Globální demografická krize Peter G. Peterson je autorem knihy “Gray Down: How the Coming Age Wave Will Transform America – and the World”. Je předsedou The Blackstone Group, soukromé investiční banky, předsedou The Institute for International Economics, místopředsedou The Federal Reserve Bank of New York, spoluzakladatelem a presidentem The Concord Coalition a předsedou The Council on Foreign Relations.
Z anglického originálu “Gray Dawn: The Global Aging Crisis”, publikovaného v časopisu Foreign Affairs, January/February 1999, s. 42-55,
přeložil Jaromír Žegklitz.

Skličující demografické údaje

Seznam vážných globálních rizik příštího tisíciletí je známý a obsáhlý. Zahrnuje šíření jaderných, biologických a chemických zbraní, nové druhy moderního terorismu, smrtící superviry, extrémní klimatické změny, finanční, ekonomické a politické dopady globalizace i výbuchy etnického násilí, hrozící v dnešních nestabilních nových demokraciích. Existuje nicméně jeden méně zjevný problém – stárnutí populace v rozvinutém světě – který ve skutečnosti může naši kolektivní budoucnost přetvořit více, než kterýkoli jiný z výše uvedených.
V průběhu několika příštích desetiletí zažijí země rozvinutého světa nebývalý růst počtu lidí v pokročilém věku a nebývalý pokles počtu lidí mladých. Tempo i rozsah těchto demografických změn jsou již známy. Staří příštího století se již narodili a lze je spočítat – a o nákladech na systém důchodových dávek s tím spojených si také můžeme udělat představu.
Na rozdíl od globálního oteplování nelze vést přílišné debaty o tom, zda či kdy se problém globálního stárnutí populace projeví. A na rozdíl od jiných problémů – včetně zápasu na ochranu a upevnění nestabilních nových demokracií – budou náklady spojené s globálním stárnutím populace dalekosáhle překračovat možnosti i těch nejbohatších národů, pokud nedojde k radikální reformě penzijních systémů. Zanedbání této věci, včasné a dostatečně intenzivní přípravy, způsobí hospodářskou krizi, která zcela zastíní i nedávné turbulence v Asii a v Rusku.
To, jakým způsobem budeme problému globálního stárnutí populace čelit, bude mít v průběhu příštího století dalekosáhlé důsledky v řádu kvadrilionů dolarů. Ve skutečnosti to široce ovlivní způsob i možnosti řešení ostatních závažných problémů, které před nás budoucnost postaví.
Z těchto i dalších důvodů se globální stárnutí populace stane v 21. století nejen mimořádným tématem ekonomickým, ale i politickým. Tento strašák ovládne politickou agendu rozvinutých zemí a bude je tlačit k přeformulování jejich společenských závazků. Vtiskne také novou podobu zahraničněpolitickým strategiím a geopolitickému uspořádání.
Spojené státy mají před sebou obrovský úkol. Rozbíhající se debata o reformě systému sociálního zabezpečení a zdravotní péče již dostává zřetelné obrysy. Jakkoli jsou však finanční rizika ve Spojených státech hrozivá, jeví se být ještě větší v Japonsku a v Evropě, kde populace stárne ještě rychleji, porodnost je nižší, příliv mladých imigrantů z rozvojových zemí je menší, důchodové dávky ze státních systémů jsou velkorysejší a soukromé penzijní systémy jsou méně rozvinuté.
Stárnutí se stává skutečně globálním problémem a musí být proto v globální politické agendě prioritou. Stárnutí postupuje rychle. Je načase neuhýbat pohledem před věcmi, jež přicházejí.
“Floridizace” rozvinutého světa. Byli jste v poslední době na Floridě? Možná si to nedovedete představit, ale zdejší ohromná koncentrace seniorů – téměř 19% obyvatelstva – je obrazem budoucnosti lidstva. Dnešní Florida je demografickou kótou, již každá rozvinutá země brzy zdolá. Itálie jí dosáhne již v roce 2003, následována Japonskem v roce 2005 a Německem o rok později. Francie a Británie se v situaci dnešní Floridy ocitnou kolem roku 2016, Spojené státy a Kanada v roce 2021 a 2023.
