Recenze byla v mírně zkrácené formě publikována v Mf Dnes 8.10.2005 pod názvem „Tomu se říká naplněný život“.
Historické dílo je čtivé, pokud v něm autor vylíčí příběh. Domnívá-li se historik, že dějiny jsou tvořeny neosobními historickými silami, nejspíš napíše jen nudnou buchli. Pokud však zastává názor, že dějiny tvoří lidé se svobodnou vůlí, je s to napsat knihu, jež je strhujícím čtením. To je případ i životopisu druhého amerického presidenta Johna Adamse z pera amerického historika Davida McCullougha.
Nebylo kupř. žádnou historickou nutností, aby se v Severní Americe ustavily právě dvě anglicky mluvící země (Kanada a USA). Mohla to být země jedna (kdyby Britové porazili Američany ve válce za nezávislost 1776-1783), anebo tři či více (kdyby Jih zvítězil nad Severem ve válce 1861-65 a následovalo další štěpení USA). Tyto možnosti reálně existovaly. Knížka Státník a prezident John Adams ukazuje, jak málo chybělo, aby američtí rebelové byli Brity poraženi a John Adams, George Washington či Thomas Jefferson viseli na šibenici.
Hlavními hrdiny knížky jsou Johna Adams, jeho žena Abigail a jeho přítel, pak politický soupeř, pak opět přítel Thomas Jefferson.
John Adams byl potomek puritánů v Nové Anglii, statkář a radikální stoupenec americké nezávislosti v roce 1776 (s níž tehdy souhlasila třetina amerických osadníků, třetina byla proti a třetina byla lhostejná). Málokdo se tehdy zasloužil o vyhlášení nezávislosti tolik, jako právě on. Deklaraci, jež nezávislost prohlásila, však sepsal mladý, vzdělaný, osvícenský aristokrat z Virginie Thomas Jefferson. Členem výboru, který Jeffersonův návrh schválil, byl ale i John Adams. Z této doby pramenilo jejich přátelství.
Oba byli stoupenci nezávislosti, ale lišili se v temperamentu i v politickém náhledu: otrokář Jefferson byl pokrokář, odpůrce otroctví Adams byl konzervativec. McCullough uvádí nejen výstižnou charakteristiku obou, ale i dodnes platné rozlišení mezi pokrokářem a konzervativcem: „Jefferson byl oddán ideálu zlepšování lidstva, ale o jednotlivé lidi se příliš nezajímal. Adams moc nevěřil, že se lidstvo dá zlepšovat, ale byl si jist, že je důležité pochopit lidskou přirozenost.“ (s. 71) „Adams tvrdil, že v lidské společnosti se od starých časů nic nezměnilo. Různost společnosti je nevyhnutelná, ať je politicky řád jakýkoli. Lidské bytosti jsou schopny velkého dobra, ale také velkého zla. Tak tomu bylo vždycky a tak tomu vždycky bude.“ (s. 252)
Abigail Adamsová byla vzdělaná žena zdravého selského rozumu, jež byla politicky, společensky i lidsky více než jen rovnocennou Johnovou partnerkou. Byli-li Washington, Jefferson, Adams, Franklin, Hamilton, Madison a další „otcové-zakladatelé“ USA, pak titul „matka-zakladatelka“ rozhodně náleží Abigail Adamsové. Korespondence mezi ní a Johnem je nejen zdrojem k pochopení tehdejších událostí, ale i klenotem anglicky psané literatury. Tato žena byla tak rozumná, moudrá a silná zároveň, že větší symbol ženské emancipace si lze jen těžko představit. Dnešními feministkami, jež ani zdaleka nejsou tak samostatné jak byla ona, by však hluboce pohrdala. Věděla totiž, že ženskost a mužskost nejsou ani identické, ani vůči sobě nepřátelské; jsou komplementární, doplňují se: „Myslím, že příroda přidělila každému pohlaví jeho povinnosti a oblast činnosti… sehrát dobře svou roli, v tom je všechna čest.“ (s. 111)
Větší část války za nezávislost strávil Adams v Evropě jako vyslanec ve Francii, kde se k němu později připojili i Abigail a Jefferson. Po válce se stal prvním americkým velvyslancem v metropoli země, proti které Američané bojovali – v Londýně; Jefferson se stal velvyslancem v Paříži. V době sepsání americké ústavy v roce 1787 tak oba tito signatáři Deklarace nezávislosti z roku 1776 byli v Evropě; na přípravě nové ústavy se nepodíleli, ale přivítali ji. Hlavním původcem myšlenky nové ústavy byl Alexander Hamilton, největší stoupenec silné centrální vlády; a jejím hlavním autorem James Madison, přítel Jeffersonův.
