Stephen Moore je vedoucím studií fiskální politiky v Cato Institute ve Washingtonu, D.C.
Karel Kříž je ekonomickým komentátorem Lidových novin.
Článek S. Moora byl publikován v časopisu National Review z 8.6.1992, s.42-44.
Článek Rozpočty pod zákonem byl publikován v časopisu The Economist z 9.5.1992, s.15-16.
Článek Karla Kříže je původním příspěvkem pro Bulletin OI.

Z angličtiny přeložil Jaromír Žegklitz.

Rozpočtový deficit – hrozba nebo lék?
Karel Kříž

Triviální poznatek, že také vláda je ekonomickým subjektem, který veškeré své výdaje je nucen krýt odpovídajícími příjmy, proniká v Československu do obecného povědomí dosud jen obtížně. V posledních desetiletích totiž naše veřejnost snadno uvykla myšlence, že stát disponuje libovolně velkými finančními prostředky, přicházejícími jako mana z nebe, a že skutečnými bariérami bránícími rychlejšímu ekonomickému růstu je nikoli koupěschopná poptávka (peníze se vždycky najdou…), ale omezené zdroje surovin, energie a pracovních sil, případně nedostatečná aplikace technického pokroku. Uvyknout této myšlence, popravdě řečeno, nebylo ani tak těžké, protože komunistické hospodářství bylo ve skutečnosti založeno na hmotných bilancích a peníze v něm hrály spíše roli účetní než jakoukoli jinou.
Násilné zavedení “plánovitého” bezpeněžního systému znamenalo už jen totální – a do důsledku dovedenou – vzpouru proti poptávkovému omezení. Bez něho však trh pochopitelně přestává mít smysl a mizí samotná podstata ekonomie jako disciplíny zabývající se optimální kombinací vzácných zdrojů. Známé (a všestranně katastrofální) důsledky výše zmíněné totální vzpoury nyní ponechme stranou. Zaměřme se však na identifikaci té etapy standardní ekonomické analýzy, která směřovala, byť velmi sofistikovaným způsobem, k pokusu poptávkové omezení zmírnit pomocí deficitního financování státního rozpočtu.

Keynesiánská revoluce.

Stalo se tak ve třicátých letech, v reakci na Velkou hospodářskou krizi. S myšlenku, že hlavním zdrojem krize, respektive pomalého ekonomického růstu, je nedostatečná poptávka, přišel v ucelené podobě jako první anglický ekonom John Maynard Keynes. Do své slavné knihy “Obecná teorie úroku, nezaměstnanosti a peněz” z roku 1936 mimo jiné napsal odstavec, který v hutné podobě snad nejvýstižněji parafrázuje základní podstatu jeho hlavní myšlenky. Píše: “Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je pořádně hluboko v opuštěných uhelných dolech, které by potom byly zasypány až k povrchu městskými odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle osvědčených zásad laissez-faire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země, nemusela by již existovat nazaměstnanost a nepřímo by se to odrazilo pravděpodobně tak, že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství patrně podstatně zvýšily. Bylo by samozřejmě mnohem rozumnější stavět domy a podobně, ale brání-li tomu politické a praktické obtíže, je předcházející prostředek lepší než nic.”
Keynes tehdy opravdu reagoval na Velkou hospodářskou krizi a na základě rozboru jejího průběhu učinil závěr, že rychlejšímu ekonomickému růstu brání nízká poptávka. Tuto poptávku navrhoval zvýšit rozsáhlým státními zakázkami soukromému sektoru, které by pozvedly jeho ochablou aktivitu. Financování těchto zakázek při poklesu daňových příjmů (krize) – a z toho vyplývajících rostoucích rozpočtových schodků – pochopitelně nelze zajistit jinak než rozsáhlými státními půjčkami a v důsledcích i dodatečnou emisí peněz.
Hospodářská politika zvaná keynesiánská pak od Rooseweltova New Dealu až po konec 70. let takřka úplně ovládla pole. A to jak praktické, tak teoretické. Vládní ekonomové mnoha zemí byli dlouho přesvědčeni, že vhodně zvoleným poměrem různých regulačních taktik jsou schopni řídit ekonomiku ke svému obrazu. Byl urychlován růst státních výdajů (a daňového zatížení), poptávka byla povzbuzována rozsáhlými státními zakázkami, státní hospodářská regulace byla značně rozšířena a stát začal být chápán i jako dílčí podnikatelský subjekt (nikoli pouze jako stanovovatel a ochránce obecných pravidel).
Vliv této politiky v letech padesátých a šedesátých, kdy průmyslové země zaznamenaly éru bezprecedentního hospodářského vzestupu, lze jen obtížně specifikovat. Obecně se má za to, že k vzestupu ani nijak výrazně nepřispěla, ani ještě nezpůsobovala zásadní problémy. Bylo tomu tak i proto, že růst státních výdajů v relaci k hrubému národnímu produktu (HNP) byl pozvolný a nedosahoval ještě hodnot, které už by znamenaly velmi vysoké daňové zatížení a z toho vyplývající krizi soukromých investic. Ta přišla od začátku let sedmdesátých ve formě takzvané stagflace – zpomalení až zastavení ekonomického růstu, spojeného s relativně vysokou inflací – a nepřestaly západní ekonomiky sužovat, dokud nebyl začátkem 80. let keynesiánský recept na široké frontě opuštěn.

