Francoise Thom je historičkou přednášející na Pařížské universitě. Specializuje se na moderní dějiny Sovětského svazu a Ruska.

Z angličtiny přeložil Jaromír Žegklitz.

Hlavní cíle sovětské zahraniční politiky

            Cíle sovětské zahraniční politiky se v poválečném období měnily jen velmi málo. Hlavním cílem Moskvy bylo eliminovat americkou přítomnost v Evropě, podkopat transatlantické vazby a postavit evropské země proti Washingtonu i proti sobě navzájem. Po uzavření Helsinské dohody v roce 1975 se Kreml domníval, že zvítězil: Západ uznal sovětskou hegemonii nad východní Evropou, tedy to, oč sovětská diplomacie usilovala již od Stalinových dob. Vznikla KBSE [dnes Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě - pozn. překl.], evropský bezpečnostní mechanismus zahrnující i Sovětský svaz, a Moskva doufala, že tato instituce časem vytlačí NATO z Evropy.

Ruská zahraniční politika po pádu komunismu

Nástup geopolitiky

            Po zhroucení komunismu a rozpadu Sovětského svazu zavládlo krátké období euforie, během něhož Rusko upřímně věřilo v partnerství se západními mocnostmi a v možnou integraci demokratického Ruska do západního bloku. Tato romantická doba však netrvala dlouho. Na konci roku 1992, po pádu Jegora Gajdara, začalo Rusko svou zahraniční politiku přehodnocovat. Zhroucení marxisticko-leninistické ideologie zkomplikovalo definování ruských národních zájmů. A to byl také důvod překvapivého úspěchu geopolitiky v postsovětském Rusku. Zpočátku byla tato koncepce propagována komunisty; velmi brzy však prosákla do celého ruského zahraničně-politického establishmentu. Úspěch geopolitiky lze vysvětlit následujícími faktory: umožnila Rusku domnívat se, že se těší jedinečné pozici coby “srdce” Evropy a Asie; formulovala jasný cíl ruské zahraniční politiky – konsolidovat euroasijský kontinent pod moskevským vedením. Podle této představy zůstávaly USA, “talasokratická” mocnost, hlavním nepřítelem, stejně jako za sovětských časů. Geopolitika vrátila Rusku jeho tradičního nepřítele a obnovila symbolickou bipolaritu. To je základem všeho. Za druhé pak posílila vnímání Evropy jako jakéhosi malého poloostrova Euroasie, hraniční zóny (“pomezního území” ve slovníku geopolitiky), která potřebuje pouze osvobodit od transatlantické přítomnosti USA, aby spontánně přilnula ke kontinentálnímu bloku ovládanému Ruskem. Východní – a dokonce ani Západní – Evropa nejsou vnímány jako subjekty, ale jako bitevní pole ležící na pomezí anglosaských a “euroasijských” vlivů. V tomto antagonistickém pohledu je vážně bráno pouze Německo, neboť může být lákáno jakožto partner při budování kontinentálního bloku.

