Pro velkou část otázek, jež vyžadují zákonnou úpravu, je podpora většiny dostačujícím kritériem. Je ale zřejmé, že v základních otázkách práva, v nichž jde o důstojnost člověka a lidstva, většinový princip nedostačuje.

Vážený pane spolkový presidente,
vážený pane předsedo Spolkového sněmu,
vážená paní spolková kancléřko,
vážený pane předsedo Spolkové rady,
vážené paní poslankyně a pánové poslanci!

Je pro mě ctí a radostí promluvit před tímto váženým domem – před parlamentem mé německé vlasti, který se zde schází jako demokraticky zvolená reprezentace lidu, aby mohl pracovat k blahu Spolkové republiky Německo. Panu předsedovi Spolkového sněmu bych chtěl poděkovat za jeho pozvání k tomuto projevu, stejně jako za jeho přátelská slova přijetí i uznání, s nimiž mě zde přivítal.

V této chvíli se na vás, vážené dámy a vážení pánové, obracím v neposlední řadě i jako krajan, který si je po celý svůj život vědom svého původu a vazby na něj a který sleduje osudy své rodné německé vlasti s účastí. Pozvání k tomuto projevu jsem ovšem obdržel jako papež, římský biskup, který nese nejvyšší odpovědnost za katolické křesťanstvo. Tímto pozváním uznáváte roli, která Svatému stolci v rámci společenství národů a států přísluší. Vycházeje z této mé mezinárodní odpovědnosti bych vám rád předložil některé myšlenky o základech svobodného právního státu.

Dovolte mi, abych své úvahy o základech práva začal jedním krátkým příběhem z Písma svatého. V První Knize Královské se vypravuje, že Bůh mladému králi Šalamounovi při jeho nástupu na trůn dovolil vyslovit prosbu. Oč mladý panovník v tomto důležitém okamžiku požádá? O úspěch, bohatství, dlouhý život, zkázu nepřátel? Nic z toho. „Dejž tedy služebníku svému srdce rozumné, aby soudil lid tvůj, a aby rozeznal mezi dobrým a zlým“ (1 Kr 3,9), prosí. Bible nám chce tímto příběhem sdělit, co je pro politika vposledku rozhodující. Posledním měřítkem a motivací k jeho práci jako politika nesmí být úspěch a již vůbec ne materiální zisk. Politika musí být snažením o spravedlnost, a tedy dosažení základních předpokladů míru. Politik bude samozřejmě hledat i úspěch, neboť ten mu vlastně otevírá možnost tvůrčí politické práce. Úspěch je ovšem podřízen měřítku spravedlnosti, vůli konat to, co je správné, a chápání toho, co je správné. Úspěch může být i pokušením, a může tak otevírat cestu k překrucování práva a ke zničení spravedlnosti. „Není-li v nich spravedlnosti, co jsou státy než velká lotrovství,“ řekl jednou svatý Augustin.1)