Monetaristická revoluce

Celá sedmdesátá léta ekonomům trvalo, než přesvědčili politiky a voliče, že je třeba změnit kurs, že v keynesiánském systému je zabudováno zlo, které (po léta kumulováno) vytváří inflační prostředí a z toho vyplývající nejistotu. Stále více odpovědných lidí si začalo uvědomovat, že reakce hospodářské politiky na stagnaci a nezaměstnanost – tj. zvyšování daní, rozpočtových schodků a měnová expanze – je nesprávná a posiluje inflační tendence.
Změnila se proto diagnóza. Rostoucí inflace přestala být – pod tlakem empirických zkušeností – považována za faktor snižující nezaměstnanost, ale byla identifikována jako jedna z hlavních příčin jejího vzestupu a poklesu ekonomického růstu. Důvody pro takové hodnocení spočívají v tom, že rostoucí inflace vytváří nejistotu budoucího hospodářského prostředí. Tento nedostatek důvěry v budoucí stabilitu a nemožnost přesně prokalkulovat investiční záměry se projevuje ve formě vyšších rizikových investičních přirážek. I běžné investiční záměry se tak stávají nerentabilními. Inflační prostředí výpočty návratnosti značně komplikuje. Čím delší je předpokládaná životnost investice, tím větší je nejistota, která provází promítání inflace do budoucnosti.
Inflace tedy snižuje sklon k investicím, podvazuje ekonomický růst, a tím podporuje i růst nezaměstnanosti. Těmito závěry ekonomická analýza dokázala oddělit krátkodobé efekty uměle (rozpočtovým schodkem) stimulované poptávky a dlouhodobé náklady takového postupu.
Od začátku 80. let vlády mnoha zemí postupně nastoupily nový kurs. Úkolem číslo jedna bylo přibrzdit inflaci. Znamenalo to omezit rozbujelé státní výdaje, privatizovat neefektivní a vesměs dotované státní podniky, zastavit expanzívní měnovou politiku a omezit rozpočtové schodky. Pozitivním programem se stala masívní podpora soukromých investic (zejména snížením daní), a také upevnění důvěry ve stabilitu právního prostředí a ve schopnost vlády zabezpečit dodržování všeobecně platných tržních pravidel.
Myšlenka pevně držet v ruce otěže měnové politiky, poskytnout trhu svobodu a podpořit soukromé investice našla silné zastání i v polistopadovém Československu.

