Reakce na článek Z. Uhde Neoliberální „rodinná“ politika otištěný v č. 3 Literárních novin v roce 2008. Paní Zuzana Uhde se v č. 3 Literárních novin zabývá za pomoci pojmové výzbroje teorie genderu a sociálního konstruktivismu problematikou proměn chápání smyslu péče o děti na pozadí hlubších přeměn sociálního státu.

Zuzana Uhde vychází ve svém článku z premisy, že dochází k „oslabování sociálního státu“ a posilování „neoliberálních trendů,“ které vedou k důsledkům v podobě „privatizace péče o děti a přesunu zodpovědnosti za péče na individuální členy rodiny“. Současně však tvrdí, že péče byla „dříve“ v západních zemích „do značné míry“ zajišťována státem dotovanými institucemi. Již zde narážíme na první nejasnost. Péče o dítě ve státem dotovaných institucích je v západní Evropě spíše novinkou zaváděnou spíše v současnosti (Německo, Velká Británie, Irsko, Rakousko, jihoevropské země), dlouhou dobu existuje jen ve Francii, Belgii a Skandinávii. Ve střední Evropě byla péče ve státních kolektivních zařízeních rozvinutá v dobách totality, ať již nacistické (Německo), nebo komunistické (Československo). Od samotného počátku sociálního státu proto tedy mluvit o tom, že by institucionální péče patřila k jeho nezbytným znakům.

Problém je ovšem v tom, že není zřejmé, co má autorka na mysli pojmem „privatizací péče o děti“. Pokud se má jednat o proces komercionalizace péče, není pojem zcela na místě. Pojem privatizace navozuje spíše dojem, že jde o proces změny – z původního neprivátního, tedy veřejného charakteru péče. K takovému procesu ovšem dnes nikde nedochází, s výjimkou států přecházejících od totalitní diktatury k demokracii. Naopak proces rostoucí komercionalizace a přesunu péče z rodičovské na nerodičovskou lze beze vší pochyby konstatovat – souvisí ostatně s nárůstem zaměstnanosti žen v západní Evropě zhruba od 70. let 20. století. Autorka však překvapivě podotýká že tento „jednoduchý“ přesun péče na trh „umožňuje lépe situovaným ženám vyhnout se dvojí směně“ a tím zapříčiňuje narůstání nerovnosti. Jistě, stejně tak, jako služba kadeřnictví umožňuje ženám vyhnout se nutnosti stříhat si vlasy doma. S touto logikou můžeme napadnout samotný systém tržního hospodářství a dokonce i směnečného obchodu. Každý nákup produkuje v této podivné logice nerovnost vůči všem ostatním, kdo tento nákup neprovedou a nevyužijí prospěchu z koupeného produktu.

Romantické duši se v této chvíli možná zježí vlasy na hlavě, ovšem používáme-li kategorie ekonomického jazyka na péči o děti, musíme tak činit konsekventně. Mimochodem právě „kvantitativním změřením“ nákladů na péči o děti, proti němuž se paní Uhde tak opírá, můžeme zhodnotit cenu činnosti, kterou vykonávají rodiče, kteří se péči o své děti věnují sami a bezúplatně. Jen obraz komerční péče nám pomůže si uvědomit, že práce žen v domácnosti není nějakou zbytečnou, vedlejší činností, nýbrž že má i svou nikoli zanedbatelnou ekonomickou hodnotu, nehledě na nedocenitelný přínos pro samotné dítě. Ještě podivnější je ovšem tvrzení, že komerční péče o děti generuje nerovnost také tím, že umožní „lépe situovaným mužům udržet status quo tradiční genderové dělby“. Kauzální nexus mi tu není vůbec jasný. Pečuje-li o dítě najatá chůva a jsou-li oba rodiče v práci, čím tento stav generuje „tradiční genderovou volbu“?.

Prapodivnost autorčina výkladu tu však zdaleka nekončí. Zaměstnáním chůvy z chudé země dokonce rodiče projevují „souhlas s globálním vykořisťováním“. Poněkud kostrbatým způsobem chce Zuzana Uhde zřejmě sdělit, že imigranti se do bohatých zemí dostávají v důsledku nerovného rozdělení statků mezi národy a státy, a že v těchto zemích hrají skutečně roli jakési obslužné třídy. Ovšem těžko lze přičítat odpovědnost těm, kteří se snaží tento stav alespoň částečně, v mezích svých možností, zmírnit tím, že sociálně slabším ve svém okolí pomohou tím, že jim dají práci. Je na tom nezaměstnaná chudá Ukrajinka žijící u nás lépe, pokud ji někdo zaměstná jako chůvu, nebo pokud žádné zaměstnání nenajde? Nebo je snad řešením vrátit ji do země původu a soustředit se na odstranění vykořisťování ukrajinského státu? Samozřejmě není pochyb o tom, že placená individuální péče je pro valnou většinu lidí nedosažitelná. To však není důvodem pro její pranýřování jako jakéhosi vykořisťování, probíhá-li na principu smluvní svobody. Jedna ze stran vkládá do smluvního vztahu peníze, druhá poskytovanou službu.

