Vladimír Kreidl

REFORMA PENZIJNÍHO SYSTÉMU

Abstrakt

Dnešní systém průběžného financování důchodů, kdy lidé výdělečně činní platí na důchody současných důchodců, bude v následujících desetiletích pod narůstajícím tlakem stárnoucí populace. Průběžný systém nebude v budoucnu schopný poskytovat dostatečné zabezpečení starým lidem, má negativní dopad na růst ekonomiky a výlučné spoléhání na něj je rizikové. Autor argumentuje, že je nutné přejít na vícezdrojové financování důchodů. Postupně by měla narůstat úloha individuálního důchodového spoření. Dosavadní výzkumy naznačují, že pozitivní dopady důchodové reformy mohou být velmi výrazné. Změna penzijního systému umožní nejen vyplácení vyšších důchodů, ale podpoří také hospodářský růst, protože změní chování trhu práce, nabídku a strukturu kapitálu a fungování kapitálového trhu. Zvýšení růstu ekonomiky umožní kompenzovat i generaci, která bude muset při přechodu od jednoho penzijního uspořádání k druhému platit do jisté míry dvakrát. Penzijní reformu lze provádět jen s podporou velké většiny politických stran. Vzhledem k výrazně pozitivním efektům reformy však je takový konsensus možné dosáhnout.

Obsah:

I. Kde jsme? Krize průběžného systému
II. Jak dál? Nové důchodové zabezpečení
III. Co z toho? Přínosy
IV. Jak na to? Přechod na nové uspořádání
V. Existují již zkušenosti? Reformy v ČR a ve světě

I. KRIZE PRŮBĚŽNÉHO SYSTÉMU

Mnoho zemí spoléhá při zabezpečování důchodů na tzv. průběžné financování (tzv. “pay-as-you-go”), kdy pracující platí na důchody současných důchodců. Rostoucí množství odborníků tento způsob financování důchodů kritizuje a tvrdí, že v budoucnu nebude schopný poskytovat dostatečné zabezpečení starým lidem, že má negativní dopad na růst ekonomiky a že spoléhání se výhradně na něj je rizikové a důchodcům neposkytuje dostatečnou jistotu.
Průběžné státní systémy byly v oblibě zejména v době po druhé světové válce. Ekonomiky a mzdy tehdy rychle rostly, stejně jako pracovní síla, což slibovalo vyšší důchody než při fondovém financování, kdy si každý spoří na svém účtu.
Ukázalo se, že státní průběžný systém není bez chyb. Největší překážkou se stalo stárnutí populace. V roce 1990 bylo 9% světové populace ve věku nad šedesát let, v roce 2030 se tento počet vyšplhá až přes 16%. Navíc se rychlost růstu poměru staří/mladí zvyšuje. Stárnutí vede k tomu, že klesá podíl plátců pojistného a roste počet osob pobírajících důchod, aniž by při tom klesaly nároky na výši důchodů. Důchodovému zabezpečení hrozí finanční kolaps.
Nejhůře postižené jsou vyspělé země, ale také mnohé rozvojové ekonomiky. Rozvojové země, a mezi nimi tranzitivní ekonomiky na čelném místě, ovšem bohužel stárnou v době, kdy jejich příjmy jsou třetinové v porovnání s vyspělými ekonomikami. Průběžné státní systémy důchodové péče dohánění ekonomické úrovně vyspělých zemí neprospívají. Průběžný systém má dopady zejména na trh práce, dostupnost a strukturu kapitálu, kapitálové trhy a financování veřejných statků.

Trh práce
Na hladce fungujícím trhu práce povede růst odvodů na důchodové zabezpečení v okamžiku stárnutí populace k poklesu čisté mzdy. Pokud mzdy pružné nejsou, poroste se zvyšováním odvodů na důchody nezaměstnanost. Tento vývoj pozorujeme v západní Evropě a zejména v Německu, kde nemzdové náklady na práci jsou tak vysoké, že tvorba nových pracovních míst je mizivá.
V rozvojových zemích dochází spíše k odchodu lidí do šedé (nelegální) ekonomiky. Tím klesá množství plátců, aniž by kleslo množství důchodců. Následné nutné zvýšení odvodových sazeb vede jen k dalším únikům a nižší základně plateb. Ekonomika se ocitá v bludném kruhu: vyšší daňové sazby-menší odvodová základna-vyšší daňové sazby atd. Nárůst šedé ekonomiky ohrožuje nejen financování důchodů, ale i ostatních vládních výdajů, protože nejsou placeny ani běžné daně. Zvětšování šedé ekonomiky má také negativní dopad na hospodářský růst, protože lidé v šedé ekonomice jsou v průměru méně produktivní. Za prvé, vydávají velké množství zdrojů na zakrytí svých aktivit. To jsou z ekonomického hlediska neproduktivně vynakládané prostředky. Za druhé, mají omezený přístup ke kapitálu (strojům apod.), což může negativně ovlivnit jejich produktivitu.
Státní systémy bývají také náchylné k nepříliš přísnému přístupu k předčasným odchodům do důchodu. Některé země se dokonce absurdně snaží pomocí předčasných důchodů řešit nezaměstnanost (vyvolanou také špatným důchodovým systémem). Ekonomiky tak přicházejí o nejproduktivnější a nejzkušenější část své populace, která je většinou ještě bez problémů schopna pracovat.

Nabídka a struktura kapitálu
Mnozí ekonomové také upozorňují, že průběžný systém opomíjí potenciální možnost mít vyšší domácí úspory. Míra úspor určuje rozsah investic a kapitálovou výbavu země. Je tedy, spolu s produktivitou výrobních faktorů, základní veličinou určující bohatství ekonomiky v dlouhém období. Velmi spořivé země jsou buď již bohaté (Japonsko, Švýcarsko) nebo k takovému stavu rychle směřují (tzv. asijští tygři). Podle ekonomické teorie životního cyklu si lidé spoří v době, kdy pracují, a v poproduktivním věku pak žijí z takto nastřádaných úspor. Zavedení průběžně financovaných důchodů odstranilo motiv úspor na důchod a tím snížilo kapitálovou výbavu a bohatství země.
Důchodové spoření by mohlo výrazně ovlivnit alokaci a strukturu kapitálu. Penzijní reformy v mnoha zemích přinesly vylepšení fungování kapitálových trhů rozhodujících o nejefektivnějším použití kapitálu (“alokační funkce”). Penzijní spoření by poskytlo potřebné zdroje zejména na financování dlouhodobých investic. Státní průběžné financování ponechává tento způsob zvýšení výkonu ekonomiky nevyužitý.

Vytlačování veřejných a soukromých investic
Rostoucí výdaje na důchody způsobené stárnutím obyvatelstva mají také nevítaný dopad na poskytování veřejných statků financovaných ze státního rozpočtu. V Itálii jde například plných 37% vládních výdajů na penze. Vlády při omezených možnostech zvýšit daně omezují produktivní veřejné výdaje (na infrastrukturu, vzdělání, výzkum, soudní systém apod.), což škodí rozvoji hospodářství.
Pokud vláda neomezí ostatní výdaje, je nutné financovat rostoucí deficit vypůjčováním. Vládní dluh zvyšuje reálné úrokové sazby a vytlačuje soukromé investice. Bohatství ekonomiky při deficitním financování penzí opět klesá.

