Začnu nešťastnou válkou v Sýrii. Hynek Kmoníček v jednom z rozhovorů před pár dny říkal, že klíčové k ukončení této války je dohoda Ruska s USA. Pak je šance, že by se k ní přidali i ostatní. Nicméně jejich zářijová dohoda o příměří ztroskotala a nyní Rusové spolu s vládní syrskou armádou bombardují Aleppo. Což například Francie označila za válečný zločin. Jak okomentujete dění v Sýrii a výhled do budoucna?  

Ta válka trvá už pět a půl roku. Smír či nějaké smíření není podle mého možné. V této situaci by bylo nejlepší bosenské řešení. To znamená kantonizace. Vznik jakéhosi Alavistánu, kde budou žít alavité a šíité, Sunnistánu, kde budou žít arabští sunnité, a Kurdistánu. Takže minimálně tři kantony. Ale spíš mnohem víc. A zastavení bojů a výměna obyvatel.

V podstatě jste mi odpověděl na další otázku. Kmoníček v uvedeném rozhovoru říká, že za 20 let nemusí Blízký východ vypadat jako dnes. Už jste tedy uvedl, že Sýrie se možná rozdělí na kantony. Takže se zeptám, jestli něco podobného nebude i v Iráku, kde ostatně například irácký Kurdistán má již řadu let vlastní autonomii a je to vlastně stát ve státě?

Ano. Může se to stát. Člověk nikdy neví. Když jsem byl mladý, v sedmdesátých a osmdesátých letech byly největším nepřítelem Izraele sunnitské arabské režimy – Sýrie, Egypt, Jordánsko. Když se na ně podíváme dnes, žádný z nich není existenciální hrozbou Izraeli. Je jím šíitský Írán. Cokoliv se může stát a nemůžeme spoléhat na to, že to, co platilo doposud, bude platit i zítra či za deset let.

Teď k rusko-tureckým vztahům. V pondělí Vladimir Putin navštívil Erdogana a v Istanbulu podepsali dohodu o vybudování plynovodu TurkStream, kterým má vést plyn z Ruska do Turecka. Moskva ruší i embargo na dovoz tureckého zboží, dohodli se i na posílení kontaktů ve vojenské oblasti. Co tyto dohody znamenají? Jde jen o ekonomiku, či jde o víc? A co to znamená pro nás, pro Evropu?

Je to něco, co je nepředvídatelné. U demokracií můžete na základě dosavadních výsledků voleb usuzovat na trajektorii. Ale u autokracií – Rusko i Turecko jsou autokratické režimy – záleží na rozhodnutí toho autokrata. Aktuálně se sbližují, ale nikdo z nás nemůže mít žádnou jistotu, že dosavadní přátelský kurz bude pokračovat. Stačí jedna malá urážka – autokraté jsou většinou ješitní – a vše je jinak. Rusko a Turecko jsou teď kamarádi a bude to trvat tak dlouho, dokud se neurazí na toho druhého.

V roce 2018 čekají Rusko prezidentské volby. Objevují se informace, že se ruský prezident v této souvislosti snaží pozměnit sestavu svého nejbližšího týmu a dokonce že vytváří dvě nové organizace velmi podobné KGB. Je to posilování moci Putina před těmito volbami? A je jasným vítězem?

Vítězem je. Jinak nevím. Až tak dopodrobna do Kremlu nevidím. Naši baltští kamarádi – Estonci, Lotyši, Litevci – tvrdí, že Putin není to nejhorší, čeho se máme obávat v Rusku. Jeho režim je stabilní. Může být vytlačen někým jiným, vedle koho ještě bude on vypadat jako ten racionální a umírněný. Což je pravda. Putin je agresivní a chce expandovat. Ale rozumně. To znamená rozvážně. Pokud by viděl, že by přišel trest za jeho expanzi v podobě války, tak to neudělá. Putin je pro nás čitelný, vypočitatelný, rozumný a rozvážný, byť je to agresor. Kdo přijde po něm, neumím odhadnout.

Nicméně v roce 2018 se ještě nestane, že by přišel někdo jiný?

Jeho moc je nyní pevná. Svoji pozici si udržuje, v roce 2018 to bude on.

I americké volby jako součást konfrontace mezi Clintonovou a Trumpem otevřely otázku Ruska. Hillary Clintonová by patrně pokračovala v Obamově administrativě a Donald Trump je asi nevypočitatelný. Například o Rusku tvrdí, že toho moc neví, jak to tam funguje. Jaký bude mít volba prezidenta dopad na Českou republiku a případný vliv Ruska u nás? 

Musíme být realisté. Spolupracovat bychom museli jak s prezidentem Trumpem, tak s prezidentkou Clintonovou. Nemáme luxus si vybírat. Pokud se podíváme na průzkumy, zatím to vypadá, že prezidentkou asi bude Hillary Clintonová. Já jako pravicový volič doufám, že republikáni uhájí alespoň většinu v jedné komoře Kongresu. To bych považoval za optimální řešení, aby jedna strana nevládla všemu.

Velká Británie spustí do konce března 2017 mechanismus vystoupení. V EU se objevují názory, že je nutné Británii za Brexit co nejpřísněji potrestat. Vy jste k tomu v Neviditelném psu napsal, že je to naprosto scestné a dementní myšlení. Můžete vysvětlit, proč si toto myslíte?

Velká Británie je k nám přátelská země, dobrý spojenec. Ekonomický je to zajímavý partner. Budeme s nimi chtít obchodovat. Ona i po Brexitu bude chtít obchodovat s kontinentem. Pokud se podíváme na bezpečnostní otázky, je to jedna z hlavních mocností. Dělat jí naschvály, jak uvažují někteří západoevropští politici, je podle mého názoru velice krátkozraké. Velká Británie byla, je a bude vždy velice důležitou evropskou mocností a mocností pro nás přátelskou. To znamená schválně dělat Britům problémy, tak může uvažovat jenom člověk, který není úplně při smyslech.

Jaký názor v EU převáží?

Je to na vážkách. Záleží na nás. Musíme my – V4 plus Chorvatsko, Slovinsko, Rumunsko, Bulharsko, baltské země – být konečně asertivní v rámci Evropské unie a říci svůj názor. Západoevropští politici váhají a dopadne to tak, jak my řekneme. Teď je ten čas rozhodování.

Vyšlo na Parlametních listech