Rozšíření NATO o sedm nových zemí (Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko, Slovinsko, Rumunsko, Bulharsko) je krok dobrým směrem, neboť zvýší bezpečnost nových členů, nesníží bezpečnost členů starých a celkově povede k rozšíření stability v Evropě.
Rozšíření NATO č. 2 nepovede ke ztrátě efektivity NATO, stejně jako k němu nevedlo ani rozšíření č. 1 (o Polsko, Česko a Maďarsko.) Naopak, povede k rozšíření logistického zázemí pro případné operace NATO.
Přesto se NATO stává organizací druhořadou. A důvodem nejsou noví členové, nýbrž dva faktory vnitřní. Prvním je mocenský nepoměr mezi Amerikou a Evropou: Amerika je mocná, Evropa je ve srovnání s Amerikou slabá. Druhým faktorem je rozdíl v názorech Ameriky a Evropy na žádoucí zahraniční a obrannou politiku. Amerika i Evropa vidí svět a hrozby v něm přítomné odlišně, proto na otázku, jak zajistit ve světě mír a bezpečnost, nám dávají odpovědi odlišné. Americká odpověď říká, že mír a bezpečnost lze zajistit prostřednictvím síly, tj. prostřednictvím odstrašení či preventivního zničení potenciálních agresorů. Evropská odpověď říká, že mír a bezpečnost lze zajistit prostřednictvím vyjednávání, mezinárodních smluv o odzbrojení a nadnárodních institucí.
Domnívám se, že většinou je správná odpověď americká. Evropská odpověď je správná pouze pro případ zemí, jež jsou liberální demokracie, vyznávají stejné hodnoty a patří k té samé civilizaci – západní. Jenomže ne všichni vládcové ve světě vyznávají naše hodnoty. Mnozí vládcové svým poddaným – a ani nikomu jinému – žádnou svobodu nepřejí. Mír a bezpečí před nimi nám smlouvy samotné nezaručí. Zaručí nám je jen ty smlouvy, jež jsou podepřeny silou. To proto, že tyranský vládce smlouvu, již přijal, bez váhání poruší, pokud si myslí, že je to pro něj výhodné. Agresi neodmítá jako věc principu, nýbrž ji vnímá jako věc okolností. Dopustí se jí tehdy, když se domnívá, že se mu vyplatí. Agrese se nedopustí tehdy, pokud ví, že cena, již by za ni zaplatil, bude otřesná – zničení jeho režimu či osoby. Proto potenciální agresory od agrese odstraší jen ozbrojená moc; bezpečí svobodných zemí nám garantuje jen vojenský potenciál a jeho případné použití.
V důsledku mocenské disparity mezi Amerikou a Evropou a jejich odlišnému názoru na to, jak nakládat s hrozbami ve světě, význam aliance typu NATO klesá. Naopak, stoupá význam jednotlivých států, především těch, jež mají podstatný obranný potenciál. V NATO jsou mocnostmi USA, Británie a Francie; relevantní armádu má už jen Turecko. Pro USA je Turecko nyní zajímavějším spojencem, než např. Německo. Rozšíření NATO už nemůže NATO nijak ublížit; je však s to novým členům NATO pomoci.
Publikováno v LN 20.11.2002
