Český konzervatismus má velký potenciál postavit se soudobým levicovým ideologiím, které jsou zde stále více přítomné. V příštích letech tlak zesílí a odpor proti němu je jedinou šancí českého konzervatismu – říká Daniel Kaiser pro „Politickou teologii na každý týden“: „Tradice – současnost – konzervatismus. Česká perspektiva“.

Mikołaj Rajkowski (Teologia Polityczna): Při rozhovorech, které jsem vedl během přípravy tohoto čísla, mě z polské perspektivy zaujala jedna věc. Všiml jsem si totiž, že názory na mnoho otázek, které mají spíše kulturně-společenský než politický charakter, nejsou v Čechách jasně dány a rozděleny podle politické příslušnosti, zatímco v Polsku se nejčastěji hovoří o „kulturní válce“, která rozděluje společnost. Můžete to prosím komentovat? Na kolik je zpolitizovaná – pokud lze tento výraz použít – kultura a veřejná debata v České republice? Do jaké míry rozděluje kultura nebo náboženství společnost?

Daniel Kaiser (publicista, autor životopisu Václava Havla): Náboženství téměř vůbec, alespoň ve srovnání s Polskem. Řekl bych, že náboženství nemělo ani nemá v českých zemích tak velký význam. V 90. letech, poté, co jsme se zbavili komunismu, se najednou objevilo mnoho lidí, kteří o sobě říkali, že jsou křesťané. V průzkumech veřejného mínění se tak identifikovalo asi 40 % lidí, a asi třetina Čechů se označovala za katolíky. Toto číslo klesá. S katolicismem se stále identifikuje dost lidí, i když jen asi 3 až 5 % všech Čechů chodí pravidelně na mše – to není moc. Protestantismus, ze kterého jsem vzešel i já, oslábl velmi znatelně. Hierarchie českobratrské církve – je to církev, která navazuje na českou reformaci a Jednotu bratrskou, její kořeny tedy sahají do 15. století – je dnes skoro kompletně ovládnuta progresivním duchem. Podle mého názoru je to známka slabosti, daná úbytkem věřících, křtů, dokonce farářů. Protože cítí, jak zeslábli, snaží se aspoň připojit k zeitgeistu. Ale tím se to oslabování jen urychlí. Obecně si nemyslím, že by v dnešní České republice náboženství hrálo nějak zvlášť důležitou roli. A pokud jde o kulturní záležitosti, záleží na tom, co myslíte pod pojmem kultura. Máte na mysli morálně-civilizační otázky?

Myslel jsem tím například to, zda existuje konflikt mezi uměleckými kruhy či veřejně činnými intelektuály a konzervativci.

Někdy se něco takového přihodí, ale připadá mi to spíš jako pokus inscenovat u nás podobné incidenty, v jakých se vyžívají progresivisté na Západě. Asi před dvěma roky vypukl skandál okolo divadelní hry v Brně. Hra pojednávala o tom, jak Ježíš znásilňoval nějakou muslimku, bylo to vyloženě stupidní. Katolická církev vyjádřila rozhořčení a český primas Dominik Duka dokonce podal trestní oznámení. Jak levicoví politici, tak levicová kulturní scéna zajásaly. Konečně přišla příležitost postavit se těmto konzervativním reakčním zločincům. Příležitost k tomu mají totiž velmi zřídka. Jelikož jsou Češi v podstatě ateisté, konzervatismus vycházející například z katolicismu nebo náboženských principů nemá u nás dle mého názoru velkou budoucnost.

Co je místo toho? Co by mohlo být společným základem pro konzervativce?