Rozpočtové deficity v postkomunistických zemích

Zajímavý – a do jisté míry i dramatický – je z tohoto pohledu vývoj státního dluhu a rozpočtových deficitů v postkomunistických zemích. Ekonomické reformy probíhající ve střední a východní Evropě pochopitelně směřují i k omezení úlohy státu. Žádoucím důsledkem této strategie je postupné, ale přitom zásadní snížení podílu zdrojů (HNP), které protékají státním rozpočtem. Je velmi žádoucí, aby státní byrokracie neměla v rukou rozhodování o rozmístění (alokaci) zbytečně velkého objemu zdrojů. Státní byrokracie není spjata s procesem vzniku těchto zdrojů a utrácí je proto mnohem velkoryseji než podnikatelské subjekty a občané, kteří hospodaří s takzvaným tvrdým rozpočtovým omezením. Státní zakázky jsou ve všech zemích velmi populární, neboť se na nich dá mimořádně vydělat. Pro podnikatele totiž není tak obtížné do nich prokalkulovat i náklady, které ve skutečnosti byly vynaloženy na jiné účely, respektive nevznikly vůbec. Státní rozpočet se tak stává zdrojem snadných příjmů (de facto dotací) pro podnikatelskou vrstvu a je i živným polem pro vznik korupce. Boj o výhodné státní zakázky totiž svádí k utilitárnímu rozhodování státních úředníků a k vnějšímu tlaku na subjekty (osoby), které mají možnost rozhodovat.
Současné dilema reformních vlád spočívá v tom, že nutnost snižovat podíl státního rozpočtu na HNP je časově spojena s citelným poklesem ekonomické aktivity a tedy i daňových příjmů při souběžně rostoucích nárocích na sociální zabezpečení obyvatelstva. Ve standardních tržních ekonomikách je obvyklé, že některé rozpočtové výdaje v okamžiku, kdy přichází krize, automaticky stoupají. Zároveň s tím přirozeně klesá řada rozpočtových příjmů, které přímo či nepřímo závisejí na rozsahu ekonomické aktivity. Vzniká tím takzvaný cyklický schodek.
Rozpad trhů RVHP, zhroucení platebního a obchodního systému a rozsáhlá realokace výrobních zdrojů přinesly, jsa kumulovány, ve všech těchto zemích dvojciferný pokles produkce. Došlo tedy nejen k onomu cyklickému poklesu příjmů státních rozpočtů, ale také k (byť žádoucímu) snižování míry zdanění zisku a řady dalších daňových sazeb. Rovněž se zkomplikoval samotný proces vybírání daní, vyplývající z toho, že liberalizace vstupu nových podnikatelských subjektů na trh výrazně zvýšila jejich počet a snížila jejich průměrnou velikost. Také masová privatizace s sebou přinesla přechodné zhoršení daňové disciplíny. Roste totiž podíl daňových poplatníků, kteří jsou v průměru méně spolehlivými plátci daní: ať už z neznalosti nebo i úmyslně. Nové demokracie nejen že v této situaci likvidují rozpočtové výdaje jež v tržní ekonomice nemají místo, ale souběžně jsou pod tlakem na jejich vzestup do sociální sféry a do zastaralé infrastruktury. Ve všech postkomunistických zemích se tak projevuje tendence ke vzniku rozpočtových deficitů. Obzvláště dramatické zhoršení rozpočtové stability nastalo již v roce 1990 v Bulharsku a v roce 1991 i v dalších uvažovaných zemích, vyjma Československa. Velmi vážná situace z tohoto hlediska nastala v republikách bývalého SSSR a Jugoslávie. Do ostrých sporů s Mezinárodním měnovým fondem se však krok za krokem dostávají dokonce i Maďarsko a Polsko, kde rozpočtové deficity letos (1992) takřka s jistotou překročí magickou hranici pěti procent vůči objemu vyprodukovaného HNP. Překročení této hranice již takřka s jistotou znamená významný inflační impuls, se všemi důsledky, které jsme již výše zmínili. Skutečný hospodářský vývoj ve všech postkomunistických ekonomikách (vyjma Československa) je také proto provázen vysokou inflací, často dokonce hyperinflací.