Absurdní redistribuce
Existující systémy navíc často neplní dobře ani jednu ze svých základních funkcí – redistribuci od bohatých k chudým. Výzkumy v mnoha zemích prokázaly, že nebyla výjimkou situace, kdy docházelo k přerozdělování od chudých k bohatým. Jednak bohatí lidé mají obecně vyšší vzdělání, takže do systému platí kratší dobu, jednak více pečují o své zdraví a dožívají se v průměru vyššího věku, takže důchody pobírají delší dobu.
Místo redistribuce uvnitř generací dochází často k nezáměrným mezigeneračním transferům. Při zachování současného stavu přenášíme na budoucí generace ohromné břemeno. Je pravděpodobné, že přerozdělujeme i od budoucích chudých k dnešním bohatým. Pokud se nic nezmění, bude za padesát let situace tak vážná, že bude obtížné zajistit lidem i průměrný důchod. Penzijní zabezpečení sice ?chrání? dnešní důchodce, nikoli však budoucí. Takovou situaci si nikdo nepřál.
Výlučné spoléhání se na státní průběžné zabezpečení také nezdravě zvyšuje riziko pro staré lidi. Systém měl tím, že byl vystavěn jako dávkově definovaný, a tím, že za ním stál stát, poskytovat větší jistotu. Dávky však byly často měněny podle okamžitých potřeb – někdy finančních, jindy politických – nebo nebyly inflačně indexovány. Systém měl být lékem na krátkozrakost lidí, ale nakonec je sám demonstrací krátkozrakosti mnoha politiků. Při tom dávání (byť nesplnitelných) slibů odrazuje lidi od hledání doplňkových příjmů ve stáří a jen zvyšuje riziko, že v okamžiku, kdy dojdou ekonomice síly podporovat současný systém, vzroste dramaticky počet chudých. Spoléhání se na více zdrojů (soukromý i státní sektor, průběžné i kapitálové financování) by poskytlo vyšší jistotu.

Netransparentnost a skrytá akumulace dluhu
Průběžné důchodové zabezpečení konečně postrádá dostatečnou průhlednost. Umožňuje akumulaci skrytého budoucího dluhu – tzv. implicitního dluhu důchodového zabezpečení. Pokud by zůstaly zachovány příspěvkové sazby i relace důchod/mzda, vedlo by stárnutí populace k enormnímu zadlužování státu. Důchodové zabezpečení pod vlivem politiků tlačených blízkými volbami umožňuje akumulovat skrytý dluh a dávat nesplnitelné sliby, za které bude předložen účet až příštím (zatím nevolícím) generacím. Fondové hospodaření je mnohem průhlednější. Každý si spoří na svém účtu a chápe souvislost mezi výší a délkou přispívání a výší a délkou pobírání důchodu.
Drtivá většina evropských zemí má problém dostat se pod (mírné) maastrichtské kritérium říkající, že státní dluh nesmí překročit 60% HDP. Málokdo však ví, že dluh, který vznikne v důsledku stárnutí populace a špatného penzijního systému, dosahuje několikanásobku domácího produktu. Přesto, že zátěž ekonomik bude nepředstavitelně vysoká, trvalo mnoho let, než se politici vyspělých zemí začali stavět k těmto problémům čelem. To je důsledkem neprůhlednosti průběžného financování.
Současné systémy důchodového zabezpečení ne vždy ochraňovaly starší lidi a zejména je nebudou chránit v budoucnu, často redistribuovaly nerozumným směrem a brzdily ekonomický růst. Dobrý důchodový systém by se měl starat nejen o to, aby současní důchodci měli dostatek zdrojů. Měl by také podporovat ekonomický růst a přiměřený příjem důchodců budoucích. Penzijní reforma se stává nevyhnutelným krokem.

II. NOVÉ DŮCHODOVÉ ZABEZPEČENÍ

Spoléhání na jediný zdroj
Dosavadní zkušenost s penzijními systémy ve světě vede k poznání, že zabezpečení ve stáří pouze z jediného zdroje je nejen neefektivní, ale i nadměrně rizikové. Velká část zemí spoléhá v současnosti téměř výhradně na průběžné financování, což má a bude mít negativní dopady jak na důchodce, tak na ekonomiku. Některé problémy jsou systému vlastní – například nezáměrné mezigenerační transfery či dopady na trh práce, v případě jiných není jasné, zda jsou nevyhnutelné či zda jsou pouze důsledkem špatného nastavení systému (předčasné odchody do důchodu, příliš velkorysé dávky).
Vezmeme-li však v úvahu slabou vazbu příspěvky-dávky, nízké počáteční náklady v okamžiku zavedení průběžného financování, které stoupají až mnohem později, složitost a neprůhlednost, není překvapením, že nastavení parametrů snadno podléhá vlivům různých sílících nátlakových skupin (důchodci, lidé těsně před důchodem, úředníci spravující průběžný systém), kterým politici nemají sílu odolávat. V tomto smyslu není špatné nastavení parametrů náhodné, ale spíše je průběžnému státnímu důchodovému zabezpečení vlastní.
Výlučné spoléhání na státní průběžný systém tedy není dobré. Zkušenost se státními fondy je také negativní. V mnoha zemích akumuluje stát část penzijních příjmů a používá takto vzniklý fond jako zdroj nuceného a pro pojištěnce nevýhodného financování státních dluhopisů, bankrotujících státních podniků nebo bytové výstavby. Stát tak skrytým způsobem financuje své výdaje na úkor budoucích penzistů. Reálné výnosy takových fondů byly většinou záporné (viz obrázek). Pokud by takovýto fond nakupoval akcie soukromých podniků, byl by sice možná výnos vyšší, stát by však získal ohromný a nežádoucí vliv v soukromém sektoru, kde by pak mohl prosazovat své krátkodobé politické zájmy. Mohlo by se jednat o skryté znárodnění předtím zprivatizovaných podniků.
Individuální úsporové účty spravované soukromě mají na své straně mnoho výhod – zejména poskytnou větší důchody a podpoří zdravý ekonomický růst. S funkcí akumulace úspor je ovšem jen těžko slučitelné přerozdělování. Zřejmě v žádné zemi neexistuje pouze systém individuálních penzijních úsporových účtů.

Tři pilíře nového systému
Důchodové zabezpečení by mělo plnit tři základní funkce – pojištění proti některým rizikům (dlouhověkost, invalidita), úsporovou (transfer příjmů z mládí do stáří) a redistribuční (od bohatých k chudým). Je rozumné oddělit poskytování těchto různých služeb od sebe do různých schémat, pro která se vžil název ?pilíře?. Redistribuci může nejlépe zajistit státní průběžný pilíř, zatímco úspory lze dobře akumulovat v soukromém kapitálovém pilíři. Pojišťovací funkci nejlépe splní všechny pilíře dohromady.

