Rozzlobení daňoví poplatníci založili hnutí Tea Party, protože byli přesvědčeni, že americká federální vláda utrácí příliš jejich peněz.
Tea Party je spontánním hnutím amerických občanů, nikoli politickou stranou. Jde o hnutí rozzlobených daňových poplatníků, kteří jsou přesvědčeni, že federální vláda utrácí příliš jejich peněz a vytvořila mamutí státní dluh, jejž budou nakonec muset zaplatit. Jeho členy jsou především nezávislí centristé, pravicoví konzervativci a libertariáni. Jaká je geneze tohoto hnutí?
Tradičně levicovější z obou amerických stran je Demokratická a pravicovější Republikánská. Až na to, že republikánský prezident George Bush mladší a Kongres se v letech 2000 až 2006 stali stoupenci rozsáhlého státu, enormních státních výdajů a deficitu. To nezávislé centristy a konzervativní republikány popudilo. V roce 2006 nezávislí centristé přešli od republikánů k demokratům (mnozí konzervativní republikáni nešli k volbám vůbec), čímž pomohli demokratům získat většinu v obou komorách Kongresu. V roce 2008 pak volili nejen demokratický Kongres, ale i demokratického kandidáta Baracka Obamu.
Jenže utráceli-li Bush mladší a republikánský Kongres peníze jako námořník v přístavu, Obama a demokratický Kongres je od začátku roku 2009 utráceli jako opilý námořník v přístavu. Vytvořili gigantický dluh, který časem bude muset někdo zaplatit. A zavedli nové federální programy, na které teď nemají peníze. S tím, že budou splacené v budoucnu. Kdo je však splatí?
Vznik
Během roku 2009 přešli nezávislí centristé od demokratů k republikánům. Na jaře 2009 vzniklo spontánně hnutí Tea Party nespokojených daňových poplatníků. Název evokuje událost v roce 1773, na počátku Americké revoluce, kdy rozzlobení Američané naházeli v bostonském přístavu z britské lodi do moře zásilku čaje. Protestovali tím proti nové spotřební dani zavedené britskou Korunou bez souhlasu amerických občanů, kteří v britském parlamentu zastoupeni nebyli. Považovali to za porušení odvěké britské zásady „no taxation without representation”, a proto revoltovali. Americká revoluce tedy byla vzpourou naštvaných daňových poplatníků.
Vzkaz, který sděluje svým názvem Tea Party od roku 2009 americkému prezidentovi a Kongresu, je jasný. Po přechodu nezávislých centristů od demokratů k republikánům republikáni pohodlně ve volbách na podzim 2009 získali funkce guvernérů ve státech Virgínie a New Jersey a v doplňovacích volbách v lednu 2010 i tradičně demokratické křeslo senátora v Massachusetts.
V březnu 2010 prezident Obama prosadil v Kongresu těsnou většinou hlasů svou ambiciozní reformu zdravotnictví, která byla u amerických občanů nepopulární. De facto totiž zestátnila čtrnáct procent americké ekonomiky a vytvořila programy, na které USA nemají peníze. Bylo to sice velké legislativní vítězství Baracka Obamy, ale možná poslední.
Vítězní kandidáti
Tea Party nabrala na síle. Dne 2. listopadu 2010 se konaly volby do celé Sněmovny reprezentantů, do třetiny Senátů a guvernérů 37 států. Před těmito volbami se odehrály u republikánů i demokratů primárky. Tea Party ve většině republikánských primárek vymetla dlouholeté, kariérní, ve Washingtonu dlící politiky a nahradila je vlastními kandidáty. Tím se de facto v mnoha státech zmocnila Republikánské strany. A pak hodlala v listopadových volbách svými kandidáty porazit ty demokratické a odstranit z Kongresu a guvernérských křesel Demokratickou stranu.
Tea Party nemá pevnou organizační strukturu ani žádné oficiální vedení. Navzdory tomu se konkrétní osoby profilují jako její neoficiální mluvčí, například senátor za Jižní Karolínu Jim DeMint, bývalá guvernérka Aljašky a kandidátka na viceprezidentku Sarah Palinová, bývalý kongresman z Texasu Dick Armey, televizní komentátor Fox TV Glenn Beck i kandidáti na senátory, kongresmany a guvernéry v listopadových volbách. Tea Party svými kandidáty Republikánské straně spíš pomohla, neboť byli většinou nejen volitelní, ale i populární, a tudíž vítězní.
Státe, dej nám pokoj
Americká levicová a některá západoevropská média představují stoupence Tea Party jako zuřivé, naštvané, rasistické „rednecky” či primitivní populisty brojící proti vzdělaným elitám. Jako zárodek amerického fašismu. To je však pomluva. Stoupenci Tea Party patří do všech sociálních skupin, ras a vzdělání a jsou vzdělanější než průměr americké populace. Jsou sice naštvaní na současný politický establishment ve Washingtonu, ale není to populismus pro populismus, či odpor vůči elitám jen proto, že to jsou elity. Odpor má svou příčinu – elity chtějí svévolně utrácet jejich peníze. Jde tedy o odpor proti přílišným státním výdajům a dalšímu zvyšování státního dluhu. To také ukazuje, že nálepka fašismu je falešná a lživá. Tea Party usiluje o snížení státních výdajů a o omezení státní moci, přičemž fašismus (a nacismus a komunismus) usilovaly o pravý opak – neomezený, absolutní stát.
Je příznačné, že Tea Party je hnutím konstitucionalistickým. Jde mu o omezení státní moci dle původního ústavního záměru otců-zakladatelů. Není to hnutí revoluční, ideologické, jež se snaží nahradit americkou politickou tradici novou ideologií, ale konzervativní, restaurační a regenerační. Usiluje o obnovu původní americké tradice malého státu a nízkých státních výdajů.
Jako takové plní vesměs pozitivní funkci. Pokud se někde ve světě, například v Evropě, konají demonstrace, lidé demonstrují za vyšší státní výdaje, čímž de facto říkají: „Státe, dej nám víc peněz! Státe, plať!” Pokud se však konají masové demonstrace v USA – a nejmasovější pořádala Tea Party – demonstranti požadují nižší státní výdaje, čímž de facto říkají: „Státe, neutrácej tolik z našich peněz! Státe, nech nás na pokoji! Státe, dej nám už konečně pokoj!”
Pokud to bude pokračovat a rozdíl mezi USA a zbytkem světa přetrvá, potrvá i jejich výjimečnost coby země svobodných, samostatných, nezávislých, soběstačných a odpovědných lidí. V tomto smyslu je Tea Party nadějí nejen pro USA, ale i pro svět. USA zůstanou jiné a nestanou se jen jakousi makrokopií Belgie, Venezuely, Keni nebo Indonésie.
Článek byl publikován 30. listopadu na zpravodajském webu Česká pozice.
Obrázek pochází z webu www.wikipedia.org.