Hlavní otázka, a v tom se s paní Uhde shoduji, spočívá však v tom, jak řešit situaci rodin, které si nemohou nerodičovskou individuální či kolektivní péče dovolit. Podle autorky stačí docela málo, jde o to pouze „přehodnotit pozdně kapitalistické pojetí samotné práce a současný politický a ekonomický systém“. Podíváme-li se na smysl poněkud hrůzostrašně znějícího sdělení v oblasti rodinné politiky, zjistíme, že v několik snadných kroků: podpora institucí péče o děti a sdružování pečovatelek. Mimochodem je zajímavým trendem genderové teorie, jak často se pod obálkou jejích zásadních thesí sociálněteoretického rázu nakonec skrývá několik jednoduchých receptů známých již v minulosti…

Autorka volá po tom, aby byla zastavena „demontáž sociálního státu“ a kolektivní péče o děti byla chápána coby veřejná služba. Jinými slovy, aby byla státem placena a státem zřejmě přímo zřizována. Patří to však vůbec k sociálnímu státu? Není sporu o tom, že moderní sociální stát zajišťuje skrze svůj správní systém základní garanci lidské existence. Člověk v industriální společnosti není schopen sám zajistit podstatné předpoklady svého bytí v tomto světě a potřebuje ke svému přežití některé statky, které může získat pouze skrze stát. Jeho životní prostor již není ovládán jím samotným, musí se spolehnout na veřejné služby, které Ernst Forsthoff nazval jako služby tzv. zajištění lidské existence (Daseinvorsorge). Sem patří např. dopravní infrastruktura, dodávky energie, vody, odvoz odpadu či dostupnost vzdělávacích zařízení či nemocnic. Jejich garance (ať jsou již poskytovány státem či soukromými podniky) je věcí veřejné sféry. Je však nerodičovská péče o děti takovou službou? Domnívám se, že tomu tak není, neboť nesplňuje základní parametry – její nezbytnost pro důstojnou existenci člověka v dnešní společnosti není rozhodně zřejmá.

To ovšem neznamená, že by si péče o děti, včetně nerodičovské, nezasloužila podporu. Ospravedlnění pomoci rodinám ve státu, který zajišťuje základní předpoklady pro důstojnou lidskou existenci, vyplývá paradoxně přímo z jeho podstaty. Ten totiž velkorysým systémem garancí kvality lidského života zpochybnil již v 19. století nejzákladnější, sociálně-zajišťující funkci rodiny. Systém sociálního pojištění, ale i garance zdravotní péče a stále častěji i volnočasového vyžití člověka odstranil základní motiv zakládání rodiny jako přirozeného způsobu zajištění v případě nenadálé životní situace či stáří. Právě proto, že tuto původně rodinnou a společenskou úlohu začal plnit stát, dostal se do spirály, která jej imperativně vede ke kompenzaci tohoto existenciálního znevýhodnění rodiny jiným způsobem. Bez rodiny se totiž stát neobejde, zatímco jedinec (díky systému sociálního pojištění) je schopen ji postrádat. Kompenzace tohoto znevýhodnění je proto jednoznačným ospravedlněním státní rodinné politiky proti „neoliberálním“ konceptům, které nesdílím stejně jakou autorka.

Takto motivovaná podpora rodiny je z hlediska sociálního státu nejen plně legitimní, ale dokonce nutná. Jedná se ovšem o podporu rodiny v naplnění jejích sociálních funkcí, včetně funkce pečovatelské. Její premisou je pojetí péče o děti v rodině jako činnosti relevantní pro společnost a hodné ocenění z veřejných prostředků. Nezbytnou podmínkou je ovšem respekt autonomie rodiny v rozhodování o formě zajištění této péče.

