Michael Farris je předsedou americké Asociace právních obhájců domácí školy, advokátem, publicistou a politikem (kandidoval na funkci viceguvernéra ve státě Virginia). Je otcem deseti dětí.
Publikovaný text je přepisem záznamu přednášky, proslovené autorem na půdě Občanského institutu v Praze dne 9. března 1999.
Z angličtiny přeložili Jitka Matulová, Michaela Freiová a Jaromír Žegklitz.

Úvod
(Michaela Freiová)

Michael Farris přijíždí do Prahy za účelem podpory českého hnutí za domácí školu; jak víte, podařilo se u nás již schválit experiment, který domácí školu umožňuje.
My jsme se však dnes obrátili na M. Farrise s prosbou o příspěvek k jinému tématu, ve kterém je tak říkajíc doma, a sice k problematice zneužívání a týrání dětí. Vy sami víte, že toto téma bylo do naší veřejnosti vneseno zvlášť rasantně, právě v mezinárodním roce rodiny, a že se o něm od té doby u nás hodně hovoří. Jistě je to téma, které souvisí s celkovou krizí lidských vztahů, s menší stabilitou vztahů rodinných a s řadou jiných okolností, které provázejí náš dnešní život.
Samotný fakt týrání nebo zneužívání dětí jistě nikdo z nás nepopírá. Stává se ovšem – a svobodné země to prožívají už řadu let – že je toto téma používáno jednak jako argument proti rodinám vůbec; dále se šíří případy, kdy jsou rodiče obviňováni z týrání nebo zneužívání svých dětí neprávem. To nejsou teoretické úvahy; upozornil mne na to jeden z katolických kněží, který se věnuje práci v mužských věznicích.
Toto téma, které je u nás poměrně nové, je v západní Evropě, ale především ve Spojených státech amerických, věcí již dlouho známou. Proto se také řada právníků zabývá obranou těch rodičů, kteří byli obviněni neprávem a jimž hrozí, že jejich rodina bude roztržena a jejich rodinný život narušen. A právě Michael Farris je jedním z těch, kteří se takových případů ujímají. Jeho praxe je mnoholetá a zpracoval ji i literárně ve formě románu “Anonymní udání”; proto jsme jej požádali, aby pohovořil právě o svých zkušenostech s falešnými obviněními z týrání nebo zneužívání dětí. Je to zkušenost americká, a proto leccos z toho, co uslyšíme, paralelní s naší situací jistě nebude. Přesto je ale užitečné vědět, jak vypadají trendy současného světa a jeho kultury, jichž jsme součástí a jimž se nemůžeme vyhnout. Srdečně děkuji za tento obsáhlý úvod; jsem potěšen, že mohu být opět v Praze, která se stala mým oblíbeným evropským městem.
Rád bych na úvod pověděl něco více o svém přístupu k obviněním ze špatného zacházení s dětmi. Nezabývám se obranou rodin, v nichž ke špatnému zacházení s dětmi dochází. Řešil jsem však celou řadu případů, kde byly vzneseny obžaloby proti sociálním pracovníkům nebo policejním důstojníkům, kteří porušili soukromí rodiny; v řadě z nich se podařilo dokázat, že se úřední osoby skutečně dopustily porušení občanských práv jak rodičů, tak dětí.
Jedna z nejkomplikovanějších záležitostí, s nimiž se v každé zemi setkáte, je rozlišení, kdy je obvinění ze špatného zacházení s dítětem opodstatněné a kdy nikoli. A bohužel právě v USA je rozlišení mezi oběma kategoriemi velmi obtížné. V roce 1996 bylo obvinění ze špatného zacházení s dětmi vzneseno ve 3 milionech případů, ale jen v necelém milionu z nich se podařilo shromáždit dostatek materiálu, aby mohl být vůbec soudní proces zahájen. Z toho plyne jednoduchý závěr: pokud se ze tří milionů obvinění v necelém milionu ukáže, že lze vůbec založit spis, pak dva miliony dětí jsou postiženy vyšetřovacími procedurami, které se ukáží jako plané. Je samozřejmě naprosto v pořádku, že alespoň v onom milionu případů dojde k nápravě, ale stejně tak je na druhou stranu závažné, že ve dvou milionech případů je obvinění vzneseno neopodstatněně.
Zmíním se nyní o jednom ze svých případů, abych ukázal, jak konkrétně takový případ ve Spojených státech probíhá. Rodina, které se věc týká, žila poblíž města Sacramento v Kalifornii a měla čtyři nebo pět dětí ve věku od nemluvněte až po dítě čtrnáctileté. Proti této rodině bylo prostřednictvím linky důvěry týraných dětí vzneseno anonymní obvinění, že ve dvou případech bylo ze zadního dvora usedlosti, kde tato rodina žila, slyšet usedavý křik dítěte “ne, ne”, resp. “ne, tatínku, ne”; žádné další informace nebyly k dispozici. (Umíte si jistě představit mnoho situací – např. odepřete-li dítěti bonbón nebo kus koláče, kdy se dítě dá do ukrutného řevu.) Sociální pracovnice se dostavila s tím, že má právo zjistit, v jakém stavu děti v této rodině jsou. Matka to odepřela, protože se pracovnice nemohla vykázat příkazem k prohlídce, podepsaným soudcem. Zmíněná sociální pracovnice namísto toho, aby se odebrala k soudci a hleděla získat příslušné povolení, požádala o policejní asistenci a objevila se znovu, doprovázena dvěma ozbrojenými policejními důstojníky. Matka zopakovala své stanovisko, že nevidí důvod, proč by je vpouštěla do své domácnosti, nemohou-li se prokázat podepsaným příkazem k prohlídce. Příslušníci policie jí vyhrožovali, že v takovém případě vniknou do domu třeba násilím, že jsou ochotni vyrazit třeba dveře, takže matka ustoupila a vpustila celou skupinu do domácnosti. Sociální pracovnice vzala do ložnice dvě děvčata – dvanáctileté a dvouleté – a požádala starší, aby svou sestru vysvlékla. Ta to odepřela učinit, načež ji sociální pracovnice začala vyslýchat. Poté přistoupila sama k exekuci a začala malé děvčátko vysvlékat. Děvčátko se dalo do hrozného křiku. Když to slyšela matka, přišla a svlékla dítě sama, aby je dostala z této psychologicky nepříjemné situace. Sociální pracovnice nezjistila na dítěti žádné stopy násilí, pokoušela se tedy ještě asi půlhodinu nalézt v domácnosti nějaké další případné důkazy či stopy; nic takového ovšem nezjistila.
