Prostě na člověka jde smutek při sledování dokumentu o těchto sice politicky aktivních a angažovaných třicátnicích, jež ale mají tak smutné a frustrující osobní životy. „Muži dávných dob, když chtěli ve svých státech dobrou vládu, nejdřív si udělali pořádek ve svých vlastních rodinách“, říkal Konfucius.
Česká televize nedávno uvedla nový dokument režiséra Davida Vondráčka „Rozhořčené 2012“ o čtyřech dámách radikální levice, které usilují o prosazení alternativy (jaké – socialistické? anarcho-komunistické? vědí to ony vůbec?) vůči současnému občansko-demokratickému politickému a kapitalistickému ekonomickému systému. Dokument natáčený během celého roku vyjevil jejich životy, postoje, aktivity, i soukromý život – či jeho absenci.
Čtyřmi dámami jsou ekonomka Ilona Švihlíková, demonstrantka (profesionální?) Alena Jiřičná, vysokoškolská učitelka Tereza Stöckelová a novinářka Saša Uhlová. Dokument výtečně zobrazil nejen radikalitu, naivitu či rozpačitost jejich postojů, ale – kromě případu jedné z nich – i jejich více-méně smutné, prázdné a frustrující osobní životy.
Zatímco jedna je odkojena husitskou romantickou mytologií a za vrchol politicky angažovaného umění považuje monumentální československé gottwaldovské hagiografické filmové eposy o husitech a Žižkovi z 50. let 20. století, založené na nacionalisticko-socialistické až komunistické interpretaci českých dějin, jeden partnerský vztah sice měla a to stačilo, neboť nyní se musí věnovat revoluční práci, vždyť je přece novodobou husitkou; druhá se vrhá z jednoho nešťastného vztahu do druhého; a třetí po zkušenosti špatného rozchodu už raději po novém vztahu netouží a má pochybnosti, zda jej aktivity (revoluční, sociální, socialistické) mají vůbec smysl, či lidé, pro které to dělá, si to vlastně zaslouží, když její bývalý přítel, jemuž pomáhala, se nakonec prokázal být takovým egoistou…
Prostě na člověka jde smutek při sledování dokumentu o těchto sice politicky aktivních a angažovaných třicátnicích, jež ale mají tak smutné a frustrující osobní životy.
Jen jedna ze čtyřech dám žije rodinným životem, má 4 malé děti (to čtvrté se narodilo v roce 2012, teda během natáčení). Ilustrativní byl rozhovor té třetí a té čtvrté na téma, zda mateřství je pro ně součástí šťastného života. Zatímco jedna dítě – především vlastní biologické – nikdy mít nechce (neví proč, s kým, k čemu…), ta druhá si život bez dětí představit neumí a nejraději by každý rok dítě nové.
Není těžké uhodnout, která z nich působí šťastnějším a vyrovnanějším dojmem…
Pohled na životy čtyř rozhořčených vede člověka k opětovnému si uvědomění moudrosti, již chápal už Konfucius:
„Muži dávných dob, když chtěli ve svých státech dobrou vládu, nejdřív si udělali pořádek ve svých vlastních rodinách.“
A my můžeme směle dodat: co platilo tehdy, platí i dnes, a bude platit vždycky.
A co platilo či platí pro muže, stejně a rovně platilo, platí a platit bude i pro ženy.
Ať už jsou rozhořčené jakkoli.
No podle me je nejdulezitejsi otazka, kdo by mel mit deti. Kdyz odectete vsechny lidi, kteri se na rodicovstvi nehodi a trapili by jenom sebe a sve deti, pak vam vyjde, ze jen mala mensina by se mela rozmnozovat.
Je spousta lidi, kteri jsou uzkostni, depresivni, neumi se postarat ani sami o sebe, natoz o deti. Hlavne se prehlizi, ze vsechno dulezite je vrozene a geny obelhat nelze. Jestlize v rodine maji lide dedicnou genetickou zatez (predispozice k telesnym a dusevnim nemocem, zavislostem), nizkou inteligenci, spatnou sebekontrolu, je vrcholne nezodpovedne mit deti, kterym predam spatne geny a spatnou vychovu. To neni otazka viny nebo vule, ale danosti.
Vzhledem k r/k evolucni strategii (kvantita vs kvalita) se ovsem ti nejmene vhodni rozmnozuji nejvice. Plati to jak ve svetovem meritku, tak v ramci spolecenskych vrstev. To je skutecna tragedie dneska, ktera mari stesti budoucich generaci.
P.S.
„Muži dávných dob, když chtěli ve svých státech dobrou vládu, nejdřív si udělali pořádek ve svých vlastních rodinách.“
Neni trochu divne, ze i mudrc Konfucius uz sest set let pred nasim letopoctem mluvi o “muzich davnych dob”? Byl vubec nekdy tento zlaty vek?
Já nevím, kde se bere předpoklad, že žena, aby mohla být šťastná a vést naplněný život, jej musí nutně vést jako matka a manželka. Naopak pokud např. někdo ví, že své profesi chce věnovat veškerý svůj čas, proč by se nemohl rozhodnout raději žádnou rodinu nemít, protože by jeho/jejím zápalem pro práci nutně strádala?
Spíš bych řekla, že to je zkušenost než předpoklad. Před pár lety bych se podepsala pod váš názor, dnes spíš pod tenhle článek.
Myslím, že není tak těžké zodpovědět, kde se ten předpoklad bere. Dobrý život implikuje život žitý především pro ty druhé, tedy nezatížený egoismem a upřednostňováním vlastní kariéry. To se jaksi přirozeně daří především matkám. Jistě to nevylučuje řídké případy skutečné profesní oběti, například lekařky, která se rozhodne pro život někde mezi africkými sirotky či indickými zbědovanci nebo vědecké pracovnice, i když v tom druhém případě si nejsem jistý, zda může jít o “naplněný” život. Vyplněný prací, to jistě, ale naplněný?
S jistou nadsázkou bych řekl, že polovina všech zhovadilostí na tomhle světě pochází z toho, že muži odmítají přijmout a odpovědně plnit svojí roli jako muži a druhá polovina zhovadilostí pochází z toho, že ženy odmítají přijmout a plnit svoji roli jako ženy. Zmatený a neštastný svět..
Celá diskuse k článku se zakládá na falešné zásluhovosti ve státním důchodovém systému, jak vystihl již Jiří Rusnok ve svém referátu “Udržitelný penzijní systém” z roku 2004, cituji: Mít děti znamená mimo jiné ekonomický základ (investici), z níž investor (rodiče) budou čerpat později (v důchodovém věku). Ten, kdo děti nemá, nepodstupuje tyto náklady. Každý musí investovat v průběhu svého aktivního pracovního života, má-li si ve stáří zajistit příjem: 1/ Tím, že bude mít dostatek dětí. 2/ Tím, že si vytvoří dostatečné finanční úspory. 3/ Kombinací obou předchozích metod (v případě jednoho dítěte v rodině). Investice však v každém případě musí být učiněna: Černé pasažerství je nepřípustné.