Společnost mnohem starší, než jakou jsme kdy znali. Naděje dožití v globálním měřítku za posledních 50 let vzrostla více než v průběhu předchozích 5 tisíciletí. Do průmyslové revoluce počet lidí ve věku 65 let a starších nikdy nepřekročil 2-3% populace. V dnešním rozvinutém světě dosahuje 14%. Do roku 2030 dosáhne 25% a v některých zemích se bude blížit 30%.
Nebývalé ekonomické zatížení lidí v produktivním věku. Zkraje příštího století se bude v nejrozvinutějších zemích zmenšovat populace v produktivním věku. Např. Japonsko mezi lety 2000 a 2010 zaznamená 25% pokles počtu pracovníků do 30 let věku. Současný poměr mezi pracujícími daňovými poplatníky a nepracujícími důchodci v rozvinutých zemích je zhruba 3:1. Do roku 2030 – v případě, že se neuskuteční žádná reforma – se tento poměr změní na 1,5:1 a v některých zemích, jako v Německu a Itálii, poklesne až na 1:1 či dokonce ještě níže. I když “revoluce dlouhověkosti” představuje zázračný triumf moderní medicíny a dalších let života navíc si budou lidé v pokročilém věku a jejich rodiny považovat, penzijní plány a ostatní programy důchodového zabezpečení nebyly konstruovány tak, aby pamatovaly na tyto miliardy let výplat navíc.
Stárnutí starých: počet “starých starých” poroste mnohem rychleji než počet “mladých starých”. OSN předpovídá, že do roku 2050 vzroste počet lidí ve věku od 65 do 84 let v celosvětovém měřítku ze 400 milionů na 1,3 miliardy (trojnásobný vzestup), zatímco počet lidí ve věku 85 let a starších stoupne z 26 milionů na 175 milionů (šestinásobný vzestup) a počet lidí stoletých a starších ze 135.000 na 2,2 milionu (šestnáctinásobný vzestup). “Staří staří” spotřebovávají mnohem více zdravotní péče než “mladí staří” – zhruba dva- až třikrát tolik. V případě domácí ošetřovatelské péče činí tento poměr přibližně 20:1. Jen málo z těchto nákladů však figuruje v oficiálních projekcích budoucích veřejných výdajů.
Snižující se porodnost zintenzivní trend globálního stárnutí populace. S prodlužováním délky života se rodí méně dětí. Ještě koncem 60. let setrvávala míra plodnosti (tj. průměrný počet živě narozených dětí na jednu ženu) celosvětově na hodnotě 5,0, tedy v rámci historického normálu. Poté přišla revoluce v chování, poháněná stoupajícím blahobytem, urbanizací, feminismem, rostoucí účastí žen v pracovním procesu, novými druhy antikoncepce a legalizací potratů. Výsledek: bezprecedentní a neočekávaný pokles globální plodnosti na zhruba 2,7 – pád rychle se blížící hodnotě 2,1, tj. míře prosté reprodukce, potřebné k pouhému udržení konstatní populace. V samotných zemích rozvinutého světa poklesla plodnost na 1,6. Od roku 1995 se v Japonsku uskuteční ročně méně porodů než v kterémkoli roce od roku 1899. V Německu, kde plodnost poklesla na 1,3, se každoročně rodí méně dětí než v Nepálu, jehož populace je oproti Německu pouze čtvrtinová.
Úbytek populace ve stárnoucím rozvinutém světě. Pokud se plodnost v zemích západní Evropy a Japonsku nezmění k lepšímu, jejich populace se ještě před koncem příštího století sníží oproti dnešnímu stavu na polovinu. V roce 1950 patřilo 7 z 12 nejlidnatějších zemí mezi rozvinuté: Spojené státy, Rusko, Japonsko, Německo, Francie, Itálie a Velká Británie. Dle prognóz OSN zůstanou na tomto seznamu do roku 2050 pouze Spojené státy. Zbylé nahradí Nigérie, Pákistán, Etiopie, Kongo, Mexiko a Filipíny. Protože však rozvojové země rovněž zažívají pokles plodnosti, mnohé z nich dnes stárnou ve skutečnosti rychleji než typické země rozvinuté. Např. ve Francii trvalo déle než jedno století, než se počet lidí v pokročilém věku zvýšil ze 7 na 14 procent populace. Vše nasvědčuje tomu, že Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur a Čína překonají tento nárůst během pouhých 25 let.
