Prof. Mag. Dr. Manfred Pirsching je profesorem sociologie na universitě ve Štýrském Hradci a členem Rakouské akademie věd. V minulosti působil také na universitách v Limburgu, Salcburku, Innsbrucku, Linci a na Harvardově universitě. Je držitelem Innitzerovy ceny (1985), badatelské ceny Josefa Kreinera (1994) a badatelské ceny Wilfrieda Halsauera pro soudobé dějiny (1996). Zaměřuje se na problematiku politické sociologie, teorie sociálních věd a otázky sociálního státu. Je vydavatelem řady „Sozialethik“ Rakouské výzkumné společnosti (Österreichische Forschungsgemeinschaft). Tradiční rodina rychle mizí. A statistiku nezlepšují ani sémantické triky, které ve snaze vrhnout na bezútěšné statistiky poněkud přívětivější světlo k „rodině“ formálně řadí i matky samoživitelky či homosexuální páry. „Tradiční“ rodina sestávala ze dvou osob odlišného pohlaví, které obvykle zplodily několik dětí a hodlaly je vychovávat.

O rodině v tomto smyslu hovoříme většinou i dnes, pokud nás právě nepohltí angažované diskuse.

„Normální rodina“ mizí. S tím nic nenaděláme. Na rodině už není normální nic; i tam, kde se prozatím zachovávají tradiční formy, je to se samozřejmostí vachrlaté. Normální zde myslím v tom smyslu, že určité vztahy, určitá očekávání a normy můžeme pokládat za dané. Normální myslím v tom smyslu, že se můžeme odvolávat na tradiční fráze – milovat a ctít, dokud nás smrt nerozdělí. Pokud jde o legitimně očekávatelné chování, vládne spíš nejistota: nejistota, co od sebe partneři mohou vzájemně očekávat, co mají děti žádat na rodičích a rodiče na dětech; nejistota, pokud jde o dělbu rolí obou pohlaví; nejistota, pokud jde o společné či individuální budování společných či individuálních identit a životů. Jak vyplývá z mnoha statistik, s rodinou se něco stalo, rodina v uplynulých desetiletích utržila značné trhliny: Vyplývá to z toho, že za posledních dvacet let stoupl v Evropě počet nemanželských dětí z deseti na pětadvacet procent; že počet rozvodů se zdvojnásobil ze čtrnácti na osmadvacet procent; že mnoho mladých lidí váhá, má-li vůbec o manželství usilovat. Manželství a rodina už nejsou „normálním“ způsobem života. Máme alternativy.

K obecnému povědomí přirozeně patří výčet dosud existujících, částečně nenahraditelných přínosů rodiny (současně se však stále víc uvažuje o potenciálních náhražkách): rodina je místem, kde převládají emocionální a osobní vztahy, což ve stále formalizovanějším, anonymnějším, dle mnohých „chladnějším“ světě neznamená málo. Rodina je místem, kde je jedinec stále ještě vnímán ve své „celistvosti“, zatímco „venku“ bývá spojován s příslušnými specializovanými funkcemi – což na něj ne vždy působí dobře. Rodina formuje obraz světa, světový názor, hodnoty – ba i progresivní „ctnosti“ (horribile dictu), jako jsou tolerance k cizím osobám, demokratické vědomí, kritičnost, spolehlivost, solidarita. Učí porozumění mezi různými věkovými skupinami. Jak napovídá pohled na údaje o psychickém a tělesném zdraví lidí, je rodina jako instituce „zárukou zdraví“. Pokoušíme-li se zhodnotit její národohospodářský význam, je rodina hospodářsky výkonná. Rodina vštěpuje sociální kompetence, podporuje a rozvíjí identitu. Je prvním a nejdůležitějším místem tolik velebené „občanské společnosti“, což lze posoudit i empiricky z obrovských výkonů, které ještě stále, byť s klesající intenzitou, podávají v každodenním životě především ženy. Ohromující; ale co naplat, když lidé už nechtějí. Proč tedy rodina upadá? Proč přestává být normální?

Ztracená individua na cestě

Naše společnost se individualizovala a zpluralizovala; tak zní závěr sociálních věd, který sotva kdo zpochybňuje. Individualizace znamená, že se vytrácejí předem dané opory – prostředí, tradice, orientace, vazby. Společnost luxusu skýtá řadu nejrůznějších možností, víc, než kolik můžeme pojmout. Z bohaté nabídky si sami musíme vytvořit identitu a životní plán. To znamená stres a vysoké nároky. Společnost počítá s „individualizovaným jedincem“, a stále víc také s jedincem samostatným, nezatíženým partnerským svazkem či rodinou. „Nejvýkonnější rodina,“ říká právem Günther Nenning, „rovná se dnes rodina žádná: svobodný jedinec, který si s vyplazeným jazykem otupěle vydělává a veškeré peníze vzápětí otupěle vyplázne.“ „Společnost osamělých vlků“ je pro hospodářský život nejpraktičtější. Problém však nemůžeme přesouvat jen na společenské síly, které jednotlivce tlačí do této situace: Osobní svoboda snadno přeroste v sebestřednost. Tato společnost přece skýtá tolik – a každý způsob života, při němž musíme brát ohled na druhé, se pak rychle chápe jako omezování osobní svobody, která přece v individualizované společnosti představuje nejvyšší cíl.