A tady se dostáváme ke konkrétním výhradám a návrhům, které Zuzana Uhde ve svém článku uvádí. Ponechávám stranou, že mluví o jakési „vládní koncepci péče nerodičovskou osobou,“ která neexistuje (asi má na mysli připravovanou vládní koncepci rodinné politiky). Podle jejího názoru jsem měl prohlásit, že „péče nemůže být vnímána jako sociální služba a odpovědnost státu“. Takové tvrzení rozhodně nezastávám v uvedené podobě. Je pravda, že péče o děti není sociální službou – ta je zákonem definována jako služba pomoci lidem v nepříznivé sociální situaci. A nedomnívám se, že by samotné narození dítěte takovou situaci znamenalo. Ovšem odpovědností sociálního státu péče o děti být může a dokonce má, v souladu se shora uvedeným legitimačním faktorem. Podpora, která z této odpovědnosti vyplývá, ovšem musí respektovat svobodu rodin v rozhodování. Proto by prostředky, které jsou na tento účel dostupné, měly být směřovány přímo do rodin, aby se samy rozhodly, jakým způsobem, příp. na jakou službu je využijí. Pokud bude nějaká pečovatelská zařízení stavět či financovat stát přímo, provede toto rozhodnutí namísto rodin.

Vezmeme-li v úvahu, kolik peněz je vypláceno z veřejných zdrojů na jedno místo v mateřské škole či v jeslích (a částky jdou až do několika desítek tisíc korun měsíčně), bude vše trochu jasnější. Otázka není, zda podporovat péči, ale jak a z čeho. Pokud takovou částku dostane rodina přímo, nebude mít problém zajistit dítěti péči různým způsobem dle své volby a nebude třeba, aby stát sám zřizoval další veřejné služby. Navíc bude takový systém spravedlivý i vůči těm, kteří věnují dítěti osobní celodenní rodičovskou péči. Problém je ale v penězích. Ani na stavbu jeslí, ani na přímou podporu rodin v odpovídající výši prostě nemá stát prostředky. Usnadnění živnostenské formy péče o děti nebo legislativní zakotvení vzájemné rodičovské výpomoci není samozřejmě komplexním řešením situace (a nikdo to ani netvrdí), znamená však nepochybně ulehčení. Vůbec mi není jasné, jak usnadnění stavby soukromých jeslí povede ke zvýšení nerovností mezi muži a ženami, jak autorka uvádí. Ostatně, v celém článku jsem nezmínil jeden podstatný problém: podpora dítěte by neměla být chápána jako nějaká obtíž, jíž je třeba rodinu zbavit. Naopak, je třeba rodinám pomoci, aby tuto svou přirozenou funkci mohly plnit bez rizika finančního či sociálního propadu.

Jestliže Zuzana Uhde vyčítá vládě trojrychlostní model rodičovského příspěvku proto, že nejrychlejší varianta není doprovázena zřízením jeslí, nechť si uvědomí, že model vychází přísně z principu rovnosti. Výsledné částky celkového příjmu od státu jsou ve všech variantách přibližně stejné. Proč by skupina rodičů, kteří se rozhodnou pro nejkratší variantu, aby se mohli rychle vrátit do zaměstnání, měla být zvýhodněna oproti ostatním. Co jiného by totiž znamenal systém, kdy by stát těmto rodičům navíc platil veřejnou péči o děti? Rodičům, kteří si navíc budou v této době vydělávat, na rozdíl od těch, kteří budou nadále doma za cenu rezignace na výdělek vykonávat činnost, jež má nezměrnou hodnotu? Takovou diskriminaci rodičovské péče o děti si stát nesmí dovolit.

„Úspěšná rodinná politika by,“ slovy Zuzany Uhde, „jednoznačně měla stát na principu péče jako celospolečenského závazku, týkajícího se státu, lokálních samospráv, zaměstnavatelů, dalších aktérů občanské společnosti a v rodině jak žen, tak i mužů“. To je sice pěkné, ale stát může jednat jen sám za sebe. Ostatní je na uvedených aktérech. Stát zde není od toho, aby vychovával občanskou společnost či rodinu. Již Lorenz von Stein určil oddělení státu a společnosti za nezbytný předpoklad existence sociálního státu. Rovnost státních občanů je doprovázena přirozenou společenskou nerovností, kterou sociální stát zmírňuje za účelem stability. Průnik principu společenské nerovnosti do státu porušuje princip demokracie, průnik principu rovnosti do společnosti vede ke komunismu. Jemné předivo vztahu mezi státem a společností hrozí být v dnešní postindustriální éře rozdrceno, a to v neprospěch státu, který se dostává v zajetí společnosti. Každá společenská se snaží z něj učinit nástroj svých individuálních zájmů. Podobná uzurpace státu společenskou silou je charakteristická i pro totalitní režimy, jak prokázal německý sociolog Hans Freyer. Státní nástroje jsou pak ovšem využity právě i ve sféře společnosti – k vnucení nových vzorců chování, myšlení, budování soukromých vztahů mezi lidmi. Jako by bylo legitimní využívat stát ke změně společnosti. Teorie genderu, jíž Zuzana Uhde zastává, je klasickým příkladem tohoto trendu.