“Decentralizace” zahraniční politiky

            S úpadkem Komunistické strany přišla ruská zahraniční politika o své organizační centrum. Zahraniční politiku začalo po svém provozovat několik vzájemně soupeřících subjektů: president, vláda, Duma, tajné služby, Gazprom, oligarchové a mafiáni – ti všichni vyvíjeli zahraničně-politické aktivity, které nebyly vždy koordinovány. Ruská zahraniční politika musí být proto zkoumána na různých úrovních: oficiální diplomatická jednání poskytují obraz jen částečný. To platí zejména ve vztahu k zemím bývalého komunistického bloku, kde si Moskva udržuje důležitý vliv prostřednictvím četných postkomunistických vazeb a sítí. Tyto vazby jsou silné v oblastech energetiky, financí a ve zbrojním průmyslu a obchodu; jsou posilovány a podporovány bývalými agenty KGB a místních tajných služeb a rovněž nejrůznějšími mafiemi. Člověk by mohl říci, že na oficiální diplomatické úrovni Moskva přehlížela vztahy se středoevropskými zeměmi až do chvíle, kdy si ruské elity se zpožděním uvědomily nebezpečí rozšíření NATO. Po několik let byla Moskva hluchá na četná pozvání Polska ke společným jednáním. Rusko odmítalo považovat jednání se středoevropskými vládami za prospěšné a užitečné a v duchu je považovalo za nepodstatnou vedlejší atrakci ve svých vztazích s USA a západoevropskými státy. Na druhé straně Rusko nikdy nepřerušilo své usilování posílit na Moskvu orientované vazby ve střední a východní Evropě i ve Společenství nezávislých států. Tuto pasivitu na diplomatické a aktivitu na “zájmové” úrovni lze vysvětlit tím, že za sovětských dob byly vztahy se zeměmi komunistického bloku udržovány prostřednictvím Mezinárodního oddělení KBSE a KGB. Ve vztahu k východoevropským záležitostem postrádalo ruské Ministerstvo zahraničních věcí jak patřičné znalosti, tak i zkušenosti.

            První fáze chování Ruska po zhroucení komunistického bloku je charakteristická z hlediska dvou aspektů, které již byly zmíněny. Vůči Východní Evropě byla sovětská politika od samého počátku pokusem o “atomizaci” zemí východního bloku (to samé platí mimochodem i pro vztahy k Západní Evropě). Koncem roku 1990 Moskva nabídla uzavření bilaterálních smluv svým bývalým satelitům. Jeden z článků návrhů těchto smluv zakazoval rozmístění cizích jednotek na území smluvního státu a v případě Československa, Maďarska a Polska obsahovaly tyto smlouvy rovněž zákaz poskytnout cizím ozbrojeným silám bývalé sovětské základny. Existovalo v nich i ustanovení o právu volného průchodu pro Rudou armádu. První zemí, která tento návrh na podzim roku 1990 obdržela, bylo Maďarsko. Ve stejné době nabídlo Rusko Mazowieckého a poté i Bieleckého vládě obchodní a investiční výhody a dokonce prominentní postavení v plánech gigantické západní pomoci Moskvě výměnou za to, co by mohlo být označeno za “finlandizaci” Polska. Tento první pokus o “finlandizaci” Střední Evropy však ztroskotal: Polsko, Maďarsko a Československo se rozhodly zaujmout vůči Sovětskému svazu společný postoj. To byl také počátek procesu formování tzv. Visegrádské trojky. Zmíněné tři země – následované Bulharskem – sovětský návrh odmítly. Moskva současně rozvíjela paralelní strategii, jež byla zamířena na posílení proruských vazeb v Polsku prostřednictvím legalizace stálé ruské přítomnosti na polském území: během Bieleckého návštěvy v Moskvě v dubnu 1991 navrhli Sověti vytvoření polsko-sovětských posádek na zbylých základnách a letištích. Bielecki tento návrh nepřijal.1) Tyto návrhy vytyčily linii, která měla být sledována všemi proruskými silami ve Společenství nezávislých států a v bývalém komunistickém bloku a která byla podporována jak tehdejší Moskvou, tak i v současnosti Putinem, jak ještě uvidíme. Je to jakási “ekonocentrická” linie, podle níž by měly být mezinárodní vztahy údajně určovány “ekonomickými” zájmy. A protože se nepředpokládá, že by někdo na Západě měl zájem obchodovat se středoevropskými zeměmi, bude pro ně nejlepší vrátit se na “gigantický ruský trh”, využívat k vlastnímu prospěchu levnou ropu a zemní plyn a vyhnout se zpřetrhání svazků s východním sousedem. Tento “ekonocentrismus” je zdánlivě nevinnou ideologií všech proruských sil a postkomunistické byrokracie. Apolitický je však jen na pohled, jak dokazují příklady zemí, které tuto doktrínu vzaly za svou. Krajními příklady důsledků “ekonocentrismu” jsou Bělorusko či Mečiarovo Slovensko. Vede k totální korupci a rozrůstání kriminálních sítí, jež je nemožné eliminovat a zadusit, neboť jejich kořeny jsou mimo vlastní zemi.