V případech, jimiž se zabývám, se velice často opakují tyto tři prvky: především jde velice často o anonymní udání; druhým je onen vstup do domácnosti bez zákonem předepsaného dokladu, a třetím pak zpovídání nebo vyslýchání dětí o samotě, dokonce i s oním svlékáním. Je zajímavé zabývat se tím necelým milionem případů, kdy ke špatnému zacházení s dítětem skutečně dochází, a to z toho důvodu, že v zásadě je úplně zbytečné dítě svlékat, protože je to zpravidla patrné na první pohled. Obvykle se touto cestou vyšetřující osoba snaží zjistit nějaké stopy fyzického nebo sexuálního násilí. V 52% případů se ovšem obvinění vůbec netýkají nějakého přímého fyzického násilí nebo útoku. Rodiče bývají obviňováni, že odepírají svým dětem oblečení, potravu nebo podobně. Asi ve dvaceti procentech případů dochází k obvinění z lehčího fyzického útoku. A asi tři nebo čtyři procenta případů se týkají skutečně brutálního násilí. Ve 12% případů pak dochází k obvinění ze sexuálního zneužívání, zbytek se týká obvinění různého druhu, která nepatří pod žádnou z uvedených kategorií. Podle čísel, která pocházejí z roku 1996, došlo k tomu, že asi jen čtvrtina případů se dostala vůbec před soud. Pokud si tedy promítneme celou historii, tak asi ze tří milionů obvinění nám zbývá něco kolem 250.000 případů, které se skutečně dostanou před soud. Dostáváme se tak k tomu, že opodstatněných případů je něco méně než deset procent; naopak v 90 procentech se koná vyšetřování, které je úplně zbytečné.
Je samozřejmé – a to snad ani nemusím zdůrazňovat – že 250.000 doložených případů špatného zacházení s dítětem je o 250.000 více, než bychom chtěli. A musíme bohužel citovat i tu nejsmutnější statistickou položku: v roce 1996 bylo dokumentováno 1.077 dětských úmrtí, která byla způsobena špatným zacházením. Na základě své zkušenosti ale věřím tomu, že bychom se zbavili veliké většiny těch případů, které jsou vyšetřovány zbytečně, kdybychom provedli jedno jediné opatření.
Na tomto místě musím vysvětlit rozdíl mezi důvěrným a anonymním hlášením. V případě anonymního hlášení úplně postačí, aby kdokoliv vzal telefon, zavolal Linku důvěry týraných dětí, uvedl tam příslušná fakta a tím skončil. Nemusí dokládat žádné další údaje, nemusí uvádět ani své jméno, ani adresu, ani číslo telefonu, nic takového se nepokládá za nutné. V případě důvěrného hlášení uvede ta osoba, která sociální pracovníky nebo policii informuje, údaje o své osobě – jméno, adresu, číslo telefonu, avšak tyto údaje jsou pokládány za důvěrné a rodina, proti níž je obvinění vzneseno, se je nikdy nedozví. Mám dojem, že kdokoliv to myslí s dětmi skutečně vážně, nebude váhat, když učiní takovéto hlášení, aby uvedl svá data. Těch několik tuctů případů, které jsem sám řešil, představovalo v naprosté většině hlášení anonymní a jen několik málo z nich byla hlášení důvěrná. Soudím, že pokud bychom trvali na důvěrných hlášeních, ušetřili bychom asi milion dětí onoho šokujícího zážitku, onoho ponížení, které pro ně představuje vyšetřování – ať už sociálními pracovníky, nebo policií. Myslím, že by takové opatření mělo nejméně dvě výhody: především bychom uchránili dítě onoho psychického šoku, který musí nutně podstoupit při takovéto zkušenosti. Pro malé dítě je velice obtížné pochopit, co se vlastně děje. A jestliže sociální pracovnice přijde do domácnosti, donutí dítě svléknout se a klade mu otázky, pak má takovéto počínání na dítě stejný efekt jako sexuální zneužití. Takové dítě bude mít veliké potíže s tím, aby vůbec rozlišilo, co se děje, k čemu to vůbec je.
Druhá výhoda opatření, které jsem navrhl, spočívá v následujícím: Řada případů dětských úmrtí, která jsou způsobena špatným zacházením, se týká rodin, které jsou už známy, které už byly ve věci špatného zacházení s dětmi vyšetřovány a alespoň teoreticky by měly být pod dohledem. Kdybychom snížili počet nepodložených obvinění, zvýšili bychom samozřejmě účinnost zásahů sociálních pracovníků, kteří by se mohli soustředit na případy, kdy je s dítětem skutečně špatně zacházeno, a mohli bychom možná zachránit více dětských životů. Bylo by asi velice užitečné – aby se snížila možnost psychického šoku – upustit v těchto případech od svlékání dětí a od zkoumání, mají-li na těle stopy násilí. Mluvili jsme velice často s policejními důstojníky a pokoušeli jsme se jim tento aspekt vysvětlit. Navrhli jsme sociálním pracovníkům, aby v podezřelých případech bylo dítě ihned odvedeno ke svému lékaři. To má samozřejmě řadu výhod. Dítě svého lékaře zná, ví, že mu nebude ubližovat, ví, co se tam bude dít, a současně má záruku objektivního vyšetření i rodič dítěte. A konečně, lékař je profesionál, který toho na dítěti uvidí víc než osoby, postrádající příslušné školení. Také jsme se pokusili vysvětlit rodičům, že by bylo užitečné, kdyby zprostili lékaře mlčení, tzn. kdyby mu udělili právo napsat pro příslušné úřady zprávu, v níž by shrnul svá zjištění, a tuto zprávu jim sdělit.
Zatím jsme dosáhli poměrně velkých úspěchů v soudních procedurách proti sociálním pracovníkům, kteří vnikají do cizích domácností, aniž by si před tím opatřili předepsané povolení. Máme dojem, že pokud by došlo k nahrazení anonymních hlášení hlášeními důvěrnými, mohlo by to prospět – např. i v tom, že pojišťovny, na které se naši zákazníci obracejí, by mohly ušetřit značné sumy peněz, kdyby tato anonymní hlášení odpadla. Výsledkem našich dosavadních občansko-právních sporů je zatím to, že se nám podařilo alespoň určitým způsobem změnit přístup příslušných úředních míst.