Tři pilíře nového důchodového zabezpečení

Pilíř

Povinný, soukromě spravovaný

Povinný, veřejně spravovaný

Dobrovolný, soukromě spravovaný

Funkce

Akumulace úspor Spolupojištění

Redistribuce Spolupojištění

Akumulace úspor Spolupojištění

Forma

Osobní úsporový účet n. Podnikový plán

Stejná penze pro všechny (fix. dávka) n. Testovaná dávka n. Garance minim. penze

Osobní úsporový účet n. Podnikový plán

Financování

Kapitálové

Průběžné

Kapitálové

Orient. výše důchodu

25-40% hrubé mzdy

20-5% hrubé mzdy

dle individuální preference
Pramen: World Bank, Averting the Old Age Crisis (1994) + autor.

Soukromý pilíř
První pilíř by měl být povinný, příspěvkově definovaný, měl by být spravován soukromě a konkurenčně na fondovém principu. Každý člověk by měl zřízený svůj vlastní účet u soukromého penzijního fondu, na který by posílal své příspěvky a na který by se také připisovalo jejich zhodnocení pocházející z investic do akcií, dluhopisů či z uložení na bankovních účtech. Po odchodu do důchodu by se z prostředků na tomto účtu vyplácela doživotní penze.
Hlavní úlohou prvního pilíře by byla akumulace úspor a spolu s ostatními pilíři i pojištění. Povinný by měl být, protože mnozí mohou být krátkozrací, v důsledku čehož si nenašetří dostatek zdrojů na stáří a nakonec se stanou zátěží pro stát a pro odpovědnější spoluobčany. Jiní mohou (správně) anticipovat, že se stát o ně nakonec stejně postará, a nenašetřit si nic. Povinnost důchodového spoření redukuje tento tzv. ?morální hazard?, tj. situaci, kdy pocit garance příjmu ze strany státu deformuje jednání člověka (nespořit).
Silnější vazba příspěvky-dávky odradí snahu uniknout platbám, neboť lidé nebudou příspěvky na své účty považovat za daň. Navíc čím déle budou lidé přispívat, tím vyšší bude jejich důchod. Při prodlužování průměrného věku dožití dojde v takovém systému pravděpodobně k dobrovolným pozdějším odchodům do důchodu, a to bez politického dohadování. Stát již nebude muset určovat pro všechny jednotnou hranici odchodu do důchodu. Lze pouze stanovit, že odchod je možný až v okamžiku, kdy našetřené prostředky umožní vyplácet doživotní penzi na úrovni určitého násobku životního minima (např. 150%). Člověk, který si včas našetří, může odejít třeba ve 40 letech (nárok na státní důchod či garanci však získá až v 65 letech). Vzhledem k možnosti zvýšit si penzi dlouhou prací však zřejmě dojde spíše k prodloužení pracovních let. Podstatné je, že nový systém dá lidem dodatečnou svobodu volby okamžiku odchodu do důchodu.
Financování by mělo být kapitálové (fondové – “fully funded”), tj. prostředky odvedené pojištěnci by se hromadily na účtech a byly by zhodnocovány investováním. Z těchto prostředků by se později vyplácel důchod. Díky tomu by byly dopředu jasné náklady systému, ne jako u průběžných systémů, kde se náklady z části skrytě odkládají do budoucna. Zabránilo by se nežádoucím mezigeneračním transferům a docházelo by k akumulaci dlouhodobých úspor použitelných pro financování investic. Konečně, kapitálový systém by v našich podmínkách poskytoval vyšší důchody než průběžný. Platí totiž pravidlo, že fondové financování je výhodnější než průběžné, pokud reálný výnos z investic převyšuje součet reálného růstu ekonomiky a růstu populace. Zatímco dlouholetá zkušenost ze zahraničí ukazuje, že u investic do akcií lze v dlouhém období získat reálný výnos 8-9%, naše ekonomika neporoste dlouhodobě více než o 3-5%, navíc populace bude klesat.
Pilíř by měl být soukromě spravovaný, aby se zvýšila pravděpodobnost, že investiční rozhodnutí budou spíše než na politickém základě probíhat na podkladě nejlepší alokace z hlediska pojištěnce, a aby se pomohlo rozvoji kapitálových trhů. Kapitálové trhy mají z hlediska ekonomiky zcela nepostradatelnou roli, protože rozhodují o umisťování vzácného kapitálu na nejefektivnější použití. Správa by měla být založená na konkurenci mezi fondy.
Stát by měl velmi pozorně dozírat nad chováním soukromých fondů, nad jejich hospodařením a nad dodržováním zásad obezřetného, profesionálního a čestného spravování prostředků pojištěnců.