Od úbytku pracovních sil k rostoucím imigračním tlakům. Patrně nejpředvídatelnějším důsledkem propastných rozdílů v plodnosti a populačním růstu mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi bude rostoucí zájem o zahraniční pracovníky ze strany “starších” a bohatších společností, čelících nedostatku pracovních sil. Imigranti jsou obvykle mladí a často s sebou přinášejí rodinné zvyklosti svých domácích kultur – včetně vyšší plodnosti. V mnoha evropských zemích představují již dnes neevropští cizinci přibližně 10% populace. Toto číslo zahrnuje 10-13 milionů muslimů, z nichž jsou téměř všichni v produktivním věku nebo ještě mladší. V Německu bude do roku 2030 činit podíl cizinců na celkové populaci 30% a ve velkých městech jako Mnichov a Frankfurt budou tvořit více než polovinu obyvatel. Díky globálnímu stárnutí populace, jehož doprovodným jevem je nedostatek pracovních sil, zůstane proto i v příštích desetiletích otázka imigrace důležitým tématem rozvinutých zemí. V průběhu procesu balkanizace jazyka a náboženství mohou propukat kulturní války, voličstvo se může rozdělit podél etnických linií a vůdčí postavy emigrace mohou rozhodujícím způsobem ovlivňovat zahraniční politiku.

Stárnutí znamená náklady

Oficiální prognózy praví, že během 30 let budou rozvinuté země nuceny vynaložit přinejmenším dalších 9-16% jejich HDP jen na to, aby dostály svým slibům spojeným s výplatou důchodových dávek. Nekryté závazky na tento účel (tj. na dávky, které podle těchto slibů již náleží dnes ekonomicky aktivním občanům, na jejichž výplatu ovšem neexistují žádné úspory) činí již dnes téměř 35 bilionů dolarů. Připočtěmě zdravotní péči a celkové náklady vyskočí alespoň na dvojnásobek. Problém globálního stárnutí populace tak představuje minimálně – abychom parafrázovali starý televizní kviz – 64-bilionovou otázku vznášející se nad budoucností rozvinutého světa.
Zajistit výplatu slíbených dávek prostřednictvím vyššího zdanění je nemožné. Takový krok by zvýšil celkové daňové zatížení o nepředstavitelných 25-40% každé zdanitelné mzdy – a to v zemích, kde míra zdanění příjmů již dnes překračuje 40%. Financování důchodových dávek formou půjček by bylo stejně zničující. Vlády by tak vytvořily bezpříkladný deficit, který by rychle zkonzumoval úspory rozvinutého světa.
A to je odhad ve výši 64 bilionů možná nízký. Podceňuje pravděpodobně budoucí prodlužování délky života i růst nákladů na zdravotní péči a nebere v potaz negativní dopady vyšších půjček, vyšších úrokových měr, vyššího zdanění, nižších úspor a nižší míry produktivity i mzdového růstu na ekonomiku.
Existuje pouze hrstka výjimek z těchto děsivých předpovědí. V Austrálii se očekává, že podíl celkových veřejných výdajů na důchody na HDP poroste jen nepatrně, a v Británii a Irsku se může dokonce snížit. Tento pozitivní fiskální vývoj není výsledkem nějakých zvláštních demografických trendů, ale včasných politických reforem – včetně přísných výdajových limitů na zdravotní péči, rozumných pravidel pro vyplácení důchodů a nových osobních spořících programů, jež umožní snížit velikost podílu budoucích státních dávek na průměrné mzdě. Tento přístup by měl být vzorem pro všechny ostatní.
