Zevnitř sociální demokracie zní, že stát by měl platit matkám výživné na děti místo otců, kteří alimenty neplatí, a pak ty částky od otců vymáhat. Nenechat maminky a hlavně jejich děti, které za nic nemohou, bez peněz jen proto, že jejich otcové jsou nezodpovědní.

Tento požadavek je lidsky pochopitelný, přesto je nesprávný a vedl by k důsledkům neblahým. Je nesprávný ze dvou důvodů a má tři neblahé důsledky. 

Nesprávný je za prvé proto, že je nesystémový. Když občan A dluží občanovi B peníze, proč by v některých případech měl občanovi B splatit dluhy stát, ale v jiných ne? Proč by měl stát splácet dluhy občanům, které jim dluží občané jiní?

Někdo by namítl, že toto je specifický případ, protože jde o děti. Ale o děti jde téměř vždy. Když podnikatel C nesplatí včas podnikateli D fakturu za dodané služby či zboží, stát podnikateli D nic platit nebude. A nemá snad podnikatel D taky děti?

Za druhé je nesprávný proto, že by znamenal doplácení rodičů zodpovědných na rodiče nezodpovědné; přerozdělování bohatství od rodin dobře pečující o své děti k „rodinám“ špatně se o své děti starajícím. Když stát není schopen zajistit, aby otcové plnili svou povinnost, platili matkám svých dětí alimenty, je iluzí myslet si, že poté, co zaplatí výživné místo nich, následně ty peníze od otců vybere. Takže v praxi by odpovědní rodiče, kteří platí daně a starají se o vlastní děti, dopláceli na rodiče, kteří se nechtějí starat o své děti. Šlo by o daňové trestání dětí zodpovědných rodičů ve prospěch rodičů nezodpovědných.

Povzbuzení morálního hazardu

Neblahé, ba až tragické důsledky by byly tyto:

Za prvé, povzbuzení morálního hazardu a pokles odpovědnosti. Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí, které člověk za život učiní, je výběr otce (pokud jsem ženou) či matky (pokud jsem mužem) svého dítěte. Pokud jsem otcem a nepečuji o vlastní děti, neživím je, jsem padouch (částečně polehčující okolností je, když mi matka nedovolí pravidelný kontakt s dítětem). Ale oba, muž i žena, otec i matka, nejsou za danou situaci úplně bez viny: měli předtím mnohem odpovědněji vybírat druhého rodiče svého dítěte. Neučinili-li tak, jsou nyní ve špatné životní situaci a jejich dítě trpí. Pokud však bude k dispozici stát, který negativní důsledky vlastních svobodných životních voleb finančně kompenzuje, motivace k odpovědnějšímu výběru partnera bude menší – a těchto situací bude mnohem víc. Co stát dotuje, toho přibývá.

Za druhé, ztráta schopnosti občanů žít ve svobodě. Už Aristoteles věděl, že stát, režim, svými zákony utváří charakter občanů. Občané se smyslem pro svobodu jsou ti, kdo jsou nezávislí, samostatní a soběstační, žijí životy, jejichž hlavní obsah je v soukromé, nestátní sféře. Vládnou státu a platí si od něj některé služby. Role státu je limitovaná, hlavně na zajišťování práva a pořádku, vynucování zákonů, trestání zločinců, ochranu před teroristy a obranu před agresory. Stát hraje v životě lidí omezenou roli, lidé nejsou na něm existenčně závislí.

Pokud si však stát lidi vydržuje, všestranně zaopatřuje a řídí jako chůva, pak je rozsáhlý a občané na něm závislí. Nedovolí si jej kritizovat, aby nepřišli o dávky. Vládne jejich životům. „Provdat“ se za stát živitele uvrhuje člověka do jeho područí. Není žádnou ostudou, když je žena finančně závislá na muži či za určitých okolností muž závislý na ženě. Od toho rodiny a manželství máme: kvůli svépomoci. Ale mělo by být ostudou být finančně závislí na státu. Tito lidé nepůjdou do konfliktu s politiky a neřeknou jim „Ne!“ Nebudou mít návyky svobodymilovných občanů.

A za třetí, zničení štěstí lidí. Americký sociolog Charles Murray před třiceti lety proslul knihou Losing Ground (česky Příliš mnoho dobra) o americké sociální politice v letech 1950–80. Zjistil, že příliš štědrý sociální stát problém chudoby v USA nevyřešil, ale zhoršil. Vytvořil vrstvu lidí závislých na státní podpoře, kteří si už práci nehledali, a tak se z chudoby nevymanili. Navíc tato podpora vedla k tomu, že mnohé chudé, především černošské ženy se „provdaly“ za stát, zůstaly svobodnými matkami na státní podpoře s dětmi v neúplných domácnostech bez otců. Jejich synové pak neměli vzory otcovské autority a disciplíny a sami v dospělosti vedou neproduktivní životy, v lepším případě na sociální podpoře, v horším jako kriminálníci.

V knize Coming Apart (Nůžky se rozevírají) z roku 2012 popisuje sociální situaci bělochů v letech 1960–2010. Propast mezi vyšší střední třídou a třídou nižší se prohlubuje. Příslušníci vyšší bílé střední třídy jsou pracovití, žení a vdávají se mezi sebou, mají stabilní manželské rodiny. Naopak pracovitost u nižších tříd klesá, rodiny mají méně stabilní, častěji se rozpadají, děti vyrůstají v neúplných rodinách.

Implikace jsou zřejmé: pro úspěch a štěstí v životě je žádoucí vyrůstat v stabilní, úplné rodině s matkou i otcem. Dobře míněný nápad „provdat“ ženy za stát svými nezamýšlenými důsledky poškodí životy lidí v příštích generacích: učiní je závislé na státu a jejich děti nešťastné.

Vyšlo v Lidových novinách 16.1.2015