Státní pilíř
Druhý pilíř by měl být povinný, veřejně spravovaný, financovaný průběžně z co nejširší daňové základny, tj. nejen z mezd, jako je tomu nyní. Jeho hlavním úkolem by měla být redistribuce uvnitř dané generace. Měl by poskytovat relativně skromné dávky, aby byly omezeny negativní dopady, které z něj plynou pro ekonomiku, a aby nevytlačoval první – kapitálový – pilíř.
Dávky mohou být konstruovány jako adresné, jako univerzální fixní dávky, jako fixní dávky odvozené od délky zaměstnání nebo jako garance minimální penze v kombinaci s prvním soukromým pilířem.
Univerzální fixní dávka je případ, kdy každý člověk v určitém věku obdrží bez ohledu na počet odpracovaných let, bohatství či výši odvedených příspěvků stejnou částku (např. 20% průměrné národní mzdy). Takové uspořádání je administrativně nejjednodušší, vykazuje nejnižší transakční náklady, obchází perverzní podněty nepracovat a nespořit objevující se u adresných dávek a je velmi účinné při potírání chudoby, protože určitou minimální částku od státu dostane každý. Podnět vyhnout se příspěvkům však částečně přetrvává, protože dávky dostává každý bez ohledu na to, kolik do systému odvedl. Celkové náklady jsou díky univerzalitě dávky vysoké.
Problém podnětu vyhýbat se příspěvkům lze vyřešit vazbou univerzální fixní dávky na délku zaměstnání. V tom případě by každý dostal od státu penzi na úrovni například 0,5% národní průměrné mzdy za každý rok, kdy platil příspěvky. Člověk, který platil příspěvky 40 let, by pak dostal penzi na úrovni 20% průměrné mzdy. Problémem je nižší účinnost v odstraňování chudoby u lidí s kratší pracovní minulostí, např. déle nezaměstnaných, žen v domácnosti apod.
Poslední možností je garantovat minimální penzi. V tom případě by stát doplatil pojištěncům v okamžiku odchodu do důchodu na účet takovou částku, která by stačila na obdržení doživotní penze na úrovni stanoveného minima. Jedná se o nejlevnější způsob odstranění chudoby, při tom nedochází k problémům stigmatizace příjemců a nevyzvedávání dávky, protože mechanismus je automatický a založený na vedení záznamů o penzijních účtech. Díky tomu ani nevznikají přílišné dodatečné administrativní náklady. Navíc garance minimální penze poskytuje dodatečnou podporu soukromému pilíři. Hrozí zde nebezpečí strategického chování nízkopříjmových skupin obyvatelstva: jakmile mají nárok na garanci, přestanou přispívat a stávají se zátěží pro stát. To lze omezit vazbou výše garance na počet let, kdy byly placeny příspěvky (např. 1% průměrné národní mzdy za každý rok přispívání). Garantování minimální penze by mohlo nabízet jistotu větší dávky než univerzální fixní dávka či adresná dávka-důchod, přitom by mohlo stát méně a mělo by méně distorzních efektů. Pokud by se v kapitálovém pilíři hromadila dostatečná část platů (15% a více), potom by garance stála zhruba jen dodatečná 2-4% mezd.
Dávky ze státního pilíře by měly být indexované ke kombinaci cen a reálných mezd. Způsob indexace závisí na tom, jak chceme rozložit rizika ve společnosti. Indexace k cenám zajišťuje důchodcům stabilní kupní sílu. Tíhu výkyvů agregátní poptávky nese zbytek společnosti. Důchodci přicházejí o efekty růstu ekonomiky, jejich relativní pozice v rostoucí ekonomice klesá. Indexace ke mzdám vede ke stabilní relativní pozici starých lidí ve společnosti. Absolutní hodnota dávek však není jistá. Pokles reálných mezd dopadá jak na pracující, tak na důchodce – riziko nese celá společnost. Optimální cesta může ležet někde uprostřed – například plná indexace inflace + 20-50% indexace k pohybům reálných mezd (oběma směry). Riziku tak není vystavena jen jedna část populace, při tom jsou dopady výkyvů reálné ekonomiky na starší lidi tlumené a důchodci mohou částečně získat z dlouhodobého růstu reálných mezd. (Například při inflaci 10%, nárůstu nominálních mezd o 15% a 30%-indexaci mezd by se důchody zvyšovaly o 11,5% = 10 + 0,3x(15-10)).
Věk nároku na státní důchod, ať už ve formě univerzální dávky nebo ve formě garance minimální penze, by měl být stanoven dostatečně vysoko, předčasné odchody by měly být penalizovány důsledně podle pojistně matematických principů a ne podle momentálních politických potřeb. Zájemci o dřívější odchod do důchodu by jej měli financovat z druhých dvou pilířů (1. a 3.).
Financování státního zabezpečení by mělo být založené na co nejširší daňové základně, aby se omezily distorzní efekty vysokého zdanění mezd. Pokud je nutné z různých důvodů zachovat financování z mezd, pak by v zájmu zvýšení transparentnosti a minimalizace negativních dopadů na trh práce měl celé dávky platit zaměstnanec.
Pro ilustraci možného podílu jednotlivých pilířů: země se starší populací by měly vydávat na důchody zhruba 20% mezd, z toho 10% do soukromého a 10% do státního pilíře, pokud nabízí státní pilíř fixní dávku, nebo 16% do soukromého a 4% do státního, pokud státní pilíř poskytuje garanci minimální penze. Soukromý fondový pilíř by měl v každém případě absorbovat nejméně 10% mezd. Jedině tak se využije úspor z rozsahu při správě prostředků. Obrázek ukazuje, jak klesají průměrné náklady s objemem spravovaných prostředků. S velikostí příspěvků také klesá pravděpodobnost, že by došlo k vytlačení ostatních dobrovolných úspor (což by znamenalo, že by celkové úspory nevzrostly). Zkušenosti ze zahraničí naznačují, že při dostatečně vysokých příspěvcích již toto vytlačování nenastává.

Doplňkové spoření
Základní dva povinné pilíře by měly poskytovat důchod na úrovni zhruba 45% hrubé průměrné celoživotní mzdy. Ti, kteří by si přáli přenášet větší část svého příjmu do postproduktivního věku, by mohli použít třetí pilíř – doplňkové dobrovolné spoření. Jeho princip by byl stejný jako u prvního pilíře, tj. akumulace úspor a jejich zhodnocování investicemi a výplata důchodu z takto získaných prostředků.

III. PŘÍNOSY
I když měření dopadů penzijních reforem je obtížné, dostupné studie naznačují, že pozitivní efekty mohou být velmi velké. Třípilířový systém by byl průhlednější, vyhnul by se skryté akumulaci dluhu, umožnil by lépe provádět redistribuci a poskytoval by vyšší důchody. Navíc by diverzifikací důchodového zabezpečení mezi tři pilíře zvýšil jistotu příjmů starších lidí. Změna penzijního systému by také zvýšila hospodářský růst, protože by se změnilo chování trhu práce, nabídka a struktura kapitálu a fungování kapitálového trhu.

1 . Efekty plynoucí ze zlepšení fungování trhu práce
Průběžné systémy jsou charakteristické slabou vazbou příspěvků a důchodů. Lidé pak nechápou příspěvky jako spoření na svůj důchod, ale spíše jako daň. Z toho plyne jednak snaha se těmto příspěvkům vyhnout, jednak se mění participace na trhu práce, množství odpracovaných hodin, volba typu zaměstnání a místa práce, míra pracovní snahy a také se deformuje forma kompenzace pracovníků. Zatímco platy podléhají vysokému zdanění, nepeněžní kompenzace (nadstandardní pracovní prostředí, placené ?pracovní?-rekreační pobyty apod.) jsou nedaněné. Firmám se pak vyplatí kompenzovat zaměstnance, i když náklady převyšují přínos takové nepeněžní kompenzace pro zaměstnance, což je evidentní plýtvání vzácnými zdroji. Negativní vlastnosti průběžného zabezpečení by sice teoreticky bylo možné omezit reformou parametrů systému, ale dlouholeté zkušenosti naznačují, že pokušení politiků měnit nastavení opačným směrem je zřejmě neodolatelné.
Nejrůznější odhady vlivu přechodu na fondový důchodový systém docházejí k závěru, že redukce takových distorzí může trvale zvýšit HDP přibližně o 1%. Takto velký zisk plyne z toho, že platby na sociální zabezpečení existují souběžně s vysokými daněmi z příjmu, takže míra mezního zdanění je vysoká.
Reforma by měla vést ke zvýšení věku odchodu do důchodu – ať už vynuceně jako součást snahy snížit náklady na státní průběžný pilíř nebo dobrovolně poté, co si lidé v rámci nového systému uvědomí možnost výrazně si zvýšit životní úroveň v důchodu tím, že budou pracovat a spořit déle. Pokud by například došlo k prodloužení doby odchodu do důchodu o 4 roky, zvýšila by se jednorázově nabídka práce a HDP by vzrostl o 5-10%.

