Nebylo by to poprvé, co si levice přivlastnila nějakého Republikána, jehož výsledky a popularita nemohly být smeteny přímým útokem. Před sto lety si tak vůdčí představitelé progresivistů přivlastnili Abrahama Lincolna.
Zpráva o tom, že se president Obama rozhodl přečíst si během vánočních svátků trávených na Havaji životopis Ronalda Reagana, by mohla být považována za signál, že Reaganův triumf nad liberály byl dokonán. Je si snad někdo schopen představit Johna F. Kennedyho přiznávajícího se k tomu, že četl biografii Calvina Coolidge, nebo Jimmyho Cartera poučujícího se čtením Dwighta Eisenhowera? Ona zpráva je vyvrcholením významného obratu v Reaganově renomé, zejména mezi liberály, od nichž by se dalo očekávat, že s Reaganem provedou to samé, co dřívější generace stranických historiků provedla s Coolidgem. Namísto toho se objevuje spousta knih liberálních autorů, jako jsou Richard Reeves a Sean Wilentz, uznávajících Reaganovy zásluhy.
Ačkoli by konzervativci měli tyto nečekané ústupky přijmout, měli by si také povšimnout toho, že obdiv, jehož se Reaganovi dostává ze strany médií a akademických kruhů, je úzce omezen na jeho úlohu ve studené válce. (A ani této jeho roli pořádně nerozumí.) Pokud jde o Reaganovu domácí politiku, přistupují dnešní liberálové k jejímu hodnocení mazaně ze dvou úhlů: buď Reagana za pomoci recyklovaných klišé z 80. let podrobují zničující kritice (fandí bohatým, nenávidí chudé a menšiny, bezmyšlenkovitě dereguluje atd.), nebo z něj dělají krypto-liberála, který mlčky hodlá podporovat zaopatřovací stát, zatímco se maskuje rétorikou namířenou proti rozbujelému státu. Pomaloučku se tak pokoušejí o rafinovaný revizionismus. Ten je znepokojující nejen coby popírání historické pravdy, ale i z toho důvodu, že „liberální revidovaná standardní verze“ Reaganovy role bude v nadcházejících měsících a letech využita proti hnutí Tea Party a proti Republikánům v Kongresu. Téměř jistě uslyšíme (a jednou nebo dvakrát jsme už slyšeli), že dokonce ani Reagan nikdy nevystoupil proti sociálním výdobytkům tak, jak to navrhují Paul Ryan a současní radikální republikánští členové Sněmovny.
Nebylo by to poprvé, co si levice přivlastnila nějakého Republikána, jehož výsledky a popularita nemohly být smeteny přímým útokem. Před sto lety si vůdčí představitelé progresivistů přivlastnili pro dosažení svých cílů Abrahama Lincolna, přičemž ovšem explicitně útočili na samotné jádro jeho myšlení, totiž na jeho politickou filosofii přirozených práv. Vyvrcholilo to nestydatým prohlášením Franklina Roosevelta v roce 1929, kdy prohlásil, že „je načase, abychom se my Demokraté přihlásili k Lincolnovi jako k jednomu z nás“, a poté znovu počátkem 90. let, když ultralevicový guvernér státu New York Mario Cuomo okázale obhajoval Lincolna za to, že „vrací sebedůvěru politikům, jako jsem já“.