Nyní bych přešel k jinému tématu, a sice k problému definice, co je to špatné zacházení s dítětem a kdo o tom rozhodne. Zcela konkrétně se chci zmínit o problematice výprasků – nebo řekněme řízeného fyzického násilí vůči dětem. Když jsme sem odpoledne přijížděli tramvají, viděl jsem malého chlapce, který se choval nepřístojně, a viděl jsem také, jak ho jeho matka lehce plácla přes zadek – což pokládám za zcela přiměřené situaci. Nehodlám se tady pouštět do obrany výprasků, povím vám pouze tolik, že jsem přesvědčen o tom, že výprask by měl být jedním z prostředků, jehož by rodiče měli mít právo zcela legálně a bez dalších následků použít. Mluvím-li o výprasku, mám na mysli skutečně údery na dětské hýždě, ať už jde o údery udílené rukou nebo lehčím nevelkým předmětem, který nezanechá těžké následky (pravítko, rákoska). Cokoliv přes tuto míru by už bylo možné kvalifikovat jako špatné zacházení s dítětem.
Je tu ovšem další problém: kdo rozhodne, co je násilí na dítěti nebo špatné zacházení s ním? Budeme to my sami v rámci své samoregulace, anebo to bude nějaká vyšší autorita, kdo nám sdělí, co je správné? Osobně mám dojem, že rozhodovat by měl v podstatě každý samosprávný orgán. Konkrétně v mé zemi, ve Spojených státech amerických, to znamená, že by mělo jít o rozhodování na státní úrovni – na úrovni jednotlivých států; rozhodně by to neměl být problém, který by řešila OSN.
Celý princip demokracie spočívá v tom, že zvolíme lidi, jimž svěříme právo, aby tvořili pravidla, podle kterých budeme žít. Představitele OSN vlastně nikdo nevolí. To nejsou osoby, které by byly nějakým způsobem demokraticky zvoleny; a nebudeme si zastírat, že v řadě případů jsou zástupci různých států OSN lidmi, kteří žijí v diktaturách nejrůznějšího druhu a ke svým úřadům se dostali prostřednictvím známostí, příbuzenství atd. Neexistuje žádná teorie, podle níž by OSN měla právo zasahovat do vnitřních záležitostí kteréhokoliv suverénního státu, ať už jsou to USA, Česká republika nebo nějaký jiný stát. O problémech mezinárodního rázu, jako jsou třeba hraniční spory, netřeba diskutovat. Tyto spory náleží plně do kompetence OSN, ale vnitřní záležitosti by měly být ponechány pravomoci jednotlivých států a jejich samosprávných těles.
Po tomto sdělení asi nebudete překvapeni tím, že jsem byl jedním z vůdců kampaně proti ratifikaci Úmluvy OSN o právech dítěte ve Spojených státech amerických; a musím říci, že doposud jsme byli úspěšní. Problém je totiž závažnější, než by se mohlo zdát. V řadě států světa je ratifikace takovéto charty záležitostí víceméně morální. V USA by ratifikace takového úmluvy byla záležitostí právní, úmluva by byla začleněna do právního systému a stala by se součástí soudních procedur. Pokud bychom ratifikovali tuto úmluvu, mohli bychom se octnout v situaci, kdy rozhodnutí o tom, zda Američané mají právo dát svým dětem výprask, učiní nějakých deset úředníků kdesi v Ženevě nebo kdekoliv jinde, a nikoliv lidé, jichž se to týká. To je pro mě nepřijatelné, protože věřím v demokracii. Snahou naší organizace je docílit, aby rodiče činili vůči svým dětem správná rozhodnutí a aby vláda Spojených států činila správná rozhodnutí vůči svým občanům. To jsou hlavní cíle, o které usilujeme. Jak jste slyšeli v úvodu, něco z toho, co jsem říkal, se nevztahuje na poměry v této zemi, něco ano. Rozhodnutí o tom, co ve své praxi budete provádět, je ale samozřejmě na vás.Diskuse:

