Druhý inaugurační projev presidenta George W. Bushe ze dne 20. ledna 2005 byl v mnoha ohledech unikátní. Byl to nejabstraktnější inaugurační projev v dějinách USA. Byl to projev filosofický, místy až teologický.
Byl to projev, jenž při jedné extrémní interpretaci lze číst jako nesmírně radikální a revoluční, volající po ozbrojené transformaci celého světa. Při interpretaci z opačného extrému jej však lze vnímat jako projev, který byl umírněný a vlastně nic nového nepřinesl.
Byl to projev, který byl unikátní i tím, že se věnoval především politice zahraniční. Zároveň to byl projev velkolepé rétoriky svobody, projev v tradici takových rétorů svobody, jako byli Lincoln, Churchill a Reagan.
Jeho přednes zabral presidentu Bushovi jednadvacet minut. Během této doby v něm ani jednou nezaznělo slovo mír, ani jednou nezazněla slova Irák či terorismus. Termín demokracie v něm sice zazněl třikrát (z toho jednou jako slovo democracy, jednou jako adjektivum democratic a jednou jako termín self-government), což bylo méně než slova spravedlnost a tyranie, z nichž každé zaznělo pětkrát. To však jsou všechno zanedbatelné počty ve srovnání se slovem svoboda, jež v něm bylo přítomno dvaačtyřicetkrát! (Jako freedom sedmadvacetkrát, jako liberty patnáctkrát.) Když k tomu připočteme adjektivum svobodný (free), pak celkový počet výrazů svoboda a svobodný dosáhl v jednadvacetiminutovém projevu počtu devětačtyřiceti!

Druhý inaugurační projev George W. Bushe, 20. leden 2005:

