Reagan Victor
Chceme-li rozhodnout, nakolik prezident Reagan přispěl k pádu komunismu v bývalém Sovětském svazu, je vhodné si připomenout, co bylo podstatou komunistického režimu.
Komunistický stát se opíral o systematické a všudypřítomné potlačování možnosti byť jen vyslovit myšlenku, že nějaké jiné uspořádání by mohlo být lidštější a produktivnější. Obrovský aparát lži a násilí ospravedlňoval svoji činnost v minulosti a přítomnosti ideou, že právě komunismus je to nejlidštější a nejproduktivnější uspořádání… Pouhé připuštění diskuse o tom, zda tomu tak opravdu jest, by nutně okamžitě ohrožovalo mocenská a ekonomická postavení všech vyšších i nižších mocipánů, legitimnost předchozího násilí a konečně i smysl všeho morálního a hmotného utrpení, které komunismus lidem přinesl. Ohrožení by nepociťovali pouze cyničtí aparátčíci a kariéristé, nýbrž i mnozí lidé, kteří původně z idealistických důvodů režimu pomáhali v jeho zločinech a útlaku jménem komunistické ideje.
Tento obrovský rezervoár odpůrců jakékoli podstatné reformy, který se trváním režimu stále obnovoval, byl dostatečnou pojistkou proti tomu, aby se nějaký člen sovětského politbyra odvážil nastolit otázku, zda by se přeci jen neměla povolit zásadnější diskuse o problémech státu a jejich příčinách. I kdyby nějakým zázrakem mohl doufat, že většina jeho kolegů sdílí stejné myšlenky, musel by vědět, že by je svojí otevřenou výzvou postavil před dvojí volbu. Buď se ho mohou okamžitě jako protistranického živla zbavit a dál se těšit klidnému užívání svých výhod, nebo se mohou přidat a riskovat, že budou smeteni odporem “ze zdola” či “ze strany” a ztratí možná i své životy. Je zřejmé, že ani sebezanícenější reformátor by cestu, která by mohla v nejlepším případě skončit kolektivní záhubou, nezvolil.
Hospodářské potíže, které Sovětský svaz zakoušel na počátku osmdesátých let, byly reálné, ale nijak se svým rozsahem nevymykaly tomu, co zakoušel od svého počátku. Jeho surovinové bohatství, navyklost jeho obyvatel trpně snášet nekonečné zásobovací potíže a i na Západě všeobecně rozšířené akceptování myšlenky, že Sovětský svaz je nevyvratitelná skutečnost – to vše vytvářelo reálný základ pro další mnohá desetiletí jeho trvání. Nebyl tedy ani žádný objektivní důvod nastolovat otázku reformy.
To vše se změnilo zvolením Ronalda Reagana k moci. Nejenže vrátil Západu sebevědomí o nadřazenosti života ve svobodě nad komunistickým nevolnictvím, ale svými zbrojními programy a další politikou začal měnit “korelaci sil” v neprospěch Sovětského svazu.
A právě tím umožnil předtím nemožné. Sovětští reformisté měli konečně k dispozici argument, kterým mohli zdůvodnit nutnost nějaké reformy, aniž přitom opustili myšlenkový svět komunistické ideologie. “Imperialisté nabývají na síle, soudruzi, a ohrožují výdobytky socialismu. Je proto naší svatou povinnosti hledat cesty, jak lépe využít potenciál socialismu, abychom byli schopni tento nápor reakce odrazit!” – tak a nejrůzněji obměněným způsobem zněl jejich argument uvnitř kuloárů moci. Aby ho však mohli použít, museli nejdříve “imperialisté” na síle nabývat.
Ti se však od druhé poloviny padesátých let a po celá léta šedesátá a sedmdesátá naopak museli komunistům celého světa jevit jako slábnoucí faktor. Západ se zdál pokorně akceptovat komunistické dictum: “Co ještě nemáme v moci, to budeme všemi prostředky dobývat. Co je naše, to nikdy nepustíme!” Ani nejsilnější stát Západu neměl dost síly a rozhodnosti. aby uhájil malý nekomunistický stát na periferii komunistické říše – Jižní Vietnam. Po jeho pádu v r. 1975 měli komunisté všechny důvody věřit, že Západ se spokojí s pouhou pasivní obranou, kterou ale bude možno nepřetržitě rozkládat pomocí různých “mírových” hnutí. Otevřená agrese proti Afghanistánu na záchranu tamější komunistické diktatury na konci r. 1979 je nejlepším důkazem sebejistoty, kterou tehdy sovětští komunisté pociťovali.
Avšak pouhých pět let po pádu Jižního Vietnamu, se do čela USA dostal prezident, který odmítl akceptovat údajnou historickou nevyhnutelnost vítězství komunismu a nazval jej naopak “Říší zla”, jejíž místo je na smetišti dějin. Jemu patří zásluha za to, že trend se zcela obrátil. Začalo to být pro změnu komunistické impérium, které se cítilo pod tlakem.
Reformy, kterým tento tlak otevřel prostor, se pokusili jejich odpůrci několikrát zastavit a to i pomocí tanků. Nepodařilo se jim to ne proto, že by měli tanků málo, ale že nemohli nabídnout žádný recept na vyrovnání rostoucí síly Západu. Žádný nebyl. A dík za to patří Ronaldu Reaganovi -dobrému člověku a velkému státníkovi.
Pavel Bratinka