Michaela Freiová
(Občanský institut):

Ráda bych Vás ještě zdržela u tématu, o které nám jde. Na případu ze Sacramenta jste demonstroval, že v případech vyšetřování údajného nebo skutečného špatného zacházení s dětmi se zcela zjevně porušují zákony a dochází i k porušení Ústavy. Takový stav nemohl přece vzniknout ze dne na den. Jak došlo k situaci, kdy je v USA možné vniknout do soukromého domu bez povolení a navíc narušovat soukromí osob?

Michael Farris:

Rozumím-li vám dobře, tážete se na to, jak vznikl celý ten systém zákonných opatření, s jehož následky zápasíme. Došlo k tomu na počátku 70. let přičiněním Waltera Mondala, který vytvořil systém, v jehož rámci byla soustřeďována nejrůznější hlášení a dokumentace případů špatného zacházení s dětmi. Této myšlenky se ujala řada organizací, spolků apod. Jednou z nich byl např. “Child Defense Fund”, tedy fond na obranu dětí, jehož předsedkyní byla ještě před tím, než se její muž stal presidentem USA, Hillary Clintonová.
Tři roky jsem úřadoval v sedmém patře budovy, v jejímž čtvrtém patře měl kancelář právě tento fond. S těmito lidmi jsme jezdili společně výtahem a já jsem se s nimi pokoušel žertovat, ale došel jsem k poznání, že jim úplně chybí smysl pro humor. Byli to lidé, kteří byli velice energičtí, agresivní, rozhodní, kteří věřili tomu, že oni sami rozumí výchově dětí daleko lépe než rodiče, a kteří byli přesvědčeni o tom, že rodiče jsou velmi nevhodnou instancí k výchově dětí, již by měli provádět profesionálové. Tento předsudek proti rodičům vytvořil zřejmě podhoubí, z něhož celý současný systém vyrostl; technicky šlo ale v neposlední řadě o možnost získávat finance ze státního rozpočtu prostřednictvím onoho Mondaleova zákona.
Před nedávnem se mi dostal do ruky článek, který napsal šéf vyšetřovacího úřadu pro špatné zacházení s dětmi státu New York. Zabýval se v něm historií vzniku celé současné situace, vůči jejímž počátkům sice zaujal kritický odstup, ale přesto dobře osvětlil onu myšlenkovou základnu, z níž dnešní stav vyrostl. Poznamenal při tom, že na počátku tohoto systému stálo přesvědčení, že rodiče potřebují celou armádu byrokratů, kteří by jim byli ku pomoci. Je to myšlenková atmosféra, která vychází z předsudků proti rodičům, z něčeho, co bychom mohli označit jako presumpce rodičovské viny – protože jinak nikdo, kdo má zdravý rozum a mozek v hlavě, by nesahal k soudním procedurám, když slyší, jak nějaké dítě křičí: “ne, ne, ne”.
Velice se těším na to, až si přečtu publikaci M. Freiové “Východiska rodinné politiky”, protože pokud jsem správně rozuměl rozhovorům, které jsem vedl s řadou z vás, a pokud jsem mohl také zjistit z rokování Světového kongresu rodin v Praze v roce 1997, jehož jsem se zúčastnil, shledávám, že to, co se odehrávalo v rámci rodiny v komunistickém systému, má na západ od hranic této země řadu paralel.

