Je čas přijmout fakt, že Lisabonská smlouva je mrtvá. Evropská unie může fungovat dobře i bez ní.
VOLIČI znovu zasadili ránu do srdce Evropské smlouvy. Tentokrát to byli Irové, kteří 12. června při velké účasti řekli ne Lisabonské smlouvě, a to v poměru 53 ku 47 procentům. Následují tak Francouze a Holanďany, kteří v roce 2005 odmítli předchůdce Lisabonské smlouvy – tzv. Evropskou ústavu. V roce 2001 odmítli Irové také smlouvu z Nice, ale celou tuto hru začali již Dánové, kteří ve volbách odmítli Maastrichtskou smlouvu v roce 1992.
Evropští političtí vůdcové reagují na tyto projevy lidového smýšlení třemi nechvalně známými kroky. Nejprve hrozivě oznámí, že je Evropský klub v hluboké „krizi“ a neschopný fungovat. Poté, přestože musí být smlouvy ratifikovány všemi členskými státy, aby byly platné, vezmou na sebe břemeno řešení problému se zemí, která řekla ne. Nakonec začnou naznačovat, že by si to voliči měli ještě jednou a pořádně rozmyslet, a vyhrožovat vyloučením potížistické země z EU, pokud její voliči odmítnou smlouvu znovu. Jedinou výjimkou z tohoto procesu bylo francouzské a holandské ne v roce 2005. Tehdy se politici po dvou letech vyjednávání rozhodli pro cynické přepsání hlavních částí ústavy do nesrozumitelné Lisabonské smlouvy, a to s jasným záměrem vyhnout se nutnosti zeptat se znovu evropských voličů přímo v referendu.
A stalo se, že Irové, jediný národ, který mohl uspořádat referendum o Lisabonské smlouvě, tento záměr zhatili. Když se poté političtí vůdcové EU scházeli na Bruselské konferenci (která se koná po vydání tohoto článku), většina z nich již, jak se patří, měla nakročeno do výše uvedeného třífázového procesu, zatímco otevřeně slibovala „respektování“ výsledku irského referenda – čímž myslí především hledání cesty, jak jej obejít. Někteří měli dokonce tu drzost tvrdit, že Lisabonská smlouva musí vejít v platnost bez ohledu na irské ne, protože tím se stane EU více demokratická. To je zřejmě bruselský ekvivalent k absurdní anekdotě: operace se zdařila, pacient zemřel. Ve skutečnosti je ale potřeba nechat zemřít Lisabonskou smlouvu.
Demokracie a efektivita nejdou vždy ruku v ruce
Každá část třífázového procesu reakce vůdců EU je ale zvrácená. Irské odmítnutí smlouvy znamená nezdar. Nicméně ve dnech následujících po referendu pracovala bruselská mašinerie jako obvykle: schvalovala fúze, debatovala o státních dotacích, pořádala zasedání a vydávala směrnice. Tvrzení, že rozšířená EU s 27 státy nemůže fungovat bez Lisabonské smlouvy, je jednoduše nepravdivé. Několik akademických studií dokonce zjistilo, že rozšířená EU funguje lépe, než předtím. Navíc není vždy dobré urychlovat proces rozhodování, demokracie jej obvykle naopak brzdí. Mnoho reforem z Lisabonské smlouvy by stejně začalo platit až po roce 2014 nebo 2017.
Správné není ani hodnotit výsledek referenda jako vyloženě problém Irska, ještě méně správné je nutit Iry volit znovu. Je možné obhajovat tvrzení, že smlouvy EU jsou příliš složité na jednoduché ano či ne. Ale 11 vlád států EU velkolepě přislíbilo referenda o ústavě a deset z nich poté nečestně předstíralo, že Lisabonská smlouva je zcela nový dokument. Irská ústava vyžaduje referendum o každé smlouvě, která přenáší část státní moci na úroveň EU. Přestože může někdo věřit, že referenda nejsou vždy žádoucí, je omračujícím způsobem arogantní a nedemokratické po jejich konání odmítat ne jako výsledek. Jaký druh demokracie tedy vládne v EU, jestliže jediný přijatelný výsledek pro Brusel je ano?