2. Dopady na finanční trhy
Reforma by měla vést k rozvoji nových a zlepšení stávajících služeb kapitálových trhů. V Chile, které se na cestu penzijní reformy vydalo mezi prvními již před 15 lety, vznikl v souvislosti s penzijní reformou primární trh vládních dluhopisů, byly zreformovány zákony o investičních fondech, podnicích, cenných papírech, bankách a pojišťovnách. Nové zákony umožnily emise inflačně indexovaných dluhopisů. Po rozvoji fondů se finanční trhy staly likvidnějšími, vzrostl počet obchodovaných cenných papírů, vznikla poptávka po akciích privatizovaných společností, objevily se společnosti zabývající se šířením a sběrem informací o podnicích, zlepšilo se oceňování aktiv.
Penzijní reforma nabízí možnost zvýšení zejména dlouhodobých úspor. Dlouhodobé investiční projekty u nás zatím jen obtížně hledají patřičné financování. Přitom právě pro penzijní fondy, které mají dlouhodobé závazky vůči budoucím penzistům, je vhodnou strategií vyhledávání dlouhodobých aktiv. Akcie, příp. dlouhodobé dluhopisy, jsou pro ně ideálními nástroji.
Tabulka 1: Struktura aktiv penzijních fondů v % (1994)

Země

Akcie

Dluhopisy, hypot. zást. listy

Nemovitosti

Krátkodobá a ost. aktiva

Velká Británie

80

11

6

3

USA

52

36

4

8

Nizozemí

30

58

10

2

Japonsko

29

63

3

5

Švýcarsko

11

64

16

9

Chile

16

68

0

16
Pramen: EBRD.
Penzijní fondy drží v porovnání s průměrnými domácnostmi daleko větší podíl dlouhodobých aktiv. Zatímco domácnosti ve vyspělých zemích drží ve formě likvidních krátkodobých aktiv 29-53% svého majetku, penzijní fondy v průměru pod 10%. Penzijní fondy tak tvoří nový zdroj pokrytí dlouhodobých investičních potřeb. V Londýně v roce 1993 držely 34% všech akcií na kotovaném trhu. V Chile 13 let po začátku reformy drží fondy 11% všech chilských akcií, 60% podnikových obligací a 58% hypotečních zástavních listů.
Tabulka 2: Aktiva penzijních fondů v % HDP (1993)

Země

Celková aktiva v % HDP

Země

Celková aktiva v % HDP

Nizozemí

89

Japonsko

45

Švýcarsko

80

Chile (1994)

41

Velká Británie

79

Německo

6

Singapur

76

Francie

3

Chile (2004)

59

Česká rep.(1996)

1

USA

59

Chile (1980)

0
Pramen: EBRD, World Bank.
Existující analýzy ukazují, že zkvalitňování kapitálového trhu spojené s penzijní reformou vedlo v Chile k růstu produktivity o 0,5% až 1,3% ročně, což je polovina celkového dosahovaného růstu produktivity. Podle těchto odhadů vedlo zlepšení fungování kapitálových trhů v Chile ke zvýšení růstu ekonomiky zvýšením tvorby kapitálu o 0,2 až 0,6%. Spolu s pozitivními dopady na HDP přes trh práce (0 až +1,1%) tedy reforma zvýšila celkový růst HDP v Chile o 0,7 až 3,0% ročně. Takové zvýšení je výrazně vyšší než efekty z jiných možných hospodářských politik.
Tabulka 3: Odhad příspěvku penzijní reformy k růstu chilské ekonomiky

Vliv na růst HDP díky

Nízký odhad

Vysoký odhad

zvýšení růstu celkové produktivity faktorů

0,5

1,3

dopadu na akumulaci kapitálu

0,2

0,6

dopadu na trh práce

0,0

1,1

Celkem dopad na růst HDP

0,7

3,0
Pramen: Holzmann: Pension Reform, Financial Market Development, and Economic Growth: Preliminary Evidence from Chile, IMF, 1996.

3 . Vyšší úspory
Často používaným argumentem pro doporučení přechodu k fondovému systému je snaha zvýšit úspory. Pokud je požadovaná povinná příspěvková sazba vyšší než by byly dobrovolné úspory, pak soukromé úspory vzrostou. Nový systém také snižuje pravděpodobnost, že si vláda bude muset v budoucnu čím dál víc vypůjčovat a tak snižovat celkové domácí úspory. Vzrůst úspor zvyšuje blahobyt, pokud byla původní míra úspor nižší než optimální, a to buď kvůli krátkozrakosti nebo kvůli daňovým distorzím.
Teorie životního cyklu popisující chování úspor lidí předpokládá, že lidé v produktivním věku spoří dobrovolně část svých příjmů a z takto naakumulovaných aktiv pak žijí v poproduktivním období. Průběžně financovaný důchodový systém tento motiv úspor na důchod odstranil. Objem dostupných finančních zdrojů a kapitálová zásoba ekonomiky po nahrazení dobrovolného spoření povinným průběžným systémem permanentně klesá. Při přechodu od průběžného k povinnému fondovému systému úspory opět vzrostou.
Mohlo by se stát, že zavedení povinného důchodového spoření povede k souběžnému poklesu ostatních úspor (“vytlačení”), protože lidé budou mít pocit, že jejich úspory jsou přílišné. Také by mohlo docházet k “vypůjčování proti budoucímu penzijnímu příjmu”, kdy si lidé berou dodatečné půjčky na financování okamžité spotřeby splácené později z penzí. V obou případech by celkové úspory nevzrostly. V praxi ovšem k plnému vytlačení nedojde. Při velkém rozsahu povinných penzijních úspor bude vytlačování omezené, protože dlouhodobé úspory, které by potenciálně mohly být vytlačeny, před zavedením fondového systému existovaly jen v omezené míře. Běžně se proto doporučuje, aby povinné příspěvky přesáhly 10% mezd. Rovněž možnosti individuálního vypůjčování proti budoucímu příjmu jsou, zejména v méně rozvinutých zemích, omezené.
Austrálie předpokládala při plánování své reformy, že vytlačování dobrovolných úspor povinnými dosáhne 50%. Výzkumy pro Mexiko předpokládaly 30-40% vytlačování. Jediné dvě země, kde povinný fondový systém již delší dobu funguje jsou Švýcarsko a Chile. Ve Švýcarsku vzrostly národní úspory v desetiletí následujícím po zavedení povinného penzijního spoření z 6% na 8,5% HDP. Při tom se celý přírůstek objevil u penzijních fondů a příbuzných institucí. V Chile přinesla podle některých odhadů penzijní reforma nárůst hrubých národních úspor až o 6,6% HDP (jiné odhady jsou opatrnější – viz dále).
V okamžiku zavedení reformy ovšem může proti nárůstu celkových domácích úspor působit také situace veřejných rozpočtů. Lidé totiž odvádí své příspěvky na svá konta a proto se nedostává prostředků na financování státních penzí lidí již v poproduktivním věku. V rozpočtu chybějí peníze. Financování přechodu dluhem může vymazat veškeré pozitivní dopady reformy na úspory a akumulaci kapitálu. Podle jednoho odhadu měla chilská penzijní reforma prvních osm let čistý negativní dopad na celkovou domácí míru úspor. Toto překvapivé zjištění je způsobeno nutností, aby stát odváděl značné prostředky do starého systému.
I když přímý dopad reformy na míru úspor v Chile byl v krátkém období negativní, existují ještě nepřímé kanály vedoucí k vyšším úsporám. Reforma zvýšila růst celkové produktivity faktorů, akumulaci kapitálu a zlepšila fungování trhu práce. Zvýšení růstu ekonomiky vede k vyšší míře úspor. Celkový odhadovaný efekt na míru úspor se pohybuje mezi -1,7% a +3,0% HDP.
I přes problémy spojené s těmito odhady lze tedy nakonec předpokládat, že penzijní reforma může zvýšit hrubou míru úspor o 10-30% původní úrovně. Tento efekt se však objeví jedině pokud do soukromého systému proudí dostatečná část platů (zřejmě přes 10%) a jedině pokud není reforma převážně financovaná emisí státního dluhu.