Krize kolem rozšíření NATO

            Zuřivý odpor Ruska proti rozšíření NATO lze vysvětlit toliko existencí v pozadí skryté a výše popsané geopolitické koncepce moskevské zahraniční politiky. Ačkoli ruští experti halasně kritizují údajnou vojenskou hrozbu, již rozšířené NATO pro Rusko představuje, nikdy jí ve skutečnosti nevěřili. Při svém prvním rozhovoru ve funkci ministra zahraničních věcí 12. ledna 1996 Primakov důvody odporu Ruska vůči rozšíření NATO zopakoval: “Nejsme tak hloupí, abychom si mysleli, že budeme napadeni. Avšak přiblížení sil NATO k našim hranicím by změnilo geopolitickou situaci Ruska a my učiníme vše pro to, abychom tomu zabránili.” Analýza ruského experta G. Trofimenka2) odhaluje skryté předpoklady tohoto postoje: “Rozšíření NATO směrem na východ neznamená ani tak zostření vojenské hrozby namířené proti Rusku jako spíše radikální rozvrácení základní evropské geopolitické struktury po druhé světové válce. Jaltský systém se vyznačoval rozdělením Evropy mezi sovětskou a západní sféru vlivu… OBSE je založena na Jaltském systému… a pokud OBSE existuje, nemají američtí představitelé žádné právo holedbat se vítězstvím ve studené válce… Přistoupí-li Moskva na podepsání dohody s NATO, znamená to, že se Rusko dává souhlas k likvidaci OBSE jakožto základu evropské bezpečnosti. Rusko tak ztratí prestiž mezi evropskými představiteli, kteří se zatím neodvažují otevřeně se vzepřít Washingtonu, kteří však spoléhají na Rusko, protože v něm spatřují oporu evropské identity…”. Člověk může být jen překvapen tím, že ruský expert píšící v roce 1997 se může odvolávat na Jaltský systém jako na stále existující. To dokazuje, že až do této chvíle Moskva odmítala považovat středoevropské země za subjekty s vlastní vůlí. Střední Evropa se v očích Ruska stávala zajímavou jen tehdy, když se hrozba rozšíření amerického vlivu v regionu, který Moskva považovala za své teritorium, stávala reálnou.

            Během Jelcinovy návštěvy v zemích Střední Evropy v létě 1993 se zdálo, že tento politik rozšíření NATO do této oblasti akceptuje. Doma však byl za tento postoj zuřivě napaden a počínaje zářím Rusko začalo dávat široce najevo, že vstup bývalých satelitů do NATO nepřichází v úvahu. Moskva se snažila tyto země zastrašováním od členství v NATO odradit (např. ruský velvyslanec v Praze hrozil v takovém případě nespecifikovanými ekonomickými opatřeními Ruska vůči České republice). Jako alternativa vstupu do NATO bylo presentováno členství v EU, s nímž by Moskva souhlasila. Znovu byl předložen “ekonocentrický” argument: ruský premiér Černomyrdin v rozhovoru s novináři někdy mezi 25. a 27. srpnem 1993 se zřejmým odvoláváním se na NATO vyzval k rozpuštění vojenských bloků s tím, že “bloky” by měly vznikat pouze za účelem sledování společných ekonomických cílů. Diplomatická kampaň byla doplněna skrytými aktivitami. Zpráva slovenské vlády z roku 1999 uvádí, že za Mečiara využívaly ruské tajné služby příslušníky tajných služeb Slovenska k sabotování rozšíření NATO diskreditací prozápadně orientovaných středoevropských zemí, což potvrzuje podezření Západu, že Rusko pokračovalo ve vedení rozsáhlých tajných nepřátelských operací proti svým bývalým spojencům z Varšavského paktu. Zpráva předložená parlamentu obvinila SIS z dohod s Moskvou, jejichž cílem byla příprava a organizace řady podvratných akcí v sousedních zemích včetně České republiky a Maďarska. Tyto operace měly využít tradiční rivality, zasít mezi kandidátské země nedůvěru a vyvolat pochybnosti ohledně členství v Alianci. Některé z plánů počítaly dokonce s verbováním členů organizovaných kriminálních gangů včetně nájemných vrahů. V rámci této kampaně existoval i plán pomoci skinheadskému hnutí v České republice.3) V listopadu 1995 povzbudilo zvolení bývalého komunisty Alexandra Kwasniewského polským presidentem naděje Kremlu na to, že se Polsko vstupu do NATO vzdá.4) Informace zveřejněné v médiích v souvislosti s “aférou Oleksy”,5) která vypukla po zvolení Kwasniewského, poukázaly na důvěrné vztahy mezi firmami vlastněnými příslušníky bývalé komunistické nomenklatury a lidmi pohybujícími se na okraji polské politiky a ekonomiky na jedné straně a bývalými důstojníky KGB a představiteli ruských politických a finančních kruhů na straně druhé.