Liberální revize osobnosti Ronalda Reagana se teď před námi na okamžik rozprostřela; v jejím centru je snaha oddělit Reagana od jeho konzervativního přesvědčení. Joshua Green napsal v lednu 2003 ve Washington Monthly, že „mnoho činů, jež [Reagan] ve funkci presidenta vykonal, v důsledku napomohlo prosazení liberálních cílů. Tento obdivný pokřik se jen snaží popřít fakt, že krom svého konzervativního odkazu zde Ronald Reagan zanechal i odkaz liberální.“ Zvýšil daně! Hovořil se Sověty a dosáhl uzavření odzbrojovacích smluv! Greenův článek byl provokativně vyšperkován karikaturou, představující Reagana jako FDR s cigaretovou špičkou v ústech. Zesnulý John Patrick Diggins, neortodoxní liberál, jenž býval blízkým přítelem Arthura Schlesingera Jr., ve své knize Ronald Reagan: Fate, Freedom, and the Making of History z roku 2007 tvrdí, že Reagan si zaslouží být považován za jednoho ze čtyř největších amerických presidentů – spolu s Washingtonem, Lincolnem a Franklinem Rooseveltem, z čehož se jeho sousedé z horního West Side stále nemohou vzpamatovat. Diggins však proměnil Reagana v krypto-liberála: „Reagan nebyl žádným konzervativcem, byl velkým osvobozujícím duchem moderních amerických dějin, politickým romantikem nespokojeným se stavem věcí … Reaganův vztah k liberalismu může přispět k vysvětlení moderní Ameriky více než jeho vztah ke konzervatismu.“
Jonathan Rauch nabízí ucelenější argumentaci líčící Reagana jako krypto-liberálního pragmatika. V článku otištěném v v roce 2009 v časopisu National Journal a nazvaném „Republicans Have Reagan All Wrong“ tvrdí, že Reagan nebyl žádným reaganovcem, a vrší naprosto podružná fakta. Reagan snížil podíl federální vlády na HDP o pouhé 1 %, několikrát zvýšil daně, značně prohloubil deficity a vzdal se myšlenky na omezení výdajů sociálního a zdravotního systému. Poslední položku svého seznamu – nárokové dávky – považuje Rauch za nejzávažnější. V roce 1986 se Reagan nepohodl s Republikány v Senátu poté, co s velkými problémy schválili škrty v sociálním a zdravotním systému; Rauch to považuje za známku toho, že o omezení zaopatřovacího státu nikdy vážně neusiloval. Přehlíží přitom skutečnost, že Reagan se v roce 1981 pokusil se systémem sociálního zabezpečení něco provést, odešel však poražen, a o několik měsíců později musel být už úplně umluvený, když vystoupil v hlavním televizním vysílacím čase, aby tuto myšlenku znovu propagoval. Ve svém deníku v roce 1983 vyjádřil zklamání, když Greenspanova komise přišla s plánem výrazného zvýšení daní, aby udržela systém sociálního zabezpečení při životě. Pod tlakem ve volební kampani v roce 1984 Reagan slíbil do systému sociálního zabezpečení nezasahovat, a jeho rozhodnutí nepodpořit v roce 1986 Republikány v Senátu pramenilo zčásti z prostého přesvědčení, že by se měl chovat v souladu s tímto slibem.
Poté, co opustil úřad, se Reagan svěřil s tím, že nejvíc je zklamaný z toho, že nebyl schopen efektivněji kontrolovat růst výdajů, a že rozpočtové výsledky mohly být lepší, pokud by se mu dostalo větší podpory ze strany Republikánů v Kongresu, když několikrát vetoval návrhy zákonů obsahujících velké státní výdaje. V roce 1987 vetoval návrhy zákonů týkajících se dopravy a vodohospodářství, obsahující řadu s podstatou těchto zákonů nesouvisejících výhod pro volební obvody řady kongresmanů, byl však převálcován hrstkou republikánských přeběhlíků. Vůči váhavým a ustrašeným Republikánům z Kongresu vyjádřil ve svém deníku opovržení, často si stěžujíc více na ně – „máme králíky, když bychom potřebovali tygry“ – než na Demokraty. (Republikán, jenž ho při debatách o omezení výdajů obzvlášť zklamal, byl senátor Mitch McConnell.)