Absence odpovídající reakce na výzvu, již před nás problém stárnutí populace staví, bude mít za následek destabilizaci světového hospodářství a zhroucení finančních i politických institucí celého světa. Vezměme si Japonsko, které dnes má tak velký přebytek platební bilance, že tvoří dobře přes polovinu objemu vývozu kapitálu celkových národních přebytků dohromady. Pak si představme scénář, kdy Japonsko ponechá své penzijní programy a fiskální politiku jejich osudu. Po 30 letech fungování tohoto scénáře bude Japonsko importovat obrovské množství kapitálu, aby zabránilo kolapsu své domácí ekonomiky pod tíhou výdajů nutných na výplatu důchodových dávek. To bude vyžadovat zásadní přesměrování světových finančních toků. Abychom získali jakousi představu o možné výbušnosti tohoto problému, připomeňme si, že v průběhu příštího desetiletí se má roční deficit japonského penzijního systému podle všech prognóz zvýšit na zhruba trojnásobek současného masivního objemu japonského kapitálového exportu do Spojených států; do roku 2030 se očekává zvýšení tohoto deficitu na patnáctinásobek. Takové změny způsobí nekontrolovatelné kolísání úrokových měr a devizových kursů, které naopak může zcela vyřadit ze hry finanční instituce a vyvolat vážné zhroucení trhů.
S problémem stárnutí populace některé země příliš mnoho neudělají, zatímco jiné mohou uspět v pozvednutí míry svých národních úspor – přinejmenším dočasně – prostřednictvím kombinace zdrženlivé fiskální politiky a rodinných úspor. I toto však může vyústit v těkavou nerovnováhu v zásobách a poptávce po celosvětovém kapitálu. Podobná nerovnováha by mohla přivodit pohromu pro takové mezinárodní instituce, jako je Evropská unie.
V posledních letech se EU soustředila na vznik měnové unie, zavedení jednotné měny (eura), podporu přeshraniční mobility pracovní síly a na zápas o harmonizaci fiskální, měnové a obchodní politiky. Přední evropští činitelé se cítí být zcela zaneprázdněni vyrovnáváním rozdílů mezi členskými zeměmi Hospodářské a měnové unie (EMU) – od časování jejich hospodářských cyklů až po rozmanitost jejich úvěrových institucí a politické kultury. Z tohoto důvodu stanovili oficiální kritéria pro výši veřejného dluhu a rozpočtového deficitu (3% HDP svých členských zemí), aby tak odradili “nekonformní” země od nakládání přílišné ekonomické zátěže na bedra svých spojenců. EU se však musí vyrovnat s větší výzvou z hlediska své budoucí životaschopnosti: s pravděpodobností rozdílných reakcí jednotlivých zemí na finanční tlaky spojené se stárnutím populace. Ve skutečnosti EU dokonce ani nezahrnula nekryté závazky penzijního systému do oficiálního dluhu EMU a svých kritérií pro výši deficitu – což je jako měřit plovoucí kru bez toho, abychom se podívali pod vodní hladinu.
Až se tyto závazky stanou splatnými a z kolonky “má dáti” se přesunou do kolonky “dal”, bude EU – podle svých stávajících opatření – nucena penalizovat členské země za překročení tříprocentního limitu deficitu. Jak konstatuje poslední zpráva Mezinárodního měnového fondu, “časem se pro většinu zemí stane stále obtížnější dodržet hranici rozpočtového deficitu bez komplexní reformy systému sociálního zabezpečení”. EU samozřejmě může podržet své členy tím, že povolený limit pro deficitní financování zvýší. Jsou-li však jednou stavidla uvolněna, rozdíly ve fiskální politice jednotlivých členských zemí mohou znamenat, že deficity těchto zemí dosáhnou rozdílného stupně. Výsledkem může být, že Evropská centrální banka, euro a půlstoletí pokroku vstříc evropské jednotě budou ztraceny.
Celkové předpokládané náklady spojené s vlnou stárnutí populace jsou natolik šokující, že můžeme oprávněně předpokládat, že nemohou být nikdy zaplaceny. Koneckonců, tato čísla neznamenají předpovědi, ale odhady či projekce. Říkají nám, co se může stát, pokud se současná politika nezmění, nikoli zda je pravděpodobné či dokonce možné tento stav udržet. Se vší pravděpodobností by se ekonomiky zhroutily a státy by zkrachovaly ještě dříve, než by se tyto odhady vůbec naplnily. To je ale právě přesně ten důvod, proč na tyto odhady musíme upřít pozornost, neboť nás upozorňují na prvořadou otázku: změníme věci včas, dokud ještě máme možnost řídit svůj vlastní osud a vydat se po udržitelné cestě? Nebo až poté, co neudržitelné hospodářské škody a politické a sociální trauma vyvolají nezvladatelnou revoluční explozi?