IV. Přechod na nové uspořádání
Přechod od převažujícího průběžného financování na systém alespoň částečně kapitálově krytý je poměrně obtížný, protože po přechodnou dobu je dočasně nutné platit na penze dvakrát. Pracující lidé musí platit jak na své soukromé účty, tak do státního systému, kde zůstávají ti, kteří si již naspořit nestačí – důchodci a lidé těsně před důchodovým věkem. Toto břímě je hlavní příčinou obav z přechodu od státního průběžného k vícepilířovému systému.

4 . Reforma státního pilíře
Hlavní součástí přechodu musí být zásadní proměna existujícího státního pilíře. Změny v něm musí předcházet nebo probíhat souběžně se vznikem dalších pilířů. Role státního pilíře a jeho finanční nároky by měly být postupně snižovány. Jsou-li příspěvkové sazby již vysoké, pak musí změny směřovat ke zmenšení státního systému a k alokaci takto vzniklých úspor do fondového pilíře. Pokud jsou příspěvky relativně nízké, lze je přesunout do soukromého pilíře a průběžný pilíř začít financovat z nových zdrojů – nejlépe přímo ze státního rozpočtu. V demograficky nejobtížnější situaci musí k přechodu dojít naráz uznáním plateb zaplacených v minulosti do starého systému a okamžitou alokací co největší části příspěvků do nově vytvořeného fondového pilíře.
Mezi nejefektivnější opatření odlevující finančním nákladům přechodu patří posun věku pro odchod do důchodu. Chile zvýšilo věk pro odchod dva roky před, Argentina a Kolumbie současně s uvedením druhého pilíře. Prodloužení důchodového věku povede kromě toho, že zvětšením nabídky nejzkušenějších lidí jednorázově výrazně zvýší HDP, také k výraznému zlepšení poměru plátců a důchodců, čímž sníží nutnou příspěvkovou sazbu do státního pilíře.
Spolu s prodlužováním normální hranice pro odchod do důchodu je nutné také zabránit zneužívání předčasných odchodů, jejichž četnost proměňuje jinak celkem zdravé systémy v některých zemích v bezednou finanční propast. Předčasné odchody musí být dostatečně penalizovány, aby této možnosti nevyužívalo příliš lidí. Podobný problém je s invalidními důchody. Podmínky by měly být tak přísné, aby je splnili opravdu jen lidé nemohoucí pracovat.
Úroveň dávek z průběžného zabezpečení se musí v průběhu přechodu snižovat a jejich struktura by měla směřovat k lepšímu plnění ochrany celoživotně chudých lidí. Poklesu podílu důchod/mzda lze docílit postupně pomocí volby indexační formule, aniž by absolutní výše důchodů klesala. Vhodná indexace může velmi pomoci při financování přechodu. Pokud by například struktura populace byla stabilní, stejně jako reálná úroveň důchodů (tj. indexace pouze k cenám) a reálný růst ekonomiky byl 5%, potom již za 14 let by poklesla nutná příspěvková sazba na polovinu! Při obvyklé úrovni sazby kolem 20-30% (ČR: 26%) by uvolněná polovina, tj. 10-15% mezd, stačila na rozběhnutí rozumně velkého prvního pilíře. Tento přístup, tzv. ?alokace růstu produktivity na financování penzijního dluhu? je finančně velmi účinný a při tom životní úroveň důchodců neklesne. Lze zvolit i mírnější přístup, např. třetinovou indexaci k reálným mzdám, aby i důchodci měli jistý prospěch z ekonomického růstu.
Státní pilíř nového systému by měl být v konečném stavu financován pokud možno z co nejširší daňové základny, tj. nikoli jen daní z mezd, ale běžným způsobem ze státního rozpočtu. V zemích s nízkou sazbou odvodu z mezd lze uvažovat o převedení celých příspěvků ze starého systému do soukromého pilíře. Upravený druhý pilíř pak lze financovat ze státního rozpočtu.
Pro země, ve kterých je situace penzijního systému nejhorší, protože jejich populace je již velmi stará a navíc ji čeká další prudké stárnutí, je nejlepší pokusit se o důraznější změny než jen o postupné vytlačování a nahrazování státního pilíře. Lidem by měly být uznány příspěvky, které odvedli do starého systému, například formou vydání tzv. ?dluhopisů uznání? (?recognition bonds?), které by byly splatné na účet lidí v okamžiku odchodu do důchodu. Nový systém by měl být zaveden ihned a okamžitě by do něj mělo proudit co největší množství příspěvků, aby včas, tj. před dalším zestárnutím, došlo alespoň k částečné akumulaci aktiv.

Celkově by mělo výše zmíněnými reformami dojít k redukci poměru průběžně financovaných důchodů a (hrubých) mezd z původních 50-60% na 40% a po zavedení vícepilířového systému až na 5-20%. Taková redukce by umožnila, aby do prvního fondového pilíře teklo přibližně 10-20% mezd, což je úroveň, při které by již úspory z rozsahu byly značné a při které by šance na zvýšení domácích úspor byla vysoká.

