Je mým úkolem se zde věnovat aktuálnímu tématu vztahu politiky genderové rovnosti a rodinné politiky v legislativních i nelegislativních opatřeních na úrovni Evropské unie. Obě agendy představovaly, jak známo, dlouhá léta samostatné a navzájem odlišené politické sektory odvozující se z odlišných cílů i legitimačních zdrojů. Konstituovaly se také jako oblasti reálné státní aktivity relativně nezávisle na sobě v různých částech Evropy. Rodinná politika má dlouholetou tradici v zemích střední a západní Evropy, kde se vyvíjí jako samostatná, od ostatních politických oblastí oddělená agenda od 50. let 20. století. Politika rovnosti žen a mužů má naopak své kořeny zejména ve státech severní Evropy, kde od počátku vyvěrá z tamního silného ženského emancipačního hnutí. Cíle obou sfér jsou podstatně odlišné. Rodinná politika má za cíl podporu rodiny jako celku, ať jsou již důvody dány snahou o zachování sociální a hodnotové stability, nebo populačními cíly. Naopak politice rovnosti žen a mužů jde o zrovnoprávnění obou pohlaví ve všech sférách společnosti.
Po dlouhá léta byla tato teleologická odlišnost zřejmá i použitím odlišných nástrojů. Rodinná politika se zaměřovala zejména na sféru sociálního zabezpečení, naopak politika rovnosti se v prvních fázích koncentrovala na odstranění diskriminace ve veřejnoprávním sektoru, posléze i v oblasti soukromoprávních vztahů. To neznamená, že by mezi oběma politickými oblastmi od počátku neexistoval prostor vzájemného průniku, neboť se díky své interdisciplinární povaze dotýkaly některých společných politických témat. Teprve v souvislosti se stále větším zájmem genderové agendy o rodinu a vyrovnání sociálních rolí muže a ženy v privátní, dosud normotvornými akty nedotčené sféře, se rodinná a genderová politika začaly k sobě významným způsobem přibližovat. Svědky tohoto trendu jsme v posledních dvou desetiletích i v Evropské unii, jak v tomto příspěvku nastíním.
Zmíněný obrat zájmu politiky rovnosti žen a mužů do soukromé sféry lidského života, na prvním místě pak do rodiny, vychází z několika faktorů. Na jedné straně lze hovořit o relativní saturaci cílů rovnosti ve sféře veřejné a pracovněprávní. Přímá nerovnost v hlasovacím právu, přístupu k některým profesím či úřadům, stejně jako další formy formální diskriminace zakotvené v právu byly odstraněny. Proto se cíle ženského emancipačního hnutí a druhotně i politiky rovnosti, která se tyto cíle v moderátnější podobě snaží realizovat, soustřeďují na nové cíle. Jedním z nich je odstranění přetrvávajících odlišností pohlaví např. v diferenciaci do různých profesních sektorů formou pozitivní diskriminace. Jinými slovy, formálně-právní rovnost doplnit i reálnou ne-odlišností. Pojem odlišnosti je pak někdy, ve snaze o snazší prosazení cílů politiky rovnosti, nahrazován ne zcela odpovídajícím pojmem rovnosti. Druhým, stále hlasitěji zdůrazňovaným cílem je eliminace tzv. sociálních a myšlenkových stereotypů, kterými je míněno odlišné chápání rolí muže a ženy ve společnosti a v rodině. A právě odtud vychází i onen záhadný pojem „gender“, označující právě sociální podstatu pohlaví, tedy celek sociokulturních determinant, které jsou danému pohlaví přisuzovány.
Politika genderové rovnosti jde proto dál, než cíle klasického emancipačního hnutí a politicky rovnosti žen a mužů, neboť vychází z odlišných premis. Gender totiž není, a to je podstatou této sociální teorie, determinován primárně biologicky – tedy lidskou přirozeností – nýbrž sociálně. To, co běžně chápeme jako přirozené schopnosti muže a ženy, jejich přirozené vlohy, sklony, způsoby chování a odvozeně od těchto determinant i jejich předpoklady k sociálním rolím, to vše se podle genderové teorie vytváří v závislosti na určitém prostředí, historicky. Odtud je již jen krůček k jakési kvasiteorii spiknutí, podle níž je v západní společnosti zejména křesťanství a jmenovitě katolická církev primárně odpovědná za to, jaký obraz ženy byl vytvořen.