Rozpočtové deficity v tržních ekonomikách

Jak ovšem naznačují statistiky vyspělých ekonomik, i ony samy zápolí, zvláště v posledních třech letech, s problémem hlubokého deficitního financování. Jakmile v třicátých letech byla otevřena “pandořina skříňka”, jen těžce ji již lze uzavřít. Není již téměř síly, která by – jakmile jsou již jednou rozběhnuty – zastavila nebo alespoň přibrzdila v jejich rozmařilé štědrosti různé výdajové programy. Vyrovnaného rozpočtu dosahuje z vyspělých zemí v zásadě pouze malé Lucembursko. Ostatní vlády často zápolí právě s hrozbou překročení oné pětiprocentní hranice, která znamená jistou cestu směrem k rostoucí inflaci. Přímo odstrašující jsou příklady Řecka a Itálie. Tamější vlády v loňském roce připustily takřka šestnácti, respektive desetiprocentní podíl rozpočtového schodku vzhledem k HNP a jejich ekonomiky jsou proto skutečně sžírány zvýšenou inflací a destabilizovány.
Také sjednocení Německa a náklady s tím spojené natolik zatížily spolkový rozpočet, že i přes dodatečné zvýšení daní se dostal na německé poměry do nevídaného deficitu, který se už druhý rok pohybuje kolem oné magické pětiprocentní hranice.
Nabízí se v této souvislosti otázka, do jaké míry byla monetaristická revoluce v 80.letech hluboká, do jaké míry byla důsledná a dokonce byla-li nutná. Odpověď je následující: ekonomika (přestože v ní provedeme závažné změny hospodářské politiky) se vyznačuje značnou stabilitou a setrvačností. Před deseti, dvanácti lety skutečně došlo k důkladné přestavbě názorů na formulování ekonomické strategie vlád a k důkladné změně priorit. Tyto procesy jsou velmi hluboké a významně ovlivnily i uvažování ekonomů spjatých s (většinou opozičními) politickými stranami. Všechny tyto změny (které jsme zmínili v části věnované monetaristické revoluci) však nestačily k tomu, aby deficitní financování státních výdajů bylo zlikvidováno. A to přesto, že právě takový vývoj byl jednou z hlavních priorit. Mimo veškeré snahy také v 80.letech pokračoval kumulovaný růst státního (vládního, vnitřního) dluhu takřka ve všech vyspělých zemích. Rozpočtové deficity zůstaly vysoké. Příčinou těchto procesů však již nebyl enormní růst vládních výdajů, jako tomu bylo do konce let sedmdesátých, ale snížení daňového zatížení, spojené s podporou soukromých investic. Osmdesátá léta pak skutečně vyspělému světu přinesla rychlý ekonomický růst, nízkou inflaci a také kýžený pokles podílu státních rozpočtů na HNP. Produkce rostla rychleji než vládní výdaje.
Nedošlo-li by k monetaristické revoluci před deseti lety, nastoupil by tento rasantní obrat s ještě větší silou o něco později. Byl totiž jen logickou reakcí na problémy, které keynesianismus zrodil, prohluboval a sám nedokázal řešit.

Rozpočtové hospodaření v Československu

Výsledky československého rozpočtového hospodaření jsou ve výše zmíněných souvislostech vynikající. Také u nás však leccos není tak v pořádku, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejprve však krátká historická retrospektiva.
Je dobré zmínit se o české ekonomické škole, která má své jasné kontury a lze ji vystopovat napříč dlouhými desetiletími. Tyto kontury dokonce nebyly zahlazeny ani čtyřicetiletým trváním marxistického experimentu. Přežívaly a v měnové a finanční oblasti dokonce byly schopny velmi výrazně ovlivňovat komunistickou hospodářskou politiku. Obrysy české ekonomické školy se nyní, po revoluci, v české hospodářské politice prosadily obzvlášť zřetelně: měnovou zdrženlivostí, výdajovým purismem ve vládním hospodaření, ostrou protiinflační politikou, snahou o maximální stabilitu ekonomických pravidel a řekl bych, že i vyvinutým smyslem pro “pořádkumilovnost”.
Není proto žádnou nahodilostí, že rozpočtové hospodaření československé vlády už od samého počátku před více než sedmdesáti lety bylo velmi střídmé a opatrné. Budování státu na začátku let dvacátých a Velká krize o deset let později, včetně rozběhu velkorysých zbrojních programů od poloviny třicátých let, jisté rozpočtové schodky přinesly. Tyto schodky však nikdy nepřesahovaly hranici čtyř miliard tehdejších korun a jejich kumulovaný objem pak zhruba desetinásobnou položku. Ve srovnání s hospodařením tehdejších (nota bene nynějších) evropských vlád přímo rajská zahrada.
Komunistická doba přinesla (viz výše) obrovskou expanzi rozpočtových výdajů, prudký růst daní a přerozdělovacích procesů. Rozpočty však po celých dlouhých 40 let zůstaly vyrovnané. Zde je třeba vysvětlit, že komunistická vláda naprosto svévolně manipulovala s mírou zdanění, nařizovala dodatkové odvody a kdykoli se dostala do rozpočtových problémů, řešila je právě tímto způsobem. Nebyly-li peníze, změnila se pravidla a účetně bylo vše v pořádku…
Obnova tržního systému, kde “money matters”, kde na penězích záleží, přinesla vládě opět nutnost vystačit jen s takovými výdaji, které lze finančně pokrýt. To vedlo v roce 1991 poprvé po dlouhých desetiletích i ke vzniku rozpočtového deficitu. V posledním měsíci roku nečekaně poklesly daňové výnosy a zároveň prudce stouply výdaje. Deficit souhrnu všech tří rozpočtů přesáhl deset miliard korun. V evropském měřítku vynikající výsledek, nežádoucí vývoj však přesto nastal.