My Němci víme z vlastní zkušenosti, že tato slova nejsou jen prázdným strašákem. Zažili jsme oddělení moci a práva, kdy moc stála proti právu, právo pošlapávala a stát se stal nástrojem jeho zničení – stal se dokonale organizovanou bandou lupičů, která byla s to ohrožovat celý svět a dohnat ho až na samý okraj propasti. Sloužit právu a bránit se vládě bezpráví je a zůstává základním úkolem politika. V dějinném okamžiku, kdy člověk disponuje mocí, do této doby nepředstavitelnou, se stává tento úkol zvláště naléhavým. Člověk dokáže zničit svět. Dokáže manipulovat sám se sebou. Dokáže, lze-li to tak říci, lidské bytosti tvořit, a dokáže je zbavovat jejich lidství. Jak poznáme, co je správné? Jak můžeme rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi skutečným právem a právem zdánlivým? Tak i dnes zůstává Šalamounova prosba rozhodující otázkou, před níž politik a dnešní politika stojí.
–––––
1) De Civitate Dei, IV, 4, 1.
–––––
Pro velkou část otázek, jež vyžadují zákonnou úpravu, je podpora většiny dostačujícím kritériem. Je ale zřejmé, že v základních otázkách práva, v nichž jde o důstojnost člověka a lidstva, většinový princip nedostačuje: každý, kdo nese odpovědnost, musí při tvorbě zákona hledat kritéria, jimiž se řídí. Ve 3. století zdůvodnil velký teolog Órigenés odpor křesťanů proti určitým platným právním pořádkům takto: „Kdyby se nějaký člověk nacházel mezi Skythy, jejichž zákony stojí proti zákonu Božímu, a byl nucen mezi nimi žít, … pak by jednal velmi rozumně, kdyby se v zájmu zákona pravdy, který Skythové neuznávají, spolčoval se stejně smýšlejícími a stavěl se proti panujícímu řádu.“2)
–––––
2) Contra Celsum GCS Orig. 428 (Koetschau). Srv. A Fürst: Monotheismus und Monarchie. Zum Zusammenhang von Heil und Herrschaft in der Antike. In: Theol. Phil. 81, 2006, 321-338 (citát s. 336); srv. též J. Ratzinger: Die Einheit der Nationen. Eine Vision der Kirchenväter. Salzburg – München 1971, 60.
–––––
Na základě tohoto přesvědčení postupovala hnutí odporu proti režimu nacistů a proti jiným totalitním režimům a prokazovala tak spravedlnosti a lidstvu jako celku velkou službu. Pro tyto lidi bylo nezpochybnitelně zřejmé, že tehdy platné právo bylo ve skutečnosti bezprávím. Rozhoduje-li se ale dnešní demokratický politik, co odpovídá zákonu pravdy, co je skutečně správné a co se může stát zákonem, není odpověď tak jasná. To, co je z hlediska základních antropologických otázek správné a může tedy nabýt podoby zákona, není dnes v žádném případě samo o sobě zřejmé. Otázka, jak lze poznat to, co je skutečně správné, a sloužit tak při tvorbě zákonů spravedlnosti, nebyla nikdy jednoduše zodpověditelná, a dnes se s přihlédnutím k šíři našeho vědění a našich schopností stala ještě obtížnější.

Jak lze poznat, co je správné? V dějinách byly právní řády téměř bez výjimky založeny na náboženství: rozhodnutí o tom, co by mělo být mezi lidmi zákonem, byla přijímána s odvoláním na božstvo. Oproti jiným velkým náboženstvím křesťanství nikdy nepředkládalo státu ani společnosti právo zjevené, právní řád odvozený ze Zjevení. Jako na pravé zdroje práva poukazovalo namísto toho na přirozenost a rozum – na souznění objektivního a subjektivního rozumu, což ovšem předpokládalo, že obě tyto sféry mají svůj základ v tvůrčím rozumu Božím. Křesťanští teologové se tak přidali k filosofickému a právnímu hnutí, které se začalo formovat ve 2. století před Kristem. Stoickými filosofy formulované přirozené právo se v první polovině 2. století před Kristem setkalo s předními učiteli práva římského.3) V tomto setkání se zrodila západní právní kultura, která měla a má rozhodující význam pro právní kulturu celého lidstva. Toto předkřesťanské spojení práva a filosofie otevřelo cestu, jež vedla dál přes křesťanský středověk a rozvoj práva v době osvícenství až k Deklaraci lidských práv a k naší německé ústavě z roku 1949, v níž se náš národ přihlásil k „k nedotknutelným a nezcizitelným lidským právům jakožto základu každého lidského společenství, míru a spravedlnosti ve světě“.
–––––
3) Srv. W. Waldstein: Ins Herz geschrieben. Das Naturrecht als Fundament einer menschlichen Gesellschaft. Augsburg 2010, 11an., 31-61.
–––––
Pro rozvoj práva a humanity sehrálo rozhodující roli to, že se křesťanští teologové postavili na stranu filosofie, proti náboženskému právu vyžadujícímu víru v bohy, a uznali rozum a přirozenost v jejich vzájemném vztahu jako universálně platný zdroj práva. Tento krok učinil již svatý Pavel v dopisu Římanům, kde říká: „Nebo když pohané zákona nemajíce, od přirození činí to, což přikazuje zákon, takoví zákona nemajíce, sami sobě zákonem jsou. Jako ti, kteříž ukazují dílo zákona napsané na srdcích svých, když jim to osvědčuje svědomí jejich i myšlení…“ (Ř 2,14-15). Zde se objevují dva základní pojmy – přirozenost a svědomí –, přičemž svědomí není nic jiného než vnímavé srdce Šalamounovo, než rozum, otevřený řeči bytí. Pokud se v dobách osvícenství, v čase formulování Deklarace lidských práv po druhé světové válce a v době utváření naší ústavy zdálo, že tímto je otázka po základech zákonodárství vyjasněna, situace se v uplynulém půlstoletí dramaticky změnila. Myšlenka přirozeného práva je dnes pokládána za specifickou katolickou doktrínu, o níž se vně katolického prostředí nevyplatí diskutovat, takže se již člověk skoro stydí vůbec ten výraz použít. Rád bych krátce naznačil, jak tato situace vznikla. Základem je především teze, že mezi tím, co je [Sein], a tím, co má být [Sollen], zeje nepřekročitelná propast. Z toho, co jest, nemůže vyplývat to, co má být, poněvadž se jedná o dvě zcela rozdílné oblasti.

