S novými informacemi o vrbětické kauze možná nastal okamžik zlomu, kdy se musíme jako země rozhodnout, do kterého civilizačního okruhu chceme patřit.

Na Západ, nebo na Východ?

Je fascinující a zlověstné, že se stále klade otázka, jestli je Česko součástí Západu, nebo Východu. Je a vždy bylo součástí západní civilizace. Ten rozdíl byl původně náboženský: Západem bylo západní křesťanstvo, katolické a protestantské. Východem bylo křesťanstvo východní, ortodoxní, pravoslavné, tj. Byzanc a Rus. A jak víme, Češi byli katolíci a protestanti.
Během studené války jsme však byli „uneseni“ na Východ. „Únos Evropy“ – tak jeden maďarský historik popsal naše područí pod sovětskou, komunistickou mocí. A nejen Kundera, ale i mnozí další trvali na tom, že my nejsme Evropa východní, nýbrž Evropa střední, což je pravda geografická, kulturní i civilizační. Nejsme Východ a ani jsme jím nikdy nebyli.
Jaké jsou zdroje pokušení si to myslet? Krom toho komunistického je to panslavismus, jeden z nejzhoubnějších mýtů našich dějin: je vulgárně kmenový a sugeruje, že slovanské národy jsou si vzájemně bližší než jakýkoli slovanský a neslovanský národ. Jsou-li si Slované tak blízcí a nejsilnějším slovanským národem jsou Rusové, měli bychom se přimknout k tomu dubisku…

Nepodřizovat se despocii

V čem je faleš tohoto mýtu? Za prvé, ruská forma vlády je a vždy byla despotická, podřídit se Rusku znamená podřídit se despocii. Na Západě jsou režimy svobodné, ústavní. Za druhé, je to bajka – Poláci a Rusové, Chorvati a Srbové si nejsou blízcí, jsou jako voda a oheň, je mezi nimi historické nepřátelství. A za třetí, toto velebení kmene podceňuje kulturu, která je důležitější: Češi a Slovinci svou kulturou, tradicemi i mentalitou jsou bližší Rakušanům než Rusům.
Mezi západní a východní civilizací, původně západním a východním křesťanstvem, je rovněž jeden z politického hlediska zásadní rozdíl: západní církev, později církve, ať už katolická, nebo protestantské, se mnohokrát postavily státní moci, státům a režimům a představovaly k nim protiváhu (i když někdy s některými spolupracovaly, až kolaborovaly). Onen vzdor proti absolutnímu státu byl zdrojem všech našich západních svobod. Naopak východní církev se státem vždy kolaborovala a byla jeho služkou, ať už v Byzanci, či na Rusi. Proto se tam tak snadno ustavila despotická vláda carů.
Tím nechci říci, že jednotliví pravoslavní věřící nebyli heroičtí a že mezi nimi nejsou tisíce mučedníků komunistického režimu a světců. Jsou. Ale církev jako instituce již od carských dob byla služkou státu. Analogií může být obdiv k ruské kultuře, která obdivuhodná je, a zároveň ostrá kritika ruského režimu, na němž nic hodno obdivu není.

Rusko jako zachránce civilizace?

Mnozí vnímají – mylně – Rusko, respektive Putina a jeho režim, jako spasitele a zachránce křesťanství, protože považují Západ za už beznadějně dekadentní a ztracený. Opomíjejí však, že plukovník KGB zneužívá křesťanství ke svým mocenským účelům a ruská církev mu v tom pomáhá.
A ano, z hlediska západní křesťanské civilizace lze mnohé v západní Evropě kritizovat. Její opuštění konsenzu platného ještě před pár lety, že manželství je mezi dvěma osobami opačného pohlaví nebo že imigrace z cizí civilizace má být regulována, činí ze západní Evropy už nikoli civilizační Západ, nýbrž civilizační post-Západ. Východ je Východ, a kdo je tedy nyní civilizačním Západem? Odpověď u některých populární je tato: My, Evropa střední. Visegrád. Ale to by bylo na jiný komentář.

Vyšlo dne 27.04.2021 v Katolickém týdeníku.