Vyrovnaný rozpočet
Stephen Moore

Každý, kdo pochybuje o významu dodatku (americké) Ústavy o vyrovnaném rozpočtu, by si měl vyslechnout jeho oponenty. De facto každá zájmová skupina, usilující o co nejvyšší rozpočtové výdaje – AFL-CIO (American Federation of Labour and Congress of Industrial Organizations – Americká dělnická federace a Svaz průmyslových organizací-odborové svazy), National Education Association (Národní sdružení pracovníků v oboru výchovy), Americké sdružení důchodců, svazy státních zaměstnanců, většina zbrojních dodavatelů – myšlenku dodatku zcela zavrhuje. Tyto skupiny si stěžují, že bude-li vláda zbavena možnosti vypůjčit si, povede to nutně k omezení výdajů na bydlení, sociální péči, programy pro přestárlé, studentské půjčky, výstavbu dálnic a dopravu, dotace cen zemědělských výrobků, subvence obchodu atd.
Toto vše jsou nepochybně působivé argumenty pro zmíněný dodatek. Tyto skupiny dobře vědí, že možnost vypůjčit si – a to až miliardu dolarů denně – se stala jejich dojnou krávou. Podle názoru Jamese Buchanana vytváří deficit “fiskální iluzi”, že daňoví poplatníci získávají vládní dar, aniž by za něj museli platit. Dnešní rozpočtové programy nebudou placeny námi, ale našimi dětmi, které jsou víceméně politicky bezmocné. Každé dítě, narozené dnes v USA, dostává do vínku 16 000 dolarů federálního dluhu. Ironií je, že skupiny jako National Education Association, které se prohlašují za reprezentanty politických zájmů mladých, vedou frontální nátlak proti dodatku.
Překvapením je nedostatek podpory pro dodatek ze strany pravice. Americká obchodní komora a redakční stránka Wall Street Journal, nesmlouvaví kritikové velké vlády, rozcupovali návrh zákona o vyrovnaném rozpočtu, předložený senátorem Paulem Simonem (D., Ill.). Wall Street Journal píše, že zastánci tohoto návrhu z Capitol Hill mají všechnu upřímnost prohnaných právníků. Dokonce ani Milton Friedman není nikterak nadšený. Mají oprávněné námitky: Simonův návrh a protinávrh, prosazovaný ve Sněmovně konzervativním demokratem (toto spojení stále ještě není rozporem pouze zdánlivým) Charlesem Stenholmem z Texasu, neobsahují ani daňové omezení, ani výdajový limit. Nesmírně kvalitní verze dodatku byla předložena senátorem Robertem Kastenem (R., Wisc.). Problém je, že pouze Simonova verze se zdá mít dostatečnou podporu u demokratů k tomu, aby prošla. Je rozředěná verze dodatku o vyrovnaném rozpočtu lepší, než vůbec žádná?
Hlavní argument proti Simonově návrhu zní, že je Trojským koněm, který způsobí růst daní. Jinými slovy, neponecháme-li Kongresu možnost, aby si dále půjčoval, pak přistoupí ke zdaňování – a to je ještě horší. Tedy: námitka levice proti dodatku zní, že povede k trvale nízkým výdajům, námitka pravice je, že povede ke zvyšování daní.
Ve skutečnosti obě skupiny přehánějí obtíže procesu, vedoucího od čtyřistamiliardového deficitu k vyrovnanému rozpočtu. Především, nikdo nemluví o vyrovnání deficitu během jediného roku. Jak s oblibou poukazují nepřátelé vyrovnaného rozpočtu, znamenalo by to jedenapůlnásobné snížení výdajů na obranu či na program sociálního zabezpečení, čehož by se zalekl i ten nejneohroženější bojovník za snížení rozpočtu.
Během pěti let by ale rozpočet mohl být vyrovnán, kdyby celkový roční nárůst výdajů byl maximálně tříprocentní – oproti desetiprocentnímu růstu v posledních pěti letech – bez požadavku byť jediného centu na nových daních. Tento požadavek zdaleka neznamená válečnou šetrnost. Znamená to však: žádnou novou Velkou Společnost (Great Society), žádné státní zdravotní pojištění, žádnou státní energetickou strategii, žádný Marshallův plán pro města či jakýkoli další podobný horor. Jinými slovy, po Kongresu a presidentovi by to pro změnu vyžadovalo dělat výběr.

