S tím, jak se blížíme k datu 6. února a tím k výročí 100 let od narození Ronalda Reagana, zdá se, že nejčastější otázka, již kladou konzervativci, zní, zda je někdo jiný schopen sjednotit pravici tak, jak to dokázal Reagan.

V roce 2008, během primárek v Republikánské straně, uspořádal National Review Online sympozium k otázce „Je Reaganova koalice mrtvá?“. Respondenti včetně Terence P. Jeffreyho, Paula Kengora, Marka R. Levina, Johna O´Sullivana, Johna J. Pitneye, Marka Rozella a Petera Schweizera se na tom, zda je něco takového možné, neshodli, avšak všichni souhlasili s tím, že právě Reagan byl onou hybnou silou, která tuto koalici stmelila. Jak napsal ve svém vstupním příspěvku do diskuse Rozell, „Reagan byl vůdčí silou v procesu legitimizace dlouhou dobu vysmívaných konzervativních myšlenek a v procesu návratu moderního konzervativního hnutí do hlavního politického proudu“.

Je nepopiratelné, že Reaganovo myšlenkové dědictví Republikánskou stranu stále formuje. I když mezi konzervativci existují vážné a významné názorové rozdíly – jsou tu neokonzervativci, paleokonzervativci, libertariáni, sociální konzervativci, stoupenci hnutí Tea Party a další odnože –, téměř všichni Reagana obdivují a snaží se mu přiblížit. Nelze se domnívat, že by Reagan se všemi a ve všem souhlasil, ale každá z těchto skupin má legitimní nárok na část jeho intelektuálního odkazu. A Reagan by pravděpodobně dodal, že rozsáhlá debata o pravici je dobrým důvodem k optimismu ohledně budoucnosti konzervativního hnutí v Americe.

Přesto však je problém, že se Reagan stal pro Republikánskou stranu hlavní jednotící intelektuální silou. Republikáni by jej samozřejmě měli uznávat a ctít, měli by si však také vzít příklad z jeho přístupu, nechat vyrůst konzervativní intelektuály a pokročit dál za hranice Reaganovy éry.

To se nepodaří, pokud budou bezmyšlenkovitě a mechanicky hledat „dalšího Reagana“. V posledních letech byli takovýmto přídomkem označováni – nebo si na něj sami činili nárok – např. Mitt Romney, Mike Huckabee, Bobby Jindal, Fred Thompson, Marco Rubio či Meg Whitman. Pravda je taková, že neexistuje a nemůže existovat žádný další Reagan, i když někteří se mohou poučit z jeho metod jak rozvinout a využít konzervativní intelektuální hnutí.

Reagan se ničím takovým nezabýval a své názory si tvořil sám. Jak v roce 1981 napsali Rowland Evans a Robert Novak, „Reagan nastoupil do úřadu s dynamickou ideologií, která formovala každý jeho krok.“ Výsledky moderního bádání, obsažené např. na stránkách knih The Reagan Diaries (editor Douglas Brinkley) či Reagan: In His Own Hand (autoři Kiron Skinner a Martin a Annelise Andersonovi) potvrzují míru, do níž měl Reagan své názory promyšleny jak předtím, než nastoupil do úřadu, tak i během jeho výkonu. Nepotřeboval intelektuály, aby mu pomáhali s formulováním politiky. Uvědomoval si ale, že musí podporovat a kultivovat konzervativní intelektuální hnutí v zájmu prosazení svého politického programu.

Je téměř nemožné podcenit sílu konzervativní inteligence před Reaganovým politickým vzestupem. V letech po 2. světové válce ve Spojených státech žádné významné intelektuální konzervativní hnutí neexistovalo. Z padesátých let pochází neblaze proslulý výrok Lionela Trillinga, který odbyl   americký konzervatismus jako sérii „přihlouplých gest, jež se snaží podobat se myšlenkám“. Koncem šedesátých let – byť na tomto poli došlo k jistému posunu, a to především díky Williamu F. Buckleymu Jr. a vzniku časopisu National Review – si Richard Nixon zvolil jako svoji spojku s intelektuální obcí demokrata Daniela Patricka Moynihana. Po osmnácti měsících si Moynihan posteskl šéfovi Nixonova kabinetu H. R. Haldemanovi, že existuje jistá hranice, jíž je schopen dosáhnout, a pokud má toto úsilí přinést nějaké ovoce, „je třeba to svěřit skutečným republikánům“.