            Navzdory tomuto úsilí se přesvědčení Ameriky i Střední Evropy o potřebě rozšíření NATO jen upevnilo, zejména po první válce v Čečensku. S nástupem Primakova do funkce ministra zahraničních věcí se moskevská diplomatická strategie nezměnila, objevily se však nové taktické prvky. Ruské elity si uvědomily, že Rusko svou bitvu o zastavení procesu rozšiřování NATO prohraje, pokud bude nadále pouze protestovat, aniž by předložilo alternativní návrhy. Při své návštěvě Varšavy 14.-15. března 1996 – první návštěvě ruského ministra zahraničních věcí v Polsku za 8 let – Primakov navrhl, aby NATO a Rusko poskytly Střední Evropě společné bezpečnostní záruky. Pokud se tato myšlenka nebude středoevropským zemím zamlouvat, řekl, Rusko bude souhlasit se zárukami ze strany toliko USA a NATO. Polsko následovalo Českou republiku a Slovensko a odmítlo jak tuto nabídku, tak i další ruský návrh na otevření dopravního koridoru přes Polsko do ruské enklávy kolem Kaliningradu.6) Po ztroskotání tohoto pokusu se Primakov pokusil dosáhnout toho, oč na jaře 1990 během jednání o budoucím statusu sjednoceného Německa marně usiloval Gorbačev: navrhl transformovat NATO v politickou organizaci, zbavenou svého vojenského obsahu. Takový byl smysl jeho návrhu ze 4. června, když na schůzce ministrů zahraničních věcí členských států NATO v Berlíně řekl, že Rusko by akceptovalo politické rozšíření NATO, avšak bude se stavět proti rozšíření jeho vojenské infrastruktury na východ.

            Když bylo rozhodnutí o rozšíření NATO přijato, přeorientovalo se Rusko na zmírňování škod. Během rozhovorů mezi ruskýma polským presidentem v Moskvě v červnu 1998 obě strany zdůraznily své přání zlepšit vzájemné vztahy. Primakov prohlásil, že rusko-polské vztahy by neměly být nazírány jen z perspektivy nadcházejícího členství Varšavy v NATO. A mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí Valerij Něstěruškin při oficiální návštěvě Varšavy řekl, že Rusko věří, že Polsko se bude vždy ve své zahraniční politice dívat jak východním, tak západním směrem.7) Rusko se pokusilo oslabit NATO stanovením limitů západních bojových sil, jež mohou být rozmístěny na území nových členských zemí a trvalo na tom, že strop by měl být stanoven na hranici jedné divize či dokonce brigády. Co je však důležitější, Moskva zvýšila své úsilí o rozložení NATO zevnitř tím, že vsadila na kartu nejednoty mezi členy NATO ve vztahu k Iráku a Jugoslávii. V prosinci 1998, po americkém a britském bombardování Iráku se zdálo, že má úspěch v hrsti. Ruský zahraničně-politický establishment byl přesvědčen, že NATO by další krizi nepřežilo. V lednu 1999 se dalo předpokládat, že Miloševič bude stále neústupnější a bude stále více provokovat, neboť se mu dostalo ujištění o ruské podpoře.8) V začátcích války v Kosovu zněl ruský tisk triumfálními tóny: “Dnes, když Jugoslávie vypověděla diplomatické vztahy s USA, Francií a Německem, je naše země jediná, která může na Balkáně obnovit mír. Ve skutečnosti teď máme jedinečnou příležitost získat ústřední roli v procesu evropské integrace.”9) “Zostřování sporů mezi členy NATO je jednoduše nevyhnutelné… Neschopnost NATO přivést Miloševiče k poslušnosti definitivně zničí prestiž této organizace.”10) Moskva využila kosovské krize k pokusu odlákat Českou republiku z NATO prostřednictvím ekonomických slibů (společné obchodní společnosti, v dubnu po třídenní návštěvě českého premiéra Miloše Zemana v Moskvě byl zřízen “Rusko-český dům” a Moskva souhlasila se zvýšením dodávek ropy a zemního plynu). Ruský ministr zahraničních věcí Igor Ivanov označil Zemanovu návštěvu za “potenciální bod obratu” v rusko-českých vztazích.11)