5 . Financování přechodu
V průběhu reformy vystoupí na povrch problém s fondově nezajištěnou generací, tj. s důchodci či lidmi těsně před důchodem. Pracující tak budou muset do jisté míry platit dvakrát – na své účty i na existující důchodce. Tuto situaci je nutné řešit celou řadou opatření.
1) Především reforma, pokud bude provedena správně, povede k podstatnému zvýšení růstu ekonomiky. Zlepšení fungování trhu práce, kapitálových trhů a možné zvýšení úspor by mohly podle posledních odhadů vést k dodatečnému růstu HDP o několik procent. Taková změna tempa přetrvávající po desítky let by v principu měla umožnit kompenzaci generace platící dvakrát. Teoreticky by si díky těmto efektům mohli polepšit všichni. V každém případě vyšší růst generuje dodatečné prostředky ohromného objemu, což eliminuje podstatnou část problému s financováním přechodu.
2) Druhým nejvýznamnějším způsobem překlenutí přechodu je kompletní reforma státního pilíře, tak jak byla popsána výše – vyšší věk pro odchod do důchodu s vyšší penalizací za předčasné odchody, v průměru nižší úroveň dávek (ve vztahu ke mzdám) a podobně. Pro příklad: pouhé postupné zvyšování věku pro odchod do důchodu v ČR podle schváleného zákona snižuje čistou současnou hodnotu budoucího důchodového dluhu naakumulovaného do roku 2020 přibližně z 80% HDP na 40%. Pokračování v současném postupném zvyšování věku pro odchod do důchodu i v letech 2008-2020 by dluh do roku 2020 snížilo až na 20%. Jedná se tedy o nástroj vysoce efektivní. (Kdybychom vzali v úvahu delší časový horizont, byla by účinnost poněkud nižší).
3) K financování přechodu je také vhodné použití příjmů z privatizace. Takto získané prostředky by mohly být skládány na účet střední generace v okamžiku odchodu do důchodu jako kompenzace za peníze odvedené v minulosti do starého systému. Z hlediska státu se jedná o smysluplné použití těchto prostředků: jde o vzájemné vyrušení dlouhodobých aktiv (státní podíly v podnicích) a dlouhodobých pasiv (penzijní závazky). Nejedná se tedy o ?projedení? prostředků, ?čisté státní jmění? se nemění. Financování výnosy z privatizace aplikuje například Peru, uvažuje se o něm v Polsku.
4) Další chybějící prostředky je možné získat snížením některých státních výdajů, zejména těch, které nemají charakter veřejných statků (dotace neospravedlněné externalitami, rozsáhlá státní správa, sociální dávky apod.).
5) Lze také uvažovat o pomalejším snižování (resp. zvýšení) nepřímých daní – DPH, spotřební daně apod.
6) Na pokrytí zbývajících deficitů lze emitovat státní dluhopisy. Jako vhodné se jeví emise tzv. obligací uznání (?recognition bonds?), které by byly splatné, podobně jako v Chile, v okamžiku odchodu do důchodu, kdy by stát složil peníze odpovídající hodnoty na soukromý účet pojištěnců. Hodnota dluhopisu by odpovídala čisté současné hodnotě očekávaných důchodů ze státního pilíře. Pro výpočet by ovšem měly být použity parametry již zredukovaného státního systému, tj. nižší dávky po kratší dobu. Dluhopisy by měla obdržet střední generace, např. všichni ve věku nad 40 let, mladší by nemuseli dostat nic. I tak by pro ně reforma byla výhodná, protože většina pozitivních dopadů bude přicházet postupně v budoucnosti.
Peru dokonce snížilo nominální hodnotu obligací pod čistou současnou hodnotu budoucích dávek ze státního systému. Toto snížení bylo kompenzací za to, že emisí obligací uznání byla přesně stanovena hodnota budoucího závazku, což proti minulosti zvýšilo jistotu lidí. U ?dávkově definovaných? dávek se totiž často ukazovalo, že zas až tak pevně definované nejsou.
Emise dluhopisů by měla být omezená, protože plné financování přechodu dluhem vymaže většinu pozitivních dopadů – zejména nevzrostou úspory. Dluh může být prospěšný pro rozložení zátěže v čase, ale pro dosažení pozitivních efektů musí být v rozumném čase splacen. I samotný přechod od implicitního (neviditelného) k explicitnímu (viditelnému) dluhu však může být prospěšný. Lidé i politici si pak totiž budou lépe vědomi velikosti penzijního problému. Možná, že by dokonce pod tlakem viditelnější informace o zatím skrytém dluhu dosahujícím obvykle 100-250% HDP změnili své chování a podporovali efektivnější a udržitelnější systém.
7) Konečně před zahájením reformy lze akumulovat přebytky rozpočtu či důchodového systému a tak s předstihem odkládat prostředky na financování přechodu. Chile mělo v letech těsně předcházejících počátku penzijní reformy (1979-81) přebytky rozpočtů ve výši 3,5% HDP.

6 . Podstata strategie
Důležité je, aby tíha reformy byla rozprostřena pokud možno rovnoměrně mezi co největší množství lidí. Důchodci budou mít penze indexované jen částečně ke mzdám, střední generace půjde později do důchodu a bude mít nižší státní důchod a nejmladší a ještě nenarozené generace ponesou tíhu nesplaceného státního dluhu, budou mít nižší státní penze a také půjdou později do důchodu. Ale to vše by stejně musely nést v ještě větší míře, pokud by reforma nebyla provedena. Změna všem přinese vyšší hospodářský růst, vyšší celkové důchody a větší jistotu, než by měli při pokračování současného systému.

V. Reformy v České republice a ve světě
Dobrý důchodový systém by neměl jen chránit staré. Měl by také podporovat ekonomický růst nebo mu alespoň nebránit. Penzijní systémy většiny zemí nesplňují ani jedno z uvedených kritérií. Nejenže nechrání staré, ale také omezují růst ekonomiky.

7. Penzijní reformy ve světě
Není divu, že se tolik zemí snaží o reformu. Jen v letech 1992-96 došlo k částečné či radikální penzijní reformě ve 125 zemích. Většinou se jednalo o částečné kroky – nejčastěji o změnu příspěvkové sazby (51 případů), dále o změnu formule pro výpočet penze (24) a změnu věku odchodu do důchodu (15).


První zemí, která se vydala cestou radikální reformy, bylo Chile, které na počátku osmdesátých let přešlo od průběžného, dávkově definovaného zabezpečení k fondovému, příspěvkově definovanému uspořádání. Po Chile tuto radikální reformu provedla nebo se chystá provést Argentina, Austrálie, Bolívie, Kolumbie, Mexiko, Peru a Uruguay. Model je zvažován v Maďarsku, Nikaragui, Polsku, Salvadoru, Slovinsku a jinde. Konečně v době zcela nedávné navrhla zásadní reformu penzijního systému, spočívající v přechodu na uspořádání s dominantní rolí individuálního soukromého penzijního spoření, také vláda Velké Británie. Švýcarsko a Nizozemí spoléhají významně na fondové financování již delší dobu.
Itálie, Lotyšsko a Švédsko volí jinou cestu – přechod od průběžného, dávkově definovaného k průběžnému, příspěvkově definovanému zabezpečení. V těchto zemích existují ?virtuální účty?, na než vlády připisují příspěvky a uměle určený výnos. Peníze na těchto účtech však ve skutečnosti nejsou, protože je vláda používá pro průběžné financování penzí současných důchodců. Takový přístup na jedné straně díky lepší vazbě příspěvky – dávky řeší problém distorzí na trhu práce, na straně druhé však nedochází k akumulaci úspor a vláda má i nadále fondově nepokrytý budoucí závazek.

8 . Částečná nebo radikální změna?
Simulace z různých zemí naznačují, že částečné reformy obvykle pouze odsouvají finanční schodky do budoucna. Proto budou muset být neustále opakovány, aby byl systém vůbec finančně udržitelný. Ukazuje se, že zatímco ve střednědobém období (10-20 let) je přechod na fondové zabezpečení dražší než částečné reformy, v období dlouhém (přes 30 let) je zásadní reforma, tedy přechod na fondový systém, finančně levnější.
Částečné reformy mají několik nevýhod – je nutno je opakovaně vysvětlovat veřejnosti, což je nepopulární, a vysoká frekvence změn vede k tomu, že ?dávkově definované? systémy přestávají být dávkově definovanými. Nejistota lidí ohledně toho, jaké dávky vlastně dostanou, roste. Navíc všechny částečné reformy vedou ke snižování vnitřní míry výnosu mladších generací pod tržní úroveň a později dokonce do záporných čísel.