V tento slavnostní den, předepsaný zákonem, si připomínáme trvalou moudrost naší ústavy a hloubku závazků, které spojují naši zemi. Jsem vděčný za důstojnost této chvíle, jsem si vědom významnosti doby, v níž žijeme, a rozhodnut dostát přísaze, již jsem před vámi složil.
Když se nyní setkáváme podruhé, nebudou to slova, jež vyslovím, nýbrž historie, již jsme zažili, která určuje naše povinnosti. Po dobu půlstoletí bránila Amerika naši svobodu tím, že držela stráž na vzdálených hranicích. Po krachu komunismu nastala léta relativního klidu, léta odpočinku, léta prázdnin – a pak nastal den ohně.
Spatřili jsme svou zranitelnost – a rovněž její nejhlubší zdroj. Protože pokud se celé oblasti světa zmítají v zášti a tyranii – vystaveny ideologiím, jež živí nenávist a omlouvají vraždy – násilí se bude hromadit, znásobovat ve své ničivé síle, pronikat i přes ty nejstřeženější hranice a představovat smrtelnou hrozbu. V dějinách existuje jen jediná síla, jež je s to prolomit vládu nenávisti a zášti, odhalit falešné nároky tyranů a odměnit naději slušných a tolerantních lidí – a tou je síla lidské svobody.
Události a zdravý rozum nás vedou k jedinému závěru: přežití svobody v naší zemi stále více závisí na úspěchu svobody v jiných zemích. Nejlepší nadějí pro mír v našem světě je rozšíření svobody po světě celém.
Životní zájmy Ameriky a naše nejhlubší přesvědčení jsou nyní totožné. Již ode dne založení naší země jsme proklamovali, že každý muž a žena na této planetě mají svá práva, svou důstojnost a nezadatelnou hodnotu, protože jsou stvořeni k obrazu Stvořitele nebe i země. Po celé generace jsme vyhlašovali důležitost toho, aby si lidé vládli sami, neboť nikdo není způsobilý být pánem a nikdo si nezaslouží být otrokem. Šíření těchto ideálů je posláním, které stvořilo náš národ. Je to čestný a hrdinský čin naši otců. A v současnosti je to i naléhavý požadavek naší národní bezpečnosti a volání dnešní doby.
Politikou Spojených států tudíž je požadovat a podporovat růst demokratických hnutí a institucí v každém národě i kultuře s tím, že konečným cílem má být ukončení tyranie v našem světě.
Není to v první řadě úkol pro zbraně, i když sebe a své přátele budeme bránit i silou zbraní, bude-li to nezbytné. V důsledku její samotné přirozenosti si svobodu musí zvolit a bránit samotní občané, jakož ji i udržovat prostřednictvím vlády práva a ochrany menšin. A když duše národa konečně promluví, instituce, které vzniknou, mohou obrážet zvyklosti a tradice velmi odlišné od těch našich. Amerika nebude vnucovat svůj styl vlády nikomu, kdo jej nechce. Místo toho je naším cílem pomoci druhým nalézt vlastní hlas, získat svou vlastní svobodu a jít svou cestou.
Velkolepý cíl ukončit tyranii je společnou prací pro mnoho generací. Obtížnost tohoto úkolu není výmluvou proto, abychom se mu vyhnuli. Vliv Ameriky není neomezený, ale naštěstí pro utlačované je značný a my jej s důvěrou použijeme ve prospěch svobody.
Mou nejvážnější povinností je chránit tuto zemi a její lid před dalšími útoky a narůstajícími hrozbami. Jistí lidé se nerozumně rozhodli pokoušet odhodlanost Ameriky a shledali ji pevnou.
Neustále budeme každému vládci a každé zemi objasňovat volbu, před níž stojí: mravní volbu mezi útiskem, jenž je vždy špatný, a svobodou, jež je věčně správná. Amerika se nebude tvářit, že věznění disidenti preferují své vlastní okovy, anebo že ženy vítají ponižování a nevolnictví, anebo že kterákoli lidská bytost touží žít vydaná napospas tyranům.
Budeme povzbuzovat ostatní režimy k reformám tím, že jim dáme najevo, že dobré vztahy s námi si od nich vyžadují slušné zacházení s vlastními občany. Naši politiku povede víra Ameriky v lidskou důstojnost, avšak práva musejí být víc než jen neochotnými ústupky diktátorů; jsou zajištěna jen prostřednictvím svobodného vyjadřování nesouhlasu a spoluúčasti ovládaných na vládě. V dlouhodobé perspektivě není spravedlnosti bez svobody a nemohou existovat žádná lidská práva bez toho, že by lidé byli svobodní.
Vím, že někteří zpochybňují globální přitažlivost svobody – i když po čtyřech dekádách toho nejrychlejšího rozšiřování svobody, jaké jsme kdy v dějinách zažili, je zvláštní mít pochybnosti právě nyní. Ze všech lidí by právě Američané neměli být nikdy překvapeni silou našich ideálů. Volání svobody nakonec dolehne ke každé mysli a ke každé duši. Nepřijímáme existenci trvalé tyranie, neboť nepřijímáme možnost trvalého otroctví. Svoboda přijde k těm, kdo ji milují.
Amerika dnes opět promlouvá k národům světa:
Všichni, kdo žijí v tyranii a beznaději, mají vědět: Spojené státy nebudou pomíjet váš útlak anebo omlouvat vaše utlačovatele. Když povstanete za svou svobodu, budeme stát s vámi.
Demokratičtí reformátoři, kteří čelí represi, vězení nebo exilu, mají vědět: Amerika ve vás vidí ty, jimiž opravdu jste: budoucí vůdce vašich svobodných zemí.
Vládcové nezákonných režimů mají vědět, že stále věříme v totéž, co Abraham Lincoln: “Ti, kdo upírají svobodu ostatním, si ji sami nezaslouží; a jelikož jsme všichni podřízeni vládě spravedlivého Boha, ani si ji nemohou dlouho udržet.”
Vůdcové vlád s dlouhodobým návykem ovládat své podřízené mají vědět: abyste svým lidem mohli sloužit, musíte se naučit jim důvěřovat. Vydejte se na tuto cestu pokroku a spravedlnosti a Amerika bude po ní kráčet spolu s vámi.
A všichni spojenci Spojených států mají vědět: vaše přátelství je pro nás ctí, spoléháme na vaše rady a závisíme na vaší pomoci. Rozpory mezi svobodnými zeměmi jsou prvotním cílem nepřátel svobody. Společné úsilí svobodných národů při podpoře demokracie je prvním krokem k porážce našich nepřátel.
Dnes se také znovu obracím ke svým spoluobčanům:
Vás všechny jsem žádal o trpělivost při plnění těžkého úkolu, jímž je zajistit bezpečí Ameriky, a vy jste mi ji poskytli v hojné míře. Naše země přijala závazky, jimž je těžké dostát a od nichž by bylo nečestné se oprostit. Protože jsme však jednali v souladu s velkou osvoboditelskou tradicí naší země, desítky milionů lidí dosáhly svobody. A jak naděje živí další naději, miliony dalších ji ještě dosáhnou. Svým úsilím jsme rovně zažehli jiskru – jiskru v myslích lidí. Hřeje ty, kdo cítí její sílu, a pálí ty, kdo bojují proti jejímu postupu, a jednoho dne tento nezkrotný plamen svobody dosáhne až do těch nejtemnějších koutů světa.
Několik Američanů vzalo v této věci na sebe ty nejtěžší povinnosti – tichou práci v diplomacii a zpravodajských službách, idealistickou pomoc při vzniku svobodných vlád, nebezpečnou a nezbytnou práci v boji proti našim nepřátelům. Někteří z nich svou oddanost naší zemi prokázali svou smrtí, jež byla poctou jejich celým životům. A my budeme vždy ctít jejich jména a oběti, jež přinesli.
Všichni Američané byli svědky tohoto idealismu, a někteří vůbec poprvé. Obracím se na naše nejmladší občany, aby věřili svým vlastním očím. Shlédli jste tvář povinnosti a oddanosti v odhodlaných obličejích našich vojáků. Shlédli jste, že život je křehký, zlo je skutečné a odvaha triumfuje. Rozhodněte se pro službu věci větší, než jsou vaše touhy, širší než jste vy – a za svůj život přispějete nejen k bohatství své země, ale i k jejímu charakteru.
Amerika má potřebu idealismu a odvahy, neboť máme jednu zásadní práci zde doma – nedokončenou práci americké svobody. Ve světě, jenž směřuje ke svobodě, jsme rozhodnuti ukázat smysl a příslib svobody.
V americkém ideálu svobody občané nalézají důstojnost a zajištěnost ekonomické nezávislosti, nikoli dřiny na hranici živoření. To je ta širší definice svobody, jež inspirovala Homestead Act, Social Security Act a G. I. Bill of Rights. Nyní tuto vizi rozšíříme tím, že zreformujeme ony instituce tak, aby sloužily potřebám dneška. Abychom všem Američanům zajistili podíl na příslibu a budoucnosti naší země, zavedeme ty nejvyšší standardy do našich škol a vybudujeme společnost vlastníků. Rozšíříme vlastnictví domů a podniků, důchodových účtů a zdravotního pojištění, čímž připravíme naše lidi pro život ve svobodné společnosti. Tím, že učiníme každého občana pánem vlastního osudu, poskytneme každému Američanovi větší svobodu od nouze a strachu a učiníme naši společnost více prosperující, spravedlivější a rovnější.
V americkém ideálu svobody závisí veřejný zájem na osobním charakteru – na poctivosti, toleranci k druhým a vládě svědomí v našich vlastních životech. Vláda, v níž si lidé vládnou sami, spoléhá v posledku na to, že každý bude vládnout sám sobě. Charakter člověka vytváří rodina, podporují standardy místní komunity a v našem celostátním životě udržují pravdy Sinaje, Kázání na hoře, slova Koránu a různých věr našeho lidu. Američané v každé generaci kráčejí vpřed tím, že přijímají za své vše, co je dobré a pravdivé a co bylo nahlédnuto již předtím – ideály spravedlnosti a správného chování, jež jsou tytéž včera, dnes a navždy.
V americkém ideálu svobody je garance práv jednotlivce zušlechtěna jeho službou, soucitem a srdečností vůči slabým. Svoboda pro všechny neznamená nezávislost jedněch na druhých. Naše země spoléhá na muže a ženy, kteří se ohlížejí po svých sousedech a láskou zahrnují ty ztracené. Američané, věrni sami sobě, si váží života, který vidí ve svých bližních, a vždy si musí být vědomi, že i ti nechtění mají svou hodnotu. A naše země se musí oprostit od všech zvyklostí rasismu, neboť nelze nést vpřed poselství svobody se zátěží bigotnosti.
Z pohledu jediného dne, dokonce i dne tak slavnostního jako je tento, se zdají být problémy a otázky, jež stojí před naší zemí, jako nesčetné. Z hlediska staletí však ty otázky, jež jsou na nás kladeny, jsou zúžené a nemnohé. Posunula naše generace vpřed věc svobody? A posloužil tomu náš charakter?
Tyto otázky, jež nad námi vynášejí soud, nás zároveň sjednocují, neboť Američané všech stran a původů, Američané volbou či rodem, jsou navzájem spojeni věcí svobody. Zažili jsme rozpory, jež je nutné překonat, abychom mohli kráčet vpřed v naši velké záležitosti – a já se budou v dobré víře snažit je překonat. Avšak tyto rozporu nedefinují Ameriku. Když svoboda byla napadena, zakusili jsme jednotu a soudržnost našeho národa a naše odpověď přišla jako jeden hlas z jednoho srdce. A tutéž jednotu a hrdost můžeme cítit vždy, když Amerika jedná v zájmu dobra, oběti neštěstí obdrží naději, nespravedlnost se střetne se spravedlností a nesvobodní jsou osvobozeni.
Kráčíme vpřed s naprostou důvěrou v konečný triumf svobody. Nikoli proto, že dějiny se odvíjejí podle železných zákonů nevyhnutelnosti; jsou to lidská rozhodnutí, jež hýbou událostmi. Nikoli proto, že bychom se považovali za vyvolený národ; to Bůh hýbá a vybírá si, jak On chce. Máme důvěru proto, že svoboda je trvalou nadějí lidstva, potřebou i v těch nejtemnějších místech, toužením duše. Když naši otcové zakladatelé deklarovali nový řád věků, když vojáci ve vlně za vlnou umírali za Unii založenou na svobodě, když občané v nenásilném rozhořčení pochodovali pod praporem “Svobodu nyní” – všichni jednali na základě odvěké naděje, jež má být naplněna. V dějinách dochází k odlivu i přílivu, pokud jde o spravedlnost, ale dějiny mají i svůj viditelný směr, daný svobodou a jejím Tvůrcem.
Když byla Deklarace nezávislosti poprvé přečtena veřejně a Zvon svobody zazněl na její oslavu, jeden svědek řekl: “Znělo to, jako by to mělo něco znamenat.” V naší době to stále něco znamená. V tomto mladém století Amerika zvěstuje svobodu po celém světě a všem jeho obyvatelům. Posíleni – podstoupivší zkoušku, nikoli však unavení – jsme připraveni na ty největší činy v dějinách svobody.
Ať vám Bůh žehná a ať dohlíží na Spojené státy americké.

Dejme tento Bushův projev do kontextu dalších prohlášení a projevů o svobodě od vzniku Spojených států až po konec 20. století:

Deklarace nezávislosti, červenec 1776:
“Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi kterými jsou právo na život, svobodu a hledání vlastního štěstí. Že k zajištění těchto práv se mezi lidmi ustavují vlády, jež odvozují svou oprávněnou moc od souhlasu těch, kterým vládnou…”

George Washington, projev na rozloučenou, září 1796:
“Správným pravidlem pro jednání s cizími národy je rozšiřovat s nimi naše obchodní vztahy a zároveň mít s nimi tak málo politických svazků, jak je to jen možné… Evropa má své zájmy, jež k nám nemají žádný, anebo jen velmi malý vztah. Je zapletena v častých sporech, jejichž příčiny jsou cizí našim zájmům. Proto by bylo pro nás nemoudré zapojit se umělými svazky do křivolakých osudů její politiky…
Naší skutečnou politikou je vyvarovat se permanentních aliancí s jakoukoli částí cizího světa…”

John Quincy Adams, projev ve Sněmovně reprezentantů, červenec 1821:
“(Amerika) po dobu téměř půl století bez jediné výjimky respektovala nezávislost jiných národů a zároveň zdůrazňovala a uchovávala nezávislost vlastní. Vyvarovala se zásahů do záležitostí druhých, i když se jednalo o konflikty kvůli principům, na nichž lpí…
Kdekoli prapor svobody a nezávislosti byl nebo bude rozvinut, tam bude i její srdce, její dobrořečení a její modlitby. Nevyhledává však v zahraničí příšery, aby je ničila.
Přeje svobodu a nezávislost všem. Je však stoupenkyní a obhájkyní pouze té své. Věci svobody a nezávislosti bude přispívat vážností svého hlasu a přitažlivostí svého příkladu.”