Za necelých deset let po odchodu Nixona z presidentského úřadu se však všechno změnilo a bezútěšná poušť, po níž se pohybovali konzervativní intelektuálové ve Washingtonu, se stala kvetoucí oázou. Jak napsal historik James A. Smith, Reaganova „revoluce vynesla do popředí nové skupiny politických expertů – libertariánské a klasické liberální ekonomy, tradicionalistické konzervativce, straussovské politické filosofy a ´neokonzervativce´. Začátkem osmdesátých let zaplavilo Washington tolik konzervativních intelektuálů, že ostřílení političtí komentátoři začali mluvit o novém ´ideovém průmyslu´“.

Reagan pochopitelně tento průmysl sám nestvořil. Jak napsal pracovník Hoover Institution a bývalý Reaganův poradce Martin Anderson, „Reaganův vklad do intelektuálního a politického hnutí, jež jej v roce 1980 vyneslo do presidentského úřadu, byl velmi významný. Dal mu jasný směr a vedení. Nedal mu ale život.“ Tomu, že se konzervativní ideje dostaly do popředí, napomohlo zároveň spousta dalších faktorů. Reagan si však tento trend uvědomil a řadou zásadních kroků přispěl k jeho vzestupu.

Za prvé, Reagan měl – ve spolupráci s Andersonem – obrovský štěstí při vyhledávání talentovaných lidí. Podle Smitha Reagan „pravidelně komunikoval s konzervativními intelektuály již léta předtím, než se rozhodl ucházet se o presidentský úřad, a zdál se být celkově obeznámen s aktuální činností konzervativních think-tanků.“ Do Reaganovy kampaně v roce 1980 se zapojilo více než 450 odborníků a intelektuálů a mnozí z těchto lidí skončili v jeho administrativě. Think-tanky a odborníci, jež Reagan podporoval, ocenili jeho zájem a začali v něm spatřovat osvíceného politika s jasnou vizí, což se začalo odrážet v jejich debatách a článcích o něm.

Reaganovu pozornost upoutaly – a také z ní těžily – především tři think-tanky: Heritage Foundation, American Enterprise Institute a Hoover Institution. Ještě než Reagan složil presidentskou přísahu, vydala Heritage Foundation programový dokument Mandate for Leadership, který podle deníku Washington Post „s jistou nadsázkou vstoupil ve známost jako ´bible Reaganovy revoluce´“. V roce 1980 vyšla péčí Hoover Institution antologie The United States in the 1980s, již Michail Gorbačev považoval za „skutečný politický program“ Reaganovy administrativy. A pokud jde o American Enterprise Institute, sám Reagan prohlásil, že „nejvýznamnějšími centry americké vzdělanosti jsou dnes naše think-tanky – a žádný z nich není vlivnější než American Enterprise Institute“. Tato chvála think-tanků nebyla ani v nejmenším nadnesená. Reagan si přivedl desítky jejich pracovníků – minulých, současných i budoucích – do své administrativy, což bylo součástí cílevědomé a účinné strategie směřující ke kultivaci nadějných konzervativců. Jenom z autorů sborníku The United States in the 1980s jich 17 odešlo pracovat pro Reagana. Výsledkem toho je, že dnes činní konzervativní intelektuálové, kteří pracovali v Reaganově administrativě nebo v těchto pozicích začínali, výrazně převyšují ty, kteří přišli ať už z první, nebo z druhé Bushovy administrativy.