Na způsobu, jímž dnes liberálové hlásají, jak Reaganovi rozumí lépe než současní konzervativci, je cosi zvláštního; když stál přímo před nimi, nebyli nějak schopni ho pochopit. A nic není s dnešním liberálním revizionismem víc v rozporu než tvrzení, že ve srovnání se současným polarizovaným politickým klimatem byla léta Reaganovy administrativy vzorem jednoty a slušnosti. Jistě, Reagan dovedl cinknout skleničkou a vyprávěl si s Tipem O´Neillem (v 80. letech vůdce demokratické většiny ve Sněmovně reprezentantů – pozn. red.) irské anekdoty, ale na veřejnosti i v soukromí se často tvrdě hádali. Zapomněli jsme například tento O´Neillův útok na Reagana: „V současné době sídlí v Bílém domě zlo. A tímto zlem je člověk, jehož vůbec nezajímá americká pracující třída ani budoucí generace Američanů, a který rád jezdí na koni. Je chladný. Je ničemný. Místo krve má ledovou vodu.“
Neměli bychom zapomínat, že levice nenáviděla Reagana stejně divoce jako George W. Bushe a se stejnou nenávistnou afektovaností je oba přirovnávala k Hitlerovi. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že za Reagana neexistoval internet, který by hlasy podobně duševně vyšinutých ještě umocnil, a celodenní kabelové zpravodajství bylo v plenkách. Známky této nenávisti však byly hojné. Když se v roce 1982 v Muzeu voskových figurín Madame Tussaud v Londýně uskutečnilo hlasování o nejnenáviděnějších postavách dějin, byly výsledky následující: Hitler, Margaret Thatcherová, Ronald Reagan a Dracula. Demokratický kongresman William Clay z Missouri napadl Reagana, že se prý pokouší nahradit „Listinu práv fašistickými poučkami převzatými doslovně z Mein Kampf“. Vztekající se Jimmy Carter obvinil Reagana z podněcování „hnutí nenávisti“ ve volební kampani roku 1980. Karikaturista listu Los Angeles Times Paul Conrad vyobrazil Reagana osnujícího v jakési potemnělé mnichovské pivnici fašistický puč. Harry Stein (dnes konvertita ke konzervatismu) v časopisu Esquire napsal, že voliči, kteří podpořili Reagana, byli stejní jako „správní Němci“ v „Hitlerově Německu“. V časopisu The Nation Alan Wolfe psal: „Spojené státy se vydaly cestou tak hluboce reakční, tak negativní a nízkou, tak šovinistickou a sebeklamnou, že naše doba může brzy soutěžit s érou McCarthyho.“
A při debatách o Reaganově nejvíce oceňovaném úspěchu – ukončení studené války – liberálové v naprostém klidu pomíjejí to, že se neustále stavěli proti němu. Kdo by zapomenul to vytrvalé opovržení, jímž byl Reagan zahrnován kvůli svému projevu o „říši zla“ a kvůli strategické obranné iniciativě? Historik Henry Steele Commager prohlásil, že projev o říši zla „byl tím nejhorším presidentským projevem v amerických dějinách, a to jsem četl všechny“. „Co si má svět myslet,“ psal komentátor New York Times Anthony Lewis, „stojí-li v čele největší ze supervelmocí člověk, který na ty nejsložitější lidské problémy aplikuje povrchní teologii?“
Je tu ještě závažnější věc, kvůli níž by měli být liberálové voláni k odpovědnosti. Na Reaganově zahraniční politice kritizovali liberálové především to, že jeho konfrontační přístup k Sovětskému svazu upevní pozici kremelských jestřábů, oslabí liberální reformátory a možná dokonce povede k válce. Reagan a jeho klíčoví poradci (především jeho druhý poradce pro otázky národní bezpečnosti William Clark) si uvědomovali, že je to právě naopak, což se potvrdilo, když se k moci v roce 1985 dostal zmatený reformátor Michail Gorbačev. Liberálům, kteří dnes Reaganovu studenoválečnou diplomacii vychvalují, by bylo dobré vysvětlit, proč se na rozdíl od Reagana mýlili, neboť to přímo souvisí s jejich sentimentálním pohledem na lidské záležitosti – což ovlivňuje současnou politiku od války proti teroru přes boj s kriminalitou až po zaopatřovací stát. Obecněji řečeno, bylo by dobré jim vysvětlit, proč oceňují schopnosti konzervativců až poté, co odejdou ze scény (jak jsme to viděli rovněž v případě Goldwatera, Eisenhowera a do jisté míry dokonce i v případě Nixona).