(reakce vyšla ve zkrácené podobě v Literárních novinách)

Původní článek:

Zuzana Uhde

Neoliberální „rodinná“ politika

Postupné oslabování sociálního státu a neoliberální tendence k privatizaci péče dále prohlubují nerovnosti spojené s dělbou práce, sociálně konstruovanou odkazem na biologické pohlaví. Dosavadní vývoj rovněž naznačuje, že tento trend se týká i České republiky.

Jedním z důsledků oslabování sociálního státu a sílících neoliberálních trendů je privatizace péče a přesun zodpovědnosti za péči na individuální rodiny a na jednotlivce, zejména v případě svobodných matek. Globalizační procesy spolu s celosvětově rostoucí zaměstnaností žen a minimalizací sociálního zabezpečení se podílejí na proměně organizace péče ve společnosti. Péče, která byla dříve v západních zemích vykonávána ženami v domácnosti nebo do značné míry zajišťována státem dotovanými institucemi denní péče o závislé členy společnosti, byla do nemalé míry přesunuta na trh práce jako druh zboží. V současné době je v západních zemích a asijských státech s expandující ekonomikou péče stále více komodifikována a přesouvána na trh práce, kde je zajišťována levnou ženskou pracovní silou, často imigrantkami z chudších zemí. Americká socioložka Arlie Hochschildová o těchto globálních změnách v organizaci péče mluví jako o „globálních řetězcích péče“ a uzavírá, že její transfer na trh poukázal na nízkou tržní hodnotu péče a dále její společenskou hodnotu ještě snížil. Tento transfer rovněž poukázal na fakt, že péče není zneuznána primárně proto, že je stále do značné míry vykonávána jako neplacená aktivita, ale spíše proto, že je vnímána jako ne-práce, jako soukromá, osobní aktivita, která nevytváří peněžní zisk.

Globální řetězce péče dále odhalují skutečnost, že životní standard západních společností závisí na obslužné třídě, jak tuto skupinu pojmenovává Saskia Sassenová, – imigrantkách a marginalizovaných ženách, které uspokojují rostoucí poptávku po nájemní pečovatelské a domácí práci, a zatímco pečují o děti a starší lidi v zemích globálního Severu, jejich vlastním dětem je právo na péči upíráno. Cenou za zmírňování genderových nerovností v bohatých zemích je tudíž prohlubování sociálních nerovností mezi zeměmi globálního Severu a Jihu. Nadto v neoliberálním systému představuje placená péče jednu z forem špatně placeného, nejistého a flexibilního zaměstnání na pomezí neformální ekonomiky bez přístupu k sociálnímu zabezpečení a ochraně pracovních práv. Jednoduché přesunutí péče na trh nás tak uzavírá do spirály zvětšujících se nerovností, neboť pouze umožňuje lépe situovaným ženám vyhnout se dvojí směně a lépe situovaným mužům udržet status quo tradiční genderové dělby práce, zatímco marginalizované skupiny žen uzavírá do pout neplacené a málo placené práce. Časté najímání imigrantek na domácí práci a péči má svůj důvod i v jejich nejistém právním statusu, který jejich zaměstnavatelům poskytuje účinnější mechanismy kontroly a imigrantky činí zároveň bezmocnější a loajálnější.

Demontáž dosavadních modelů sociálního státu – na jedné straně modelu podporujícího veřejné instituce péče a ženskou zaměstnanost, na druhé straně modelu poskytujícího sociální podporu pečujícím – vedla v praxi k rostoucí privatizaci péče a přesunu péče na trh práce jako nové, nebo lépe řečeno obnovené formy zaměstnání, vykonávaného většinou ženami. Proměna neplacené pečovatelské práce v práci placenou na jedné straně zvýraznila nerovnosti mezi ženami a na druhé straně otevřela prostor pro ztotožnění péče s pozdně kapitalistickou představou práce jakožto aktivity, která má přinášet kvantitativně měřitelnou hodnotu. Otázka tedy dnes stojí následovně: má být péče zahrnuta do systému institucionalizovaných a regulovaných činností na trhu jako určitý druh práce, a tudíž nevyhnutelně hodnocena v rámci kapitalistické tržní logiky, ve které peněžní zisk definuje společenskou žádoucnost, nebo má být spíše situována mimo kapitalistický trh a pojímána jako společenský závazek mužů, žen a celé společnosti?

