Pokud bylo cílem Američanů svrhnout nepřátelský a nebezpečný režim a tím zastrašit i režimy ostatní, zvítězili již na jaře 2003. Svržení Saddáma navždy ukončilo nebezpečí z jeho strany a zastrašilo všechny do té doby Západu nepřátelské režimy arabské: již neusilují o získání zbraní hromadného ničení a nepodporují protizápadní teroristické organizace. Bojí se, že by skončily jako Saddám. (Jedinou nezastrašenou zemí je perský, šíitský Írán.)
Pokud bylo cílem Američanů vybudovat liberálně-demokratický, prozápadní Irák, jež by se stal vzorem všem arabským a muslimským zemím, selhali flagrantně. Selhali dokonce i pokud jde o vytvoření stabilní vlády v Iráku, která by měla situaci v zemi pod kontrolou.
President Bush nyní navrhuje zvýšit počet amerických vojáků v Iráku o 20 tisíc. Má reakce: „Příliš málo, příliš pozdě!“
Bush měl navýšit počet amerických jednotek – o 40 až 60 tisíc – na jaře 2004, kdy měl rozdrtit jak sunnitskou rebelii ve Fallúdži, tak i milici proíránského, radikálního šíitského klerika Muktady Al-Sadra. Jednal tehdy s Iráčany příliš mírně, aby získal jejich „srdce a mysli“ pro projekt demokracie a vzájemné spolupráce. Ty nezískal, ale ztratil naději na stabilitu a řád v Iráku, který by sice nebyl demokratický, ale zato pevný. Tehdy by mu navýšení jednotek ještě americký lid toleroval, ony jednotky mohly situaci stabilizovat a pevná (byť nedemokratická) vláda celého Iráku mohla mít naději na úspěch.
Nyní již nic z toho neplatí: trpělivost amerického lidu s válkou v Iráku se vyčerpala a v Iráku dochází ke kmenovému konfliktu mezi sunnity a šíity. Ten se bezpečnosti Západu primárně netýká, ale naději na kompromisní vládu v Iráku pohřbívá.
V této situaci je pro Američany, tak i pro Iráčany, ale i pro nás ostatní nejlepším řešením: resignovat na demokratickou, kompromisní vládu v jednotném Iráku a Irák de facto (i když ne nutně de iure) rozdělit na severní kurdskou část, střední sunnitskou a jižní šíitskou část – a v každé z nich penězi a zbraněmi podporovat tu nejvíce prozápadní frakci, ať na svém území nastolí pevný, i když nedemokratický režim. Tím by Američané získali silně proamerický Kurdistán, dostatečně proamerický šíitský jih a ne příliš přátelský sunnitský střed Iráku. Kurdové budou silně proameričtí, neboť díky USA poprvé v dějinách získají svůj stát, většinoví šíité budou přijatelně proameričtí, neboť díky USA získají vládu nad většinou Iráku, a sunnité budou Američany sice nenávidět, ale zároveň i potřebovat, neboť ti budou jedinou hrází před mstou ze strany většinových šíitů.
Všechny ostatní arabské země jsou většinově sunnitské a po rozpadu Iráku budou spojenectví s USA vítat jako svou životní potřebu proti šíitskému Íránu aspirujícímu na atomové zbraně. Američané chtěli na Blízkém východě liberální demokracii, té už nedosáhnou ani náhodou. Nechtěli imperiální Realpolitik; ale právě ta jejich pozici zachrání. Díky vděčnosti Kurdů, konfliktu sunnitů a šíitů, jakož i strachu Arabů před Peršany budou mít paradoxně více spojenců, než by si zasloužili. Jak řekl již Bismarck: „Bůh ochraňuje blázny, opilce a Spojené státy americké.“ Železný kancléř měl v pravdu i v tomto, jako ostatně v mnohém.
Publikováno v časopisu Nový prostor 29. 1. 2007 pod redakčním titulkem „Pravdu měl Bismarck, ne Bush“.
Ale pane Koppe,
já že koppu za neokonzervativce? Já, který nechce vyvážet demokracii do zahraničí, ale naopak ji chce omezit u nás doma?
(Objektivní) Analýza současného stavu na stránkách OI? Joch, že nemá černobílé vidění? Joch má právě extrémně černobílé vidění, prakticky ve všech článcích urputně kope za neokonzervativce. Nechci hodnotit jestli je to dobře nebo špatně, ale je to prostě tak.
Nevím, zda pokus o analýzu současného stavu lze nazvat zoufalou snahou…,R. Joch však postrádá “schopnost” černobílého vidění, tolik dominujícího v českém prostoru. Možná vás osloví starší článek D. Pipese “Co by se stalo, kdyby Spojené státy nevtrhly do Iráku”? Vyšel v č.30. časopisu Konzervativní listí.
Na clanku je zajimava zejmena ta zoufala snaha autora najit na irackem fiasku alespon spetku neceho pozitivniho
kto pozna pocty a prepocita si podiel americkych vojakov na pocet obyvatelov v iraku zisti ze je to zufalo malo……………..
k rozparcelovaniu iraku minimalne v kurdskej otazke by sa konecne aspon ciastocne napravili historicke krivdy.
o loajalnosti sitskej a sunitskej casti si vobec nie som isty…….
mam obavu aby to neskoncilo ako v afganistane po odchode sovietov…..kam tato euforia viedla sme videli 11.9
nechat to na jedné zemi, by mohlo dopadnout špatně. Významná je ovšem i přítomnost u.s.a. sama o sobě. Pořád se úderné síly bezpečí stěhují pomalu a nákladně, stále má pirát výhodu překvapení a lokální převahy.
Jak jsem napsal, k rozdělení Iráku asi situace sama směřuje svojí dynamikou. Je tam situace velmi podobná situaci v jiných státech těsně před rozpadem. Tj. spíš je otázka, zda je ještě vůbec možné udržet Irák pohromadě.
Ale:
1. Američané těžko mohou z vlastní iniciativy prosazovat samostatný Kurdistán, protože Turecko je silně proti. Možná je to i tak schůdné a nutné, ale obtížné.
2. Problém je ve velkém rozdílu v přírodních zdrojích ve střední a jižní části Iráku. Takže tam možná budou boje ještě hodně krvavé a dlouhé.
“všechny do té doby Západu nepřátelské režimy arabské: již neusilují o získání zbraní hromadného ničení a nepodporují protizápadní teroristické organizace. Bojí se, že by skončily jako Saddám.”
btw tohle je taky poněkud zavádějící, neboť to platí snad jen pro Lybii. Naopak Saúdská Arábie prostřednictvím sunnitů provádí v Iráku svou vlastní politiku. Nehledě na to, že muslimské masy útok na Irák výrazně zradikalizoval.
“většinoví šíité budou přijatelně proameričtí, neboť díky USA získají vládu nad většinou Iráku, a sunnité budou Američany sice nenávidět, ale zároveň i potřebovat, neboť ti budou jedinou hrází před mstou ze strany většinových šíitů. ”
Tohle je dost naivní. Šííté budou vždy především proíránští a američané rozhodně nebudou schopni (a ve světle jejich katastrofální vojenské porážky nejspíš ani ochotni) zajistit bezpečí sunnitů. Ale jinak na Jocha vcelku dobrý článek.
Jo. Začíná to vypadat jako jediné řešení. Kurdistán už de facto samostatný je. Minimálně se Irák nakonec tak jako tak rozdělí na Kurdistán a zbytek – a tam se šíité se sunnity budou mlít kdovíjak dlouho, pokud se také nerozdělí.