Uplynul rok od zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA (8. 11. 2016). Pokud jde o zahraniční a bezpečnostní politiku, které ze svých předvolebních slibů splnil a které porušil za těch devět a půl měsíců, co je prezidentem (od 20. 1. 2017)?

Trump kandidoval jako anti-Obama. Na ztrátu vlivu a prestiže Ameriky ve světě za Obamy reagoval tím, že navrhl výrazně navýšit rozpočet na obranu, a tedy vojenskou sílu.

Kde byl Obama chladný až nepřátelský vůči Izraeli, tam je Trump ostentativně proizraelský.

Obama byl vstřícný vůči Kubě a Iránu, Trump je přísnější vůči Kubě a hodně nepřátelský vůči Iránu; proto to přátelství s největším regionálním soupeřem šíitského Iránu, sunnitskou Saudskou Arábií. A Trump chce být taky mnohem tvrdší vůči Severní Koreji.

Zatímco Bush byl v zahraniční politice neokonzervativec, Obama byl kombinací levicového izolacionisty a cynického realisty: podpora demokratizace a lidských práv u tradičních protivníků byla prý naivní a kontraproduktivní, lepší je s nimi spolupracovat.

Kým je potom Trump? Svými projevy a skutky kombinací paleokonzervativce a konzervativního realisty, přičemž v kampani byl rétoricky především paleokonzervativcem a coby prezident se skutky posunul více na konzervativní realistickou pozici.

V prezidentské kampani Trump tvrdil, že Amerika se už starala o svět dost a měla by především pečovat o sebe. To je velice paleokonzervativní myšlenka, stejně jako heslo „America First!“ – Amerika především. Říkal, že USA by už neměly pečovat o obranu evropských zemí, že NATO je už nadbytečná. Evropa je bohatá, taky Jižní Korea, takže by se měly bránit samy. To je rovněž paleokonzervativní názor.

Dále tvrdil, že USA by měly navázat strategické partnerství s Ruskem; to říkají paleokonzervativci (např. Pat Buchanan) poslední čtvrtstoletí: protože Rusko už není komunistickým, ideologickým Sovětským svazem, nýbrž nacionalistickou mocností jak vystřiženou z 19. století, ty dvě největší velmoci bílého severu – USA a Rusko – by se měly spojit proti tmavšímu jihu – Číně a islámskému světu.

A konečně, Trump kandidoval jako protekcionista; chtěl cla uvalit především na Čínu, Mexiko a Japonsko; ale i na Evropu, hlavně Německo. Posledním protekcionistickým prezidentem USA byl Herbert Hoover v letech 1929-33; paleokonzervativci jsou protekcionisté.

Jediný aspekt jeho kampaně, který nebyl paleokonzervativní, byl slib posílit ozbrojené síly. To paleokonzervativci nechtějí, neboť se obávají, že silná americká armáda by vedla k intervencím v zahraničí. Proto chtějí její rozsah redukovat, snížit, a ponechat jen odstrašující jaderný arzenál. Existovala by „Fortress America“ – pevnost Amerika – a kdyby na ni někdo zaútočil, bude jaderně anihilován. Proto na ní nikdo nezaútočí. Ale pozemní vojsko, námořnictvo, letectvo, námořní pěchota – toho není moc zapotřebí. A co se děje ve světě, jestli jde do háje, to není náš problém… Toť paleokonzervativní doktrína.

Posílení obrany a ozbrojených sil je však projevem konzervativního realismu, protože bez realistických prostředků nelze dělat realistickou politiku.

Nejzajímavější a nejpřekvapivější však je, jak Trump po svém zvolení prezidentem mnohé své sliby porušil a otočil v několika případech až o 180°. Tím nejmenším je fakt, že s uvalováním cel příliš nespěchá; konec konců většina republikánů v Kongresu jsou stoupenci svobodného obchodu.