Jiří Kovařík
(psycholog, Středisko náhradní rodinné péče):

Zdá se mi, že to, co dělají sociální pracovníci, případně policie, když vstupují neoprávněně do rodiny, je přímo proti duchu Úmluvy o právech dítěte. Úmluva o právech dítěte má v sobě zakotvenou nezastupitelnou úlohu rodiny, což je řečeno nejen v preambuli, ale i v několika dalších paragrafech, kde se mimo jiné říká, že dítě má právo vyrůstat v rodinném prostředí se svými rodiči, v prostředí porozumění, vřelosti a lásky. To je základním principem této Úmluvy: aby dítě mohlo vyrůstat ve vlastní rodině. Proč je Úmluva považována za něco, co stojí proti rodině, když je něčím, co může právně rodinu také budovat?

Michael Farris:

Z pohledu procedurálního bych odpověděl takto: zmíněnou Úmluvu nemůžeme použít, protože jsme ji ve Spojených státech amerických neratifikovali. Co se týče myšlenkové stránky věci, obávám se, že musím konstatovat, že Úmluva o právech dítěte směřuje v řadě otázek proti rodině.
Uvedu jediný příklad, s nímž jsem se setkal. Jde o domácí výuku, v níž Úmluva stanovuje, že než rodiče vezmou své dítě z veřejné školy a podrobí je domácí výuce, je třeba, aby toto rozhodnutí schválil jakýsi výbor, který je k tomu určen; teprve pak toto rozhodnutí nabude platnosti. Takže o tomto aktu, který se týká pouze rodičů a dětí, nemohou rozhodovat sami rodiče a děti, ale vsouvá se do tohoto procesu vládní agentura, jakási třetí síla. (Mám tu s sebou rozhodnutí příslušného ženevského výboru a rád vás nechám do tohoto dokumentu nahlédnout.) Já jsem přesvědčen o tom, že dítě je v takové situaci, že za ně vždycky bude rozhodovat nějaký dospělý. Otázkou je, kdo tím dospělým bude. Budou to jeho rodiče, budou to vrcholní představitelé jeho národa, anebo to bude nějaké nadnárodní těleso typu OSN? Já jsem za sebe přesvědčen, že by to měli být rodiče, a pouze v případech, kdy skutečně dochází ke zjevně špatnému zacházení s dítětem, by měl případně do věci vstoupit stát; v žádném případě ale ne nadnárodní těleso.

Jiří Kovařík
(psycholog, Středisko náhradní rodinné péče):

Zcela souhlasím s tím, že by úředníci neměli rozhodovat v otázkách péče o dítě nebo jeho výchovy bez ohledu na jeho vlastní rodinu. Nicméně zmíněná konvence má jednu velkou nevýhodu v tom, že nespecifikuje, o jaké věkové kategorii hovoří, když říká, že názor dítěte má být vzat v potaz tam, kde se jedná o záležitosti, které vážným způsobem souvisejí s jeho životem. Jde o důležité otázky typu zda chce dítě zůstat v rodině, která se rozvádí, zda s oběma rodiči nebo jedním z nich atd. Myslím si – podle toho, jak znám vývoj Úmluvy o právech dítěte od její původní polské verze – že nikde není řečeno, že by o tom měl rozhodovat nějaký neutrální sociální pracovník. Vždy se má hledat řešení, které je v nejlepším zájmu dítěte – což je v naprosté většině případů to, aby dítě mohlo vyrůstat ve svém vlastním rodinném prostředí. To nám tedy tato Úmluva stvrzuje. Chápu obavy z levičáckého zneužití Úmluvy, ale myslím, že Úmluva sama poskytuje dostatek prostoru pro její využití směrem k pro-rodinné politice.

Michael Farris:

Pokud jde o určení věku dítěte, článek 1 stanoví, že dítětem se rozumí jakákoliv lidská bytost mladší osmnácti let. S Vaší argumentací by bylo možno souhlasit, pokud bychom brali v úvahu jen samotný text Úmluvy. Pak jsou vaše argumenty zcela logické a naprosto oprávněné. Problém nastává v okamžiku, kdy se blíže podíváme na způsob, jímž se Úmluva aplikuje.
Faktem je, že zprávy, které vydává příslušný ženevský výbor, jsou zaměřeny proti rodině. Byla tím postižena např. Austrálie, Kanada, Velká Británie a řada dalších. Pro vás totiž není ona zpráva ženevského výboru závazná. Máte svobodu všímat si jí, nebo si jí nevšímat. Ale pokud bychom tuto Úmluvu ratifikovali my, stala by se Úmluva i tyto zprávy závaznou právní normou, s čímž nelze souhlasit.

Marie Boháčová
(právnička, Unie katolických žen):

Pokusil jste se nastínit hranici při fyzickém trestání dítěte, tj. kdy se jedná o regulérní výprask, a kdy jde o zneužití dítěte. Co však v případě násilí psychického? Tam lze hranice asi těžko stanovit. Jak toto rozlišovat?