Cílem státu v očích teorie genderu má být vytvoření jakéhosi neutrálního obrazu: aby obraz obou pohlaví byl v podstatě identický, resp. jakkoliv předem nezabarvený. Aby role muže a ženy byly od počátku, tzn. od narození dítěte vnímány jako vzájemně zaměnitelné, a aby takové byly i ve skutečnosti. S ženstvím či mužstvím nemá být spojována vůbec žádná specifická sociální role, a tedy žádný jiný obsah vyjma ryze biologického. Jistá inkonsekvence spočívá v normativním relativismu genderové teorie. Na jedné straně podle ní neexistuje žádná objektivně platná norma (např. lidská přirozenost), která by určovala sociální obsah spojený s mužským či ženským pohlavím, tedy role muže a ženy. Na druhé straně se sama snaží vnutit všeobecnou normativní platnost jejího závěru o nutnosti odstranění tzv. tradičních stereotypů v diferenciaci sociálních rolí. Přitom ovšem koncept neutrálně definovaného genderu je ve skutečnosti z hlediska této teorie stejně tak nositelem pozivitního obsahu, jako jakýkoli jiný obsahově určený koncept pohlaví. Jistě si tu mnohý z Vás vzpomene na Quineovu kritiku Carnapova obdobného normativního relativismu jako hluboce dogmatické, a tudíž sebe sama popírající pozice.
Přesto, že je teorie genderu pouze jednou z mnoha sociálních teorií současnosti, stala se dominantním, resp. témeř výlučným normativním východiskem politiky rovnosti žen a mužů ve většině evropských států. Nástroje, užívané k realizaci jejích cílů ve veřejném životě jsou dostatečně známé. Kvóty na počet žen na kandidátkách nemají zajistit ani tak onen „ženský vhled“ na politiku, o němž se často hovoří, neřku-li nějakou kultivaci politiky, jako spíše posílit obraz absolutní identity. A která jiná sféra než politika je lidem více na očích? Nerovné obsazení komor parlamentu či vlády posiluje obrazy odlišných sociálních rolí, slovy feministické teorie tzv. genderové stereotypy. Ze stejného důvodu je zájem genderové politiky soustředěn rovněž na posty nejvyššího managementu soukromých firem. O nerovnosti z hlediska obsazení muži a ženami v oblasti hutního průmyslu, těžkého strojírenství, farmakologie nebo nebo kadeřnictví příliš velký zájem není.
Hlavním tématem politiky rovných příležitostí pod vlajkou teorie genderu se však jednoznačně stala v posledních letech rodina. Právě v ní jsou totiž podle autorů a autorek genderověteoretických konceptů nejhlouběji zakořeněny tradiční sociální stereotypy. K těm patří obraz ženy jako pečovatelky o rodinu, otce jako živitele. Tyto tradičně zakotvené obrazy mají být politikou rovnosti žen a mužů, resp. takzvaným gender mainstreamingem, rozbourány. Jednou z cest k tomu je vzdělávací politika: dětem mají být od nejútlejšího věku vštěpovány alternativní obrazy žen jako bojovnic, automechaniček, závodnic a havířek, mužů jako zdravotních asistentů, pečovatelů nebo učitelů hry na harfu.