Putinova zahraniční politika

            Za Putina zůstala ruská zahraničně-politická agenda beze změny. Poznámka, již učinil Putin před presidentem Clintonem loňského listopadu, to jasně dokazuje: “Máte Severní a Jižní Ameriku, máte Afriku a Asii. Proč nám nemůžete nechat alespoň Evropu?”12) Rusko si však vzalo poučení z kosovské války.

            Především, ruské elity si v rostoucí míře uvědomovaly slabost vlastní země. Dnes je proto hlavním cílem nenechat se chytit při organizování “aktivních opatření” proti Západu. (Toto je mimochodem “čekistický” rys ruské zahraniční politiky, který v ní byl přítomen již za Primakova.) Tuto strategii nedávno popsal M. Děljagin, bývalý člen Gajdarova týmu, dnes šéf Globalization Institute: “Rusko si nemůže dovolit otevřenou konfrontaci s USA a NATO…, [proto] …musí usilovat o neformální strategické spojenectví s Evropou, jihovýchodní Asií, Japonskem a Čínou, avšak nebezpečnější a bolestný úkol přímé konfrontace s USA musí přenechat silnějším zemím. …Rusko se musí uchýlit k podzemnímu odporu, čelit agresorovi tak, aby za svou porážkou nemohl zahlédnout ruku Moskvy.”13)

            Ruské elity si rovněž uvědomily význam vítězství v “informační válce”.14) Andropov byl pevně přesvědčen o tom, že cizí veřejné mínění může být manipulováno: až do posledního dne se domníval, že může zastavit rozmisťování raket Pershing-2 bez sovětského svolení pomocí pouhé propagandistické kampaně, již rozehrál na Západě. Putin sdílí podobné přesvědčení o tvárnosti veřejného mínění na Západě: “Pokud jde o naše vztahy s našimi západními partnery, mohu vám s naprostou jistotou říci, že po skončení operace v Čečensku budeme potřebovat maximálně dva-tři týdny, abychom všechny přivedli k náležitému chování.”15) Kontrola informací bude posílena zvýšenou disciplínou a centralizací při uskutečňování zahraniční politiky, zejména bude-li ropný a plynařský průmysl znovu znárodněn.16)