Michael Farris:

Existuje podle mého přesvědčení emoční násilí, které je nepřípustné a mělo by být trestáno. To je ovšem dost obtížné přesně definovat. Za svou osobu mám dojem, že každý takovýto případ by si zasloužil pozorné a pečlivé vyšetření, ale samozřejmě je to obtížné a těžko se s tím zachází. Omezil bych se na prohlášení, že v těchto případech je třeba vycházet z důvěry k rodičům. Důvěřovat rodičům, že to se svým dítětem myslí dobře. Šest procent případů, které se v roce 1996 dostaly před soud, se týkalo emočního násilí. Je to tedy skutečný problém, ale není to problém největšího rozsahu.

Michal Semín
(Občanský institut):

Měl bych poznámku k emočnímu násilí. Možnou negativní sociální zkušenost nelze přece redukovat na oblast rodiny. Ve škole podléhají děti často daleko většímu emočnímu násilí ze strany svých vrstevníků. Žáci se často předhánějí v tom, jaké zboží je jim dostupné, jaké televizní pořady smějí shlédnout a kolik milostných zkušeností s žáky opačného pohlaví již nastřádali. Vzhledem k tomu, že je pro dítě přirozené přát si, aby bylo ze strany ostatních spolužáků pozitivně přijímáno, musí v sobě vést nelehký zápas, do jaké míry se svými vrstevníky nechá vydírat. Mnozí rodiče jsou pak k “násilí” na svých dětech donuceni pouze zprostředkovaně, totiž kvůli ochraně svých dětí před negativními vlivy ze strany spolužáků.
Už jsme se také setkali s první reakcí Linky bezpečí, která se neoficiálně začala zajímat o aktivity rodin, ve kterých se děti vzdělávají doma. Jakou zkušenost máte ve Spojených státech se snahou těchto organizací zpochybňovat právo rodičů učit své děti v prostředí domova?

Michael Farris:

Pokud jde o tento problém, pak my skutečně čtyřikrát až pětkrát týdně řešíme případ, že nám telefonuje rodina, jež vyučuje děti doma a jíž stojí přede dveřmi policie; žádají nás o radu a o pomoc. V řadě případů se nám přímo u soudu dostávají do rukou zprávy, které sociální pracovnice píší o některých takových rodinách, a setkali jsme se s případy, kdy přání vychovávat své dítě doma je pokládáno za rizikový faktor života. Poslední týden se mi dostal do ruky článek v jedněch pennsylvánských novinách, který byl psán z pohledu sociálních pracovníků a zastával názor, že právě domácí výuka by měla být zvláště pečlivě střežena a kontrolována. Tak se vlastně poprvé dostala na veřejnost tendence, o níž víme a která se podle našich zjištění projevuje již nejméně tři nebo čtyři roky. Je to v podstatě tak, že na vlastní kůži dnes zakoušíme to, co zakoušeli Američané tmavé pleti, když se v některém z jižních států USA v 50. letech tohoto století přestěhovali do sousedství bílých. Prostě byli odlišní, a tudíž na ně bylo třeba dávat pozor. Velice dobrou zprávou je, že veřejnost domácí výuku přijímá, že přijala myšlenku, že děti vychované doma dosahují lepších výsledků než děti vychovávané ve školách a že do budoucna je to zřejmě jedna z možností, která je velice slibná.

Jiří Kovařík
(psycholog, Středisko náhradní rodinné péče):

K tématu anonymních falešných obvinění bych se chtěl zeptat, jestli víte, jací lidé stojí za anonymními udáními, jestli existují případy, kdy byl takový člověk odhalen a jaká je možnost se proti tomu bránit.

Michael Farris:

V některých případech se nám skutečně podařilo takovéto anonymní hlasy identifikovat. V jednom z vysvětlených případů to byla manželova milenka, která udala manželovu ženu; v jiném případě telefonoval anonymně dědeček dětí, který, jak se později zjistilo, byl ale mentálně nemocen. V jiných případech to bývají např. sousedé; víte, lidé jsou citliví a zuří, když jim např. cizí pes skočí na jejich pozemek… Někteří pak samozřejmě velice rádi využijí obvinění ze špatného zacházení s dětmi jako zbraně proti sousedům.
V těchto chvílích se ale zákon začíná měnit. Až dosud platilo, že kdokoliv učiní takovéto prohlášení, je bezpečný před jakýmkoliv zákonným postihem, což v podstatě vyplývalo z onoho Mondaleova zákona z počátku 70. let, který se snažil zajistit možnost co nejširšího získávání informací. Většina států tento zákon ratifikovala, ale nejméně dva jej neratifikovaly a existuje zde proto možnost zákonného postihu, pokud dokážete, že někdo proti vám postupoval se zlým úmyslem. Změnit zákon je ovšem záležitost zdlouhavá; ale to, co by bylo možno okamžitě provést, aby bylo docíleno co nejrychlejší nápravy, je skutečně trvat na tom, že kdokoliv volá na Linku důvěry, musí uvést alespoň své základní osobní údaje.