Stárnoucí nový světový řád

I když fiskální a hospodářské důsledky globálního stárnutí populace zasluhují vážnou diskusi, je třeba si všímat i dalších důležitých dopadů. Na čelném místě stojí vliv vlny stárnutí na zahraniční politiku a mezinárodní bezpečnost.
Budou země rozvinutého světa schopny dodržet své bezpečnostní závazky? Člověk nemusí být zrovna laureátem Nobelovy ceny za ekonomii, aby chápal, že růst HDP je výsledkem růstu pracovní síly a produktivity. Jestliže pracovní síla rychle upadá, HDP může rovněž klesnout, neboť produktivita práce nemusí růst dostatečně rychle na to, aby tuto ztrátu vyvážila. Přinejmenším některé rozvinuté země proto pravděpodobně zakusí dlouhodobý pokles celkového objemu výroby – tj. reálný pokles HDP.
Středem zájmu ekonomů je oprávněně veličina, vyjadřující objem HDP na 1 obyvatele, který může růst dokonce i v případě, že pracovní síla i celkový HDP klesají. Jakákoli záležitost spojená s fixními náklady se však stává celonárodním problémem, mají-li se tyto náklady rozložit na menší populaci a mají-li být kryty zmenšujícími se příjmy. Národní obrana je toho klasickým příkladem. Západ již dnes čelí smrtelnému ohrožení ze strany zločinných režimů disponujících biologickými a chemickými zbraněmi, teroristů schopných proniknout do citlivých počítačových systémů i zvětšujícího se arzenálu jaderných zbraní. Žádné z těchto vnějších nebezpečí se nesníží jen proto, aby se přizpůsobilo poklesu našich pracovních sil nebo HDP.
Přední rozvinuté země budou bezpochyby nuceny vynakládat na svou obranu a zahraniční politiku stejně jako dnes či více. Vlna stárnutí populace však vyvine značný tlak na krácení těchto výdajů. Nevyhnutelným výsledkem klesající porodnosti spolu s rostoucími požadavky na mladou pracovní sílu budou menší ozbrojené síly. A kolik rodičů bude souhlasit s tím, aby jejich jediné dítě odešlo do války?
S menší armádou bude možno udržet celkovou obranyschopnost pouze za pomoci rozvoje technologií a zbrojní techniky. Výsledkem snahy pozvednout vojenskou výrobu však bude Hlava 22. Neboť jak vlády získají rozpočtové prostředky na zaplacení sofistikovaných zbraňových systémů, když voličstvo s velkým podílem seniorů bude žádat prostředky na sofistikovanou medicínu? Dokonce i v případě, že kapitál na zbrojní účely bude úspěšně nahrazen prací, možnost rozmístění pracovních sil může být nebezpečně omezena. Rozvinuté země čelící ohrožení mohou mít pocit, že mají pouze dvě krajní (avšak relativně levné) volby: odpověď na nízké úrovni (údery proti teroristům a diplomacii založenou na disponování řízenými střelami s plochou dráhou letu) či odpověď na úrovni vysoké (neomezený útok s použitím strategických zbraní).
Stane se dělící linie mezi mladými a starými obdobou hranice mezi Severem a Jihem? Z historického pohledu jsou nejbohatší průmyslové mocnosti rostoucími, kapitál exportujícími filantropickými obry, kteří přenášejí svou moc a zvyky na celý svět. Nejbohatší průmyslové mocnosti zítřka nemusí být ničím takovým. Namísto toho mohou být demograficky výbušnými, kapitál dovážejícími, finančně strádajícími nulami, jež se vykrucují a snaží se vyhnout nákladným mezinárodním závazkům. Nebude za 25 let možné hranici mezi dnešními “bohatými” a “chudým” zeměmi charakterizovat spíše jako hranici mezi růstem a úpadkem, přebytkem a deficitem, expanzí a ústupem, budoucností a minulostí? Nebude v polovině 20. let příštího století rozdíl mezi Severem a Jihem lépe charakterizován jako rozdíl mezi Mladým a Starým?