Hlavní pozornost je ale soustředěna do rodinné politiky. Cíle jsou jednoduché: umístit co nejvíce žen do pracovního procesu, umožnit jim kariéru a eliminovat jejich pečovatelské role. Ty má na jedné straně částečně, ideálně ve stejné míře, převzít otec, částečně pak stát zřizováním pečovatelských zařízení. Celý tento komplex je označován souhrnným názvem podpora slučitelnosti rodinných a profesních rolí. Nástroje navrhované představiteli politiky rovnosti žen a mužů jsou většinou následující: zkrácení mateřské a rodičovské dovolené (provedeno v nedávné době v Německu, předtím v mnoha dalších státech), současně legislativní zakotvení prostředků nutících rodiče rozdělit si rodičovskou dovolenou mezi sebe. První z těchto kroků má napomoci rychlému návratu do zaměstnání, druhý rovnému rozdělení rolí v rodině. Finanční podpora rodiny má být maximálně eliminována, neboť příliš podporuje svobodné rozhodování rodin, jak finanční prostředky využít. Namísto toho mají být státní finance soustřeďovány do výstavby kolektivních pečovatelských zařízení. Ta mohou ostatně plnit vícero rolí: na jedné straně odeberou rodině její tradiční pečovatelskou roli, na straně druhé je v nich snazší za pomoci školeného personálu od malička budovat v dětech „správný“ obraz rolí muže a ženy. Rodiny, které se rozhodnou služeb nevyužít a setrvat s dětmi doma, mají být trestány snížením či odebráním dávek.
Tento obraz cílů agendy rovnosti žen a mužů není nijak přehnaným vykreslením. Severské státy v podstatě všechny tyto kroky zavedly, nyní se k nim přidávají i další evropské země. Se svou trochou do mlýna přišla i Evropská unie. Ta sice v oblasti rodinné politiky kompetence nemá, využívá nicméně své možnosti navrhovat legislativní akty ve sféře odstraňování diskriminace. Na nejrůznějších jednáních věnovaných této problematice bývá tak jednotlivým členským zemím opakovaně vyčítána příliš dlouhá rodičovská dovolená. Zřizování jeslí je přímo mantrou materiálů EU v oblasti rovných příležitostí, a to nejen z hlediska cílů genderových, ale i z důvodu zvýšení ekonomické síly. Známým je například původní požadavek lisabonského procesu, aby do roku 2010 bylo v každé zemi povinně umístěno aspoň 30 % dětí do 3 let v jeslích. V nejnovějších návrzích směrnic v oblasti manželského a rozvodového práva nacházíme dokonce explicitní snahu o sjednocení právních instrumentů v oblasti rozvodového práva za účelem usnadnění a urychlení rozvodů. Tento trend je zase ovlivněn snahou o destabilizaci institutu manželství, které je zářným symbolem duality a tedy i ne-identity mužských a ženských rolí. Výsledkem téhož trendu je i odstraňování společného zdanění manželů ve vícero evropských zemích.
Vedle Evropské unie jsou zde i další mezinárodní organizace, jejichž cíle v oblasti politiky genderové rovnosti jsou v posledních letech výrazně koncentrovány do oblasti rodiny. Patří k nim například Výbor OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen, který v každoročních zprávách posuzuje stav nerovnosti mezi muži a ženami. Právě v případě České republiky ke každoročním bodům kritiky patří mj. nedostatečně rovné rozdělení role muže a ženy v rodině. Vychází se tedy automaticky z toho, že dbát na rovné rozdělení rolí uvnitř rodiny, na to, kdo jak často myje nádobí, přebaluje dítě, tapetuje či opravuje auto, je především záležitostí státu.
Problém politiky rovnosti ve sféře rodiny je její primární zacílenost na zájmy dospělých, konkrétně pak žen. Jednotliví členové rodiny jsou vnímáni jako oddělené subjekty, které spolu spíše bojují o to, kdo má co dělat, než harmonicky žijí. Proto se o této na rodinu zacílené verzi politiky rovných příležitostí často hovoří jako o politice rodinných členů. Tím vysvítá odlišnost její podstaty od rodinné politiky. Ta naopak chápe rodinu jako autonomní subjekt, který je třeba podporovat jako celek vykonávající určité přirozené a nezadatelné funkce. Zatímco rodinná politika pomáhá rodinám tyto funkce vykonávat aniž by tím současně byly vystaveny finančními strádání, genderově formulovaná politika se snaží tyto funkce rodinám primárně odebrat. U těch, které zůstanou, jí jde pouze o rozdělení mezi muže a ženu. Kvalita jejich výkonu nebo otázka finančního zatížení je vedlejší. Patrné je to především na dítěti. To je v očích politiky rovných příležitostí spíše jakousi nutnou zátěží, od níž je ženám třeba co nejvíce pomoci. Politika slučitelnosti rodiny a zaměstnání není v tomto pojetí ničím jiným, než snahou o maximální eliminaci rodiny a jejích funkcí v životě jednotlivce. Na to, co je vlastně zájmem dítěte, se nikdo neptá. Odpověď by totiž nepřišla vhod: naprostá většina pediatrů a dětských psychologů se totiž shoduje na tom, že do 3. roku života je pro dítě nejprospěšnější individuální péče v rodině, a to výslovně péče matky. Právě takové zjištění je ovšem v rozporu s požadavky genderové politiky, pro níž rozdíly v rodičovských předpokladech mezi mužem a ženou neexistují.
