Hlavní tezí nejnovější Brzezinského knihy je tvrzení, že USA mohou své dnešní postavení jediné supervelmoci ve světě využít odpovědně a ku prospěchu světa tehdy, budou-li jednat multilaterálně, především ve spolupráci s Evropou. Nabídnou globální vedení ve společné euro-americké alianci, která svět učiní bezpečným a stabilním. Anebo svou současnou moc USA využijí neodpovědně, tj. unilateralisticky, jednajíc na vlastní pěst a usilujíc o globální nadvládu (tak podle Brezinského jedná současná Bushova vláda). To je však nebezpečné a proti zájmům Ameriky i světa, neboť to popudí svět proti Americe a výsledkem bude globální chaos a celkové oslabení vlivu Ameriky.Brzezinski není izolacionistou a domnívá se, že obrat Ameriky k izolacionismu by byl katastrofou pro svět hned a pro Ameriku brzo. Je stoupencem aktivní role Ameriky ve světě; role, která je globálně blahodárná, je-li ve spolupráci s Evropu. Brzezinského varování před přílišnou jednostranností Ameriky a ignorováním Evropy poukazuje na určitý problém, který však podle mě není problémem největším.
Hlavní otázkou americké zahraniční politiky totiž stále je: izolacionismus, nebo účast ve světě? Tato otázka je nyní zodpovězena ve prospěch účasti ve světě, což je odpověď, jež dávají Bush i Brzezinski, a již já vítám. Další klasifikace této odpovědi, tj. rozlišení mezi globálním vedením a globální nadvládou, je však poněkud umělým, akademickým rozlišením, které může sloužit stranickým účelům demokratického kritika současné republikánské zahraniční politiky USA, ale nevystihuje ani ta nejdůležitější dilemata role USA ve světě, ani nahlížení Ameriky v zahraničí. V Paříži, Moskvě, Pekingu či v Teheránu nerozlišují mezi globálním vedením a globální nadvládou USA – pro ně je to totéž a stejně nepřijatelné, neboť Amerika je stále v pozici č. 1. Brzezinski jako opoziční expert sice může Bushovi vytýkat: svým unilateralismem a použitím ozbrojené síly bez mezinárodního konsensu jste si znepřátelil část Evropy a narušil americko-evropskou alianci, která je pro nás vitální, ale Brzezinského doporučení amerického “vedení” v této alianci je pro Francii stejně nepřijatelné (nemluvě již o Rusku, Číně, či Íránu). Jakýkoli model unipolárního světa s Amerikou v pozici č. 1, byť Amerikou spolupracující s Evropou a skrupulózně dbající jejího mínění, je pro zmíněné země tak či onak nepřijatelný. Přijatelný je pro ně jedině model multipolárního světa, v němž Amerika není první, ale jen jednou z mnoha. Brzezinského doporučení – Amerika coby vůdce euro-americké aliance – by u části Evropy stejně narazilo.
Brzezinski má pravdu, že aktivní spolupráce Ameriky a Evropy, jejich geopolitická jednota, by byla nejlepší pro Ameriku, Evropu i svět, ale co když tato spolupráce není možná, pokud se názory Ameriky a části Evropy na mnohé podstatné otázky liší? Co když se na žádné společné zahraniční politice přijatelné pro oba neshodnou?
Já jako Evropan si přeji co nejtěsnější americko-evropskou alianci, stejně jako Brzezinski. Ale pokud jsem přesvědčen, že převládající zahraničněpolitické mínění ve Francii a v Německu je mylné, a převládající zahraničněpolitické mínění v Americe je správné, pak si nepřeji, aby správný názor byl obětován transatlantické jednotě. Přeji si, aby Amerika udělala to, co považuji za správné. Zajisté, preferoval bych, aby Amerika i Evropa společně udělaly to, co považuji za správné pro naši bezpečnost, ale pokud to neudělají spolu, neboť někteří Evropané mají jiný názor, pak jsem rád, když to udělá alespoň Amerika sama.
Druhou vážnou výhradu mám proti Brzezinského pojednání o Číně. Domnívá se, že Čína je potenciálně nebezpečnou mocností. Konflikt mezi Čínou a Amerikou v budoucnu je možný, ale nikoli nutný. Já si myslím totéž. Jenomže Brzezinski vidí východní Asii tak, že konflikt mohou rozpoutat nerozumné ambice jednotlivých zemí, přičemž vina za něj by byla rozložena více-méně stejně. Brzezinski např. varuje před vznikem japonsko-tchajwanské aliance a vyzbrojením Japonska, včetně jaderného, jež by vyprovokovaly Čínu k válce.
Jenomže ta situace a její dynamika je opačná. Status quo ve východní Asii nezpochybňují Japonsko a Tchaj-wan, nýbrž komunistická Čína. Japonsko ani Tchaj-wan nehrozí invazí do Číny, nýbrž Čína hrozí invazí na Tchaj-wan. Zbrojení Japonska v této situaci by bylo jen přirozenou reakcí na snahu Číny o expanzi. Problémem je čínský režim. Čína nemusí být nepřátelskou mocností, pokud se změní charakter jejího režimu. Pokud se nezmění a dosavadní trendy budou pokračovat, z Číny se stane velmoc usilující o hegemonii ve východní Asii a válka bude pravděpodobná. Aby se tomu předešlo, je správné usilovat o změnu charakteru jejího režimu. Vzestup komunistické Číny jako nepřátelské supervelmoci v 21. století je podle mě Brzezinským podceněn.