Možná to teď bude znít trochu v rozporu s tím, co jsem zatím říkal. Rozhodně bych netvrdil, že by základ českého konzervatismu či pravice neměl obsahovat náboženské – ať katolické nebo protestantské – elementy. Měl by je obsahovat. Tento základ však musí zahrnovat také prvky klasického liberalismu, musí být orientován na svobodu. Od 17. do začátku 20. století Češi prakticky neměli politickou suverenitu. To se odrazilo v jejich mentalitě. Proto jsme skeptici, místo činů dáváme přednost posměchu, sarkasmu. To asi nebylo moc produktivní, ale dnes právě tohle českým konzervativcům dává, aspoň podle mého názoru, překvapivě velký potenciál. Ze Západu přicházejí různé levicové ideologie. A například genderová ideologie je samozřejmě pro běžného Čecha nepochopitelná, absurdní a směšná. Tady vidím příležitost pro české konzervativce, pokud se tomu postaví.

Skrze důraz na osobní svobodu?

Přesně tak.

A co mravně-společenská hlediska? Je možné vytvořit společnost založenou na těchto hodnotách?

Češi jsou bohužel v tomto ohledu pravděpodobně liberálnější, než bych si sám přál. I když sám bych se vlastně donedávna taky považoval spíš za liberála než za konzervativce. Obecně mají Češi liberální přístup k otázce homosexuálních vztahů, hodně se to posunulo za posledních 10–15 let. Myslím, že za 5 let bude 80% Čechů pro. Ale v jiných otázkách, jako je eutanazie, existuje silná, v podstatě konzervativní opozice. Stejně tak je silná opozice vůči adopci dětí homosexuálními páry.  V roce 2018 tu došlo k zajímavé události, která byla pro české reálie zcela neobvyklá. Byl svátek svatého Václava, patrona České země. A Petr Piťha, postarší kněz, který byl na kněze vysvěcen tajně za komunismu a který po revoluci působil jako ministr školství, měl kázání v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. To je samozřejmě nejdůležitější katolický chrám v zemi. Piťha se tu ostře vymezil proti Istanbulské úmluvě. Tu předtím česká vláda chtěla potichu ratifikovat, všechno mělo proběhnout zcela bez povšimnutí. Než ji tento člověk, Petr Piťha, šokujícím způsobem napadl. Cituji: „Až bude toto nové zákonodárství zavedeno, vezmou vám v budoucnu vaše děti a budete posláni do koncentračních táborů, protože tato nová levicová ideologie je totalitní.“ Zjevně přeháněl, o tom není sporu. Ale jeho cílem zřejmě bylo na tuto úmluvu, na rizika, která obsahuje, upozornit. Což se mu podařilo na 120 procent. Nějaká nevládní organizace pak na Piťhu podala trestní oznámení za podněcování k nenávisti. Jenže to už bylo kolem Istanbulské úmluvy najednou velmi rušno. Najednou se ukázalo, že ta úmluva není tak nevinná, jak vypadala, ukázalo se, že by skrze tuhle úmluvui mohlo dojít k propašování genderové ideologie do české legislativy. Ratifikace byla pozastavena. Prezident Miloš Zeman – zástupce staré levice – oznámil, že Piťhovi udělí státní vyznamenání. A před několika týdny se zase objevila zpráva, že přípravy na ratifikaci Istanbulské úmluvy dál potichu pokračují. Očekávám další protesty a hlasitý odpor, myslím, že v takovém případě vláda opět ratifikaci pozastaví. Tímto způsobem dnes česká vláda funguje. Pro předsedu vlády to není tak důležité, protože on se nezajímá o mravní otázky. To nejsou věci, které by pro něj byly důležité, dokonce tu nechává různost názorů, takže v ANO najdete jak propagátory Istanbulské úmluvy, tak její velké odpůrce. Plyne z toho, že premiér Babiš ratifikaci při sebemenším odporu vzdá. Ale obecně bych řekl, že v České republice se teprve objevují první náznaky kulturní války, že Češi se pořád víc zajímají o ekonomické záležitosti.

Myslíte si, že se v tomto ohledu projevuje generační změna? Je podle vás mladá generace více nebo méně progresivní?

