Když jde o záchranu planety, není žádný cíl dost malý. Takže pokud byly evropské cíle v otázce tzv. ochrany klimatu 20-20-20 (tedy do roku 2020 snížíme vypouštění CO2o 20 procent a navýšíme obnovitelné zdroje na 20 procent celkové spotřeby), teď už Evropská komise požaduje do roku 2030 30procentní omezení CO2. Ale pozor, ještě tu máme Evropský parlament… Tam žijí a pracují samí energeticky nenároční lidé, kteří nikam nelétají, nikam se pořád nepřesunují – třeba z Bruselu do Štrasburku a zpět, proto mají plné právo požadovat do roku 2030 rovnou čtyřicetiprocentní snížení emisí! A třicet procent obnovitelných zdrojů! Bohužel, nikdo jiný na světě se k těmto bohulibým cílům nepřidal. A protože Evropa se na celém znečišťování podílí jen necelými patnácti procenty, bude to celé (i když se to opravdu povede) mít za výsledek celosvětové snížení emisí o 3–4 procenta. Ale to nevadí. Evropa přece musí jít příkladem!

Chybějící energii pak doplníme z obnovitelných zdrojů, ty se přece tak báječně osvědčily. Bude to sice trochu stát (asi tak třikrát nebo čtyřikrát víc než dosud), ale to také nevadí. Alespoň zlikvidujeme celou průmyslovou základnu Evropy, čímž zároveň přispějeme k rozvojovým cílům. Teď už si totiž z Číny budeme muset dovézt opravdu úplně všechno. Dokud bude za co.

Naštěstí pro všechny platí, že budovatelské plány se snáze deklarují, ale hůře provádějí. Vzpomínáte ještě na Lisabonskou strategii? Cílem bylo učinit z EU „do roku 2010 nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější na znalostech založené hospodářství na světě, hospodářství s udržitelným hospodářským růstem, které vytváří více pracovních příležitostí s vysokou přidanou hodnotou a vyšší sociální soudržnost.“ Nevyšlo to, ale nevadí. Vymyslel se nový plán a ten už určitě vyjde. Jmenuje se Evropa 2020.

Jak ty krásné plány na pomoc životnímu prostředí dopadají, je krásně vidět na příkladu bioplynek. Krásný nápad. Z hnoje, kejdy, trávy atd. se vyrábí energie. Jenže také z kukuřice. Takže zemědělci masově pěstují kukuřici, která zdaleka nejvíce vyčerpává půdu. A protože se to aktuálně vyplatí (jde o záchranu planety, takže se bioplynky masivně dotují), tak i několik let po sobě na stejné půdě. Což ji vyčerpá ještě více. Takže se musí o to více hnojit. Jenže hnojiva se vyrábějí povětšinou z ropy, jejich rozptyl po poli se také neděje silou lidských paží jako před sto lety a kukuřice se sklízí a do bioplynek také nevozí stroji na vodu. Výsledkem je erodovaná půda (na boj proti erozi přitom stát vydává zase další miliardy), nedostatek domácích brambor, zadlužené obce a družstva (žádná dotace totiž není úplně zadarmo) a vedlejší náklady pro životní prostředí ve formě množství spálené nafty. Efekt pro životní prostředí? Po pravdě řečeno nic moc… Vítězí samozřejmě výrobce hnojiv (u nás Agrofert) a banky coby ty, co obcím a družstvům půjčují na bioplynky.

Ale jedna milá zpráva na závěr. Nejsa příliš velkým fanouškem hokeje, jsem si ani nevšiml, že v lednu sehrála Sparta pět benefičních utkání s názvem „Sparta vzdává hold“ pro vojáky, policisty, hasiče a záchranáře. Při tom posledním vhazoval puk ochrnutý veterán z Afghánistánu nadpraporčík Jiří „Regi“ Schams. Je to hezké gesto pro všechny muže, kteří v té zapomenuté válce nechali kus svého zdraví. Toho viditelného, ale často i toho skrytého, duševního.

Vyšlo v Lidových novinách 10.2.2014