Větším překvapením bylo, jak rychle se „spřátelil“ s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem; očekává od něho, že „zatlačí“ na Severní Koreu a problém s ní vyřeší. To je málo pravděpodobné, protože odporný a nebezpečný severokorejský režim je v čínském zájmu: vedle něho i ten čínský vypadá jako humánní a Čína získává páky na USA, Japonsko a Jižní Koreu tím, že může tvrdit: my ten režim krotíme a umírňujeme, bez našeho vlivu by byl nebezpečnější, takže važte si nás a příliš vůči nám nepostupujte…

Druhý obrat byla jeho postupná akceptace NATO: nejenže řekl, že NATO už není zbytečná, nýbrž naopak potřebná organizace, ale ve svém projevu ve Varšavě počátkem července se jednoznačně přihlásil k článku 5 Severoatlantické smlouvy. Plně podpořil americké bezpečnostní garance Evropě.

A rozhodnutím na začátku dubna podniknout raketový útok na syrské letiště Bašára Asada zaskočil nejen Rusko, ale zklamal i paleokonzervativce, kteří navíc jsou i proti jeho silné podpoře Izraele a tvrdé linii vůči Iránu.

To všechno jsou projevy konzervativního realismu. Proč k nim došlo, kdo za ně „může“? Především jeho bezpečnostní tým: ministr obrany generál Mattis a v pořadí druhý poradce pro národní bezpečnost generál McMaster jsou konzervativní realisté. Po vynuceném odchodu prvního bezpečnostního poradce, proruského paleokonzervativního generála Flynna, celý Trumpův bezpečnostní tým obsadili konzervativní realisté. K nim patří i bývalý ministr pro vnitřní bezpečnost a nyní ředitel Trumpovy prezidentské kanceláře v Bílém domě, generál Kelly.

A navíc se v americkém Kongresu vytvořil silný protiruský konsensus. Kongres v létě schválil nové, přísnější sankce vůči Rusku, a to s dodatkem, že ani prezident je nemůže zrušit sám. Ty sankce byly schváleny velice vysokou většinou; republikány proto, že jako konzervativní realisté vnímají Rusko coby hlavního geostrategického protivníka Ameriky (a jako sebezáchovnou reakci na obvinění, že Rusko pomohlo Trumpovi k vítězství), a demokraty proto, že ačkoli byli vůči Rusku v minulosti spíše holubicí, po kampani 2016 a porážce Hillary Clintonové ze strany Trumpa si myslí, že Rusko volby ovlivnilo v neprospěch Clintonové – proto jsou nyní jedněmi z největších protiruských jestřábů.
Pokud Rusko zasáhlo do amerických voleb 2016, příliš si tím nepomohlo, právě naopak; bylo to kontraproduktivní a způsobilo, že obě strany v Kongresu jsou nyní vůči Rusku tvrdé a ostražité.

Co dále čekat lze? Tvrdý postoj vůči Iránu, tedy podporu Saudské Arábii. Velice přátelský postoj vůči Izraeli, i když Trump zřejmě svůj slib přesunout americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma bude odkládat… a nakonec asi nesplní. Ačkoli Trump osobně by se s Ruskem dohodnout chtěl, v této politické atmosféře nemůže; Kongres mu to nedovolí. Je příznačné, že náměstkem ministra zahraničí pro evropské a euro-asijské záležitosti se stal Wess Mitchell, bývalý ředitel think-tanku CEPA (Central European Policy Analysis), který má velice kladný vztah ke střední Evropě a je republikánským realistou.

Tato analýza má ale jednu slabinu; zvažuje Trumpa coby racionálního činitele, kterým on není. Je impulsivní, zbrklý, emocionální. Předpokládat, že bude mít nutně konzistentní zahraniční politiku, je neadekvátní. O 180° už otočil několikrát, může tak učinit opět. Dá-li si poradit od svých poradců a ministrů, při jejichž výběru měl celkem šťastnou ruku, jakož i od vedení republikánů v Kongresu, jeho politika může být stabilní a úspěšná. Dá-li na své emoce a impulzy, bude chaotická.

Vyšlo na NatoAktual