Samozřejmě i klasická rodinná politika kladla vždy důraz na slučitelnost rodiny a zaměstnání. V jejím pojetí však blaho dítěte předchází zájmu rodičů, pročež je volen tzv. konsekutivní model slučitelnosti: zajištění co nejsznazšího návratu do zaměstání po době věnované péči o malé děti. Naopak model tzv. synchronní slučitelnosti je založen na paralelním výkonu profesních a rodinných rolí, kdy je existence tzv. odlehčujících služeb nevyhnutelná. V tomto smyslu je také tento model podobný totalitní pronatalitní politice. Tato sice sledovala spíše cíle ekonomického (plná zaměstnanost) a výchovného rázu (indoktrinace dětí v jeslích a školkách), nicméně prostředky byly velmi podobné. Není ostatně divu, že se leckteré evropské země dnes inspirují právě modely populační politiky východoevropských zemí před rokem 1989.
Spor o rodinu, který se v posledních letech rozhořel v mnoha západoevropských zemích, bude v následující době jedním z klíčových politických témat. Podíváte-li se na stránky německých novin, zjistíte, že problematika rodiny je tam jednou z nejcitovanějších oblastí. Tento zájem ovšem není totožný se zájmem o podporu rodiny. Politika státu vůči rodině je stále více uzurpována politikou rovných příležitostí, byť třeba pod heslem pomoci rodinám a oficiální vlajkou rodinné politiky. Podobně i populační regres je vhodnou argumentační základnou pro genderově definovanou politiku rodinných členů. Stavba jeslí a zajištění pečovatelských služeb je tak někdy jakoby „legitimována“ snahou o zajištění populačního růstu. Přitom právě východní Německo, s nejvyšší dostupností jeslí v Evropě, je současně regionem s nejnižší porodností. Naopak sousední Bavorsko, středoevropský tahoun populačního vývoje, je dodnes charakteristické značným přetrváváním tradičních rodinných modelů, včetně dlouhodobé domácí péče o děti. Populační argumenty tedy příliš nepomáhají. Ostatně jistou ironií je, že právě současná německá iniciativa na stavbu jeslí má být financována z toho, co stát díky populačnímu regresu „podle plánu“ do roku 2012 ušetří na přídavcích na nenarozené děti. Politika rovnosti žen a mužů je tak doslova podmíněna vymíráním naší společnosti.
Není pochyb o tom, že i u nás bude rodinná politika v následujících letech a desetiletích nabývat na významu, stejně jako všude jinde v Evropě. Tento fakt sám o sobě není ničím pozitivním – v zemích, kde se rodinám bez větších potíží dobře daří a kde nejsou výrazně znevýhodněny, masivní rodinná politika není zapotřebí. Základní otázkou, která se však před námi bude otevírat, nebude zda má stát rodiny podporovat či nikoli, nýbrž jakým způsobem a jakými cíly. Zda se bude koncentrovat na podporu rodiny jako organického celku – společenské jednotky tvořící jeden subjekt, nebo na podporu vzájemné nezávislosti jednotlivých členů rodiny na sobě i na rodině jako celku. Zda bude podporovat rodiny ve výkonu jejich funkcí, nebo se bude tyto funkce snažit přebírat. Jestli bude ponechávat rodinám autonomii v rozhodování, nebo se bude snažit určovat jejich „dobro“ a ovlivňovat rozdělení rolí v rodině kampaněmi a legislativními kroky. Zda se bude soustřeďovat na poskytnutí dostatečného finančního zázemí pro samostatnost rodin, nebo zda se výstavbou služeb bude snažit na místo rodin určit, co si rodiny za peníze daňových poplatníků smějí koupit. Jen jedna z těchto cest vede ke svobodnému státu. Druhá vede do genderového ráje vzájemně plně identických a zaměnitelných lidských tvorů, bohužel bez jakékoli možnosti samostatného rozhodování a jednání.