            Je zřejmé, že Putin hodlá vést diplomatickou ofenzívu proti Spojeným státům přes americký plán Národní protiraketové obrany (NMD), a to za pomoci Evropy v čele tohoto tažení. Ve snaze vyvolat v rámci NATO konflikty bude Putin rozhodně hrát kosovskou kartou: 30. prosince 1999, po návštěvě ruské vojenské delegace v Bělehradu, Miloševič slavnostně přísahal, že srbské jednotky znovu vstoupí do Kosova. Pozdější jugoslávský ministr obrany Pavle Bulatovič uvedl, že Jugoslávie bude usilovat o širší vojenskou spolupráci s Ruskem s cílem zvýšit svůj vojenský potenciál. Bělehradský deník Vecernje Novosti tentýž den uvedl, že ruský ministr obrany Sergejev diskutoval během své nedávné návštěvy v Jugoslávii o možných dodávkách moderních ruských protiletadlových raket a bojových letounů Suchoj-27 a MiG-29. Ruští vojenští představitelé nijak neskrývají své záměry získat v Jugoslávii své základny: “Významná ruská vojenská přítomnost napříště znemožní, aby NATO použilo proti Bělehradu síly.”17) V poslední době se objevují známky toho, že Rusové uvažují o podpoře srbské opozice a o tom nechat Miloševiče padnout.18) Tento posun by eliminoval poslední prvek konsensu v politice vůči Jugoslávii mezi členy NATO, neboť opozice proti Miloševičovi je tím posledním bodem, na němž se všichni shodnou.

            Pro Putina je jasnou prioritou obnova ruské kontroly nad zeměmi Společenství nezávislých států. Bělorusko na počátku dubna zveřejnilo plán na rozmístění společných rusko-běloruských sil v počtu 300 000 mužů (ačkoli není jasné, jak bude tato armáda financována, přihlédneme-li k ubohému stavu běloruské ekonomiky). Oficiální ruské komentáře nijak nezakrývají, že Rusové mají v úmyslu použít ekonomických metod k tlaku na své sousedy a k posílení vlivu Moskvy. V rámci debaty o možných ekonomických sankcích vůči Litvě kvůli údajně špatnému zacházení s Rusy v této pobaltské republice19) oficiální komentátor M. Leontijev ve státní televizi prohlásil:20) “Měli bychom nikoli uplatňovat sankce, ale vyslat tanky… Na to je ale trochu pozdě. Nedostalo by se nám pochopení… Nyní by hrozba silou mohla být kontraproduktivní, dokonce i na ekonomickém poli… Existuje jen jediná cesta, jak bránit naše zájmy. Je jí zvýšení našeho hospodářského růstu a posílení ekonomické expanze do blízkého zahraničí.”21) Moskva se pravděpodobně pokusí ovládnout energetické zdroje ve Společenství nezávislých států a ve středoevropských zemích.22) Příklady pobaltských zemí a Ukrajiny23) ukazují, že Rusko neváhá využít takovýchto pák k politickému vydírání.

            Ve zkratce řečeno, v přístupu Moskvy vůči východo- a středoevropským zemím pravděpodobně nedojde k žádné větší změně. Využívány budou ty samé nástroje – klamání, zastrašování, ekonomický nátlak a podvratná činnost. Lze očekávat jen opětnou centralizaci ruské zahraniční politiky. Kreml bude koordinovat činnost svých nejrůznějších pák v zahraničí, což povede k mnohem větší efektivnosti ruské diplomacie, než jak tomu bylo za časů Jelcina.

Poznámky:

1) Rozhovor s Grzegorzem Kostrzewa-Zorbasem, srpen 1992, Foreign Military Studies Office. Ciosek, polský velvyslanec v Moskvě, byl nadšeným zastáncem této politiky.

2) Zavtra, č. 4, leden 1997.

3) Electronic Telegraph, 18. února 1999. Zpráva uvádí: “V rámci Operace Dežo měly být podniknuty aktivní kroky s cílem vyprovokovat mezi řadovými Čechy neofašistické a rasistické nálady a učinit z romské otázky záležitost, která by České republice zabránila v přijetí do euroatlantických struktur. Cílem Operace Neutron bylo vyprovokovat v české veřejnosti diskusi o vstupu země do NATO.”

4) Bývalý ruský ministr zahraničních věcí Andrej Kozyrev v rozhovoru pro týdeník Novoje Vremja řekl, že před polskými presidentskými volbami v roce 1995 president Boris Jelcin získal informace, že v případě vítězství Kwasniewského se Polsko svých plánů na členství v NATO vzdá. Kozyrev neprozradil, z kterého zdroje tato nepotvrzená informace pochází. Warszaw Voice 22.9.1996.