Pohled na jednotlivé státy

Jednou z cest, jak odhadnout možný účinek požadavku vyrovnaného rozpočtu, je všimnout si, jak podobná opatření fungují v jednotlivých státech (taková opatření různého stupně jsou uplatňována ve 49 státech).
Od roku 1940 do roku 1990 státní a místní výdaje kolísaly mezi 12- 14% národního důchodu. Během stejného období se federální výdaje pohybovaly mezi 13-28% národního důchodu. Není myslitelné, aby federální výdaje stoupaly tak rychle, jak stoupají, kdyby byl Kongres musel každým rokem zvyšovat daně k placení svých výdajů tak, jako to dělají jednotlivé státy.
Dalším významným rozdílem je to, že státní rozpočty mají tendenci se zvětšovat v období hospodářského růstu a zmenšovat se v období recese, kdežto federální rozpočet se zvětšuje během hospodářského vzestupu a zvětšuje se dokonce ještě rychleji i v období recese – že tedy podle keynesiánské teorie fungují federální výdaje jako automatický hospodářský stabilizátor. (Ano, žijí dosud ekonomové, kteří v to věří). Všimněme si dvou posledních období recese, let 1980-1983 a 1990-1992. Od roku 1980 do roku 1983 celkové reálné státní výdaje poklesly zhruba o 1%, zatímco reálné federální výdaje vzrostly o více než 10%. V letech 1990-1992 celkové reálné státní výdaje zůstaly na stejné úrovni, zatímco federální vzrostly o 9%. Tato období “smršťování” státních rozpočtů mají velmi pozitivní dopad na funkčnost států – jak uvádějí titulky v nedávných New York Times, RECESE ZLEPŠUJE FUNKČNOST STÁTNÍCH VLÁD. V rámci celé federace bylo od roku 1990 propuštěno zhruba 12 000 státních zaměstnanců a přes 20 000 jich bylo posláno na nucenou dovolenou. Čtyři státy omezily všeobecnou sociální pomoc práceschopným důchodcům, neboť si ji nemohly již déle dovolit. A vzpomeňte si, kdy naposledy federální vláda omezila něčí nároky?
Pravdou je, že takoví guvernéři, jako Pete Wilson z Kalifornie, Jim Florio z New Jersey a Lowell Weicker z Connecticutu využili požadavku vyrovnanosti rozpočtu jako záminky pro zvýšení daní o 40 miliard dolarů během uplynulých dvou let. Nicméně každý, kdo věří, že se Kongres jednoduše pohrne do zvýšení daní o 300 miliard dolarů, by měl vědět, jak dopadli legislativci ve zmíněných státech. Poté, kdy Florio a jeho kumpáni zvýšili v roce 1990 daně o 2,8 miliardy dolarů, voliči následujícího roku “zametli” s téměř polovinou státní legislativy. Legislativci, kteří v Connecticutu loni vůbec poprvé hlasovali pro zavedení daně z příjmu, budou celkem jistě čelit stejnému rozhořčení voličů na podzim letošního roku. 9 guvernérů, kteří v posledních třech letech zvýšili daně, bylo odvoláno rozzuřeným voličstvem.
Nejjistější cestou, jak svrhnout stávající washingtonskou vládnoucí kliku – George Mitchella, Teda Kennedyho, Dicka Gephardta a jim podobné – je přimět je k hlasování pro zvýšení daní o zmíněných 300 miliard, aby mohli financovat svou novou “válku proti chudobě”, zabezpečovat masové subvence, National Education Association atd.
Bez dodatku o vyrovnaném rozpočtu či něčeho podobného neztrácíme pouze bitvu o rozpočet, ale budeme pohlceni molochem rozhazování státních prostředků. V uplynulých 3 letech vnitřní federální rozpočet při vyrovnanosti s růstem inflace vzrostl o téměř 30%, tj. o 175 miliard dolarů. Po téměř 12 letech přítomnosti republikánů v Bílém domě je podíl vnitřních výdajů na státních příjmech vyšší, než za vlády Jimmy Cartera, který byl zbaven úřadu coby velký rozhazovač. Můžeme si na prstech jedné ruky spočítat, kolik rozpočtových programů bylo zrušeno v průběhu posledních 10 let.
A bude hůř. Institute for Policy Innovation, texaský “think tank”, uveřejnil studii, uvádějící, že vzhledem ke zvyšování počtu rozpočtových programů postavených na dotacích vzrostou federální výdaje do roku 2000 na 30%, do roku 2010 na 35% a do roku 2020 na 40% národního důchodu. Právě minulý měsíc Kongres zamítnul rozumné opatření, které mělo v průběhu 5 let omezit růst nároků na úroveň, převyšující míru inflace maximálně o 2%, a současně omezit rozšiřování počtu těchto programů.
Skutečným problémem není to, že deficit vyvolává inflaci nebo vyšší úrokovou míru (80. léta prokázala, že tomu tak není), nebo že úrok z dluhu omezuje jiné výdaje (to je přednost, nikoli vada), ale to, že deficitní finanční hospodaření snímá politickou bolest z federálních výdajů. Červený inkoust vede k pěstování výdajů, takže ohrožuje naši ekonomickou budoucnost. Bude-li deficit postaven mimo zákon, politikové mohou zkusit zvýšit daně, což vydrží do následujících voleb. Z dlouhodobého hlediska by to vedlo k redukci vlády. Levice se je toho všeho dobře vědoma, a proto lobby usilující o zvyšování výdajů nechce o dodatku o vyrovnaném rozpočtu ani slyšet. Pravice musí pochopit, že toto je případ, kde nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.