Abraham Lincoln, projev ve Springfieldu, Illinois, 16. června 1858:
“?Dům rozdělený proti sobě neobstojí.? Jsem přesvědčen, že tato země nemůže být trvale napůl otrocká a napůl svobodná. Neočekávám, že se Unie rozpadne – neočekávám, že se dům zhroutí – ale očekávám, že přestane být rozdělený. Stane se buď plně jedním, anebo plně druhým. Buď odpůrci otroctví zastaví jeho další šíření a pošlou je na cestu, o níž bude veřejné mínění přesvědčeno, že je cestou k jeho definitivnímu zániku; anebo jeho obhájci budou otroctví šířit dál, až se stane stejně legálním ve všech státech, starých stejně jako nových – na Severu stejně jako na Jihu.”

Abraham Lincoln, projev u Gettysburgu, listopad 1863:
“…naši otcové na tomto kontinentu přivedli na svět nový národ, počatý ve svobodě a zasvěcený postulátu, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni. Nyní prožíváme velkou občanskou válku, jež je testem, zda tento národ, nebo jakýkoli národ tak počatý a tak zasvěcený, může dlouhodobě přetrvat….
…jsme výsostně přesvědčeni, že tito mrtví nezemřeli zbytečně a tento národ, pod Bohem, bude znovuzrozen ve svobodě a že vláda lidí, prostřednictvím lidí a pro lidi nezmizí z povrchu zemského.”

Abraham Lincoln, 2. inaugurační projev, březen 1865:
“…S láskou doufáme, vřele se modlíme, aby tato mocná pohroma války byla už rychle za námi. Je-li však vůlí Boží, aby trvala, pokud bohatství nabyté dvěma sty padesáti lety nesplacené dřiny nevolníka nebude zmařeno, a pokud každá kapka krve prolitá bičem nebude splacena krví prolitou mečem, jak bylo řečeno před třemi tisíci lety, pak i dnes musí být řečeno: ?soudy Páně jsou pravdivé a správné naprosto.?
Se zlou vůlí vůči nikomu, s laskavostí vůči každému, s pevností v právu, jak Bůh nám dal nahlédnout právo, snažme se své úsilí dovést do konce, obvázat rány národa, pečovat o toho, kdo zakusil rány bitvy, o jeho vdovu a jeho sirotka – udělejme vše, co nám pomůže nastolit a uchovat trvalý mír, mezi námi navzájem a se všemi národy.”

Woodrow Wilson, projev v Kongresu, duben 1917:
“Svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii. Jeho mír musí být zasazen na prověřených základech politické svobody. Neusilujeme o žádné sobecké cíle. Netoužíme po žádném dobývání, po žádné nadvládě. Nepožadujeme žádnou náhradu pro sebe, žádnou materiální kompenzaci za oběti, jež svobodně přineseme. Jsme jen jedním z obhájců práv lidstva…
Právo je vzácnější než mír a my budeme bojovat za věci, jež byly vždy nejbližší našim srdcím – za demokracii, za právo ovládaných mít svůj hlas ve své vládě, za práva a svobody malých národů, za universální vládu práva prostřednictvím společné shody svobodných zemí, jež přinese mír a bezpečnost všem národům a učiní i svět samotný konečně svobodným.”

Franklin Delano Roosevelt, projev o stavu Unie, leden 1944:
“Tato země se za poslední dva roky stala aktivním partnerem v největší válce světa proti lidskému otroctví. Spojili jsme se se stejně smýšlejícími lidmi, abychom se bránili ve světě, jenž čelil závažné hrozbě vlády gangsterů.
Nemyslím si však, že kdokoli z nás Američanů může být spokojen s pouhým přežitím. Oběti, jež my a naši spojenci přinášíme, nám ukládají posvátnou povinnost dohlédnout na to, aby z této války vzešlo pro nás a pro naše děti něco lepšího než pouhé přežití. Jsme pevně rozhodnuti, že po této válce nebude následovat další mezidobí, jež by vedlo k nové katastrofě – že nezopakujeme tragické omyly pštrosího isolacionismu…”

Harry Truman, projev ke Kongresu, březen 1947:
“Jsem přesvědčen, že politikou Spojených států musí být podpora svobodným národům, které se brání pokusům o ujařmení ze strany ozbrojených menšin anebo vnějších tlaků.”

John F. Kennedy, inaugurační projev, leden 1961:
“Dejme každé zemi na vědomí, že zaplatíme jakoukoli cenu, poneseme jakékoli břemeno, budeme čelit jakýmkoli útrapám, podpoříme všechny přátele a postavíme se všem nepřátelům, abychom zajistili přežití a úspěch svobody…”

Barry Goldwater, Svědomí konzervativce, 1960:
“…konzervativec nahlíží politiku jako umění dosáhnout maximální svobody jednotlivce, jež je slučitelná s udržením společenského řádu. Konzervativec je prvním, kdo chápe, že praxe svobody si vyžaduje nastolení řádu: člověk nemůže být svobodný, pokud jiný člověk je s to upírat mu výkon jeho svobody… Jemná rovnováha, jež ideálně existuje mezi svobodou a řádem, byla vychýlena v neprospěch svobody prakticky všude na světě… Pro amerického konzervativce tudíž nečiní žádný problém stanovit prvořadý politický úkol dne: je jím zachovat a rozšířit svobodu. …první starostí konzervativce vždy bude: zvětšujeme svobodu?

Barry Goldwater, Svědomí konzervativce, 1960:
“Výkřikem appeasementu je ?raději se na kolenou budu plazit do Moskvy, než abych zemřel pod atomovou bombou?. Tento sentiment samozřejmě odvrhuje všechno to, co je v lidské bytosti statečné, ctihodné a důstojné. Musíme – jako první krok k zachování americké svobody – přijmout názor opačný a učinit ho základním kamenem své zahraniční politiky: raději zemřeme, než abychom ztratili svou svobodu… Chceme zůstat naživu, samozřejmě; ale více než to chceme být svobodní. Chceme mír; ale před ním chceme nastolit podmínky, jež učiní mír přijatelným. Ať se vám to líbí nebo ne, velkým a nevyhnutným úkolem naší epochy není studenou válku ukončit, ale zvítězit v ní.”

Barry Goldwater, projev na republikánském konventu 1964:
“Jsem přesvědčen, že musíme hledět nejen na obranu svobody dnes, ale i na její rozšíření zítra. Jsem přesvědčen, že komunismus, který se chvástá, že nás pohřbí, místo toho ustoupí silám svobody. A ve vzdálené, leč rozpoznatelné budoucnosti jsem schopen vidět obrysy světa, který je hoden našeho odhodlání, každého našeho rizika, každé naši oběti. Ano, svět, který vykoupí utrpení těch, kdo budou osvobozeni od tyranie…
Připomínám vám, že extremismus při obraně svobody není neřest. A dovolte mi vám rovněž připomenout, že umírněnost při prosazování spravedlnosti není ctnost!”

Prohlášení principů Americké konzervativní unie, 1964:
“…V současnosti jsou americké společenství, stejně jako civilizace, jež mu dodala lesku, smrtelně ohrožovány globální komunistickou revolucí. Zastáváme názor, že permanentní koexistence s komunismem není ani ctihodná, ani žádoucí, ani možná. Komunismus by svět zotročil jakýmkoli prostředkem vyhovujícím tomuto cíli. My žádnou oběť nepovažujeme za příliš velkou na to, abychom se vyhnuli tomuto osudu. Náporu nepřítele jsme odhodláni čelit – ba co víc: zachováním americké vojenské převahy a vyvíjením neúprosného tlaku vůči komunistické říši hodláme posunout hranice svobody.”