V odpovědi na tuto otázku se ovšem musíme ptát, v jaké společnosti chceme žít a zda chceme společenské nerovnosti nechat expandovat do samého nitra našich soukromých životů. Migrace žen z chudých zemí není čistě jejich svobodnou volbou, ale spíše individuální reakcí na celospolečenský problém. Zajištění péče prostřednictvím placených pečovatelek a domácích pomocnic z marginalizovaných skupin žen a žen-imigrantek tak představuje tichý souhlas s globálním vykořisťováním. Individuální rodiny se tak stávají komplicem globálního kapitalistického řádu.

Problém ovšem nemá řešení na individuální úrovni. Místo toho, abychom definovali péči jednoduše jako práci, je třeba spíše přehodnotit pozdně kapitalistické pojetí samotné práce a současný politický a ekonomický systém (k tomu viz článek Jiřího Silného Sociální ekonomika, LtN č. 51/2007).

Bohužel jsme světoví

Současný vývoj rodinné politiky v České republice výše zmíněné negativní trendy bohužel přehlíží. To potvrdil i poradce ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase Vojtěch Belling, podle nějž péče nemůže být vnímána jako sociální služba a odpovědnost státu. Nový český systém rodinné politiky, který částečně vstoupil v platnost k 1. lednu 2008, je velmi komplikovaný a ve svých důsledcích přispívá pouze k privatizaci péče. Vládní koncepce se soustřeďuje na možnosti komerčního zajištění péče a zcela opomíjí nutnost podpory a rozvoje jak kvality, tak dostupnosti veřejných institucí – jeslí a školek. Nastartovává tak trend, který povede k prohloubení společenských nerovností mezi muži a ženami a rovněž mezi jednotlivými skupinami žen. Zároveň podporuje nejen nerovnosti mezi ženami, ale rovněž nerovné šance dětí, neboť nižší příjmové skupiny si kvalitní péči pro své děti nebudou moci dovolit, současně jim ale výše rodičovského příspěvku neumožní zůstat s dítětem doma.

Nová koncepce rodičovského příspěvku sice umožňuje jeho rychlejší čerpání, ale pouze pro ty příjmové kategorie, které dosáhnou mzdy zhruba 16 500 Kč. Vzhledem k tomu, že vláda nehodlá rozšířit kapacitu veřejných zařízení péče o děti, rodiče dvouletých dětí, kteří se budou chtít vrátit do zaměstnání, s velkou pravděpodobností neuspějí s nalezením místa pro své dítě ve školce, kde přednostně přijímají děti starší tří let. Možnost rychlejšího čerpání rodičovského příspěvku se tak otevře jen těm zámožnějším, kteří si budou moci dovolit platit soukromou péči. I v tomto směru tedy logika rodinné politiky odpovídá celé logice reformy veřejných financí – vyšší příjmové skupiny na ní vydělají, zatímco nižší prodělají. Nebudou totiž moci využít ani zkrácené formy čerpání rodičovského příspěvku, ani připravované podpory individuální péče nerodičovskou osobou prostřednictvím reformy živnostenských oprávnění a na trhu práce budou i nadále znevýhodněny kvůli nedostatku míst ve veřejných institucích péče o děti.

Je rovněž oprávněné pochybovat, že vládní koncepce péče nerodičovskou osobou zcela odstraní zaměstnávání pečovatelek v šedé ekonomice a jejich následné znevýhodnění v přístupu k sociálnímu zabezpečení. Jako řešení se spíše než změna živnostenských oprávnění nabízí podpora zaměstnavatelských spolků sdružujících pečovatelky, které jim ovšem zajišťují veškerá práva spojená s pracovní smlouvou. Úspěšná rodinná politika by jednoznačně měla stát na principu péče jako celospolečenského závazku, týkajícího se státu, lokálních samospráv, zaměstnavatelů, dalších aktérů občanské společnosti a v rodině jak žen, tak i mužů. Můžeme se ptát, proč se čeští politici vytvářející rodinnou politiku nejsou schopni poučit z vývoje za hranicemi našeho státu a s nostalgickým přesvědčením o české specifičnosti urychlují rozpad sítě institucí péče o děti.