Důvodem je pozitivistické chápání přirozenosti a rozumu, jež je dnes téměř všeobecně přijímáno. Pohlížíme li na přirozenost – slovy Hanse Kelsena – jako na „agregát objektivních faktů, vzájemně propojených vztahem příčin a účinků“, pak z ní skutečně žádný etický pokyn nelze odvodit.4) Pozitivistické pojetí přirozenosti, jež ji chápe čistě funkčně – tak, jak ji vysvětlují přírodní vědy –, nemůže vytvořit žádné pojítko mezi étosem a právem, nýbrž může poskytnout zase jen funkční odpovědi. Totéž platí i pro rozum v jeho pozitivistickém chápání, jež je obecně považováno za jediný vědecký přístup. Co není verifikovatelné nebo falsifikovatelné, nepatří podle tohoto přístupu v přesném smyslu do oblasti rozumu. Proto musejí být étos a náboženství odkázány do sféry subjektivna a zůstávají mimo sféru rozumu v přesném smyslu tohoto slova. Tam, kde vládne výhradně pozitivistický rozum – a to je do značné míry případ našeho veřejného povědomí –, klasické prameny poznání étosu a práva pozbývají platnosti. Toto je dramatická situace, která se týká všech a ohledně níž je nutné vést veřejnou diskusi. Významným záměrem tohoto projevu je vyslovit k podobné debatě naléhavé pozvání.
–––––-
4) Waldstein, op. cit., 15-21.
–––––-
Pozitivistický koncept přirozenosti a rozumu, pozitivistický pohled na svět je jako celek významnou součástí lidského poznání a lidských schopností a rozhodně se jej nesmíme zříkat. Jako celek není ovšem dostačujícím kulturním základem, odpovídajícím lidství v celé jeho šíři. Tam, kde se pozitivistický rozum považuje za jediný a dostatečný kulturní základ a všechny ostatní kulturní skutečnosti vykazuje do pozice subkultur, tam redukuje člověka, ba dokonce ohrožuje jeho lidství. Když toto říkám, mám na mysli právě Evropu, kde se široké kruhy pokoušejí uznat pozitivismus za jediný společný kulturní základ a společné východisko pro tvorbu práva. Všechny ostatní pohledy a hodnoty naší kultury tak zahánějí do postavení subkultury.

Evropa se tím ve vztahu k jiným světovým kulturám ocitá ve stavu bez-kulturnosti, což zároveň podněcuje extremistická a radikální hnutí. Pozitivistický rozum, neuznávající nic mimo hranice prosté funkčnosti, připomíná v proklamacích své vlastní výlučnosti betonový bunkr bez oken, v němž si sami obstaráváme světlo a vytváříme své vlastní klima, aniž bychom chtěli obojí přijímat z širého Božího světa. Přitom sami před sebou nemůžeme skrývat fakt, že i v tomto vlastními silami vytvořeném světě v tichosti stejně čerpáme z Božích zásob, jež přetváříme ve své vlastní produkty. Je třeba znovu otevřít okna dokořán, musíme znovu uvidět dálavy světa, znovu musíme spatřit nebe a zemi, a znovu se musíme naučit toto vše správně užívat.

Jak se to má ale stát? Jak dospějeme do této šíře, jak se dobereme celku? Jak může rozum znovu nalézt svoji velikost, aniž by sklouzl k iracionalitě? Jak se může přirozenost znovu projevit ve své skutečné hloubce, se všemi svými nároky, se všemi svými pokyny? Vzpomenu na události z novějších politických dějin s nadějí, že se při tom vyhnu nepochopení a nevyvolám příliš jednostranných polemik. Řekl bych, že nástup ekologického hnutí v německé politice od 70. let sice neotevřel okna dokořán, ale přesto byl a stále zůstává zvoláním po čerstvém vzduchu, které nelze přeslechnout nebo odsunout stranou jen pro to, že příliš mnohé z něj se jeví být iracionální. Mladí lidé si uvědomili, že cosi v našem přístupu k přírodě není v pořádku.