František Schneiberg
(sociální pediatr, Lékařská fakulta UK):

Hovořil jste o vlamování do rodiny ze strany sociálních pracovnic, tedy v podstatě státních úředníků. U nás je situace pravděpodobně trošku jiná. U nás pod dojmem toho, že stát v této oblasti pracuje nedostatečně, že děti málo chrání apod., sledujeme velké úsilí různých nestátních subjektů, aby tyto pravomoci dostaly ony s tím, že to budou dělat lépe než stát. Jaký je Váš názor na to, jak se tomu bránit? Myslím si totiž, že jakési základní ručení v některých zásadních oblastech si musí stát podržet.

Michael Farris:

Začnu svou odpověď citátem z bible. Bible praví, že úlohou státu je odměňovat ty, kdož činí dobře, a trestat ty, kdož činí špatně. Je zcela zřejmé, že jestliže se někdo dopouští špatného zacházení s dítětem, koná zlo a měl by být potrestán. Je ale jasné, že právo trestat nemůže mít můj soused. Takovýto trest by měl být uložen celou společností, potažmo tím, komu tuto pravomoc svěřila, což platí i o vedení vyšetřování. Tato pravomoc náleží podle mého přesvědčení výhradně státu a těžko ji může vykonávat nějaká soukromá agentura. Myslím, že bychom měli privatizovat celou řadu oblastí, které jsou dnes v rukou státu, ale tato k nim podle mého názoru nenáleží.

Jana Vachulová
(psycholožka, Společnost pro ranou péči):

Nerozuměla jsem tomu, proč by lékař, který prohlédl postižené dítě, měl mít souhlas rodičů k tomu, aby správním orgánům sdělil výsledek svého vyšetření.

Michael Farris:

Toto opatření vyplývá z všeobecného pravidla, které je v USA respektováno, a sice že lékařské zprávy se nesmějí dávat vládním agenturám bez výslovného souhlasu těch, jichž se týkají. V podstatě se pokoušíme začlenit tento krok do vyšetřování; nabízíme, že dítě vyšetří lékař, který bude ve věci lékařského tajemství zproštěn mlčenlivosti a poskytne zprávu příslušnému úřadu. Pokud budeme připravovat zákonnou úpravu celé této oblasti, zproštění mlčenlivosti tam začleníme. Budeme souhlasit s tím, aby lékař měl možnost dát zprávu příslušnému úřadu, protože to zatím děláme neformálně bez zákonného podkladu.

Jitka Grosskopfová
(reportérka, Radio Proglas):

Jaké jsou podle vašich zkušeností příčiny špatného zacházení s dětmi?

Michael Farris:

Kdybych znal odpověď na tuto otázku, nepochybně bych příští rok získal Nobelovu cenu.
Špatné zacházení s dětmi má mnoho příčin. Mohu jmenovat alkoholismus, drogy, problém může být i v rodinné výchově. Řada dětí, které vyrostou bez otců, dospívá v muže, kteří mají sklon zacházet s dětmi špatně. Osobně mám dojem, že se na věci podílí i pornografie. Pokud otec nebo muž, který je hlavou rodiny, propadl pornografii, má sklon dopouštět se špatného zacházení s dítětem. Na toto téma existuje studie, ve které se píše o tom, že strážci v koncentračních táborech nacistického Německa byli soustavně vystavování vlivu pornografie, aby se u nich odstranilo socializační vědomí, vědomí přináležitosti k určitému společenskému tělesu, aby byli snadněji manipulovatelní. Samozřejmě to určitě neřeší všechny případy, ale kdybychom alespoň vyřešili tyto čtyři kategorie – vyrovnali se s alkoholismem, s narkotiky, přiměli otce, aby zůstali ženatí s matkami svých dětí, a omezili vliv pornografie – odrazilo by se podle mého názoru na snížení počtu týraných dětí.
Obávám se ale, že jsem načrtl jen ty příčiny, jež vidím u poslední generace lidí, kteří se dopouštějí špatného zacházení s dítětem. K čemu došlo v generaci jejich rodičů, to vám říci nemohu. Musíme se uchýlit k biblickému konstatování, že zlo je zakotveno v povaze lidské, člověk má sklon propadat zlu, dopouštět se hříchů – a to nejen zneužívání dětí, ale celé řady hříchů dalších, jako jsou vraždy, krádeže či znásilnění. Naučíme-li se ovládat zlo ve své povaze, pak nepochybně omezíme i případy týrání dětí; to je ale samozřejmě problém na obecné úrovni.

Lucie Fígrová
(sociální pracovnice):

Jaké vidíte cesty ke zlepšení práce státních sociálních institucí s rodinami?

