, jsou například homosexuálové, narkomani, alkoholici, flákači, osoby jiných etnik a etnických minorit, osoby kulturně cizí, stoupenci extrémních stran, osoby s jakýmikoli jinými podobnými odchylkami. Všechno toto považuji za pluralismus s pozitivní hodnotou.
Proč?
A nyní závažněji – podle mého názoru právě netolerantní prosazování domněle objektivních řádů leží za většinou státních zločinů minulosti. Počínaje komunisty, kteří se samozřejmě jen zpola právem, považovali za součást západní civilizace, a konče nacisty, páchali státní představitelé zločiny právě kvůli obraně řádu před lidmi chaosu. Vzpomeňme si na to, jaké obrazy v komunistickém umění zaujímali lidé klasifikovaní jako třídní nepřátelé – do NSR prchal vrah stopařek, metafory krvavých psů, románové postavy, o nacistických filmech jako Žid Süs nemluvě. Prostě šlo o existence vyvržené z morálního společenství, odpad apod., který bylo nutné zničit právě kvůli morálce a řádu lidstva.
Připomenu, že nacisté sklízeli obdiv za své policejní akce proti tzv. notorickým kriminálníkům a jiným společensky nevítaným jevům.
Revitalizátoři západního morálního řádu mají také takové nelidské nepřátele – od matek pobírajích sociální dávky a třídního nepřítele v podobě tzv. underclass po teroristy, ale na počkání se něčím takovým mohou stát třeba i Francouzi, Miloševič, Mečiar, odboráři ve Francii nebo kdokoli se zrovna staví na odpor jejich kvazimorálnímu řádění.
Pevně doufám, že toto není vlastností obsaženou nutně v myšlence objektivních morálních řádů, čili že i ten náš půjde vylepšit, aby se těchto vražedných moralizací zbavil, v současnosti se však vyvíjí špatným směrem. Jasným dokladem je patologický zápal, se kterým odpůrci islámu chtějí přehlušit pohoršení veřejnosti nad zabíjením dětí při civilizačním bombardování.
Myslím, že to souvisí s pohledem neokonservativců. Ti se odvolávali na to, že se vyvézt úspěšně demokracii podařilo. A to Japonsko po roce 1945. Také jiná kultura, náboženství, státní zřízení…..a úspěch !
Nereagujete na můj argument: na daném území je z nutnosti vždy jen jeden nejvyšší soud, soud nejvyšší instance, po jehož rozhodnutí se již spor nevede a jehož rozhodnutí je vynuceno i násilím. Ten soud a jeho kapacita vynucovat rozhodnutí se nazývá stát. Pokud je těch soudů na daném úzení dočasně vícero, je mezi nimi konflikt, který skončí převládnutím jednoho z nich.
Příklad viktoriánské Anglie a USA ukazuje, že je možný směr od menší svobody (merkantilismu, feudalismu) ke svobodě větší, jakož i od větší svobody ke svobodě menší (socialismu). Byl nutný vývoj k minimálnímu státu 19. století? Nebyl! Byl nutný vývoj od minimálního státu 19. století k rozsáhlému státu 20. století? Taky nebyl! Anebo se snad domníváte, že obojí bylo nutné?
Právo není produktem trhu! To tvrdil Hayek, v tom se mýlil, a v tom Hayeka kritizoval i Rothbard! (Když už patříte k rothbardovské sektě, naučte se alespoň dobře názory svého guru!) Rothbard byl stoupencem přirozeného práva, které je dané lidskou přirozeností (podle něho sebe-vlastnictvím každého člověka). Toto přirozené právo je poznatelné rozumem. Není produktem trhu, vývoje, historie, evoluce, tradice, atd.
“Tvrdit, že stát vychází z lidské přirozenosti je nehoráznost. Nikdo totiž nemůže delegovat na druhého člověka nebo instituci moc, kterou sám nemá.” – To je logický non sequitur. Ja – a ani Rothbard – nejsme stoupencem společenské smlouvy. Moc státu podle mě není důsledkem delegování od jednotlivců. Je důsledkem přirozenosti člověka, toho, že člověk žije ve společnosti jiných lidí. Moc státu je legitimní, i když ji nikdo nikdy nedelegoval!
Analogický příklad: přirozenou institucí je, kromě státu, i rodina. Já sám od sebe, jako jednotlivec, nemám od přirozenosti moc a ani vládu nad žádným jiným člověkem. Sám o sobě jako jednotlivec ani nemám moc, možnost stvořit jiného člověka. Avšak s manželkou můžeme společně stvořit jiného člověka, naše dítě. Nad ním mám pak oprávněnou vládu až do jeho dospělosti. Ale mám ji jen společně s manželkou, nikoli každý z nás sám osobě. Jak je možné, že společně, jako společenství, můžeme s manželkou stvořit nového člověka a pak spravovat ho do dospělosti, i kyž každý z nás, jako individuum, to nemůžeme?