Nemylme se, Reaganova politika byla svérázná a jeho konzervatismus nebyl mnohými na pravici, kteří by ho dnes rádi napodobili, plně uznáván. Nešlo o konzervatismus, který by „stál na přídi dějin“ (narážka na slova redakčního úvodníku prvního čísla konzervativního časopisu National Review z roku 1955, hovořící o tom, že úkolem konzervativců je stát na přídi dějin a volat „stop!“ – pozn. red.) jak je zřejmé z Reaganovy záliby v citátech, jež mnohé konzervativní intelektuály přiváděla k lehkému šílenství. Jak to vyjádřil George Will, „[Reagan] má až příliš rád ten nejméně konzervativní náhled – výrok antikonzervativce Thomase Paina: ,Máme ve své moci vystavět celý svět znovu.‘ To je nesmysl za všech okolností.“
Reaganovo dovolávání se Paina, stejně jako jeho citace z kázání Johna Winthropa „Město na kopci“, vyjadřuje jádro jeho optimismu a víru v dynamiku americké společnosti, dynamiku, která může mít docela nekonzervativní důsledky. Své odvolání na Paina však vysvětlil konzervativním způsobem již dávno předtím ve své autobiografii z roku 1965 Where´s the Rest of Me? „Klasický liberál,“ napsal Reagan, „býval člověkem, jenž věřil, že jedinec je – a vždy by měl být – pánem svého osudu. To je dnes postoj konzervativní. Liberál věříval ve svobodu v mezích zákona. Dnes zastává starý feudální názor, že moc je vším. Věří ve stále silnější centrální vládu, v princip, že kontrola a regulace je lepší než svoboda. Konzervativec dnes cituje Thomase Paina, dávnou oporu liberálů: ,Stát je nevyhnutelné zlo; mějme ho tak málo, jak je to jen možné.‘“
Reaganova směsice revolučního či progresivistického Paina a Paina jeffersonovského, zastávajícího ideu omezeného státu, je v americké politice účinným receptem, jehož se liberálové vzdali. Bez ohledu na napětí skryté v Reaganově podání odhaluje jeho pozice liberalismus jako pesimistickou a stále reakčnější kliku. Bylo příznačné, že Demokraté na svém nominačním sjezdu v roce 1984 nehráli Rooseveltovu hymnu „Happy Days Are Here Again“, protože nechtěli podpořit Reaganovo téma „Morning in America“. Člen Sněmovny Richard Gephardt vyjádřil jejich rozpoložení, když prohlásil: „Půlnoc je blíž a blíž.“
Reaganův konzervatismus vycházel především z konstitucionalismu, což je aspekt, který jej velmi těsně spojuje s hnutím Tea Party a s konzervativními námitkami vůči Obamovi. Reagan chápal, že mnohé z našich problémů pramení z oslabení ústavních mechanismů bránících centralizaci moci ve Washingtonu. V jednom ze svých soukromých dopisů v roce 1979 psal jednomu svému příteli, že „struktura naší vlády s její pravomocí schvalovat všemožná nařízení a směrnice podkopala ne-li de facto zrušila celé části naší Ústavy“
Historie pokusů Reaganovy administrativy obnovit ústavní omezení státní moci je na krátké shrnutí příliš komplikovaná, avšak jeden její aspekt si dnes zasluhuje připomenout. Je jím iniciativa ministra spravedlnosti Edwina Meese vedoucí k otevření diskuse o původním pojetí a úloze Ústavy. Jejím zahájením tak jednoznačným způsobem Meese znovu otevřel zásadní spor, o němž se liberálové domnívali, že je již víceméně uzavřen. Žádný z významných Republikánů nevystoupil vážně s takovou argumentací od dob Calvina Coolidge. Veřejný boj, jenž Meese svým původním záměrem odstartoval, napsal v roce 2005 právní teoretik Johnathan O´Neill, „vyvolal nejotevřenější ústavní debatu mezi výkonnou mocí a Nejvyšším soudem od dob New Deal“. Meese a jeho ministerští kolegové se nepokoušeli o nic menšího než o to vyrvat Ústavu z rukou právnických elit a vrátit ji lidu. Reakce nejen obvyklých „podezřelých“ jako např. redakce New York Times, ale i dvou soudců Nejvyššího soudu a mnoha prominentních právních odborníků z universitních kruhů nenechala nikoho na pochybách, že toto téma neuvadne jako jarní květinka – a také je dodnes živé. Pro levici v podstatě znamenalo vyhlášení války a přispělo i k porážce Roberta Borka při jeho nominaci za člena Nejvyššího soudu v roce 1987. Při zpětném pohledu se zdá, že jde o jednu z nejvýznamnějších iniciativ Reaganovy vlády, zejména s přihlédnutím k dnešnímu nástupu hnutí Tea Party.