9. Jak mohly takové problémy vzniknout
Ve světle negativního hodnocení průběžných pilířů vzniká otázka, jak je možné, že se tak špatný systém mohl vůbec vyvinout a udržet. Jedno z možných vysvětlení je to, že mladí lidé nevěnují dostatek pozornosti problémům starobního zabezpečení. Když dosáhnou středního věku, mají již v existujícím zabezpečení naakumulováno značné množství implicitních nároků na budoucí důchod. V tom okamžiku už je pro ně výhodnější pokračovat v zaběhnutém průběžném financování, i když fondové spoření od samého počátku by pro ně bývalo původně výhodnější. To vysvětluje, proč je tak těžké ze současného zabezpečení vystoupit, je-li již jednou rozjeto.
Jak tento stav vznikl? Nejpravděpodobnější vysvětlení lze zřejmě nalézt v demografickém cyklu. Průběžné financování bylo obvykle zaváděno v obdobích s rychlým populačním a ekonomickým růstem. Počátečním generacím se vyplácely velkorysé dávky a při tom nebylo vzhledem k demografické struktuře obyvatelstva třeba vysokých odvodů. Staří získávali, mladí příliš neztráceli a část nákladů mohla být navíc skryta, protože je platil zaměstnavatel. Není divu, že systém podporovala většina lidí.
Problémy se objevují až v okamžiku, kdy se začne měnit struktura populace. Situace je o to horší, že rozbujení průběžného financování omezuje růst produktivity a zvyšuje tak svou vlastní nevýhodnost. Lidé, kteří na počátku podporovali průběžné financování, si mohou až nyní plně uvědomit, že systém není tak výhodný, jak původně vypadal. Protože však velká část populace má již nashromážděné značné implicitní nároky, změna se obtížně prosazuje. Největší nebezpečí obvykle hrozí až v budoucnosti, takže lidé o něm nemusí vědět nebo jej mohou ignorovat. Při tom v okamžiku, kdy je kolaps evidentní, už bývá na důkladnou reformu pozdě. Náklady přechodu s nepříznivostí demografické situace progresivně rostou.

10.Stav v České republice
Základem současného penzijního systému zavedeného v minulém roce je státní pilíř. Je průběžně financovaný, dávkově definovaný, jednotný pro všechny, účast v něm je povinná. Zabezpečuje poměrně vysokou míru redistribuce – vyšší příjem vede k relativně nižším dávkám. S novým zákonem došlo ke změně podmínek a způsobu výpočtu penzí. Postupně se zvyšuje věková hranice pro odchod do důchodu. Penze se budou postupně vypočítávat na základě delšího období. Byly také zrušeny všechny staré výsady některých profesních skupin. Nový systém je jednotný.
Důchod se skládá ze dvou částí – základní a procentní výměry. Základní výměra je pro všechny stejná bez ohledu na dobu pojištění či minulé výdělky. Procentní výměra činí za každý pojištěný rok 1,5% výpočtového základu odvozeného od upravených minulých výdělků. Základní výměra tvoří asi 20% důchodu, procentní výměra 80%. Penze jsou indexovány k cenám a částečně i ke mzdám. Financování je z příspěvků zaměstnanců i zaměstnavatelů, celková sazba dosahuje 26% mzdy. Celkové nedaňové srážky ze mzdy, tj. zdravotní a sociální pojištění, činí již dnes velmi vysokých 47,5% hrubé mzdy.
V rámci série úprav penzijního zabezpečení bylo také zavedeno penzijní připojištění se státním příspěvkem. Připojištění je dobrovolné, soukromě konkurenčně spravované, příspěvkově definované s regresivní státní podporou a státní regulací. Účty jsou individuální a tudíž plně přenosné. Ke konci roku 1996 dosahovala aktiva penzijních fondů 11 mld. Kč (0,8% HDP), systém měl 1,6 mil. účastníků. Do budoucna se uvažuje o tom, jak podpořit dlouhodobost penzijních úspor, o posílení a vylepšení dozoru nad fondy, o zvýšení tlaku na uvolňování informací o aktivitách a hospodaření fondů a podobně.
.
Dosavadní reformy v České republice byly kroky zcela správným směrem. Je však třeba pokročit dále. Bez provedení radikálních změn by z důvodů nepříznivého demografického vývoje bylo nutné zvyšovat odvodové sazby, státní zadlužení nebo výrazně snižovat poměr důchod/mzda. Rozumným se jeví pokračovat dosavadním tempem zvyšování věku nároku na státní důchod i po roce 2008 a omezit tzv. ?náhradní doby?, tj. období, kdy člověk nepracuje, ale přesto je pojištěn (studium, mateřská dovolená, nemoc apod.). Náhradní doby dnes totiž dosahují neúměrně vysokých 30% celkové doby pojištění. Finančně neúnosnou se také jeví snaha držet konstantní relaci státní důchod/mzda, tj. snaha indexovat státní důchody plně ke mzdám. Vzhledem k enormnímu demografickému tlaku v nejbližší budoucnosti bude nutné co nejdříve přistoupit k radikální reformě spočívající v přechodu na vícepilířový systém. Dříve, než naše populace zestárne, bychom již měli mít odloženy stranou jisté penzijní úspory.

11 .Místo závěru – poučení ze zahraničních reforem
Na základě zahraničních zkušeností lze formulovat desatero nejdůležitějších poznatků pro reformátory penzijního zabezpečení.
1 .Základním kamenem reformy musí být uvědomění si a veřejné přiznání faktu, že stávající průběžný systém je v současné podobě neudržitelný, že sliby implicitně dané v minulosti starým i mladým lidem jsou nesplnitelné a že průběžné financování je pro ekonomiku škodlivé.
2 .Reforma musí být široce vysvětlovaná veřejnosti. Protože politici ?prodávají? dobré zboží, záleží jen na vynaložené snaze přínosy reforem vysvětlit. Prvním krokem “osvěty” může být převod plateb všech příspěvků ze zaměstnavatele na zaměstnance, aby byly jasně viditelné vysoké náklady současného systému.
3 .Reforma se musí těšit široké podpoře veřejnosti a politiků všech demokratických stran. Lze ji provést tak, že bude mít přínosy pro všechny příjmové skupiny lidí, proto je možné budovat široký konsensus.
4 .Reforma musí začít důkladnou proměnou státního pilíře. Bez tohoto kroku je veškeré další snažení zbytečné.
5 .Modelové simulace naznačují, že radikálnost reformy může mít velké přínosy. Posun věku odchodu do důchodu patří mezi nejefektivnější nástroje ?financování? reformy.
6 .Fondové financování je v našich podmínkách téměř ve všech ohledech lepší než průběžné, umožní poskytovat vyšší důchody a výrazně podpoří růst ekonomiky. V novém vícepilířovém zabezpečení by mělo hrát výrazně převažující roli.
7 .Průhlednost nového systému musí být absolutní, protože jen to dá novému zabezpečení v očích lidí potřebnou důvěryhodnost. Chilský úřad pro dozor nad penzijními fondy publikuje každý měsíc podrobný přehled obsahující všechny relevantní informace – kdo jsou vlastníci penzijních fondů, kam jsou investovány jejich prostředky apod.. Rozsah těchto informací je pro člověka pohybujícího se v českých finančních kruzích neuvěřitelnou utopií. Chilané mohou kdykoli navštívit pobočku svého fondu a zjišťovat pomocí jednoduchého terminálu stav účtu a strukturu investic, na které byly peníze použity. Program také například lidem umí poradit, jaké procento ze mzdy spořit, pokud chtějí jít do důchodu v určitém věku a s určitým důchodem. Transparentnost umožní odborům nebo finančním institucím pomáhat lidem vybírat vhodný penzijní fond.
8 .Lidé musí mít pocit a jistotu, že uspořené peníze na důchod jsou jejich majetkem. V Chile byl schválen dodatek k ústavě, který to potvrdil a řekl, že tyto úspory nesmí být dotčeny žádnou vládou za žádných okolností. V Chile existují knížky na způsob našich vkladních knížek, ve kterých mají lidé zaznamenány uložené prostředky