(Přednáška byla proslovena na veřejném slyšení o rovnosti žen a mužů v Senátu PČR dne 22. ledna 2008.)
Pozor: Půjčka Žalobkyně.
Ty jsou ve špatném stavu? a je třeba užitečnou pomoc, nebo nemáte kreditní nebo špatnou kreditní? a budete požadovat finanční svobodu? pak ne více, protože se obávají, že jste na správném místě, pokud jde o finanční aspekt svobody.
Oferecemos všechny typy de empréstimo. jako osobní půjčky, úvěrové společnosti, projektového financování půjček, konsolidace půjček a refinancování hypotečních domů, získat úvěr za nízkou úrokovou sazbou 3% ročně. Máte-li zájem, okamžitě reagovat a poskytnout následující.
Množství požadovaná:
Doba půjčky:
Účel úvěru:
kontaktní telefon:
Všechny odpovědi se zasílají na firemní e-mail: ribeiroemprestimoagencia@hotmail.com
Pozdravy
Dr. T. Ribeiro (koordinátor)
Soukromá půjčka Věřitelé Inc
e-mail: ribeiroemprestimoagencia@hotmail.com
Máte pravdu. Příspěvek jsem psal v rychlosti. Mimochodem, na konci věty se také píše tečka. Za slovem “drobnost” bych spíše v této větě použil dvojtečku, neboť uvozuje větu následující. Jde ale spíše o otázku literárně-estetické formy. Co se týče uvozovek, píší se na počátku slova dole a teprve na konci nahoře, na rozdíl od anglosaské formy… Jinak děkuji za zásadní poznámku.
Jenom mala drobnost, carka pred “nez” se dela pouze tehdy, nasleduje-li sloveso v urcitem tvaru
Statistiky občanů z hlediska entického rozdělení jsou jinou kategorií, než statistiky, které zahrnují třebas úhrnnou míru celé populace (tedy i azylantů a jiných neobčanů). Do těch prvních skutečně cizinci zahrnuti nejsou, jak jsem říkal, do druhých ano (často i ti pololegální). Čtěte pozorněji.
Můj argument kromě toho nezněl, že vyyší porodnost ve Švédsku je způsobena cizinci. Jen jsem konstatoval, že také tam je mezi přistěhovalci z jiných etnik vyšší porodnost (podívejte se na dotyčný můj příspěvek) – stejně jako v USA. A to je holý fakt. Sám jste totiž argumentoval tím, že za vysokou porodnost USA “mohou” tito lidé jiných etnik a v případě evropských zemí jste tento faktor pominul. Proto opakuji, srovnávejme srovnatelné a používejme stejná kritéria.
Mimo to máme zřejmě podstatě odlišné zdroje údajů. Podle těch (statistika OECD) které mám já, se 12,5 procent švédského obyvatelstva narodilo v jiné zemi než ve Švédsku a další 3 procenta se narodila ve Švédsku rodičům, kteří oba pocházejí z jiné země. Znamená to, že Švédsko má podle statistiky OECD větší počet imigrantů něž Francie a Nizozemsko, a podobný jako Spojené státy.
Je jasné, že většina těchto imigrantů je z cizích etnik.
“Sám říkáte, že pokud je tento stupeň spojen s vyšší mírou religiozity, jako na americkém středozápadě, být tomu tak nemusí, ač je tento středozápad životním standardem na stejné úrovni se západní Evropou.”
Problém je, že z mého úhlu pohledu je ona vyšší míra religiozity předstupněm k nižší míře religiozity a nakonec sekularismu. Od fundamentalismu ke skepsi/agnosticismu.