Za nejlepší považuji Brzezinského kapitolu o globalizaci. Správně uvádí, že na světě existuje jenom jedna globalizovaná společnost – a tou jsou USA. To je jediná země, v níž žijí příslušníci všech národů a kultur. Brzezinski taky velmi správně identifikuje současné demografické trendy, především vymírání a stárnutí evropské populace, jako vážný problém mezinárodní bezpečnosti; a to především v důsledku imigrace nové pracovní síly do Evropy ze severní Afriky a Blízkého Východu, tj. v důsledku narůstající islamizace evropského kontinentu. Je dobře, že islámskou imigraci do Evropy coby potenciální bezpečnostní problém zmínil právě Brzezinski, který je demokratickým levicovým centristou, nikoli člověkem pravice. Evropský politický establishment totiž tuto otázku nepřipouští k diskusi, a má snahu každého, kdo ji otevře, marginalizovat jako pravicového extremistu. Snad to musel být právě americký levicový centrista, kdo tuto otázku v Evropě otevře, aby se o ní smělo mluvit. To jen dokazuje, jak je evropský levicový establishment odtržen od reality.
Brzezinski však považuje islámskou imigraci do Evropy za vnitro-evropský problém pro soudržnost a stabilitu evropské společnosti. V tom má nepochybně pravdu, ale již dostatečně nezdůraznil, že islámská imigrace do Evropy bude i jejím zahraničně-politickým problémem, především ve vztahu k Americe; tudíž i problémem pro americkou zahraniční politiku. Totiž více islámská Evropa bude méně schopna být americkým spojencem a tedy Brzezinského hlavní vize o nutnosti americko-evropské spolupráce bude čím dále tím méně pravděpodobnější. Nikoli z amerických, nýbrž z vnitro-evropských důvodů. Již nyní je islámská lobby v některých západoevropských zemích tak silná, že tyto země ztratily svobodu volby ve vztahu k režimům Blízkého východu. Čím více tento trend bude pokračovat, tím více se Evropa bude Americe odcizovat.
Na závěr své knihy se vrací ke stranickým útokům proti Bushově vládě. Z těchto pasáží je vidět, že knihu načasoval na období roku 2004 před presidentskými volbami a s cílem ovlivnit je směrem k demokratickému vítězství, po němž by on, Brzezinski, měl mít zasloužený vliv na zahraniční politiku nové demokratické administrativy. Obviňuje prezidenta Bushe z demagogie kvůli jeho výrokům “Kdo není s námi, je proti nám!” a manichejsko-moralistní formulaci o dělení lidí na “dobré” a “zlé”; aniž by ale zmínil, že státník, který vede demokracii v době války, prostě tyto formulace používat musí, aby apatické obyvatelstvo mobilizoval ve prospěch své politiky. Jinak jeho politika a i on jako státník selžou. To Brzezinski se nevyhnul demagogii, když tvrdí, že za Bushe došlo k omezení americké svobody, což je nonsens, který člověk očekává slyšet z kalných močálů extrémní levice, nikoli od solidního experta na mezinárodní politiku. Famosní je především jeho věta: “…obecně dochází k omezování občanských práv, zvláště v případě obyvatel Spojených států, kteří nemají americké občanství.” (str. 244). Při vší úctě, lidé žijící na území USA, kteří nemají americké občanství, žádná americká občanská práva nemají, takže k jejich omezení ani dojít nemůže. Mají přirozená lidská práva, jako všichni lidé na světě, ale bez občanství občanská práva nemají.
V knize je jeden závažný omyl překladatele a jeden nezávažný omyl autora. Brzezinski prý napsal: “I nadále zůstane jednou z hlavních povinností amerických politiků pokračovat v jaderném zastrašování Ruska.” (str. 33). To určitě nenapsal; určitě nepoužil výrazu “zastrašování.” V originálu bylo nuclear deterrence, čehož správný překlad je jaderné odstrašování, tj. odstrašování Ruska od útoku, nikoli jeho zastrašování. Taková překladatelská chyba by v mezinárodních vztazích mohla způsobit diplomatický konflikt.
Brzezinski uvádí, že první Američan židovského původu se do vysoké funkce ve federální vládě dostal až v 30. letech 20. století (ministr financí Henry Morgenthau presidenta F.D. Roosevelta); což je pravda jen v striktně doslovním smyslu. Totiž Judah Benjamin z New Orleans byl prvním židovským Američanem zvoleným za senátora USA, již v 50.letech 19. století, a pak byl v jižanské Konfederaci v 60. letech 19. století ministrem zahraničí. Tedy Judah Benjamin, nikoli Henry Morgenthau, byl prvním židovským Američanem ve vysoké federální funkci.

Roman Joch

V mírně zkrácené formě publikováno v příloze Kavárna Mf Dnes 7. května 2005 pod názvem Dilemata nejen pro USA