Pokud dnešní velké země s nízkými hospodářskými výsledky, především Čína, vybudují plně zajištěné důchodové systémy a připraví se tak na budoucí stárnutí svých společností, mohou docela dobře vytvářet stále větší kapitálové přebytky. Výsledkem toho může být, že největší mocnosti současnosti mohou být jednoho dne závislé na těchto přebytcích, aby se vůbec udržely finančně nad vodou. Jaké však má být naše očekávání ohledně toho, jak tito noví dodavatelé kapitálu využijí svého nově získaného vlivu? Přistoupí ve své mezinárodní diplomacii k politice odplaty? Budou např. Číňané jednoho dne požadovat, aby Spojené státy podpořily svůj systém Medicare (nemocenské pojištění pro osoby starší 65 let), podobně jako Američané kdysi požadovali změnu v přístupu Číny k dodržování lidských práv jakožto podmínku zahraniční pomoci?
Jak se nedávno vyjádřil Samuel Huntington, “vzájemné srovnávání rychle rostoucího národa jedné kultury a pomalu rostoucího či stagnujícího národa kultury odlišné vytváří tlak na ekonomické a/nebo politické uspořádání v obou společnostech”. Země, jejichž populace ještě stále prudce narůstá, stojí v čele seznamu potenciálních míst neklidu, zatímco země, které s největší pravděpodobností zaznamenávají úbytek obyvatel – a u nichž jsme svědky poklesu jejich angažovanosti v nákladných programech obrany a globální bezpečnosti – jsou těmi nejspolehlivějšími stoupenci liberální demokracie.
V mnoha částech rozvojového světa zůstává celková míra plodnosti velmi vysoká (7,3 v pásmu Gazy oproti 2,7 v Izraeli), většina obyvatelstva je velmi mladá (49% obyvatel do 15 let v Ugandě) a populace roste velmi rychle (zdvojnásobí se každých 26 let v Íránu). Tyto oblasti bývají zároveň nejchudší, tempo urbanizace je zde nejvyšší, institucionálně jsou nejméně stabilní – a s největší pravděpodobností upadnou do područí zločinných vládců. Jsou to také společnosti, plodící většinu ozbrojenců a teroristů, kteří v posledních desetiletích sužují Spojené státy a Evropu. Dlouhodobí plánovači Pentagonu předpovídají, že výbuchy lokálního chaosu budou na počátku příštího století propukat mnohem častěji. Aby přesně určili, kdy a kde, sledují pozorně to, co nazývají “doupaty mládeže” v nejchudších městských centrech světa.
Je tedy demografie přece jen naším osudem? Je rychle stárnoucí rozvinutý svět odsouzen k úpadku? Musí přenechat své vůdčí postavení mladším a rychleji rostoucím společnostem? Má-li odpověď znít ne, musí země rozvinutého světa tuto svou roli opětovně vymezit a spojit ji s novým poselstvím. A jaký je lepší způsob než ukázat mladším, leč tradicemi více spoutaným společnostem – které, až na ně přijde řada, rovněž záhy zestárnou – že svět s převahou starých je ještě pořád schopen vycházet mladým vstříc.

Čí je to koneckonců starost?

Na základě soukromých debat s čelnými představiteli předních ekonomických mocností mohu dosvědčit, že jsou dobře informováni o omračujících demografických trendech, jimž jdeme vstříc. Jejich reakcí však dosud bylo spíše ochromení než činy. Prakticky ani jediná země nedělá to, co by dělat měla. Margaret Thatcherová přiznává, že se opakovaně pokoušela nastolit téma stárnutí populace na summitech G-7. Své kolegy tím však nudila. “Stárnutí populace je jistě závažný problém”, odpovídali, “avšak nehrozí dříve než začátkem příštího století – a to se mě už netýká.”