Pluralizace znamená, že existují různé sociálně přijatelné způsoby života. Vedle normální rodiny vznikají jiné varianty: bezdětný soukromý život (nemanželské životní svazky, bezdětná manželství, svobodní jedinci, partnerství na dálku), nemanželské životní svazky s dětmi (samoživitelé, náhradní rodinná péče, homosexuální partnerství). Ty se podle společenské vrstvy a prostředí prosazují různě rychle. K tomu přistupuje rostoucí permisivita společnosti, která trpí nejrůznější styly života, ba která částečně pokládá bohémský život za atraktivní. Tradiční rodina se ve srovnání s takovými možnostmi, jaké neustále předkládají i média, jeví fádně, nudně, konformně, maloměšťácky a postrádá napětí. Od nenapínavé rodiny můžeme snadno upustit, když nás přece jinde čeká dobrodružství a vzrušení. Sexualita už beztak není jen záležitostí manželství, což platí rostoucí měrou i pro reprodukci druhu. Takřka už nemáme důvod se ženit či vdávat; máme se do té komedie pouštět skutečně jen „kvůli příbuzným“? Proto už není nic samozřejmé či „normální“; každý chce být samostatný, jiný, originální, zcela svůj. Počty lidí setrvávajících mimo manželství rostou (ačkoli podobné údaje nesmíme vzhledem ke kontrastnímu pozadí „zlatého věku manželství“ – golden age of marriage*) – přeceňovat). Rostou počty malých a minimálních domácností (můžeme si dovolit vlastnit skvělý byt, ale jen bez závazku). Rostou počty nesezdaných dvojic (často jde o zvolený způsob života, ale ještě častěji o život, do něhož sklouzneme). Stoupají počty svazků nemanželských.

–––––––––
*) „Golden Age of Marriage“ – termín pro éru 50. let, která v celé západní civilizaci znamenala posílení prestiže manželství a rodiny v politické, kulturní i mediální oblasti. (Pozn. red.)
–––––––––

Orientovat se na partnerském trhu dá plno práce. Protože i na něm se všechno odehrává velmi rychle a po vhodné možnosti musíme sáhnout bez otálení. Nedávno se objevil článek s titulkem „Does Sex and the City Predict the Future of Marriage?“*), neboli: nabude situace čtyř dobře kvalifikovaných, inteligentních a pěkných žen, které neúspěšně hledají muže, za něž by se mohly provdat, obecné platnosti? Proč by nás měla čekat taková budoucnost? Ženy se obvykle vdávají za muže, jež jsou jim z hlediska dosažitelného příjmového potenciálu rovní či je převyšují. (Sekretářka se vdává „nahoru“, ale „advokátka“ se „dolů“ nevdává). Ve vzdělávacím procesu žádaly ženy rovnoprávnost, ale mnohdy v něm uspěly lépe než mužští studenti. Pokud se přístup k sňatku nezmění, nastane povážlivý nepoměr mezi (četnými) vysoce kvalifikovanými ženami hledajícími vysoce kvalifikované muže, a vysoce kvalifikovanými muži, kteří berou jak vysoce tak i méně kvalifikované ženy. Vysoce kvalifikovaných žen bude přebývat.

––––––––
*) Podle úspěšného amerického seriálu „Sex ve městě“ (pozn. red.).
––––––––

Už ne až do smrti

Vnější podoba manželství zůstala stejná, „obsah smlouvy“ se mlčky změnil. Manželství dnes už neuzavíráme upřímně jako slib doživotní vzájemné péče a věrnosti; to jsou fráze, které s sebou zatím ještě vláčíme. Dnes se manželství zakládá jako relativně trvalý vztah, který se – alespoň na pár let – snažíme udržet: slibuji, že v několika nejbližších letech budu dělat, co budu moci. Což nevylučuje, že jednou později změním partnera. Současný partner pro mne „v současné době“ představuje nejlepší možnost. Je to „LAP“ – Lebensabschnittspartner, „dočasný partner“. Manželský slib je příslibem snahy. Zůstaneme spolu, dokud to půjde dobře. V Německu a Rakousku se rozvádí každé třetí manželství, ve Spojených státech je to podle posledních výpočtů polovina. Manželství uzavíraná dnes vydrží ještě méně. Sňatek neznamená konec hledání, nýbrž moratorium na hledání: V zásadě se další možnosti na „partnerském trhu“ zachovávají. Kolem nás přece žije tolik skvělých dočasných partnerů! Modernistická schopnost všechno si propočíst pronikla i do manželství: stav emocionálních vztahů se bilancuje, hodnotí, zvažuje – a pokud účetní položky nesouhlasí, poohlédneme se po nových sexuálních nabídkách, po osobním vztahu, jehož čistý výnos se vyplatí.