Michael Farris:

V mé vlastní zemi jsem už některé návrhy, o nichž jsem se zde dnes zmínil, učinil. Obávám se ale, že ve vaší zemi jsem trochu mimo kontext a že vám těžko mohu dát konkrétní návody, jak si počínat. Vlastní zkušenost mě vede k názoru, že se vyplácí presumpce neviny. Jestliže budeme pokládat rodiče za rozumné a důstojné bytosti a budeme s nimi tak jednat, pak se zvyšuje naděje, že si tak budou skutečně počínat. Pokud je budeme dopředu pokládat za nezodpovědné darebáky a budeme tak s nimi i jednat, zvyšujeme pravděpodobnost, že se tak budou také chovat. Za svou osobu bych doporučoval otevřené, čestné a poctivé jednání v tom smyslu, že rodiče pokládáme za nejlepší agenturu pro výchovu dětí a za slušné lidi.

Měla jsem na mysli konkrétní postupy…

Základem je tedy samozřejmě soudní procedura. V současné době vedu sedm soudních sporů proti sociálním pracovníkům, kteří se dopustili porušení zákona, a je slušná šance, že ty spory vyhrajeme. Není nezajímavé, že takové spory jsou poměrně drahé. Lidé mohou být odsuzováni k pokutám 50-60 tisíc dolarů a můj poslední případ se týkal povinnosti sociálního pracovníka zaplatit rodině 70.000 dolarů jako odškodné, což je asi také argument…
Pokoušíme se samozřejmě rovněž docílit změny zákonného stavu jak na úrovni jednotlivých států, tak na úrovni federální. Určitý problém je v tom, že Kongres nerozhoduje na tomto poli o zákonech, ale rozhoduje o přidělování peněz z federálních fondů. Vlastní legislativa je v rukou jednotlivých států, což představuje obrovské množství trpělivé a mravenčí práce, ale je zapotřebí ji vykonat a my se do toho pouštíme – alespoň v těch státech, kde můžeme tímto způsobem postupovat.

Michaela Freiová
(Občanský institut):

Není také možné, že veřejné sledování týrání dětí, které se v některých zemích rozšiřuje i na postih za sebemenší fyzický trest, je kontraproduktivní v tom smyslu, že zhoršuje chování rodičů k dětem posunem jednak k emoční agresi, jednak k emočnímu vydírání? V naší zemi na rozdíl od některých jiných států není zatím trestné plácnout dítě, ale je to přece jenom něco, co budí pozornost, “nedělá se to”, a málokdo z rodičů si něco takového na veřejném hřišti troufne. Na druhou stranu pro mě osobně byly návštěvy na dětských hřištích leckdy utrpením pro křik a nadávky ze strany některých dospělých; a především citové vydírání, které je pro dítě po mém soudu velmi kruté. (“Když uděláš to nebo ono, já tě nemám ráda.”) Nevím, jestli je to přecitlivělost, ale tělesný trest na vhodnou část těla je pro mne přijatelnější než taková slova. Vidíte tady souvislost?

Michael Farris:

Je pravda, že tento systém hlídání špatného zacházení s dětmi už má následky. Některé jeho aspekty jsou u nás vidět. Stává se třeba, že rodiče, jejichž děti utrpěly podezřelý, ne zcela obvyklý úraz, se bojí jít s dětmi k lékaři a zejména na pohotovost proto, že by se na ně mohlo divně pohlížet a mohlo by vzniknout podezření, že je dítě nějakým způsobem týráno.
Další problém je v tom, že jsme rodiče zastrašili. Že jsme je přiměli k tomu, že se bojí děti skutečně vychovávat, že se jim bojí dát najevo, co je dobré, co je zlé, co lze a co nelze snášet, a rodinná výchova se velice rozvolňuje. Z toho samozřejmě vyplývá, že stávají-li se rodiči zbabělci, pak děti se stávají malými tyrany. Výsledkem toho jsou tlupy “spratků”, s nimiž se člověk setká na ulicích tolika měst civilizovaného světa. Proto si myslím, že pokud se nám podaří docílit, aby rodiče přestali být submisivní a získali odvahu své děti skutečně vychovávat, prospějeme nejen rodičům a dětem, ale celé společnosti. Jde o stálost a spolehlivost. Dítě musí vědět, že rodič s ním bude stále, že je nikdy neopustí, že láska rodiče k němu je stálá, neměnná a nezvratitelná. Ale dítě musí stejně tak vědět, že rodičovská stálost zde bude existovat i ve smyslu stálého vyžadování poslušnosti. Dítě musí být naučeno, že pravidla jsou tady od toho, aby se dodržovala, a že tento tlak bude také stálý. Ve zdravé rodině musí mít rodičovská stálost oba tyto aspekty. Myslím, že vím, o čem jste hovořila, protože v USA jsem podobné scény viděl. A obávám se, že to skutečně vyplývá z toho, že se rodiče bojí hrát svou roli, že si někdy onu rodičovskou roli falešně vykládají, snaží se být tolerantní, ale nakonec to obvykle dopadne špatně, protože rodič je tak dlouho tolerantní, až nastane okamžik, kdy už to nevydrží a kdy z něj vyhrkne něco, co je naprosto iracionální: nemám tě už rád, nemám tě ráda. A to je zhoubné. To je konec jakéhokoli rodičovského chování.