Američané často kritizují své politické představitele za to, že se odmítají zabývat dlouhodobými úkoly a jsou neteční ke skrytým a pomalu narůstajícím problémům. Podobná pasivita není však syndromem výlučně americkým. V roce 1995 byla vláda Silvia Berlusconiho a jeho Forza Italia zmítána řadou politických bouří, z nichž všechny přestála – až na penzijní reformu, která tuto koalici rozbila. V témže roce byl nizozemský parlament nucen odvolat schválené škrty v důchodových dávkách krátce poté, co se odnikud vynořila silná Strana důchodců (Pension Party), aby ztrestala reformátory. V roce 1996 odstartoval umírněný návrh francouzské vlády na zkrácení penzí vlnu stávek a dokonce násilných pouličních bouří. Rok nato převálcovali ve volbách vládnoucí garnituru socialisté.
Reakce každé země, případně její absence, je ovlivněna jejími politickými a kulturními institucemi. V Evropě, kde je zaopatřovací stát rozbujelejší, si voliči stěží dokáží představit, že by sliby dané předchozími generacemi politiků nebyly dodrženy. Podporují proto ty představitele, odbory a koalice, kteří z velkorysých, finančně nekrytých penzijních programů učinili samotný základní kámen sociální demokracie. Ve Spojených státech nemá tento problém tolik co do činění se závislostí na zaopatřovacím státu, jako spíše se specifickým americkým názorem, že každý občan má své osobní zásluhy a má proto nárok na veškeré výhody, jež vláda naslibovala.
To, jak se vlády v konečném důsledku připraví na problém globálního stárnutí, bude rovněž záviset na tom, jak tento problém samotný změní politiku. Již dnes některé z největších a největší povyk tropících zájmových skupin ve Spojených státech prohlašují, že hovoří jménem důchodců – jako např. Americká asociace důchodců (American Association of Retired Persons) se svými 33 miliony členů, 1.700 placených zaměstnanců, desetinásobkem školených dobrovolníků a ročním rozpočtem ve výši 5,5 miliard dolarů.
Moc seniorů roste i v Evropě, kde se projevuje méně prostřednictvím nezávislých organizací seniorů, jako spíše v odborových svazech a (často s odbory svázaných) politických stranách, které formálně ustavují platformy pro účast penzistů. Mohou se na věku založené politické strany stát vlnou budoucnosti? Ačkoli v Rusku je opětovné vzkříšení komunismu obvykle připisováno nacionalismu a nostalgii, demografické trendy rovněž pracují. Komunisté se mění ve stranu důchodců, kteří jsou deprimováni tím, jak překotná inflace snižuje reálnou hodnotu jejich penzí. Při volbách do Dumy v roce 1995 volila komunisty více než polovina lidí starších 55 let oproti pouhým 10% voličů pod 40 let věku.
Ve svém komentáři věnovaném tomu, jak se staří zdají ve všech směrech trumfovat nad mladými, navrhl kdysi Lee Kuan Yew, aby každý daňový poplatník měl k dispozici dva volební hlasy a vyvážil tak lobistický vliv každého důchodce. S největší pravděpodobností žádná země, včetně Singapuru, Leeův návrh nepřijme. Je však třeba klást otázku: Co může při stále větší voličské moci soustřeďující se v rukou důchodců motivovat politiky k tomu, aby jednali v zájmu dlouhodobé budoucnosti mladých?
Soubor základních strategií, všech velmi náročných, by jednotlivým zemím mohl pomoci překonat ekonomické a politické problémy stárnoucí společnosti: prodlužování doby zaměstnanosti a zkracování doby pobírání důchodu; nárůst pracovní síly prostřednictvím imigrace a zvýšeného pracovního nasazení; motivace k vyšší porodnosti a k větším investicím do vzdělání a tvořivosti budoucích pracovníků; upevnění mezigeneračních pout odpovědnosti v rámci rodin; soustředění státem vyplácených dávek na ty nejpotřebnější a motivování či dokonce přinucení ekonomicky aktivních spořit si na vlastní důchod. Všechny tyto strategie se bohužel dotýkají citlivých míst – tím, že mění existující společenské závazky, dotýkají se kulturních perspektiv či narušují etablované ideologie.