Normální není konvenční manželství, nýbrž rozvod. Existuje rozvodová spirála. Ženy sledují rostoucí nestabilitu manželství, proto se snaží nevázat se větším počtem dětí; zároveň se více angažují profesně, aby vzhledem k manželské nejistotě dosáhly lepšího profesního postavení. Pro riskantnost „manželské“ karty vsázejí víc na kartu „profesní“. Rozvod plodí rozvod: vyšší rozvodové počty přece zároveň znamenají větší příležitosti na partnerském trhu; ten – třeba ve středním věku – jako partnery nenabízí jen pochybné „zbytkové exempláře“, nýbrž vzhledem k trvalé fluktuaci i možnosti veskrze atraktivní. Rozvody jsou navíc sociálně mnohem přijatelnější, čili existuje menší tlak na udržení manželství. Z materiálního hlediska je rozvod mnohem schůdnější, protože už nutně neznamená pád do chudoby a bídy. Proč se tedy nerozvést? Rozvod se stal samozřejmostí, což odstraňuje psychologické zábrany.

Stal-li se rozvod masovým jevem každodenního života, pak to dál má vlastní urychlovací efekt. Normalita rozvodu oslabuje snahy o stabilizaci manželství; vždyť rozvod „už je beztak normální“. V daném vlastním případě jsme s ním sice nepočítali, ale dnes přece něco takového nemůže nikoho překvapit. Nedaří-li se nám, měli bychom zvážit, jestli to nezkusit napodruhé. Muži středního věku, kteří si budovali kariéru, se už v dřívějších dobách poohlíželi po (sociálně a věkově) atraktivnější druhé ženě. Ta první už neodpovídala jejich postavení, anebo měli najednou daleko atraktivnější možnosti než dřív. Ženy je s přibývajícím sebevědomím zatím dohnaly. Stále víc využívají příležitostí k domnělé seberealizaci – jež se nevyhnutelně váže k jejich profesní činnosti a takřka nevyhnutelně k novému muži.

Rozvod je dědičný. Ve více než polovině všech případů se rozvádějí lidé s nezletilými dětmi. Rozvod děti cvičí v nespolehlivosti; vštípí si možnost rozluky, zažijí pocit opuštěnosti. Proto dětem z rozvedených manželství hrozí později větší riziko rozvodu. Z manželství se stala nestálá instituce.

Děti se nemohou spolehnout, že budou vyrůstat s týmiž dospělými. Stoupá pravděpodobnost, že „osazenstvo“ rodinných rolí se mění. To se dělo i v minulých stoletích, kdy se muselo počítat s tím, že matka přijde při četných porodech o život, a kdy do „rodiny“ beztak patřili i nově narození a zemřelí, nové manželky a manželé, příbuzní a čeleď, učni a tovaryši, služebnictvo, chůvy a domácí učitelé. Pohádky se „zlými macechami“ jen hemží. Tato fluktuace se vrací: Děti se v budoucnu budou stýkat s okruhem osob, pro něž nemáme v rovině příbuzenských vztahů označení: otcova první žena a jeho děti z prvního manželství; matčin nový partner a děti, které si přivedl; otcovo nemanželské dítě; bývalý tchán a tchýně a příbuzní současného partnera; přítelkyně matčina nevlastního bratra. Jedna tříletá holčička nedávno řekla: Zrovna jsem byla u své bývalé babičky. Na otázky okolí vysvětlila, že má několik bývalých babiček. Její označení bylo výstižné. Děti už nežijí v ústrojí, v němž jsou jednotlivé pozice přesně vymezeny, nýbrž v procesu, kde se pozice znovu a znovu obsazují, v němž musejí žít dokonce i s rozštěpenými projevy loajality. Aktéři se střídají. Alespoň na to, kdo je matka, se ještě spolehnout mohou. Jinak máme test otcovství.

Nemožné balancování

Staré představy o rolích – muž vychází do „světa“, žena střeží krb – už nesouhlasí, přičemž „hospodyně“ patří k vymírající skupině jedinců, jejíž ojedinělé pozůstatky okolí přijímá s rostoucím údivem, ba pohoršením. V procesu zintimňování moderního světa se z – především „pracující“ – ženy udělala „hospodyně a matka“, načež velmi rychle nastoupil opačný proces odvratu od rodiny. Nepochybně jde o proces „osvobození“, ale zároveň o proces, v němž staré tlaky nahrazují tlaky nové; ten první proces se rozebírá ze všech stran, o druhém se uvažuje jen s nechutí. Je trapné být hospodyně; v tom je společnost neúprosná, zvlášť progresivní skupiny, které přesně vědí, jak správně žít.