Po přijetí ústavy se presidentem stal Washington, ministrem financí Hamilton, ministrem zahraničí Jefferson a viceprezidentem – John Adams. Byli to dobří lidé; každý z nich měl sice své slabosti, ale všichni sdíleli lásku ke svobodě – lišili se však v názoru, jak svobodu nejlépe chránit. Utvořily se dvě strany: federalisté Hamilton, Adams a Washington žádali silnější ústřední vládu, rozvoj obchodu a průmyslu po britském vzoru a mezinárodně silnou Ameriku. Republikáni Jefferson a Madison byli stoupenci decentralizace, slabší centrální vlády, budoucnosti Ameriky coby agrární republiky farmářů, jež v zahraničí nehraje mocenskou roli. Jefferson navíc nebezpečně sympatizoval s Francouzskou revolucí.
Po volbách 1796 se Washington rozhodl již potřetí nekandidovat na presidenta (čímž ustavil tradici) a druhým presidentem USA byl zvolen John Adams. Vzájemné útoky federalistů a republikánů pokračovali s bezohledností na obou stranách. Federalisté se domnívali, že republikáni jsou demagogové usilující o vládu lůzy a jakobínské krveprolití, republikáni si mysleli, že federalisté chtějí nastolit monarchii a zničit svobodu. President Adams se rozešel i s vlastní federalistickou stranou, která chtěla válku s Francií. Přijal však federalisty odhlasované zákony, které zakazovaly a trestaly nepravdivou kritiku vlády, pod níž však bylo často zahrnuto i jakékoli politické vyjádření nesouhlasu. Bylo to porušení ústavní svobody slova, a velice nepopulární. Ve volbách v roce 1800 byli federalisté poraženi a presidentem se stal Thomas Jefferson. Adams byl zklamán, ale dal národu důležitý příklad: mírové předání moci politickému oponentovi, který ho ve volbách porazil. Bylo to v Americe poprvé, co jedna strana dobrovolně předala moc druhé.
John Adams s Abigail poté žili na svém statku – spíše šťastně a stoicky, vzdor různým ranám osudu, včetně předčasných úmrtí dospělých dětí. Radost jim dělal hlavně syn John Quincy Adams, jenž byl zvolen senátorem (jako federalista, ale postupně přešel, se souhlasem otce zklamaného pletichami své původní strany, k republikánům). Jefferson byl presidentem jen dva volební období a v r. 1809 jej nahradil James Madison. John Quincy následoval v šlápějích otce: stal se velvyslancem v několika evropských metropolích, včetně Londýna. V té době se obnovilo přátelství a čilá korespondence mezi Jeffersonem a Adamsem. Bývalí oponenti se opět stali přáteli. John Quincy byl už ministrem zahraničí. A v roce 1825 se stal, za nadšeného souhlasu Adamse i Jeffersona, šestým presidentem USA.
4. červenec 1826, 50. výročí Deklarace nezávislosti. John Adams umírá, aniž by věděl, že v ten den ráno již zemřel i Thomas Jefferson. Dva přátelé, dva signatáři Deklarace, dvě legendy, odcházejí v tentýž den. Adamsovi bylo 90, Jeffersonovi 83 let.