Za druhé, Reagan byl, jak napovídá jeho přezdívka, velkým a schopným řečníkem a dokázal vyjádřit konzervativní myšlenky lépe než kterýkoli politik před ním – i po něm. Reagan učil konzervativce, jak mluvit o základních principech, nikoli pouze o krátkodobých politických cílech. Činil tak celé roky během svých přednáškových turné a při svých rozhlasových vystoupeních, a pokračoval v tom rovněž jako politický kandidát a později i jako president. Přímá komunikace s americkým národem byla pro jeho administrativu prioritou. Podle jeho poradce pro styk s veřejností Davida Gergena, Reagan hovořil „k americkému národu v hlavním čase televizního vysílání častěji a efektivněji než kterýkoli jiný president“. Jeane Kirkpatrick, jíž si Reagan povšimnul díky jejímu slavnému článku Dictatorship and Double Standards [Diktatura a dvojí měřítko] otištěném v časopisu Commentary, si jasně uvědomila, že Reaganovy komunikační schopnosti byly jeho rozhodujícím příspěvkem konzervativnímu hnutí. Podle ní nebyl Reagan „ani intelektuálem, ani profesorem, ani novinářem – byl osobností, která měla co říci“.

Za třetí, Reagan nalezl způsob, jak sjednotit konzervativce, i když mezi nimi existovaly závažné rozdíly a spory. Anderson například od dob jejich společného působení v Bílém domě za presidenta Nixona nedůvěřoval Patu Moynihanovi a načas zbavil místa v administrativě Moynihanova spojence Checkera Finna. Neokonzervativci bojovali s konzervativci staré školy o to, zda se má šéfem National Endowment for the Humanities stát Bill Bennett, nebo Mel Bradford (zvítězil Bennett). Reagan však nedopustil, aby tyto boje rozložily širší jednotu konzervativců, o niž se jeho administrativa opírala. On nebyl tím, kdo by vynalezl to, co Frank Meyer nazval fusionismem, tedy směr, který spojil vitalitu a sílu konzervativců a libertariánů, ale věděl, jak využít těchto dvou myšlenkových proudů k prosazování věci svobody a ústavní vlády. Dnešní lídři konzervativců by možná nemohli využít stejných sjednocujících témat, jakých se chopil Reagan (antikomunismus, tvrdý postup vůči zločinu, snižování daní), existuje však stále spousta možností, jak se zaměřit na základní principy, jež konzervativce spojují, a nikoli na ty, které konzervativní hnutí rozdělují.

V roce 2011 je Reaganův odkaz zvlášť významný, a to nejen proto, že si v tomto roce připomínáme sté výročí jeho narození. Republikáni jsou opět politicky na vzestupu a znovu hledají nějakou jednotící ideu, která by se stala motorem následných reforem. Chtějí-li se jejich vůdci hlásit k Reaganovu odkazu, měli by se poučit z jeho metod a přizpůsobit jeho přístupy dnešní době.

Andersonova skvělá kniha Revolution končí konstatováním, že Američané disponují velkým dědictvím, avšak „to, co s tímto odkazem učiníme, je velkou otázkou našich životů“. Podobně Ronald Reagan zanechal konzervativcům velké dědictví, a ti musejí přijít na to, jak na tomto odkazu stavět, nikoli spočívat na jím vydobytých vavřínech. Jak by nám Reagan jako první připomenul, svobodu vždy od zániku dělí jen jedna generace – takže každá generace musí nalézt svou vlastní cestu, jak Ameriku přiblížit onomu Reaganovu ideálu zářícího „města na kopci“.

Tevi Troy je autorem knihy „Intellectuals and the American Presidency: Philosophers, Jesters, or Technicians?“ V současnosti pracuje v Hudson Institute, za presidenta George W. Bushe působil jako poradce v Bílém domě.

Z anglického originálu „The Gipper Beyond 100“ publikovaného v časopisu National Review, February 7, 2011, s. 37-39, přeložil Jaromír Žegklitz.