Uvědomili si, že hmota není pouze materiálem, který můžeme libovolně formovat, ale že země má svou vlastní důstojnost a že musíme následovat její pokyny. Je snad jasné, že zde nedělám propagandu žádné konkrétní politické straně – nic by mi nebylo vzdálenější. Pokud v našem přístupu ke skutečnosti není něco v pořádku, potom všichni musíme vážně uvažovat nad celkem a jsme všichni pobízeni klást otázky, týkající se samotných základů naší kultury. Dovolte mi, abych se u tohoto bodu na okamžik zastavil. Význam ekologie se stal v průběhu času nesporným. Musíme naslouchat řeči přírody a vhodným způsobem odpovídat. Rád bych ale důrazně připomenul ještě jeden bod, jenž je stále výrazně opomíjen – dnes stejně jako v minulosti: je zde také ekologie člověka. Také člověk má svou přirozenost, kterou musí respektovat a s níž nemůže libovolně manipulovat. Člověk není pouhou svobodou, která se sama utváří. Člověk sám sebe nevytváří. Je duchem a vůlí, jeho součástí je ale také přirozenost, a jeho vůle je správná tehdy, pokud dbá své přirozenosti, naslouchá jí a sebe sama přijímá takového, jaký je a jenž sebe sama nestvořil. Právě tak a pouze tak se realizuje skutečná lidská svoboda.

Vraťme se k základním pojmům přirozenosti a rozumu, z nichž jsme vyšli. Velký teoretik právního pozitivismu Kelsen se ve věku 84 let – v roce 1965 – vzdal dualismu „je“ a „má být“. (Je mi útěchou, že člověk ve věku 84 let zjevně ještě může přemýšlet o něčem rozumném.) Prohlásil, že normy mohou přicházet pouze z vůle. Přirozenost by tak mohla obsahovat normy pouze tehdy, jestliže do ní tato pravidla vložila vůle. To by opět, říká, předpokládalo Boha Stvořitele, jehož vůle vstoupila do přirozenosti. „Diskutovat o pravdivosti této víry je naprosto zbytečné,“ poznamenává k tomu.5) Opravdu? – chce se mi zeptat. Je opravdu zbytečné zvážit, zda objektivní rozum, který se projevuje v přirozenosti, nepředpokládá stvořitelský rozum, stvořitelského ducha [Creator Spiritus]?
–––––-
5) Waldstein, op. cit., 19.
–––––-
Na tomto místě by nám mělo přispěchat na pomoc kulturní dědictví Evropy. Na základě přesvědčení, že existuje Stvořitel, byly rozvíjeny myšlenky lidských práv, rovnosti všech lidí před zákonem, poznání nedotknutelnosti lidské důstojnosti v každém jednotlivém člověku i vědomí odpovědnosti člověka za jeho konání. Tyto poznatky rozumu utvářejí naší kulturní paměť. Ignorovat tento fakt či jej pokládat za pouhou záležitost minulosti by vedlo k rozkladu naší kultury a zbavilo by ji to její celistvosti. Kultura Evropy vzešla ze setkání Jeruzaléma, Athén a Říma – ze setkání víry v Boha Izraele, filosofického rozumu Řeků a právního myšlení Římanů. Toto trojí setkání tvoří vnitřní identitu Evropy. Ve vědomí odpovědnosti člověka před Bohem a v uznání nedotknutelné důstojnosti každého jednotlivého člověka položilo měřítka práva, jejichž obrana je v tomto historickém okamžiku naším úkolem.

Mladému králi Šalamounovi byl v hodině, kdy přebíral svůj úřad, dán prostor k tomu, aby vyslovil prosbu. Co by se dělo, kdyby byl tento prostor poskytnut nám, zákonodárcům dneška? Oč bychom žádali? Myslím, že ani dnes bychom vposledku nemohli prosit za nic jiného než za vnímavé srdce – za schopnost rozlišovat dobré a zlé a stanovovat tak skutečné právo, sloužit spravedlnosti a míru.
Děkuji vám za pozornost.

Z německého originálu s přihlédnutím k oficiálním verzím v angličtině a polštině přeložili Ondřej Bratinka a Jaromír Žegklitz. Za přátelskou konzultaci vděčí překladatelé Danielu Kroupovi a Danielu Kortemu.

Vyšlo jako Bulletin OI č.241