Recenze
A.J.P. Taylor: Poslední století habsburské monarchie: Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1809-1918, Barrister & Principal, Brno 1998, 371 stran, 445 Kč

Hlavní tezí autora je tvrzení, že po celé své poslední století habsburská monarchie nutně směřovala ke svému rozpadu, jemuž nebylo vyhnutí. To je však historický determinismus, který já nesdílím. Jsem přesvědčen, že existovalo dokonce několik momentů, v nichž by alternativní vývoj Rakousko zachránil.
Autor však velice přesvědčivě popisuje politické chyby jak císaře Františka Josefa tak i jednotlivých národních politických reprezentací, jež učinily rozpad Rakouska velice pravděpodobným. Největší vinu na něm připisuje – myslím, že správně – německy mluvícím Rakušanům, a pak hlavně Maďarům. Jejich virulentní nacionalismus a neochota ke kompromisům vyvolaly k životy nacionalismy další – český a jihoslovanský – které potom zánik monarchie přiživily. Autor rovněž správně píše, že z etnik byli k habsburské dynastii nejloajálnější Židé a na druhém místě Poláci. To svědčí o mnohém – minimálně o jedné unikátní ctnosti habsburské monarchie: přes všechny své národnostní problémy byla v dané oblasti státní formou k menšinovým etnikům nejtolerantnější a nejliberálnější. Jaké jiné byly v dané oblasti alternativy? Militaristické Prusko či pruské Německo; absolutistické carské Rusko; a feudální osmanská říše: nemusíte být Polákem či Židem, abyste si v dané době a na daném místě řekli: “Zaplať Pánbůh za Rakousko!”
Podle jeho díla soudím, že autor (narozen 1906, zemřel 1990) byl národní liberál: vývoj k národním státům považoval za nezbytný a kdokoli, kdo se mu stavěl na odpor, byl předem odsouzen k nezdaru. Opět, historický determinismus, s nimž nesouhlasím. Autor hodnotil pozitivně Bismarcka, který je v mých očích jakožto tvůrce centralizovaného, militaristického německého státu pod pruskou nadvládou postavou negativní. Taylor však tvrdil, že Bismarck zabránil vytvoření tzv. Velkého Německa, po němž toužili pangermánští nacionalisté, a jež by představovalo jednotný stát Německa a rakouské části Rakouska-Uherska – tedy to, co po roce 1938 vytvořil Hitler. Díky svým národně-liberálním a obecně levicovým inklinacím Taylor považoval za pouhé reakcionářství – říznuté klerikalismem – opakované snahy šlechty, např. české, o zemský federalismus v Rakousku. Podle mě to byla reálná alternativa, která mohla Rakousko zachránit a zároveň utlumit nacionalismy všech národů habsburské monarchie. Podle autora to však bylo reakcionářství, neboť to požadovala šlechta.
Jinými slovy, za nejslibnější období rakouské monarchie já považuji vlády, jimž předsedali Belcredi, Taaffe a Badeni; Taylor, však aristokratickou federalizaci Rakouska šmahem ruky zatracuje, aniž by uvedl, proč.
Souhlasím s autorem, že po vypuknutí 1. světové války bylo Rakousko ve vleku Německa, což jeho osud zpečetilo. Myslím, že rovněž přesvědčivě ukázal, že nebýt Masaryka, Rakousko by se nerozpadlo. Na vytvoření Československa, ale i Jugoslávie, měl Masaryk větší zásluhu, než kterýkoli jiný český, slovenský, slovinský, chorvatský či srbský politik.
Pod vlivem Taylora jsem mírně zkorigoval svůj názor na Masaryka: předtím jsem ho nahlížel především jako rozbíječe civilizačního díla a právního státu, kterým byla habsburská monarchie, nyní mám o něm trochu pozitivnější mínění. Rakouská myšlenka, kterou byla vláda zákona a práva (Rule of Law, Rechtstaat) pro každého bez ohledu na jeho národnost, byla značně zkompromitována za tzv. Aehrenthalovy aféry, kdy málem došlo k justiční vraždě nevinných chorvatských politiků. Pokud Rakousko málem pošlapalo to, co bylo na něm nejlepší a co vlastně opravňovalo jeho samotné bytí – a poté, co se za 1. světové války dostalo plně do vleku Německa – považuji teď Masarykovu snahu o jeho rozbití za jednu z legitimních možností. Ne za možnost nejlepší, ale alespoň za legitimní.
Neboť za nejlepší možnost pro rakouské národy stále považuji zachování rakouské monarchie a její federalizaci. Taylor píše, že rozpad Rakouska byl nezbytný. Ale dodává, že tento rozpad vlastně nevyřešil ani jeden z národních problémů, s nimiž se habsburská monarchie potýkala a které nakonec vedly k jejímu rozpadu. Dobře, ale když rozpad nevyřešil ani jeden z problémů, jež k němu vedly, k čemu vlastně byl? A nebyla ze všech alternativ, jež byly k dispozici, přeci jen habsburská alternativa tou nejlepší – tj. nejméně nacionalistickou? Taylor poctivě přiznává, že rozpad Rakouska vedl k Hitlerovi – nebylo pak bývalo skutečně lepší, aby žádný rozpad nebyl?
A poslední zásadní omyl Taylora: vůbec nebyl schopen pochopit, že totalitarismy 20. století – nacismus a komunismus – představovaly radikálně nový fenomén, nepodobný ničemu předtím v historii, snad s výjimkou francouzských jakobínů. Stalina vnímal jako pokračovatele tradiční ruské politiky a Hitlera jako pokračovatele tradiční německé politiky. To je však omyl naprosto zásadní: říci, že mezi Stolypinem, Stalinem a Jeľcinem na jedné straně, či mezi Bismarckem, Hitlerem a Kohlem na straně druhé vlastně nebyl žádný větší rozdíl, je symptomem ducha mdlého. Pokud jde o politiku, pro Taylora národní příslušnost státníka byla vším a jeho názory či ideologie ničím.

Roman Joch

Recenze byla publikována v studentských novinách AGORA