Pořádný guláš
Lisabonská smlouva není žádný zázračný text. Mimo fakt, že je nesrozumitelná, byla také (jak už to v případě smluv EU bývá) gulášovým kompromisem. A podobně jako tzv. ústava, nesplnila Lisabonská smlouva cíle, které jí určila konference EU v Laekenu před zhruba sedmi lety. Obecnými cíli bylo tehdy především upřesnit rozdělení moci v rámci EU (se záměrem vrátit podstatnou část zpět národním parlamentům) a také zjednodušit pravidla fungování, aby byla EU transparentnější a blíže k občanům. Nikdy snad nemůže předstírat, že Lisabonská smlouva tyto cíle naplňovala.
Neznamená to však, že všechno v této smlouvě je špatné. Zlepšila by instituční chaos bruselské mašinerie, vyřešila zmatek v zahraniční politice a zavedla možná spravedlivější systém hlasování členů EU. Jenže to není právě ten druh změn, které voliči přivítají s nadšením. Po pravdě řečeno, jen málo vlád a institucí EU je skutečně smlouvou nadšeno (Německo, které by získalo větší váhu při hlasování, a Evropský parlament, který by získal větší moc, jsou dvě výjimky). Většina by si jednoduše přála smést smlouvu ze stolu a věnovat se důležitějším problémům, než je sebestředné zahledění se institucí samo do sebe, které tak dlouho zaměstnávalo EU.
Po irském ne je právě smetení ze stolu to, co by mělo následovat. Smlouva by měla být pohřbena, aby se EU mohla věnovat naléhavějším záležitostem, jako jsou energie, změna klimatu, imigrace, jednání s Ruskem a vlastní rozšiřování EU. Je zcela neupřímné tvrdit, jak to někteří dělají, že bez Lisabonské smlouvy není možné další rozšiřování. Každý zájemce o vstup do unie vyžaduje přístupovou dohodu, do které lze zahrnout institucionální změny, jako jsou například nové váhy hlasů nebo další křesla v parlamentu.
Je jasné, že mnoho evropských vůdců se namísto toho začne poohlížet po šedých cestách, jak irské rozhodnutí ignorovat nebo zvrátit. Jenže přijít s několika prohlášeními a protokoly a nechat Iry volit znovu není jen plivanec demokracii do tváře. Volební účast a poměr výsledku naznačuje, že i druhý pokus může selhat. Z hlediska právního ani morální nelze také Irsko jednoduše vyloučit z EU. Pokusy pravověrných o vytvoření skupiny států, která vytvoří Spojené státy evropské (tzn. dvourychlostní Evropa – pozn. překl.) by také ztroskotaly, protože s výjimkou Belgie a Lucemburska již nikde není velká chuť po federální Evropě.
Irsko je malá země, to je fakt. Jenže EU je mezivládní organizace, která pro schvalování vyžaduje konsenzus. Je falešné tvrdit, že 1 milion voličů kazí zablokováním slouvy plány 495 milionům Evropanů. Referenda by neprošla v mnoha dalších zemích, pokud by lidem bylo dáno právo se ke smlouvě vyjádřit. Voliči už třikrát řekli tomuto guláši své ne. Je čas jejich rozhodnutí respektovat.
Thank you, Irish, for not approving the Lisbon Treaty. Everybody can find positive and negative thoughts in almost everything. Our organization cannot accept article 345, which says:
The Treaties shall in no way prejudice the rules in Member States governing the system of property ownership.
This article is not acceptable to us and to all the robbed people born in Czechoslovakia. The Czech government is still holding on to the discriminating restitution laws and other laws, which strip our people from all rights, just because fleeing from the horrors of communism, they accepted the citizenship of the country, which gave them shelter and chance for a new life.
To top this, the government is now taking back land and homes from people, who got them restituted after the fall of communism.
This article is allowing this for the past, present and for the future. We can document it on demand.
Czech Coordinating Office,
Jan Sammer, Secretary,
1103-100 Antibes Drive,
Toronto, ON, Canada M2R 3N1
416-665-7324
jan.sammer@sympatico.ca