Zkuste prosím srovnat státy USA mezi sebou, viz odpověď panu Jochovi.
V zásadě ale souhlasím, že náboženství, které má rozumný obsah, rozumnou formu, a které je kontrolováno rozumnými lidmi, může být pro společnost přínosem.
“(…)ve Švédsku nicméně velmi roste počet přistěhovalců ze zemí třetího světa v posledních letech, nejsou často však jako ilegální či pololegální imigranti vedeni ve statistikách zahrnujících etnické rozdělení občanů.”
O tom nic nevím. Ale jestliže nejsou ilegálové zahrnuti ve statistikách o etnickém složení, proč myslíte, že jsou zahrnuti do statistik porodnosti (kterou tak zvyšují, jak zněl Váš předchozí argument)?
“Nevím v čem nemám pravdu, když jsem nikde netvrdil, že by v USA byl stejný počet a poměr etnických menšin jako ve Švédsku. Stejně tak nepopírám, že vyšší civilizační úroveň je spojena v naprosté většině s populačním regresem. Jen tvrdím, že tomu tak nemusí být vždy a že existují výjimky.”
Naše názory nejsou v tomto bodě vůbec v rozporu, asi jsem Vás špatně pochopil. Od začátku jsem říkal, že vyšší civilizační úroveň s sebou nese nižší porodnost, ale výjimky existují.
“Dávno neplatí, že severovýchod USA je bohatý a jih a západ chudý.” (…) “Modré” státy USA (severovýchod a pacifické pobřeží) upadají demograficky i ekonomicky. “
Toto rozdělení platí stále. Podíváte-li se na ekonomicky nejsilnější státy, uvidíte, že se nacházejí na východním pobřeží, v menší míře na západním. Nikoliv na středozápadu, o kterém jsem mluvil. Obrázek asi řekne víc než tisíc slov (GDP density per square kilometer):
http://www.econbrowser.com/archives/2007/01/sachs.png
Možná se vám zdá, že tato mapa nezohledňuje nízkou hustotu osídlení zmiňovaných států (Že by jeden z důvodů oné vyšší porodnosti) – U.S. states by GDP per capita (nominal):
http://en.wikipedia.org/wiki/Image:US_states_by_GDP_per_capita_%28nominal%29.PNG
Vycházíte z premisy, že vyspělá společnost musí nutně být “dlouhodobě udržitelná”. Co když to tak ale není? Co když se “civilizovanost” nebo “vyspělost” z pohledu Darwinova survival of the fittest zkrátka nevyplácí. Co když, například, velká obětavost vede k fyzické likvidaci svých nositelů? Určitá míra egoismu, primitivismu a živočišnosti je asi pro přežití lidských společenství nezbytná.
“Společnost, která se nezachovává, nýbrž sama sebe eliminuje, není vyspělá, nýbrž upadající.”
Díváte-li se na to takhle, je pak na tom, podle jakýchkoliv měřítek, Niger (7.37) lépe než Hong Kong (0.98) nebo Japonsko (1.23)? Předindustriální Japonsko mělo jistě vyšší porodnost…
Představte si (a to je i pro pana Bellinga), že lidstvo je jabloň a civilizační okruhy pak její plody. Některé jsou ještě zelené a malé – mají všechno před sebou, některé jsou zralé a některé již na zemi hnijí. Troufám si tvrdit, že na tomto procesu není nic zvláštního ani zavrženíhodného – je to nutnost. Nazývat v tomto kontextu padanče dekadentním je velmi vtipné. Všechny civilizační okruhy, co dali světu mnoho krásného a ušlechtilého, měly svůj konec, Západ nebude výjimkou. Je to jen otázka času: tam, kde je západní Evropa dnes budou “modré” státy zítra a “červené” státy pozítří…
Welfare state: V tomto souhlasím. Možná jste si všiml, že ani já nejsem zastánce sociálního státu – vlamujete se do otevřených dveří. Enormní výdaje na sociální sféru (a zemědělské dotace – největší položka rozpočtu EU) bych použil na všeobecné snížení daní a splacení dluhů.