Ronald Reagan, projev “Čas volby”, 27. října 1964:
“Musíme mít odvahu činit to, o čemž víme, že je mravně správné; a politika appeasementu nás žádá, abychom přijali tu největší možnou nemravnost. Žádá nás, abychom si vykoupili bezpečí před hrozbou atomové bomby tím, že bychom prodali do věčného otroctví naše bližní, lidské bytosti zotročené za železnou oponou, abychom jim řekli, ať se vzdají své naděje na svobodu, protože jsme připraveni se s jejich otrokáři dohodnout…
Vy i já máme rendezvous s osudem. Můžeme pro naše děti zachovat tuto poslední nejlepší naději lidstva na zemi, anebo je můžeme odsoudit k prvnímu vykročení do tisíciletí tmy. Pokud selžeme, alespoň ať naše děti, a děti našich dětí, budou moci o nás říci, že jsme si svůj krátký pobyt zde zasloužili. Že jsme učinili vše, co jsme učinit mohli.”

Ronald Reagan, president, 1981:
“Západ odklidí komunismus jako nějakou bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední stránky právě teď píšeme.”

Ronald Reagan, projev v Britském parlamentu, červen 1982:
“Postup svobody a demokracie odsune marxismus-leninismus na smetiště dějin, jako tam odsunul i jiné tyranie…”

Ronald Reagan, řeč o říši zla, březen 1983:
“Buďme si vědomi toho, že pokud sovětští vládci hlásají nadřazenost státu, jeho všemocnost nad jednotlivcem a předpovídají jeho definitivní nadvládu nad všemi lidmi světa, jsou ohniskem zla v moderním světě… Naléhám na vás, abyste se vyvarovali pokušení ignorovat fakta dějin a agresivní tendence říše zla, považovat závody ve zbrojení za velké nedorozumění, a tudíž se stáhnout z boje mezi právem a bezprávím, dobrem a zlem.”

Byl Bushův projev radikální, nebo konzervativní? To je jako zeptat se: Je Deklarace nezávislosti USA radikální, nebo konzervativní?
Je svoboda revoluční, nebo konzervativní? A křesťanství je konzervativní, nebo revoluční?
Odpovědí je: obojí, v závislosti na místě, čase a okolnostech. Adjektiva “radikální”, “revoluční”, “konzervativní” nám v tomto kontextu příliš nápomocna nejsou, neboť jsou dobově a místně podmíněna. Avšak svoboda představuje konkrétní ideál, s pevným obsahem; ideál toho, jakým právům se člověk má správně těšit a jaké svévoli se těšit nemá, jakož i ideál toho, co správně má stát od člověka vyžadovat a co od něj vyžadovat nemá. Stejně tak křesťanství je pozitivní krédo s velmi konkrétním obsahem, jímž je určitá kosmologie světa, zahrnující a předepisující mimo jiné i pevně definovaný morální systém správného lidského chování.
Křesťanství je revoluční v kulturách a civilizacích, jež křesťanské nejsou. V nich mnohé zvyklosti (kanibalismus, lidské oběti, polygamii) potlačuje a nahrazuje zvyklostmi novými a celkově tak ony kultury přetváří. Křesťanství je rovněž dramaticky revoluční vůči člověku, jehož si získává: nutí ho opustit mnohé své dosavadní zvyky a záliby a nahradit je novými. V tomto smyslu je jedním z nejrevolučnějších fenoménů dějin a světa; možná dokonce tím nejrevolučnějším. Zároveň však je křesťanství konzervativní tam, kde již je – byť částečně – etablováno. Na zvyklostech, jež zavedlo, trvá, a odmítá jejich zpochybňování.
Stejné je to s myšlenkou lidské svobody: je revoluční a buřičská ve společnostech nesvobodných, ale konzervativní ve společnostech svobodných, ba i reakční tam, kde nové revoluční síly na svobodu útočí. Ano, po právu nás komunisté považovali a považují za reakcionáře – jsme reakcí vůči jejich útoku proti svobodě.
Deklarace nezávislosti USA z roku 1776 byla prohlášením určitých nároků na pravdu: “Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi kterými jsou právo na život, svobodu a hledání vlastního štěstí.” Teze Deklarace nezávislosti je universalistická, stejně jako křesťanství či jeho nároky. Křesťanství je dobré – samo sebe vnímá jako dobré – pro každého vždy a všude: pro Žida i pro Řeka, pro Římana i pro barbara, pro Evropana i pro Američana, Afričana či Asijce, před tisíci lety i dnes, zítra a navždy. Je Pravdou o patřičném vztahu Boha k člověku i člověka k Bohu, jakož i člověka k člověku.
Deklarace nezávislosti postuluje pravdu – či to, co za pravdu považuje – v politickém řádu, v politické společnosti. A zde postuluje, že pravdou, mravním právem a nárokem každého člověka v důsledku jeho samotného lidství je žít ve svobodě. Je to právem nejen Angličana či Američana, nýbrž každého Bohem stvořeného člověka.
Byla Deklarace nezávislosti revoluční? Filosoficky ano, jakožto universalistický dokument byla radikální, tj. jdoucí ke kořenům idejí (radix = kořen); společensky však v Americe druhé poloviny 18. století příliš radikální nebyla. A pak, samozřejmě, po roce 1776 byla na ní ustavena politická obec, v níž jsou tudíž její principy konzervativní – ti, kdo je v oné politické obci hodlají konzervovat, bránit a ochraňovat, jsou po právu nazýváni konzervativci; stejně jako ti, kdo v křesťanské civilizaci hájí ortodoxní křesťanství. A nic na tom nemění fakt, že v Sovětském svazu, nacistickém Německu či v maoistické Číně by principy Deklarace působily jako nesmírně revoluční, ba až buřičské.

Principy Deklarace jsou sice universální, vztahují se na všechny lidi na světě, ale byla na nich ustavena v konkrétní době jen jedna partikulární obec, konkrétně americká republika. Jak měla principy Deklarace uplatnit ve svém vztahu ke zbytku světa, tj. ve své zahraniční politice?
Jakákoli politika hodná toho jména musí mít svou principiální i svou praktickou složku. Musí vědět, jakým principům, cílům, ideálům chce sloužit, a musí si zvolit ty nejlepší prostředky k jejich dosažení. Ty vybírá největší praktická politická ctnost, která je latinsky zvaná prudentia – rozvážnost, rozumnost, uvážlivost; je to praktická moudrost.
Otcové zakladatelé americké republiky ji vnímali jako novou, unikátní společnost, tu nejsvobodnější, a zároveň postavenou na těch správných politických principech. Svět, který viděli v Evropě – a v ještě větší míře kdekoli jinde – byl nesvobodný. Proto za prakticky moudré považovali, aby se nová svobodná americká republika od tohoto světa izolovala, aby vůči němu vedla izolacionistickou zahraniční politiku. Američané za nejmoudřejší považovali se do Evropy nevměšovat.
První americký president George Washington ve svém posledním presidentském projevu – Farewell Address, řeči na rozloučenou – v roce 1796 své spoluobčany vybízel k tomu, aby s cizími zeměmi měli “tak málo politických svazků, jak je to jen možné” a aby se “vyvarovali permanentních aliancí s jakoukoli částí cizího světa”.
Nejpregnantněji toto mínění vyjádřil jeden z hlavních aktérů zahraniční politiky mladé americké republiky John Quincy Adams (syn druhého presidenta USA a signatáře Deklarace nezávislosti Johna Adamse). Jako ministr zahraničí presidenta Jamese Monroea (jehož pak v presidentském úřadu v letech 1825-29 nahradil) v roce 1821 pronesl dnes slavná slova, že Amerika “…nevyhledává v zahraničí příšery, aby je ničila. Přeje svobodu a nezávislost všem /národům/, je však stoupenkyní a obhájkyní pouze té své.” Těmi příšerami v zahraničí, jež Amerika nevyhledává, aby je ničila, jsou míněny tyranie a tyranské režimy. Americká služba věci svobody, zvěstované Deklarací nezávislosti, nespočívá v zahraničních intervencích, nýbrž v tom, že Amerika je všem národům příkladem, “majákem svobody”, hodným následování.
Zajisté v situaci, kdy americká republika byla mladá a relativně slabá, navíc před silnými evropskými mocnostmi chráněná oceánem, byl izolacionismus – nezapletení se do evropských záležitostí – rozumnou a rozvážnou politikou. Deklarace proklamovala universalistické cíle, ale Američanům šlo o jejich zajištění na americké půdě. Je lepší, aby byla svoboda někde, než nikde.
Je však izolacionismus z hlediska principů Deklarace jedinou možnou legitimní zahraniční politikou? Nikoli. Ideály Deklarace jsou universalistické. Svoboda je správná pro všechny. Záleží tedy jen na místě, času a okolnostech, zda je rozumné a prozíravé chránit pouze svobodu svou, anebo přispět i ke svobodě druhých. Někdy je pro přežití svobody rozumnější neprovokovat mocné tyrany. Jindy je pro tento účel rozumnější vytvořit aliance se stejně smýšlejícími zeměmi či hnutími v zahraničí. A to i pro přežití svobody doma. Někdy platí, že vede-li se zápas o svobodu stovky mil od vlastních břehů – je-li bojová linie mezi svobodou a nesvobodou míle vzdálená – svoboda doma je více v bezpečí, než kdyby tou linií bitvy byly vlastní hranice.
Oddanost principům svobody tedy umožňuje jak snahu soustředit se na obranu svobody jen doma, tak i politiku mezinárodních aliancí a spojenectví. Svoboda je prohlášena za universálně platné krédo, záleží tedy na praktické moudrosti v té či oné situaci, jakým způsobem se toto krédo má obhajovat a realizovat. Principiální izolacionismus by byl jedinou správnou zahraniční politikou pouze tehdy, kdyby svoboda nebyla dobrá pro všechny, ale jen pro Američany, kdyby byla jen americkým specifikem. To však Deklarace nezávislosti asertivně popírá – postuluje svobodu jako universální mravní právo všech lidských bytostí. Zajisté, nemusí být všude realizováno v důsledku místních a dobových okolností, ale je-li universálním právem, které může být na mnoha místech prakticky naplněno, jsou-li okolnosti příznivé, pak o naší podpoře věci svobody v zahraničí rozhoduje praktická moudrost.
Je však podpora svobody v zahraničí povinností implikovanou Deklarací? Nikoli. Deklarace prohlašuje universální správnost svobody, ale její praktické ustavené v té či oné době na tom či onom místě je primární starostí lidí, kteří tam a tehdy žijí. Primární starostí každé země je ustavit a uchránit svobodu vlastních obyvatel. Je-li však svoboda správná, její podpora v zahraničí a pomoc lidem v zahraničí za svobodu bojujícím je právem, nikoli povinností. Je jednou z legitimních zahraničních politik, které si svobodná země může zvolit podle toho, jak je to pro zachování její svobody rozumné.