Na model dvojí kariéry si přirozeně musíme zvyknout. Ale postupně se stává normální. Mládež se s ním snáz vyrovnává, usiluje o rovnoměrnou zatíženost partnerů, a to i při domácích pracích, a oboustranné zaměstnání pokládá za samozřejmost. Větší výdělečná činnost žen proto u těch mladších, na rozdíl od starší generace, nezvyšuje riziko rozvodu. Ale právě proto, že riziko rozvodu existuje, se ženy hledí profesně zajistit.

Děti – ambivalentní problém

Máme novou bezdětnost, „druhý demografický přechod“: Třetina z těch, kdo se narodili v šedesátých letech, zůstane bez dětí. Bezdětnost se obzvlášť často dotýká žen s vyšším vzděláním (přičemž ovšem touha po dětech klesá až časem); hlavní příčinu představují problémy sladitelnosti zaměstnání a dítěte. Ženám, které nejprve ukončí kvalifikované vzdělání a posléze si chtějí vybojovat dobré místo v nějakém podniku, zbývá malé „časové okénko“ někde mezi třicátým a čtyřicátým rokem, a nesejdou-li se pak všechny podmínky, aby se touha po dítěti naplnila, příležitost pomine.

Děti jsou drahé, zvláště připočteme-li ztráty, které vznikají, když touhu po dítěti lze naplnit jen odchodem ze zaměstnání či rezignací na kariéru; rostou však i nároky na život, z nichž nejsme ochotni slevovat tak snadno jako dřív. Přesto si často dítě přejeme: z emocionálních důvodů, z důvodů vlastní seberealizace („člověk má mít i tuhle zkušenost“).

Mnohdy však převáží opačné síly. Jisté je, že v německy mluvících zemích klesla porodnost zhruba na 1,3 a většina evropských zemích na tom není o moc lépe. To jest: Každá generace se o třetinu zmenší. Tento úbytek nedokáží vyrovnat ani přistěhovalci, protože se co do porodnosti velmi rychle přizpůsobí; pokračující přistěhovalectví dalších cizinců spíš nabývá na potřebnosti proto, aby obyvatelstva neubývalo příliš rychle. Každá společnost musí totiž vytvářet buď lidský, anebo reálný kapitál, aby si zabezpečila budoucnost (stáří).

Trochu lásky

Jako základ manželství zůstává už jen láska. To není málo. Ale city kolísají víc než leccos jiného, právě v bohaté a mobilní společnosti, jako je ta naše, v níž člověk potkává řadu jiných atraktivních partnerů. Jaký div, že se většina z těch mladších ptá, proč se vůbec vdávat či ženit.

Můžeme pozorovat zajímavý paradox. Mohli bychom se přece domnívat, že manželství je křehčí proto, že si lidé obecně méně váží instituce „rodiny“, ale paradoxně jako by tomu bylo právě naopak. V emocionálně tristnějším prostředí požívá manželství větší vážnosti než dřív. To ovšem znamená, že lidé od manželství očekávají a žádají víc, že od vztahu čekají kompenzaci za veškeré odříkání, jež jim ukládá moderní společnost. V manželství se partneři rozplynou jeden v druhém. Ale protože předpokládají, že manželství, má-li být manželstvím „správným“, musí představovat trvale senzační citový stav, dočkávají se partneři nutně zklamání a jeví sklony ukončit vztah, který, měřeno skromnějšími nároky dřívějších časů, by ještě mohli pokládat za snesitelný. Manželství troskotá na jeho přeceňování. Upadá, protože jsme zaskočeni každodenností – a nakonec ji nesneseme.

Snad, spekulují mnozí, se věc vyřeší sama. Až vyzkoušíme všechno, třeba se vrátíme k „zpátečnickému modelu“: k onomu zpátečnickému modelu, v němž mají děti nárok na rodiče, v němž partneři staví na věrnosti a v němž počítáme s tím, že by u sňatku mohlo jít o trvalý vztah. Rodina jako nouzové společenství v globalizované, flexibilní a brutální ekonomii? Možná vize; prozatím ale existují silné proudy, které naznačují jiný směr. Pro toho, kdo se zkormouceně ptá, co si počít, zbývá jen obvyklá odpověď: chovej se sám jinak a nevymlouvej se, že všemi nepřístojnostmi je vinna společnost.

Z německého originálu „Familie in der Stressgesellschaft“ publikovaného v časopisu Zur Debatte č. 7/2003, s. 19-20,
přeložila Veronika Dudková.