Marku Twainovi je připisován výrok, že historie se neopakuje, nýbrž se rýmuje. Reaganův vzestup se časově shodoval z „daňovou revoltou“ konce 70. let, a tato daňová revolta zdá se mít mnoho společného s dnešními protesty Tea Party. Liberálové napadali daňovou revoltu stejným způsobem, jako dnes útočí proti Tea Party. Senátor George McGovern vyjadřoval obavy, že daňová revolta má „podtóny rasismu“. Byron Dorgan, tehdy daňový komisař v Severní Dakotě a později senátor, prohlásil, že hlas pro kalifornský návrh č. 13 (horní limit na daň z majetku, který kalifornští voliči schválili v roce 1978) je „hlasem pro skrytý předsudek“. Haynes Johnson z Washington Post se nechal slyšet, že toto opatření je „výrazem všeobecné zbabělosti“.
V 70. letech Reagan často mluvil o lidovém „prériovém požáru“ odporu proti rozbujelému státu a na daňovou revoltu pohlížel jako na zápalku, která tento požár, jenž ho v roce 1980 vynesl do presidentského úřadu, zažehla. Ve srovnání s Tea Party však „prérijní požár“ daňové revolty vypadá jako malý táborák. Liší se od ní a převyšuje ji svým záběrem, neboť představuje lidové ústavní hnutí, kritizující nekontrolovatelnou vládu způsobem, jenž výrazně překračuje hranice omezené debaty o daňových sazbách.
Právě na této věci se ukazuje Reaganova prozíravost a význam jeho odkazu. V 80. letech nestálo za Reaganovou a Meeseho kampaní za návrat k původnímu pojetí a smyslu Ústavy žádné mocné lidové hnutí, oni se do ní však přesto pustili. Když se dnešní liberálové falešně dovolávají Reagana proti hnutí Tea Party či proti pokusům Republikánů v Kongresu o omezení moci státu, bylo by třeba připomenout jim důrazně Reaganovy názory na Ústavu. Přívrženci hnutí Tea Party by s klidem mohli být považováni za Reaganovy děti.
Některé autority prohlašují, že volby roku 1994, v nichž po 40 letech získali Republikáni ve Sněmovně většinu, by mohly být považovány za „Reaganovo třetí vítězství“. Pokud ano, pak 2. listopad loňského roku by mohl být chápán jako čtvrté. A pokud konzervativci zůstanou Reaganovým principům a metodám věrni, nebude poslední. Šťastné sté narozeniny, pane presidente.
Steven F. Hayward pracuje v American Enterprise Institute. Je autorem knihy „The Age of Reagan: The Conservative Counter-Revolution, 1980-1989“.
Z anglického originálu „Reagan Reclaimed“ publikovaného v časopisu National Review, February 7, 2011, s. 34-36, přeložil Jaromír Žegklitz.