Amerika si do svého založení s sebou nesla břemeno otroctví černochů, neslučitelné s principy Deklarace nezávislosti, ale vnímané jako fakt, realita, jejíž náhlá změna by mohla způsobit více zla než dobra. Generace otců zakladatelů však věřila, že otroctví samo zahyne přirozenou smrtí, že je zlem trpěným a tolerovaným jen dočasně. V průběhu první poloviny 19. století však mnozí především na Jihu začali otroctví obhajovat nikoli jen jako dočasně nutné zlo, nýbrž i jako pozitivní dobro, které se má šířit dál. Abraham Lincoln, ještě předtím, než se stal presidentem a vypukla válka Severu proti Jihu, byl přesvědčen, že jedna země, jeden stát, byť federativní, dlouhodobě nemůže zůstat “napůl otrocká a napůl svobodná” – dříve nebo později se stane buď plně otrockou, anebo plně svobodnou. Bylo jen otázkou času, kdy někdo tento názor na vnitřní americkou politiku aplikuje na celý svět a vztahy mezi zeměmi.
Byl to Woodrow Wilson, kdo tak učinil. Jeho odůvodnění vstupu Ameriky do první světové války nebylo postaveno ani na přímé ochraně americké svobody, ani na sledování vlastního zájmu prozíravostí a rozumností ochrany svobody ostatních, tedy na nepřímé ochraně americké svobody, nýbrž na cíli idealistickém a nezištném: “svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii.” Demokracie je podle Wilsona universálně dobrou formou vlády, a proto má být rozšířena po celém světě. Mír ve světě může panovat jen tehdy, pokud všude ve světě panuje svoboda. Správná americká zahraniční politika je tudíž podle Wilsona idealistická, globální a intervencionistická: “Neusilujeme o žádné sobecké cíle. Netoužíme po žádném dobývání, po žádné nadvládě. Nepožadujeme žádnou náhradu pro sebe, žádnou materiální kompenzaci za oběti, jež svobodně přineseme. Jsme jen jedním z obhájců práv lidstva…”
Jakoby Wilson říkal: právě proto, že Deklarace nezávislosti je universalistická, mravní povinností Ameriky je šířit ve světě svobodu a demokracii. Není to věcí vlastního zájmu, nýbrž věcí mravní povinnosti. Jakýkoli prostor pro prudentia u Wilsona mizí a všechno se stává záležitostí principu. Prostor pro manévrování se vytrácí. A právě prudentia byla tou ctností, která Wilsonově zahraniční politice chyběla.
Především, je rozdíl mezi demokracií a svobodu, jehož si Wilson možná ani nebyl vědom. Demokracie je forma vlády, svoboda je její případný obsah. Demokracie je výkon vlády většinou, svoboda je garance autonomie, chráněného prostoru kolem každého jednotlivce. Vláda většiny může, ale i nemusí chránit svobodu. Demokracie, která tak činí, je liberální neboli ústavní demokracie, neboť moc většiny je v ní omezena ústavou. Vláda většiny však může být i velmi neliberální a netolerantní vůči menšinám a jednotlivcům. Na straně druhé vláda menšiny či jednotlivce liberální a tolerantní být může (stejně jako může být i velmi nesvobodnou, až tyranskou). Výkon vlády většinou či menšinou sám o sobě negarantuje, zda se jednotliví občané svobodě těší, či nikoli.
A dále, uvalit na vlastní zemi stálou zahraniční misi, uložit ji povinnost vyvážet všude do světa konkrétní formu vlády představuje pro ni vždy určité břemeno, více či méně nákladné (pokud jde o daně i životy vojáků), za určitých okolností ohrožující i svobodu doma (pokud se onen stát stane státem militaristickým). Konečně však, nezohlednění praktické moudrosti, rozvážnosti může vést k neúspěchu zahraniční politiky právě v zahraničí – totiž i když život ve svobodě je mravním právem všech lidských bytostí, mnozí lidé, národy či kultury to mohou explicitně popírat a svobodu odmítat. Zahraniční politika tak může na domácí společnost uvalovat břemeno, aniž by k jakýmkoli pozitivním výsledkům dospěla v zahraničí.
Lze argumentovat, že to byl případ i Wilsonovy zahraniční politiky. Výsledek první světové války dlouhodobý a stabilní mír Evropě – natož celému světu – nepřinesl. První světová válka byla v dějinách Evropy katastrofou, velkým předělem, který přerušil kontinuitu sice nedokonalých, leč celkem stabilních a mírných režimů na počátku 20. století. Po první světové válce – a v jejím důsledku – v mnoha zemích Evropy došlo ke krvavým revolucím a následným kontrarevolucím, a následně ke vzniku tyranských režimů – komunistického, fašistických, nacistického. Zajisté, byl to především důsledek sebevraždy Evropy v roce 1914, nikoli vstupu Ameriky do války v roce 1917, a někdo by mohl i argumentovat, že poválečná nestabilní Evropa nebyla ani tak důsledkem příliš ambiciózní Wilsonovy zahraniční politiky, jako spíše naopak toho, že jeho návody nebyly aplikovány v míře dostatečné. Tak či onak, Wilsonova “křížová výprava” za demokracii ve světě příliš populární doma nebyla a Amerika se pro roce 1920 vrátila ke svému izolacionistickému dědictví, tak výrazně formulovanému Georgem Washingtonem a Johnem Quincy Adamsem.
Setrvala u něj až do konce 30. let, kdy se nad Evropou opět stahovala mračna. President Franklin Delano Roosevelt byl až do konce svého druhého funkčního období v roce 1940 izolacionistou, ale poté hodlal podporovat západní demokracie v Evropě, především Británii, proti Hitlerovi. Podporovala ho většina levice a menšina pravice, v tvrdé izolacionistické opozici vůči němu byla menšina levice a většina pravice – jakož zřejmě i většina obyvatel země.
Otázku vstupu Ameriky do války vyřešilo Japonsko útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941 – a Hitler, který pár dní na to sám vyhlásil Americe válku.
Jejím výsledkem byla porážka nacismu, západní polovina Evropy svobodná a její polovina východní v novém otroctví. Jak byl Roosevelt prozíravý ohledně hrozby, již představoval Hitler, tak byl slepý vůči hrozbě, kterou byl Stalin. Právě v důsledku Rooseveltovy slepoty nebylo možné zabránit komunizaci poloviny Evropy.
Roosevelt však v průběhu války formuloval princip, kterým se poté řídily všechny americké vlády až dodnes: “Jsme pevně rozhodnuti, že po této válce nebude následovat další mezidobí, jež by vedlo k nové katastrofě – že nezopakujeme tragické omyly pštrosího izolacionismu.” Jinými slovy, americký izolacionismus byl označen za jednu z příčin mezinárodních tragédií: stažení Ameriky a její moci ze světa může umožnit vznik a vzestup příšer, které učiní svět nebezpečným pro Ameriku. Aby se tomu Amerika vyhnula, je lepší, aby byla přítomna ve světě a tam příšery zadržovala, omezovala či přímo ničila. A tou zjevnou příšerou po druhé světové válce byl komunismus.
Komunismus, ono utopické, gnostické, totalitní hnutí, které si získalo loajalitu tolika intelektuálů Západu a tvrdou, nelítostnou, brutální silou podrobilo obyvatele tolika národů, usilovalo o světovládu. Jeho ideologie ji předpověděla a činila tak konflikt komunismu s “kapitalismem” nevyhnutelným. Základnou komunismu bylo sovětské Rusko a po roce 1945 mu stačilo téměř jen natáhnout ruku – a svět by komunismu padnul do klína. Západní Evropa a její staré mocnosti by mu nebyly žádným soupeřem. Jen jedna země měla potenciál překazit plány komunismu na světovládu – Amerika. Na tu jaksi Marx a Lenin zapomněli (ne však před nimi Tocqueville), a tak krátce po druhé světové válce Stalin identifikoval Spojené státy jako svého hlavního protivníka. Po roce 1945 zbyly jen dvě země jako supervelmoci, jež měly rozhodovat o osudech světa – Sovětský svaz a Amerika (přesně podle předpovědi Tocquevilla 110 let předtím). Nebýt Ameriky, Sovětský svaz by zápas o svět vyhrál.
Americká demokratická levice od poloviny 40. do poloviny 60. let vnímala komunismus jako režim zároveň tyranský a nedemokratický, zároveň jako expanzivní a agresivní. Zároveň, samozřejmě, taky jako radikální socialismus, tedy přehnanou a nepřijatelnou formu cesty k ideálu, který jí zase nebyl tak úplně cizí. Přesto však nedemokratičnost komunismu a agresivní tendence jeho říše byly pro americkou demokratickou levici dostatečným důvodem pro to, aby jeho hrozbě čelila a jeho expanzi zadržovala. Vlastní bezpečnostní zájem Ameriky a ideál levice šířit demokracii ve světě kráčely nyní ruku v ruce. Již v březnu 1947 president Truman formuloval princip, poté nazvaný Trumanovou doktrínou, že “…politikou Spojených států musí být podpora svobodným národům, které se brání pokusům o ujařmení ze strany ozbrojených menšin anebo vnějších tlaků”. Tedy vytvoření aliancí se svobodnými (anebo alespoň nekomunistickým) zeměmi, které čelí komunistické subverzi nebo zastrašování zvenčí, a americká pomoc jejich obraně. Přežití nekomunistických režimů se stalo americkou starostí. Obrana svobody nejen na vlastním území, ale všude tam, kde svoboda (či minimálně nekomunistická vláda) zatím existovaly. Sovětský komunistický nástup byl dynamický a ofenzivní, proto bylo nutné vytyčit pomyslnou linii a říci “dál už ne!”
