Od Ramba se toho mnoho neočekává, ale jeho poslední díl překonal všechna očekávání. Mrtvol je více, postavy mluví méně a nepřítel je brutálnější než v předchozích dílech.Od dob „Zachraňte vojína Ryana“ se zkrátka filmaři naučili předvádět utržené nohy a ruce natolik realisticky, že slabší povahy to v kinech nemají snadné. Příběh je pravda plošší než jeho předchůdci, ale stejně jako u jeho předchůdců se za drsnou střílečkou skrývá nějaké poselství. V prvním díle šlo o trauma vietnamských veteránů, kteří se ve vlasti setkali s nepochopením. Ve druhém díle zachraňoval John Rambo americké zajatce, držené i po roce 1945 ve Vietnamu. Ve třetím díle pomáhal John Rambo afghánským mudžáhidům v boji proti sovětské okupaci. Ve čtvrtém díle zachraňuje spolu se skupinou žoldáků americké misionáře, kteří odjeli pomáhat do Barmy horskému národu Karenů, decimovanému barmskou vojenskou juntou. Sylvester Stallone, který film sám režíroval a napsal scénář, si sice s nějakým hlubokým vysvětlením 60 let trvajícího zápasu Karenů s centrální vládou starosti nedělal, ale i tak udělal slušný kus práce pro barmskou opozici. Ať je film jakýkoliv, poukázal na brutalitu barmského režimu a k tomu se zatím nikdo jiný v Hollywoodu nemá.
Je nicméně s podivením, že i skoro třiceti letech zkušeností s natáčením akčních filmů se člověk dočká takových nesmyslů, jako že žoldáci teprve na místě své mise zjišťují, kdo má nějaké výbušniny. A John Rambo si na misi musí nejprve osobně vykovat tu správnou dýku. Do boje pak jako správný romantický hrdina vyrazí jen s dýkou a lukem, ale v průběhu akce přece jen dokáže palebnou převahu půlpalcových kulometů nad nepřítelem, když sám za spouští jednoho z nich postřílí takové množství barmských vojáků, že mnohonásobně překročí standardní koloniální poměr ztrát 1:10.
Film tak trochu zklamal. Nikdo sice od Ramba neočekává víc než pořádnou střílečku, kde drsní chlápci postřílí stovky zlosynů a přitom ještě pomáhají utlačovanému horskému národu v boji proti jedné z nejbrutálnějších světových diktatur, ale….Postavy jsou přece jen díl od dílu čím dál šablonovitější. V podstatě nám jejich charaktery unikají. Rambo je standardní drsňák, který skrývá duši dobráka a v podstatě zabíjet nechce. Jenže dobru nelze vždycky pomoci bez násilí, takže se přemůže a jde do akce. Misionáři to myslí dobře, ale jsou standardně naivní. Nepřítel je v podstatě anonymní. Jen páchá zločiny, opíjí se a znásilňuje, než je sám nevyhnutelně zabit. Barmští důstojníci jsou chladní zabijáci s černými brýlemi, kteří kouří doutníky, zatímco jejich vojáci plamenomety vyhlazují karenskou vesnici. Kde jsou časy předchozích dílů, kde můžeme příběh sledovat i z perspektivy Rambových nepřátel. V Rambovi IV se záporné postavy ani nenamáhají říct více než jednu větu: „hoďte ho prasatům“ (myšleno samozřejmě zajatce).. Sám Rambo také skoro nemluví a když už, tak natolik drsným hlasem, že mu na to snad museli operovat hlasivky. Herecké výkony v tomto filmu jaksi chybějí.
Článek byl publikován v únorovém čísle měsíčníku Agora.
Jak postupně upadalo americké myšlení od 60. let 20. století, kdy kulminovala jeho pestrost a kritičnost, tak se také postupně snižují schopnosti americké zábavní mašinérie zobrazovat skutečnost diferencovaným způsobem a filmy začínají připomínat nejpokleslejší období socialistického realismu.
Film jsem neviděl, za pozornost stojí spíš degenerace politického myšlení na jednoduchá schémata, ve kterých zákeřní arabští, levicoví nebo jinak méněcenní padouši chtějí narušit ráj budovaný pod americkým vedením a uvrhnout lidstvo do pekla chaosu. Nezanedbatelný kus práce při prosazování tohoto polodebilního pohledu na politiku udělal i OI a jedinou spornou otázkou zůstává, zda jde o vratný proces, zda se podaří společnosti obnovit pluralitní myšlení, nebo se utopí v černobílých schématech nenávistné propagandy.
příklon obcinstu k filmové tvorbě je nadmíru užitečným. Jak festival v CEVRO, tak plánované akce se adaptují na aktuální komunikaci. Jak se člověk zplošťuje, v mém případě stářím, klesá imaginace. Může to být i širší proces nejen individua, tedy únava a opotřebení už u studentů.
Klesá náročnost diváka, vyjma menšící se menšiny filmových škol, stačí jen herní simulace. Je však potřeba vzít filmovou komunikaci vážně. Tak jako byly akceptovány ikony a snad ještě před tím písemný záznam Svatých Písem, když prosté sdělení už nestačilo. Časem se pro bezpečí počaly zapisovat i komentáře… jsme v proudu tohoto procesu a čím hlouběji vrháme svou kotvu proti běhu proudu, tím lépe kotvíme.
Děkuju za tento článek. Již nějaký ten den otevírám obcinst.cz a doufám v nějaký nový článek, abych se opět pěkně pobavil. No a musim říct, že jste mě nezklamali. Tady stačil nadpis.
Takže díky