Vstříc summitu o globálním stárnutí

Všem zemím by pomohla společná diskuse o možnostech volby, které před námi stojí. Z tohoto důvodu navrhuji uspořádání summitu o problému globálního stárnutí populace. O pár událostech již sdělovací prostředky referovaly jako o globálním summitu. Významní představitelé byli ochotni se sejít na summitu, aby diskutovali o problému globálního oteplování. Proč tedy ne téma globálního stárnutí, jemuž budeme čelit dříve a s větší jistotou? Upřením pozornosti na to, co je v sázce, by mohl globální summit popohnat veřejnou debatu kupředu. Již to samo by bylo velkým přínosem. Průběh summitu by také pomohl vytvořit mezinárodní rámec pro výchovu a vzdělávání voličů, společné sdílení zátěže a globální vedení. Jakmile voliči v jednotlivých zemích začnou chápat velikost problému globálního stárnutí, budou připravenější brát reformu vážně. Jakmile si vlády zvyknou spolupracovat na tom, co je ve skutečnosti globálním problémem, jednotliví představitelé se nebudou muset vystavovat ekonomickému a politickému riziku, pramenícímu z jejich samostatného jednání.
Takový summit by měl vyvolat novou multilaterální iniciativu a dodat tak příslušné agendě viditelnou institucionální podobu ve formě zřízení Úřadu pro globální stárnutí populace. Tento úřad by zkoumal, jak by měly rozvinuté země reformovat své penzijní systémy a především jak by podobné systémy měly správně konstruovat země rozvojové. Nejzákladnější otázkou je možná to, jak vyvážit zájmy a blahobyt jedné generace s generací další. Pak je zde téma definování přiměřených standardů sociální sítě. Existuje nějaká minimální úroveň důchodových příjmů, která by měla být právem každého občana? Do jaké míry by mělo být důchodové zabezpečení ponecháno na vlastních zdrojích jednotlivců? V jaké situaci by měla vláda zachraňovat co se dá a jak to může udělat, aniž by zbavila lidi motivace k odpovědnému chování? Má vláda předem nutit lidi k tomu, aby činili lepší životní volby, řekněme např. prostřednictvím nařízení účasti v povinných spořících programech?
Dalším kritickým úkolem je sjednocení výzkumu zaměřeného na tempo, velikost a geografické rozložení jednotlivých vln stárnutí populace. Finanční plány by měly být založeny na předpokladech, jež jsou jak globálně konzistentní, tak i – pokud jde o délku života, porodnost a náklady na zdravotní péči – realističtější než ty, z nichž se vychází dnes. Dále musí být stanoveno: Které země budou touto vlnou zasaženy nejdříve a nejvíce? Co se může stát s úrokovými měrami, směnnými kursy a mezinárodními finančními toky v případě naplnění různých politických a finančních scénářů?
To však stále není vše, čím by se příslušný úřad mohl zabývat. Mohl by nadále pracovat na popularizaci těchto problémů, publikovat široce přístupné výroční zprávy, které by veškeré prognózy a čísla aktualizovaly, a pečovat o to, aby téma globálního stárnutí nezmizelo z centra pozornosti při nejrůznějších stálých multilaterálních jednáních (od G-7 až po ASEAN a APEC). Mohl by sjednocovat hlasy volající po včasných politických reformách na celém světě, jako vzory dávat za příklad všechny důležité kroky, jež byly učiněny ke snížení nekrytých závazků, pomáhat při zpracovávání návrhů finančně zajištěných programů důchodového zabezpečení a prosazovat generační rovnost. V těchto a mnoha dalších otázkách se mají jednotlivé země od sebe navzájem co učit, podobně jako ty, které podporují povinné kapitálové penzijní plány, využívají dnes příkladů Chile, Británie, Austrálie a Singapuru.
Globální stárnutí populace může vyvolat krizi, která zachvátí celosvětovou ekonomiku. Tato krize může dokonce ohrozit i samotnou demokracii. Tím, že již dnes učiní energické kroky, by významní světoví představitelé prokázali svou opravdovou starost o budoucnost, prokázali by, že jsou si vědomi jedinečné příležitosti spolupráce “mladých” a “starých” národů a že chápou cenu svobody. Šedivý úsvit přichází. Musíme si osvojit nový způsob myšlení i nové instituce a připravit se na mnohem starší svět.