Tato defenzivní západní politika byla zároveň realistická i idealistická: byla obranou vlastní bezpečnosti před útočícím protivníkem – raději v zahraničí, dál od vlastního území, než na vlastní hranici, až bude pozdě -, i obranou oblíbené demokratické formy vlády, když ne všude ve světě, tak alespoň v západní Evropě. Tato politika někdy nabývala výrazně idealistických rysů – viz inaugurační projev presidenta Kennedyho v roce 1961: “Dejme každé zemi na vědomí, že zaplatíme jakoukoli cenu, poneseme jakékoli břemeno, budeme čelit jakýmkoli útrapám, podpoříme všechny přátele a postavíme se všem nepřátelům, abychom zajistili přežití a úspěch svobody…” Nic menšího. Rozmach vskutku wilsonovský, idealismus maximální a napjatý až k samotnému prasknutí; přesto určitá pochybnost se vkrádat mohla: bude mít demokratická levice kuráž tuto vzletnou rétoriku naplnit reálnými skutky? Bude mít k tomu vůli a odhodlání? A bude mít k tomu prostředky? Anebo zůstane jen u slov, hezkých, líbivých, leč nakonec prázdných?
Nástup komunismu, jeho perfidnost, agresivita a hrůza jeho ideologie zároveň způsobily konverzi americké pravice, její obrat o 180 stupňů. Před druhou světovou válkou většinově izolacionistická, nyní přijala za svůj maximalistický mezinárodní intervencionismus. Jejím primárním cílem nebylo šíření demokracie ve světě, nebyla tedy wilsonovská co do ducha – její podstatou byl antikomunismus. Její pohnutkou byla samozřejmě vlastní bezpečnost, tedy obrana vlastní svobody, realistický vlastní zájem; ale nejen to, i něco víc. Antikomunistickou zahraniční politiku americké poválečné pravice nelze redukovat jen na vlastní obranu Ameriky, na sledování vlastního zájmu. Měla i svou výrazně idealistickou složku, avšak odlišnou od idealismu americké demokratické levice.
Komunismus vnímala jako satanskou ideologii. Mezi její vlastní pozicí a komunismem nebylo nic společně sdíleného. Komunismus byl antitezí americké pravice: on militantně ateistický, ona křesťanská; on radikálně socialistický, ona klasicky liberální, pro-kapitalistická a zdůrazňující vlastnická práva; on centralistický a extrémně etatistický, ona požadující decentralizaci a striktní omezení moci státu; on zotročující člověka, ona vyznávající svobodu jednotlivce; on vztyčující totalitní monstrum, ona konzervující ideály Deklarace nezávislosti. Bylo-li někdy někde koncentrované zlo ve světě, americká poválečná pravice ho shledala v komunismu.
Proto vlastní bezpečnost a obrana vlastní svobody nebyly vším, na co se zahraniční politika poválečné pravice soustřeďovala. Byl-li komunismus skutečně takovým koncentrovaným zlem, jeho porážka, vymazání z povrchu zemského a osvobození porobených národů zpod jeho jha bylo zajisté ušlechtilým a ctihodným úkolem. Tváří v tvář komunismu přijala poválečná americká pravice za svůj abolicionistický princip: zrušte (komunistické) otroctví!
Komunismus byl zajisté “jasné a přítomné” nebezpečí, hrozba aktuální a mocná, proto onen obrat od izolacionismu k vehementní globální antikomunistické křížové výpravě proti bezbožnému totalitnímu otroctví. Ale nejen za účelem zachování vlastní svobody, nýbrž i za účelem osvobození otroků.
Tímto odporem proti komunismu všude v zahraničí přijala pravice za svůj osvoboditelský princip. Tak přední politik americké pravice Barry Goldwater mohl v roce 1960 napsat: “…Raději zemřeme, než abychom ztratili svou svobodu… Chceme zůstat naživu, samozřejmě; ale více než to chceme být svobodní… Velkým a nevyhnutelným úkolem naší epochy není studenou válku ukončit, ale zvítězit v ní.” A na republikánském nominačním sjezdu v roce 1964 prohlásil: “…Musíme hledět nejen na obranu svobody dnes, ale i na její rozšíření zítra…” – a slova, která ho proslavila: “…Extremismus při obraně svobody není neřest… a umírněnost při prosazování spravedlnosti není ctnost!” Stejně tak Americká konzervativní unie, sdružení pravicových politiků a aktivistů, ve svém zakládajícím prohlášení z prosince 1964 po konstatování komunistické hrozby (“v současnosti je americké společenství… smrtelně ohrožováno globální komunistickou revolucí”) uvádí: “Zastáváme názor, že permanentní koexistence s komunismem není ani ctihodná, ani žádoucí, ani možná.” Proto “náporu nepřítele jsme odhodláni čelit – ba co víc: zachováním americké vojenské převahy a vyvíjením neúprosného tlaku vůči komunistické říši hodláme posunout hranice svobody.” Tedy nikoli jen zachovat americkou svobodu, ale i “posunout hranice svobody” ve světě zatlačením komunistického impéria – jeho vytlačením z porobených zemí a národů.
A nejvýmluvnější hlas na americké pravici, její pozdější “Velký komunikátor”, Ronald Reagan v roce 1964, v době kandidatury Goldwatera na presidenta, řekl: “Musíme mít odvahu činit to, o čemž víme, že je mravně správné; a politika appeasementu nás žádá, abychom přijali tu největší možnou nemravnost. Žádá nás, abychom si vykoupili bezpečí před hrozbou atomové bomby tím, že bychom prodali do věčného otroctví naše bližní, lidské bytosti zotročené za železnou oponou, abychom jim řekli, ať se vzdají své naděje na svobodu, protože jsme připraveni se s jejich otrokáři dohodnout…” To není řeč pouhého Realpolitiker, který sleduje jen vlastní zájmy své země. To není jen obrana vlastní svobody a bezpečnosti. To je něco mnohem víc: to je hlas abolicionisty, hlas proroka volajícího na poušti, varujícího svůj lid před spácháním velké hříšnosti: vykoupit si vlastní bezpečnost souhlasem s otroctvím jiných je nemravnost, je to nepřijatelné. Jako by naznačoval: i kdyby komunisté souhlasili s naší svobodou a již nikdy nás neohrožovali výměnou za to, že my se smíříme s jejich panstvím za železnou oponou, to všechno je stále nepřijatelné. Otroci mají jednoho dne dostat svobodu. Ne, to nebylo jen sledování vlastních zájmů úzce chápaných; to bylo sledování vlastních zájmů široce pojatých a spojených s ideálem: komunismus je zlo, je rozpínavý a agresivní, nikdy se s naší svobodu definitivně nesmíří, proto je nutné udeřit do jeho středu a požadovat svobodu národů přímo v jádru jeho sevření. Ronald Reagan nebyl Henry Kissinger; byl to Ronald Reagan. V roce 1976 kandidoval v republikánských primárkách proti presidentu Fordovi, ale přesnější by bylo říci, že kandidoval proti Henrymu Kissingerovi. Détente – to bylo pro něj jen jiné slovo pro appeasement.
A Ronald Reagan byl od začátku 60. let autentickým mluvčím pravice, nebyl to neokonzervativec, což je termín, kteří dnes mnozí používají jako nadávku, když se snaží sugerovat, že do 11. září 2001 byla Amerika pro ně přijatelná (ve skutečnosti pro ně nikdy přijatelná nebyla, a asi ani nikdy nebude), leč po 11. září ji unesli zlí, zákeřní, válkychtiví, krvežízniví a imperialističtí neokonzervativci. To je revisionismus nejhrubšího zrna, nerespektující – či, lépe řečeno, falšující – ten historický fakt, že goldwaterovští konzervativci 50. a 60. let byli rozhodně více antikomunističtí a v zahraničí více intervencionističtí než neokonzervativci, kteří se objevili až v 70. letech.
Ronald Reagan jakoby pouť mnohých neokonzervativců předznamenával, ale nebyl jedním z nich, i když všichni jej pak podporovali. Také začínal na demokratické levici ve 30. a 40. letech (volil Roosevelta a Trumana); v 50. letech se však posunul na pravici a v roce 1964 byl již Goldwaterovým konzervativcem (tehdy všichni příští neokonzervativci byli ještě na demokratické levici).
Neokonzervativci přešli na pravici až v průběhu 70. let – dvanáct až dvacet let po Reaganovi. Ve druhé polovině 60. let totiž na americké levici intelektuálně a v Demokratické straně politicky převládlo mínění, které přestalo Sovětský svaz a mezinárodní komunismus považovat za hrozbu; za tu začalo naopak považovat aroganci a “imperialismus” Ameriky. Představitel levého křídla demokratů George McGovern kandidoval na presidenta v roce 1972 pod praporem, jímž byl levicový neoizolacionismus. Go Home, America – “Ameriko, pojď domů!” – bylo heslem jeho kampaně.
Trumanovští a kennedyovští demokraté, kteří považovali Sovětský svaz a komunismus i nadále za hrozbu, přešli v průběhu 70. let pod označením “neokonzervativci” na pravici a spolu s goldwaterovskými konzervativci tvořili v 80. letech zahraniční politiku presidenta Reagana. Tím pádem v ní byly smíchány akcenty šíření demokracie stejně jako obrany Ameriky a Západu, antikomunistického chápání sovětské říše jako říše zla stejně jako abolicionistického programu osvobodit porobené národy za železnou oponou. V roce 1989 se tak stalo. Ronald Reagan, Liberator.