Dávno neplatí, že sverovýchod USA je bohatý a jih a západ chudý. To platilo tak ještě po 2. světové válce, ale od 60. let vidíme nejen demografický, ale i ekonomický vzestup Jihu a Západu. Ten koinciduje i se vzestupem Republikánské strany a konzervativců. “Modré” státy USA (severovýchod a pacifické pobřeží) upadají demograficky i ekonomicky.
“Nízká porodnost je na našem civilizačním stupni přirozená.” – pokud pod civilizačním stupněm myslíte sekularizaci, pak to platí. Sekularizovaná společnost má nízkou porodnost. Ale otázkou je, zda takováto společnost (subpopulace) je dlouhodobě udržitelná, tj. zda sama sebe neeliminuje z času a prostoru. Nenásilně, přirozeně, demograficky. Kombinace sekularizace (nízké porodnosti) a welfare state je navíc jednoznačně neudržitelná. Sekularizovaná společnost může ještě existovat do určité míry s fondovým důchodovým systémem (každý si spoří na účet); stejně jako welfare state západoevropského typu s průběžným důchodovým systémem může ještě do určité míry existovat ve společnosti s vyšší porodností (tj. v nesekularizované). Ale západoevropská kombinace welfare state a sekularizace? Smrticí. Po pár generacích nemožnost. Z toho důvodu taky neplatí: “Porodnost je nepřímo úměrná vyspělosti společnosti.” To je existenciální nonsens. Společnost, která se nezachovává, nýbrž sama sebe eliminuje, není vyspělá, nýbrž upadající. V opačném případě by tou nejvyspělejší byla společnost s nulovou porodností, totiž trvající jen jednu, poslední generaci. Ale jak může být označena za civilizačně vyspělou ta společnost, která již nikomu své civilizační hodnoty nepředá, neboť již nikdo, komu by je bylo možné předat, se již nenarodí? Ha?
Vidím, že jakákoli racionální diskuse zde ztrácí skutečně smysl. Nikde jsem neříkal, že západoevropská rodinná politika je totalitní. Takhle argumentujete, smyšlenými thesemi vkládanými mi do úst. To je tedy skutečně otřesná úrovneň. Mé rozlišování není obskurní, ale jasné, zdůvodněné a opřené o celou řadu autorit v sociologii, politické vědě a veřejné správě, jež jsem citoval. Obskurní je váš způsob dialogu, když určitý pojem považujete jaksi za mimo diskusi. To je ovšem tím, že mu apriori vkládáte určitý obsah, který já prostě nesdílím. Nepovažuji totalitarismus za to, co vy, tedy nedodržování základních práv. Používám jiné východisko. Debata na téma určitých totalitní prvky imanentní současné společnosti se vedla a vede všude po světě v posledních několika desítkých let, od frankfurtské školy, po lipskou školu sociologii a její americké následovníky. To ovšem neznamená, že by nutně každý, kdo o těchto prvcích hovoří, označoval dnešní státy za totalitní.
Existenciální prvky silnic? Je to služba, jejíž existence je jinak než veřejnou formou nezajistitelná. Člověk silnice k životu v dnešní společnosti potřebuje a na ryze soukromém principu, resp. bez veřejné garance jejich existence nebudou existovat. Podobně to platí pro knihovny, jež současný člověk rovněž potřebuje – nikoli jako biologickou životní potřebu, ale potřebu důstojného života ve společnosti, která být garantována nelze jinak než jako veřejná služba. Státní prádelny takovou veřejnou službou prostě nejsou, i kdybychom je nakrásně postavili. Ty nemusí stát garantovat a přesto máme jistotu, že budou prádelny existovat na tržním principu, nehledě na to, že většinu věcí si lidé jsou schopni prát doma.
K dalšímu studiu doporučuji E. Forsthoffa, H. Schelskeho, A. Gehlena, Horkheimera, příp. mohu doporučit další. Teprve poté, co tato debata bude mít úroveň a nebude se soustřeďovat na argumenty typu: “nemluvme o tom a tom pojmu, neboť ho nemám rád a je to směšné”, “postrádá to racionální základ” apod., bez meritorní diskuse o tom, co je tento “racionální základ” a o vlastních probíraných tématech.