To samé platí i pro politickou společnost: nikdo jako jednotlivec nemůže vládnout druhému, ale politická společnost jako celek je oprávěná ustavit nad sebou, všemi svými členy, legitimní vládu. Dokonce tak učinit musí, chce-li být spravedlivá.
In re: Váš poslední emotivní výlev – dám Vám dva příklady:
1) Stejně jako Vy jsou poctiví, čestní, mírumilovní a svobodymilovní i jiní lidé v naši společné společnosti, snad většina. Vše proto funguje i bez státu, předpokládejme. A najednou se na hranici objeví Hitler, nebo Stalin se svými divizemi, tanky a bombardéry. Pokud Vás – a všechny ostatní – okamžitě nezdaním pro účel obrany, naše svobodná společnost bude silou zbraní zničena a nahrazena společností otrockou. Na dobrovolnou obranu, dobrovolné kupování tanků a bombardérů, není čas. Dokonce možná by je lidé o své svobodné vůli ani nepořídili dost. Někdo by si svůj tank koupil, někdo zase ne. Proto je velice málo pravděpodobné, že by se dobrovolná obrana před Hitlerem a Stalinem povedla. Ale já si svobodu cením natolik, že rozhodně nechci riskovat. Chci, aby ty tanky a bombardéry byly tady hned teď, a abyjich bylo hodně. Tak hodně, že Hitler či Stalin raději nezaútočí. A pokud zaútočí, budou odraženi. Proto Vás zdaním. Vy a někteří se tomu bráníte. Pokud by se Váš postoj rozšířil, byli bychom bez účinné obrany proti totalitářům. Proto, ano, velmi nerad a jen kvůli Vaši hlouposti a nedostatku smyslu pro priority, bych Vás zavřel a část Vašeho majetku zkonfiskoval. Aby naše společnost zůstala smysluplně svobodnou.
2) Je svobodná společnost bez státu (a daní). Jsou jedni bohatí rodiče a jejich malé dítě. Mají jediného dospělého příbuzného. Ten rodiče zavraždí a majetek dítěte zcizí. Sirotek je bez prosředků. Žádní jiní příbuzní nejsou. Nyní v této společnosti jsou dvě možnosti: (a) najdou se spravedliví, ochotní lidé, kteří toho vraha a zloděje dobrovolně, ze svých vlastních prostředků, potrestají a majetek vrátí dědici – sirotkovi. Věřím, že Vy a já a mnozí další by tak učinili. Ale zvažme hypotetickou situaci: (b) kvůli tomu cizímu dítěti si nikdo vlastní prsty pálit nebudet. Smíří se všichni s tím, že někdo zavraždil cizí lidi a okradl cizí dítě. Nemají povinnost do toho zasahovat, investovat svůj majetek či riskovat své životy. Vražda a krádež zůstanou nepotrestány. V této situaci já tvrdím, že stát jako donucovací instituce je kvůli spravedlnosti nezbytný: pokud nikdo nechce dobrovolně přispět na potrestrání zločinu vraždy a restituci spravedlnosti, stát je oprávněn donucení, tj. zdanění v malé výši každého člena společnosti, i proti jeho individuální vůli, ve prospěch policejního komanda a soudu na potrestání vraha a zloděje. Pokud Vy se odmítnete v minimální míře zdanit pro účel potrestání vraždy a obnovy spravedlnosti pro ono dítě, opět Vás,s bolestí v srdci, nechám zavřít. Neboť obektivně v dané situaci napomáháte konzervaci důsledků vraždy a krádeže a bráníte restituci spravedlnosti.
Internetový blog není vhodné místo na filsofické zamítnutí anarchokapitalismu a rothbardismu; odkazuji na svou knihu “Vzpoura proti revoluci 20. století”, kde i tuto otázku řeším.
Důsležitější než veřejná podpora jsou názory elit. Především situace v Iráku, kde měli Američané přehnaná očekávání ohledně demokratizace, je vede k určitému přehodnocení své role ve světě a k únavě zabývat se světem. Amerika zřejmě z celého světa nevycouvá, ale bude méně ochotna dělat světu benevolentního hegemona a ze svých peněz financovat ve prospěch světa globální policejní službu. V důsledku čehož – což již si nenávistní anti-američtí fanatici neuvědomují – svět bude krvavějším, méně bezpečným a méně svobodným.