Nahlížíme-li druhý inaugurační projev presidenta Bushe z 20. ledna 2005 ve srovnání s tradicí amerických projevů svobody a zahraniční politiky za posledních téměř 230 let, shledáme jej plně v jejím kontextu. Tato tradice oscilovala mezi dvěma póly, z nichž jedním byl George Washington (a John Quincy Adams) a druhým Woodrow Wilson. Ba co víc, Bushův projev se nijak nevychyloval z linie projevů k zahraniční politice a svobodě za posledních 60 let – tedy od doby, kdy byla Amerika zatažena do druhé světové války a vlastně do světa. Co tento projev říká?

“Spatřili jsme svou zranitelnost – a rovněž její nejhlubší zdroj. Protože pokud se celé oblasti světa zmítají v zášti a tyranii – vystaveny ideologiím, jež živí nenávist a omlouvají vraždy – násilí se bude hromadit, znásobovat ve své ničivé síle, pronikat i přes ty nejstřeženější hranice a představovat smrtelnou hrozbu.”
Identifikuje Bush zdroj hrozby adekvátně? Vražedné ideologie jsou nepochybně zdrojem vražedných útoků, ale co tyranské režimy? Ty, které jsou agresivní navenek, určitě. Ale co ty, které jsou zaměřeny jen proti svým obyvatelům? Utočí jejich obyvatelé právě na země svobodné? Ne nutně.

“V dějinách existuje jen jediná síla, jež je s to prolomit vládu nenávisti a zášti, odhalit falešné nároky tyranů a odměnit naději slušných a tolerantních lidí – a tou je síla lidské svobody.”
Svoboda odstraní mnohé problémy a minimalizuje konflikty. Ale neeliminuje je úplně. Svět plně svobodný by byl méně násilnický, ale nebyl by násilí a záště prost, neboť i ve svobodě by někteří lidé chtěli svobodu pojímat jako svévoli, a jiní by zase svobodu nenáviděli a stavěli se proti ní. Svoboda je správná sama o sobě, ale ráj na zemi nám nezajistí.

“Události a zdravý rozum nás vedou k jedinému závěru: přežití svobody v naší zemi stále více závisí na úspěchu svobody v jiných zemích. Nejlepší nadějí pro mír v našem světě je rozšíření svobody po světě celém.”
Pokud by “přežití svobody v jedné zemi stále více záviselo od úspěchu svobody v jiných zemích”, celkové vyhlídky svobody v tomto světě by byly bledé. V mnoha zemích jsou totiž vyhlídky svobody mizivé. Ale to neznamená, že svoboda v jiných zemích je nutně ohrožena. Amerika byla prvních sto let své existence svobodná, i když svobody ve světě bylo málo. V době studené války byla polovina světa extrémně nesvobodná a vůči svobodě nepřátelská, a přesto svoboda Ameriky a Západu přežila – díky jejich ozbrojené moci a odhodlání svou svobodu bránit. Pravdou je, že přežití svobody na světě závisí na úspěchu svobody v zemích některých, nikoli nutně všech. Některé země jsou pro svobodu důležitější než země jiné. To, že “nejlepší nadějí pro mír je rozšíření svobody po světě celém”, je pravda; kdyby svoboda byla všude, míru by bylo více. Tou praktickou otázkou však je, zda svoboda všude je v naši dnešní situaci reálná.