Rozpočty pod zákonem
(Ústavní omezení vládních půjček by naneštěstí nefungovalo)

Neúspěch americké fiskální politiky je až příliš zjevný. Po téměř 10 let se Kongres a Bílý dům vzájemně přesvědčují o naléhavosti svých požadavků provést něco s rozpočtovým deficitem, o svém vážném znepokojení nad tím, co by se mohlo stát, nicméně i o své neochotě jednat. Rozpočty byly předkládány v nesmírně spletité podobě, byly však ponechány svému osudu při prvních náznacích toho, že by mohly fungovat.
Současný roční deficit nebude příliš vzdálený od hranice 400 miliard dolarů. Americký federální dluh, v roce 1981 představující 26% národního důchodu, činí dnes 52% národního důchodu a stále stoupá.
Mnozí jsou tímto stavem znechuceni a domnívají se, že nastal čas pro radikálnější přístup ke kontrole rozpočtu. Cožpak neexistuje ve Spojených státech ani v jiných zemích možnost, jak vládě “svázat ruce” při veřejných půjčkách? V USA vyplouvá na světlo starý návrh: přijmout dodatek k Ústavě, který by vládě zakázal utrácet více, než co získá na daních. Rovněž v Evropě získává půdu myšlenka zákonných fiskálních omezení. Představitelé Evropského společenství na svém Maastrichtském summitu loňského prosince vyslovili souhlas s tím, že kontrola deficitů by měla být podmínkou postupu k hospodářské a měnové unii. Podmínka, kterou si navzájem položili – snížit rozpočtový deficit na maximálně 3% hrubého národního produktu – byla mnohem méně náročnou, než slib trvale vyrovnaného rozpočtu. Myšlenka je ovšem společná: fiskální politika musí být držena pod kontrolou něčím silnějším, než pouze dobrými úmysly vlády.
V této věci jsou ekonomové rozpačitější než obvykle. Někteří – moderní keynesiáni – chtějí, aby byl rozpočtový deficit používán k utlumení ekonomického cyklu. Rozhodně, jak tvrdí, velké deficity jsou v pořádku, neboť jsou ve skutečnosti nižší, než se zdají (jakmile je vyrovnáte s inflací). Jiní, stoupenci “neoklasicismu”, jsou stejně bezstarostní, nicméně z jiného důvodu: prohlašují, že deficit nemá vliv na ekonomiku, neboť soukromé úspory přirozenou cestou pomáhají vyrovnat jakékoli změny ve vládních půjčkách. Tyto postoje znamenají, že zákonná kontrola deficitu je buď zbytečná, nebo nežádoucí, případně obojí.
Jak lze očekávat, obě tyto školy mají částečně pravdu. Svědectvím toho je, že růst veřejných půjček velmi pravděpodobně stimuluje růst soukromých úspor, jak argumentují neoklasičtí ekonomové: lidé více šetří v očekávání růstu daní. Toto zvyšování úspor zmírňuje tendenci, zdůrazňovanou ve starším ekonomickém myšlení – tendenci velkého rozpočtového deficitu zvyšovat úrokovou míru. To ovšem neeliminuje tuto tendenci úplně. Vysoká reálná úroková míra v 80.letech je jasným důkazem toho, že velký deficit skutečně zvyšuje úrokovou míru navzdory vyšším úsporám – a tím do jisté míry “vytlačuje” soukromé investice. Zároveň, protože toto vytlačení není úplné, mají keynesiáni alespoň v něčem pravdu: rozpočtový deficit pomáhá udržovat poptávku v období recese (tak jako ji kapitálové přebytky omezují v období rozkvětu). Tato stabilizační síla fiskální politiky by neměla být jen tak zavržena.
Nejpřesvědčivější obhájci ústavních omezení vládních půjček by toto vše akceptovali. V případě kvalifikované a osvícené vlády by připustili, že uvážené veřejné půjčky by mohly být pro ekonomiku užitečné. Stejně tak, pokračovali by, v případě obecné úcty k majetku druhých by neexistovala potřeba zamykat domovní dveře. Jakmile však stát povolí ve své uvážlivosti, jeho pravomoc vypůjčovat si se jeví problematickou. Rozpočtový deficit – ať už má jakýkoli vliv na ekonomiku – znamená zkrátka toto: zajištění veřejných služeb pro dnešní daňové poplatníky na účet zítřejších.

