Představte si, že ODS deleguje na post ministra financí Valtra Komárka. A ČSSD si prosadí na místo ministra zahraničí třeba Alexandra Vondru. Absurdní, že? V České republice ale existuje strana, která něco podobného udělala. Strana, která se asi ze setrvačnosti jmenuje Křesťansko-demokratická, nominovala na post ministryně kultury režisérku Helenu Třeštíkovou. Její představy sice zatím nikdo nezná (nepočítáme-li vyjádření typu: „v Národním divadle by si všichni měli sednout a dohodnout se“), ale to není u budoucích ministrů až zas taková výjimka. Přece jenom ale trošku zaráží, že zrovna lidovci nominují na post ministryně kultury ženu, která kostely považuje za „chrámy naplněné pokrytectvím a netolerancí“, podporuje registrované partnerství a angažuje se v gay a lesbických kulturních akcích. Aby bylo jasno, nic proti tomu. Je to svrchované právo paní režisérky a jde navíc o názory, sdílené značnou částí naší veřejnosti. Nad čím ale zůstává rozum stát, je fakt, že si takto profilovanou ženu vyberou za ministryni kultury zrovna lidovci. Obzvláště, když k tomu nejsou nikým z koaličních partnerů, ani prezidentem, nuceni. A proč vlastně najednou vytáhl Jiří Čunek dosud politicky neangažovanou režisérku Helenu Třeštíkovou? To předseda Čunek nedokázal příliš přesvědčivě vysvětlit. Že by byl Čunek milovníkem dokumentárních filmů s lesbickou tématikou, které tak ráda točí Třeštíková?

A proč je ministerstvo kultury důležité? Má totiž pod sebou odbor církví. A ačkoliv se lidovci (zjevně marně – jak ukazují časté zmínky o černoprdelnících na diskusních fórech našich zpravodajských serverů…) snaží dělat, jako by s církvemi neměli nic společného, tak s církvemi ve skutečnosti leccos společného mají. Například členskou základnu. A té budou asi svou volbu těžko vysvětlovat, a to i při latentní servilnosti většiny členů KDU-ČSL k jakémukoliv vedení. Čunek se hájí, že chce stranu otevřít a přilákat nové voliče. Principem demokracie ovšem je, že strany reprezentují a hájí zájmy svých voličů (z tohoto pohledu se nominace někoho, kdo jde diametrálně proti programu a přesvědčení té či oné strany, dá považovat přímo za zradu na voličích). Čunek jde o krok dál – on se snaží reprezentovat budoucí (potencionální a velmi hypotetické) voliče, aniž by bral ohled na voliče stávající – to je dost zajímavý politologický úkaz. Jde ovšem o snahu zjevně marnou, jak dokázaly třeba výsledky KDU-ČSL v Praze, kde se lidovci snažili nalákat voliče na (poněkud nekonzervativní) kvóty pro ženy.

Čunkova volba nesvědčí o ničem jiném než o naprosté ideové bezradnosti a personální nouzi v KDU-ČSL. Ani jedno, ani druhé nevěští nic dobrého. To první je ovšem v současné Evropě poměrně běžné – strany se posunují ke středu, ztrácejí své jasné vymezení, stávají se z nich šedá, nevýrazná, navzájem se příliš nelišící mocenská sdružení, pracující ve vymezených mantinenelech všeobecně uznávaného mainstreamu. Nedostatek jasných názorů pak suplují takzvaně zajímavé „osobnosti“ typu Vítězslava Janáka, Františka Straky nebo nyní Heleny Třeštíkové. To druhé je snad ještě horší – politická strana, která nedokáže ve svých (ale ani mimo své řady) najít jednu ženu, která by alespoň rámcově zapadala do programových priorit KDU-ČSL a zvládla řídit ministerstvo kultury, to už je na pováženou.

Na razantním vystěhování neplatičů lze založit úspěšnou kariéru starosty a (jak vidno) dokonce se stát senátorem. Ve vysoké politice je ale občas potřeba i něco více. Jinak

lidovcům nevyhnutelně hrozí, že jako strana zmizí – což je fakt, který se poměrně otevřeně diskutuje i mezi špičkami KDU-ČSL. Byla by to samozřejmě škoda. Ne ani tak kvůli lidovcům samým. Ale kvůli dodržení pestřejšího politického spektra. A nezapomeňme ani na to, že bez těch pár lidoveckých procent tu už nikdy nikdo žádnou většinovou pravicovou vládu nesestaví.

článek vyšel ve zkrácené podobě v Hospodářských novinách 5.1.2007