“Životní zájmy Ameriky a naše nejhlubší přesvědčení jsou nyní totožné. Již ode dne založení naší země jsme proklamovali, že každý muž a žena na této planetě mají svá práva, svou důstojnost a nezadatelnou hodnotu, protože jsou stvořeni k obrazu Stvořitele nebe i země. Po celé generace jsme vyhlašovali důležitost toho, aby si lidé vládli sami, neboť nikdo není způsobilý být pánem a nikdo si nezaslouží být otrokem. Šíření těchto ideálů je posláním, které stvořilo náš národ. Je to čestný a hrdinský čin naši otců. A v současnosti je to i naléhavý požadavek naší národní bezpečnosti a volání dnešní doby.
Politikou Spojených států tudíž je požadovat a podporovat růst demokratických hnutí a institucí v každém národě i kultuře s tím, že konečným cílem má být ukončení tyranie v našem světě.”
V jakém smyslu jsou životní zájmy Ameriky a její ideály nyní totožné? Bush nejdřív rekapituluje krédo Deklarace nezávislosti, což je krédo přirozeného práva, tak odlišné od relativistického historicismu (“práva” lidí jsou nánosem dějin, tradic a zvyklostí), či relativistického postmodernismu (žádné universální pravdy a hodnoty neexistují, vše jsou jen konvence a konstrukty). Naopak, Bush stojí plně v rámci přirozeného práva, když lidská práva odvozuje od Stvořitele: lidé jsou stvořeni k obrazu Stvořitele, proto mají inherentní hodnotu. Lidská práva jsou od Boha, tedy posvátná, nikoli od státu, tedy profánní. V americké tradici jsou lidská práva spojena s vládou lidí sobě samým, Lincolnovými slovy, s “vládou lidí, prostřednictvím lidí a pro lidi”. Šíření těchto ideálů je podle Bushe posláním Ameriky v dějinách. S tím by souhlasili všichni američtí státníci: John Quincy Adams by řekl, že tím posláním je šířit je vlastním příkladem, Woodrow Wilson by řekl, že tím posláním je šířit je i skutkem, tj. vojenskou intervencí. Podle Bushe je jejich šíření zároveň mravním ideálem, ale i požadavkem národní bezpečnosti: Amerika bude nejbezpečnější, když celý svět bude svobodný a demokratický. To je pravdivé tvrzení, ale nerealizovatelné. Kdyby byl svět svobodný, všechny země by byly bezpečnější. Ale svět svobodný není a snaha učinit jej svobodným může mnohé části světa učinit bezpečnými méně, nikoli více. Bushova strategicko-bezpečnostní úvaha však není čistě wilsonovská: Bush sice přijímá idealistický Wislonův argument, že šíření svobody a demokracie je správné samo o sobě, ale doplňuje jej i argumentem realistickým, založeným na vlastním zájmu: je to i ku prospěchu Ameriky a její bezpečnosti. Právě proto Bush řekl: zájmy i ideály Ameriky jsou nyní totožné. Ve vzduchu však visí otázka praktické moudrosti: jak je šířit, jakým způsobem? Na Bushově tezi je pozoruhodná její finalizace: Jak Deklarace nezávislosti proklamovala ideál, jenž Amerika měla postupně realizovat, a jak Abraham Lincoln dokončil jeho realizaci na území Ameriky, tak nyní Bush mluví o jeho nastolení ve světě: “konečným cílem má být ukončení tyranií v našem světě.” Jako by chtěl naznačit, že co Lincoln učinil s Deklarací nezávislosti na americké půdě, to on s ní učiní v celém světě.

“Není to v první řadě úkol pro zbraně, i když sebe a své přátele budeme bránit i silou zbraní, bude-li to nezbytné. V důsledku její samotné přirozenosti si svobodu musí zvolit a bránit samotní občané, jakož ji i udržovat prostřednictvím vlády práva a ochrany menšin. A když duše národa konečně promluví, instituce, které vzniknou, mohou obrážet zvyklosti a tradice velmi odlišné od těch našich. Amerika nebude vnucovat svůj styl vlády nikomu, kdo jej nechce. Místo toho je naším cílem pomoci druhým nalézt vlastní hlas, získat svou vlastní svobodu a jít svou cestou.
Velkolepý cíl ukončit tyranii je společnou prací pro mnoho generací. Obtížnost tohoto úkolu není výmluvou proto, abychom se mu vyhnuli. Vliv Ameriky není neomezený, ale naštěstí pro utlačované je značný a my jej s důvěrou použijeme ve prospěch svobody.”
Toto je z praktického hlediska nejrealističtější pasáž, nejvíce zohledňující politickou ctnost prudentia. Tato pasáž Bushe posouvá mimo wilsonismus, neboť si je vědom potřeby prudentia. Zasazuje ho do tradice realismu? Ano i ne: Bush, stejně jako Churchill a Reagan, je idealistou, pokud je o cíle, ale realistou, pokud jde o prostředky. Není realistou, který nemá ideální cíle a redukuje politiku na techniku moci, jakými byli Richard Nixon a Henry Kissinger, není ani idealistou, který má idealistické cíle, ale k jejich dosažení používá i idealistické (tj. nerealistické) prostředky, jakými byli Woodrow Wilson, Jimmy Carter, či Franklin D. Roosevelt v pohledu na komunismus. Bush postuluje nesmírně idealistické a ambiciózní cíle, ale je si vědom, že jejich dosažení nebude ani snadné, ani rychlé. Upozorňuje, že svoboda, aby se někde zakořenila a kvetla, musí přirůst k srdci samotným lidem. Bush si je vědom i rozdílu mezi svobodu a demokracií, jehož si nebyl vědom Wilson, ale kterého si bylo dobře vědomo americké poválečné konzervativní hnutí (jakož i otcové zakladatelé): svoboda může být v různých národech a kulturách dosažena a garantována institucemi i jinými, než jsou zastupitelské instituce západního typu. Forma vlády, chránící ten samý a věčně správný ideál – svobodu – se může lišit místo od místa, dobu od doby, národ od národa, podle okolností a specifik. Je rozdíl mezi americkým cílem vlády, který je universálně správný pro každého – svobodou – a americkým stylem vlády, který pro každého být dobrý nemusí. Po této distinkci by z Bushe měli radost Aristotelés, Madison i Tocqueville.

“Neustále budeme každému vládci a každé zemi objasňovat volbu, před níž stojí: mravní volbu mezi útiskem, jenž je vždy špatný, a svobodou, jež je věčně správná. Amerika se nebude tvářit, že věznění disidenti preferují své vlastní okovy, anebo že ženy vítají ponižování a nevolnictví, anebo že kterákoli lidská bytost touží žít vydaná napospas tyranům.
Budeme povzbuzovat ostatní režimy k reformám tím, že jim dáme najevo, že dobré vztahy s námi si od nich vyžadují slušné zacházení s vlastními občany.”
Co to v praxi znamenat? To Bush neříká; prostor pro prudentia si nechává maximální. Co tento princip bude znamenat např. pro americké vztahy k Saúdské Arábii? Bojkot její ropy? Vojenskou intervenci? Diplomatický protest? A co bude znamenat pro vztah k Číně? Obávám se, že politická praxe bude pokulhávat za vzletnou rétorikou, stejně jako v případě Kennedyho.

“Volání svobody nakonec dolehne ke každé mysli a ke každé duši. Nepřijímáme existenci trvalé tyranie, neboť nepřijímáme možnost trvalého otroctví. Svoboda přijde k těm, kdo ji milují.”
Je to spíše vyjádřením naděje než konstatováním faktu. Proč by nemohla být trvalá tyranie a proč by nemohlo být trvalé otroctví? Co když se s nimi lidé smíří? Co když nebudou mít dostatečnou odvahu je odvrhnout? Bush říká spíše to, jak by to mělo být, než to, jak to musí být a jak to i nutně bude. Proč? “Svoboda přijde k těm, kdo ji milují” – jen k těm, kdo ji milují dostatečně na to, aby za ni bojovali. K ostatním ne. Pokud lidé svobodu nemilují, tyranie a otroctví jsou velice dobře možné.
Bushova formulace “nepřijímáme možnost trvalé tyranie, neboť nepřijímáme možnost trvalého otroctví” je méně dokonalá než formulace Abrahama Lincolna “jak bych nebyl otrokem, nebyl bych ani pánem” (ve smyslu otrokářem; …as I would not be a slave, I would not be a master). To je pro svobodu vskutku důležité a nezbytné proto, aby se udržela. Nestačí nechtít být otrokem, nutné je nechtít být také otrokářem! Svobodu pro sebe chce totiž každý, ne však každý také nutně i pro druhého