Událostem před třiceti lety říkáme „sametová revoluce“, a to z dobrého důvodu: bylo to nenásilné, masové odvržení komunistického režimu. Ale neměli soudruzi pravdu v tom, že to byla kontrarevoluce?

Byla to revoluce proti stávajícímu režimu. Komunismus v roce ’48 přišel s nabídkou: vzdejte se svobody a my vám zajistíme prosperitu, především chudým. Ale kdo se vzdá svobody ve prospěch (vidiny) prosperity, nakonec nemá ani svobodu, ani prosperitu.

V polovině 60. let už bylo zřejmé, že komunismus selhal: „vykořisťovaní“ dělníci v Rakousku či západním Německu měli vyšší životní úroveň než „vládnoucí“ dělnická třída v Československu. Proto snaha o reformní komunismus, již v roce 1968 zatrhly sovětské tanky. Pak se komunismus dvacet let opíral jen o cizí moc, hrubou sílu. Přesvědčených komunistů byla hrstka (Vasil Biľak a spol.), většina byli oportunisté.

Starý režim svrhl Reagan

Proti tomuto režimu, jenž mlátil, špicloval, pronásledoval a ekonomicky devastoval, nastala v listopadu ’89 sametová revoluce. Padl režim sám, nebo ho svrhli disidenti? Svrhl ho Ronald Reagan tím, že závody ve zbrojení Sovětský svaz zruinovaly, přinutil jej dát si do čela reformátora, který nechtěl komunismus demontovat, nýbrž reformovat a zachránit – a Reagan z pozice síly přinutil Gorbačova vyjednávat z pozice slabosti a ten raději hodil ručník do ringu.

Aparátčíci viděli, že na sovětské tanky už spoléhat nemohou, proto se s disidenty, lidmi svobodymilovnými, raději dohodli na nekrvavém předání moci. Lid to uvítal, nenásilně povstal. Tedy revoluce z hlediska místa a doby. Z širší historické perspektivy se však jednalo o kontrarevoluci proti „revoluci 20. století“.

Revoluce i kontrarevoluce jsou (měly by být) neutrální pojmy; jedna není nutně dobrá a druhá špatná, to záleží na okolnostech. Revoluce, která nahradí špatný režim lepším, je dobrá; ta, která ho nahradí horším, je špatná. Kritériem dobrého režimu je to, do jaké míry respektuje lidskou svobodu a důstojnost. Analogicky kontrarevoluce proti špatné revoluci je dobrá, ta proti dobré je špatná.

Revoluce má však u mnohých lepší zvuk než kontrarevoluce; zní tak romanticky, přitom ale často opak byl pravda: kontrarevoluční povstalci ve Vendée byli romantičtější než revoluční jakobíni; a Ahmad šáh Masúd, hrdina afghánské války za nezávislost proti sovětské okupaci, byl romantičtější než, ehm, Leonid Brežněv.

Co bylo „revolucí 20. století“? Enormní nárůst státu a jeho moci nad obyvatelstvem. Devatenácté století – od roku 1815, konce napoleonských válek, do roku 1914, začátku velké války – bylo ve srovnání s tím, co bylo předtím, a především s tím, co přišlo potom, mírné a nekrvavé. U nás od roku 1859 (konec Bachova absolutismu) do roku 1914 (vojenský režim) existovala svobodná společnost. Stát byl mírný a malý. Lidé věřili v dobro a zlo; ať už v přirozené právo či přirozená práva, nebo v židovsko-křesťanské desatero – tedy v to, že některé věci nemají dělat ani lidé, ani stát. Zároveň neměli od státu utopická očekávání.

Po první světové válce, kterou začalo „malé 20. století“ (1914–1989) – věk válek, vraždění a totalit –, mnozí věřili v možnost utopie; i v to, že když stát utopii realizuje, smí dělat věci, které kdysi byly zločinem (vyhlazovat třídy, rasy, etnika… – tedy byli hodnotovými relativisty a právními pozitivisty); a i v to, že aby utopie nastala, stát musí být mnohem větší a rozsáhlejší než kdykoli předtím.

Nárůst moci nad člověkem

„Revoluce 20. století“ byla revolucí bezprecedentního nárůstu státní moci nad člověkem. Někde měla mírnou a demokratickou podobu (USA, západní Evropa), někde autoritářskou (třetí svět); její nejradikálnější, nejbezohlednější a nejbrutálnější podobou však byl totalitarismus 20. století, nacismus a komunismus.

Kontrarevoluce proti té revoluci nezačala u nás v roce 1989, ale na přelomu 70. a 80. let ve Velké Británii a v USA (vlastně už v Chile po roce 1973). Každopádně události roku ’89 kontrarevolucí, tj. vzpourou proti „revoluci 20. století“, byly. My jsme chtěli méně státu, ne více. Chtěli jsme, aby nás stát už nešpicloval, nemlátil v ulicích a na náměstích, aby nás nezavíral za naše názory. A ano, chtěli jsme taky, aby nás „neřídil“; nepředepisoval nám, co máme vyrábět, co máme kupovat a za jaké ceny.

Takže happy end? Ne tak celkem. Respektive doposud ano, ale je bolestné vidět mnohé mladé lidi, jak se z 20. století vůbec nepoučili. Požadují více státu nad člověkem, ne méně; mají utopická očekávání; a co do prostředků jsou hodnotovými relativisty. Například radikální feministky či radikální environmentalisté (na rozdíl od umírněných, které a kteří zastávají legitimní pohledy).

Jak říkal prezident osvoboditel Ronald Reagan: „Svoboda je od porážky vzdálena vždy jen jednu generaci.“ Pokud se někdo pokusí zopakovat revoluci 20. století i v 21. století, nastane vůči ní kontrarevoluce. Provedeme ji.

Happy end? Doposud ano, ale je bolestné vidět mnohé mladé lidi, jak se z 20. století vůbec nepoučili.

Vyšlo v LN