Pravděpodobně je progresivnější. Před několika lety jsem z Polska slyšel – nevím, jestli to pořád ještě platí – že mladší generace je konzervativnější než tehdejší čtyřicátníci. Bohužel jsem v české společnosti nikdy nic takového nepozoroval. Konzervativně smýšlející studenti jsou tu sporadický jev. Levicová ideologie už se objevuje i na některých středních školách. Ale zase: pokud bude ta indoktrinace příliš silná – a novodobí ideologové jsou dost odtržení od reality, než aby si toho sami všimli -, může vyvolat protichůdnou reakci. Počítám s tím. Doufám, že levicoví pokrokáři nebudou ve svém chování dostatečně chytří, tedy doufám, že se budou chovat agresivně.

Pro konzervativce je to tedy výzva i příležitost?

Určitě. Jen se naši konzervativci budou muset vypořádat s jedním paradoxem. Jsme natrénovaní mít se na pozoru před Východem. Jenže dnes Východ přichází ze Západu. Ty absurdní ideologie sem jdou ze západních univerzit a z Evropské unie. ODS, což je česká hlavní konzervativní strana, dlouhá léta kritizovala směr evropské integrace, ale poslední dobou, s obměnou stranického vedení, její kritika Bruselu slábne. Dokonce se prý ve vedení objevily hlasy – zatím jsou tedy v menšině -, že ODS by se z z frakce Evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu, kde je s PiS, měla vrátit do Evropské lidové strany. Myslím, že by to byla hloupost. Ale někteří lidé v ODS takhle uvažují, podobně jako je to u českých evangelíků, z pocitu vlastní slabosti. Posledních asi pět let ODS stagnuje v průzkumech kolem 12, 13 procent, což pochopitelně pro stranu, která dříve oslovovala 35% voličů, není uspokojivé. Mají slabé lídry, ale místo aby ukázali leadership, se děsí, že pokud se budou příliš vymezovat proti EU a veškeré její propagandě, budou ještě více ztrácet voliče. Podle mě naopak opozice vůči těmto nesmyslům, které stále více ovlivňují naše životy a v příštích letech budou zesilovat, bude jedinou šancí českého konzervatismu. Nepočítám s rozsáhlým náboženským probuzením. Může k tomu docházet, ale spíše v srdcích jednotlivců. Například já pocházím ze severu Čech, poblíž hranic s východním Německem, Saskem, poblíž Drážďan. Tento region Čech byl po revoluci v nejobtížnější situaci: nízká úroveň vzdělání, poměrně vysoká nezaměstnanost, hodně lidí závislých na tvrdých drogách. Svým způsobem beznadějné místo, i když půvabné a přírodně krásné. Mezitím už tam nějakou dobu pozoruji v tendenci k určitému náboženskému oživení, aspon mezi mými kamarády, z nichž se někteří vyvinuli v ortodoxní katolíky. Před dvaceti lety bych to do nich určitě neřekl. Opakuji však – tento trend se nedotýká většiny společnosti. Jedinou nadějí je inteligentní odpor proti současným novotám přicházejícím ze Západu.

Jak si představujete perspektivy spolupráce s jinými stranami na české politické scéně?

Levice na Západě již nemá takový zájem o dělnickou třídu, která tam postupně mizí. Levicové strany se dostávají do situace, kdy potřebují předefinovat svou politickou identitu. Problémy dělnické třídy jsou nyní bližší konzervativcům – levicovým i pravicovým, asi podobně, jako je to v Polsku. Existují lidé jako Zeman, který je socialistou i konzervativcem současně. Konzervativní strany by ho občas mohly podpořit, ale nedělají to hlavně kvůli své osobní averzi k Zemanovi a nepřátelství, které přetrvává od 90. let. Přitom dnešní situace je úplně jiná než v 90. letech. Je třeba čelit novým výzvám, a přesto šance na spolupráci zatím není na obzoru.

Toto je desátý z textů o českém konzervatismu, který loni vyšel v polském časopise Teologija Polityczna