Jen další ztracený čas

Pokušení, obzvláště pro demokratické vlády usilující o své znovuzvolení, je zřejmé. A toto pokušení vysvětluje jinak překvapivý, pokud vůbec známý fakt – že téměř všechny vlády vytvářejí rozpočtový deficit prostřednictvím ekonomického cyklu, a stěží vůbec kdy dosáhnou rozpočtového přebytku. Je-li zákonitým principem vlády to, že volič, který využívá určité služby, by za ně měl platit – a tak to skutečně je, pak se možnost ústavní kontroly deficitu zdá být v pořádku.
Otevření liberálové, stejně jako tento časopis, jsou proto rozpolceni. Svoboda vytvářet čas od času deficit je ekonomicky užitečná, vlády by ovšem mohly spoléhat na možnost zneužití této svobody. Rozumným kompromisem by se proto mohlo zdát vytvoření méně ožehavého pravidla, zavazujícího vládu např. vyrovnávat rozpočet během úplného ekonomického cyklu či povolující deficit v dobách výjimečného stavu apod. Většinu návrhů předkládaných americkému Kongresu je možno kvalifikovat jako návrhy tohoto druhu.
Tento přístup se však obecně ukazuje horším, než absence jakéhokoli pravidla. Vytváření takového pravidla může politiky zaměstnat po měsíce či roky (jak o tom svědčí Gramm-Rudman) a tím jim pomoci vytvořit zdání, že se problému deficitu věnují. Mezitím jsou jednodušší prostředky, jako např. snižování výdajů a zvyšování daní, odkládány stranou. V okamžiku, kdy se jakékoli ne zcela jednoznačné pravidlo stane zákonem, jeho pružnost ho činí méně účinným. (Co je to cyklus? A, soudě podle nedávné úrovně diskusí, nepatrný nárůst nezaměstnanosti již vytváří výjimečný stav). Kromě toho, zákon přijatý politiky může být také politiky zrušen.
Bohužel, ústavní lék proti přemrštěným půjčkám nebude mít naneštěstí úspěch. Pokud mu jsou Kongres a Bílý dům nakloněni, dělají to jen proto, aby odvrátily pozornost voličů od své neschopnosti jednat okamžitě. To je ovšem nedostatek jejich, nikoli Ústavy.

Revue pro středoevropskou kulturu a politiku
STŘEDNÍ EVROPA

-Komentáře k aktuální politické situaci
-Historie a současnost střední Evropy
-Rozhovory
-Sudetoněmecká otázka
-Menšiny
-Česká zemská šlechta
-Osobnosti české politické pravice
-Literární texty středoevropských autorů

Číslo 24:
Z obsahu vyjímáme:
-Joachim Bahlcke: Německo a utopie
-Kazimierz Karnkowski: Polsko a Čechy
-Rozhovor se Stanislavem Devátým: Jsem pro kompromisy, ale ne v zásadních věcech
-Imre Molnár: Osudy Jánose Esterházyho
-Petr Fleischer: Podivuhodný ideolog Václav Bělohradský
-Helmuth Nurnberger, Joseph Roth

Cena čísla 24 revue Střední Evropa je 33 Kčs.
Od čísla 25 včetně bude cena jednotlivého čísla 42 Kčs.
Předplatné čísel 24-29 činí 198 Kčs.

Všechny druhy objednávek zasílejte na adresu:
Institut pro středoevropskou kulturu a politiku
Valdštejnské náměstí 7, 110 00 Praha 1
tel.: 02/20 15 07
fax : 02/232 48 50
Po obdržení Vaší objednávky pošleme složenku k uhrazení příslušné částky.