5) V prosinci 1995 Lech Walesa a tehdejší ministr vnitra Andrzej Milczanowski zveřejnili, že premiér Józef Oleksy byl agentem nejprve sovětské a pak ruské tajné služby. Oleksy rezignoval v lednu 1996.

6) Polský tisk zdůraznil, že společný rusko-běloruský projekt koridoru spojujícího Grodno s Kaliningradem a běžícího přes polské území by zasadil ránu nejen polské suverenitě, ale i litevské ekonomice, neboť Litva z tranzitu do Kaliningradu slušně profituje.

7) Ruské agentury, 30. června 1998.

8) Na začátku kosovské války ruský tisk samolibě registroval známky nejednoty mezi členy NATO: “Masové protesty odehrávající se ve Francii, v Itálii a v Německu dokazují, že Evropané začínají chápat, že byli Spojenými státy podvedeni.” Viz L. Krutakov: Klin Billom vysibajut, Nězavisimaja Gazeta, 29.3.1999.

9) Tamtéž.

10) M. Rostovski: Bomboubezisce dlja premera, Nězavisimaja Gazeta, 29.3.1999.

11) Itar-Tass, 16.-18. dubna.

12) Cit. dle: André Fontaine: Pourquoi l’Occident soutient Poutine, Le Monde, 20.3.2000.

13) Michail Děljagin: Kto posejet vjetěr, tot poznět burju, Moskva, č. 9, 1999. Citováno v brilantním komentáři Viktora Yasmannova “Russia between geopolitics and globalization”, RFE/RL, 14.3.2000.

14) Pokud jde o “práci” s novináři (jak zahraničními, tak i domácími), okopíroval Putin Andropovovu politiku. Od poloviny července 1999 existují v rámci Federální služby bezpečnosti speciální skupiny pro monitorování tisku; bylo vytvořeno ředitelství propagandy a FSB bylo uloženo zintenzivnit verbování mezi novináři. Viz www.flb.ru – www.kompromat.ru; Sergej Lužnikov-Sergej Sokolov: How Long To Wait For a Putingate?

15) Vladimir Putin pro radio Majak, 18.12.1999.

16) Na tiskové konferenci 14. dubna prohlásil S. Karaganov: “Plánování zahraniční politiky a její koordinaci, zvláště v jejích strategických směrech, musíme vrátit zpět do rukou Rady bezpečnosti, zatímco ministerstvo zahraničních věcí by mělo zodpovídat za její každodenní realizaci.”

17) Aleksej Smirnov: Kosovo will be Russian. Gazeta.ru 18.1.2000.

18) Delegace umírněných srbských politických představitelů byla

19) Moskva je pobouřena tím, že Litevci postavili před soud bývalé důstojníky NKVD, kteří jsou obviňováni z masakrování litevského obyvatelstva.

20) ORT 23.3.2000.

21) V článku citovaném výše M. Děljagin varuje, že “taková expanze musí probíhat skrytou formou, neboť závislost Ruska na vnějším světě je absolutní”.

22) Rusko se vytrvale pokouší získat pozice v českém ropném průmyslu. Lukoil zamýšlel koupit Paramo Pardubice, třetí největší českou rafinerii. Jeho snaha obejít veřejnou soutěž však nebyla akceptována, neboť Unipetrol, největší česká ropná společnost vlastněná částečně státem a částečně západními subjekty, se o koupi Parama ucházel rovněž. Lukoil má prý zájem o koupi majoritního podílu státu v Unipetrolu samotném (Lidové noviny 10.2.1999). Ruská společnost Gazprom je patrně hlavním nástrojem ruských pokusů o kontrolu ekonomik zemí východní Střední Evropy a rovněž Ukrajiny.

23) Od prosince 1999 Rusko o čtyři pětiny omezilo dodávky ropy na Ukrajinu. Viz James Sherr: Russia, the Ukraine and NATO. Second Annual Conference on Atlanticism, Hungarian Atlantic Council, Budapest, 3.-4.3.2000.