Píše se rok 2110, lokalitou je Praha, hlavní město české provincie Atlantické federace. Otevíráme učebnici občanské nauky pro střední školy. Je psaná formou sokratovského dialogu:

Učitel: Jak se jmenuje náš režim?

Žák: Reprezentativní vláda.

U: Správně. A jak se jmenoval ten úpadkový režim předtím, který jsme zrušili?

Ž: Demokracie.

U: Ano, správně.

Ž: Demokracie, to ale zní podobně jako reprezentativní vláda; v čem je rozdíl?

U: Já jsem učitel a Ty žák, já tady kladu otázky a Ty odpovídáš. Řekni, v čem je rozdíl mezi reprezentativní vládou dneška a demokracií včerejška?

Ž: V demokracii rozhodovali všichni, ať už zodpovědní či nezodpovědní, zatímco v reprezentativní vládě rozhodují jen ti zodpovědní?

U: Ano, ale jak poznáme, kdo jsou zodpovědní a kdo nezodpovědní?

Ž: Zodpovědní jsou ti, kdo platí daně, a nezodpovědní ti, kdo je neplatí?

U: To není přesné, i když míříš správným směrem. Jak jistě víš, u reprezentativní vlády máme dvě kategorie obyvatel, podle toho, jaká práva či privilegia mají. Která to jsou?

Ž: Všichni obyvatelé mají garantovaná lidská práva, tj. právo na život, svobodu, legitimně nabytý majetek či úsilí o vlastní štěstí. Ale jen někteří jsou občané; ti kromě lidských práv, jež mají všichni, mají i občanská privilegia, jež všichni nemají.Konkrétně, občané mají právo volit a být voleni. Ostatní obyvatelé, kteří nejsou občané, toto právo nemají.

U: Velmi správně. Tedy rozdíl mezi naší reprezentativní vládou a demokracií dob minulých je ten, že v demokracii mohli volit i být voleni všichni, zatímco v reprezentativní vládě jen někteří, ti zodpovědní. Ale jaké je ono kritérium zodpovědnosti?

Ž:  Ti, kdo platí daně a ti, kdo je neplatí?

U: Ne, řekl jsem, že to není přesné. Víš, na čem zkrachovala bývalá demokracie? Na tom, že lidé si mysleli, že když něco nemají, že si to prostě odhlasují. Něco nemají, chtějí to, a místo toho, aby si to vlastní prací vytvořili či peníze na to si vlastní prací vydělali, prostě a jednoduše si to demokraticky odhlasovali! To mohlo fungovat jen krátce, nakonec ale demokracie na tento zlozvyk zanikla.

Ž: Neuvěřitelné, to si skutečně lidé mysleli, že mohou získat něco za nic, prostým odhlasováním?

U: Však jsme se to učili v dějepisu, nepamatuješ? Jak v první třetině 21. století začala demokracie kolabovat? Jak její stárnoucí populace nebyla schopna financovat důchody seniorů a rozsáhlý sociální stát, neboť mladých, pracujících bylo málo? Po celoevropských občanských a civilizačně-politických válkách v polovině a druhé polovině 21. století, po krátkém období pravicové diktatury, se konzervativní státníci rozhodli pro zachování toho nejlepšího z liberální demokracie a pro odvržení toho nejhoršího. Rozhodli se každému garantovat osobní svobody, ale ne každému podíl na moci, právo vládnout. To má jen kdo?

Ž: Kdo platí daně… ne, sorry, řekl jste, že to je nepřesné… – Aha, ano, už si vzpomínám: ten, kdo na daních státu přispívá víc, než od státu bere na různých dávkách!

U: Ano! Přesně tak, daně platí téměř všichni – až na ty skutečně nejchudší -, ale zároveň lidé berou od státu různé dávky, požitky či zakázky; a tudíž jedním kritériem toho, zda jsou jen obyvateli, anebo i občany, je to, zda v celkovém úhrnu státu přispívají více než od něj čerpají…

Ž: Což znamená, že např. všichni státní zaměstnanci, kteří sice platí daně, přesto nemají právo volit či být voleni do Parlamentu, neboť veškerý jejich příjem je stejně z peněz daňových poplatníků, tedy od státu!

U: Ano, a takto je to správné; to však stará demokracie nechápala. Přece ti, kdo berou státní peníze, nemají co rozhodovat o tom, komu a kolik se stáních peněz – tj. peněz od daňových poplatníků – přiděluje! Vždy by totiž rozhodovali, aby se jim od druhých přidělovalo co nejvíce, a to je přece nezodpovědné a nemravné! A na druhou stranu: kdo jiný má rozhodovat o státních výdajích, o rozpočtu, tudíž zasedat v Parlamentu, než ten, kdo ony daně platí, kdo státu přispívá více, než od něj bere! Jen ten je totiž způsobilý zodpovědně rozhodovat o daních a státních výdajích.

Ž: Znamená to ale, že chudí nemohou nikdy vládnout, že budou navždy vyloučeni z podílu na moci? Nebudou pak bohatšími pošlapány jejich oprávněné zájmy?

U: Kdybys naši Ústavu reprezentativní vlády studoval pozorněji, věděl bys, že to tak není. Ti chudí, kteří platí daně, byť malé, ale dobrovolně odmítají přijímat státní podporu, neboť je neslučitelná s jejich hrdostí, ti jsou skutečnou aristokracií chudých a ti samozřejmě volí a jsou voleni. Ale ti chudí – nebo i středně bohatí – kteří se rozhodnou brát sociální dávky vyšší něž jsou jejich daňové odvody, právo volit a být voleni nemají. A stejně tak a zcela logicky i milionář, extrémní boháč, který získá několikamilionovou státní zakázku, tj. jeho příjem od státu převyšuje jeho odvody státu, okamžitě ztrácí volební právo! Přeci nechceme, aby ti, kdo dostávají státní zakázky, rozhodovali o tom, komu půjdou a v jaké výši! To by taky bylo nespravedlivé…

Ž: Ano, to rozhodně…

U: Demokracie totiž nezkrachovala jen na nezodpovědné nenasytnosti chudých, ale i na nezodpovědné nenasytnosti bohatých, jejich odporném pachtění se po státních zakázkách.

Ž: Ano, pane učiteli.

U: Ale více přispívat do státní pokladny než z ní čerpat není jedinou podmínkou pro občanství, že ne? Člověk může platit státu na daních více, než od něj dostává a přesto nemá právo volit či být volen – proč?

Ž: Hmmm…

U: Napovím Ti, ta druhá podmínka je jiná pro muže a jiná pro ženy…

Ž: Aha, už vím! U mužů je to dobrovolná vojenská služba a u žen ochota mít děti.

U: Ano, správně! A proč?

Ž: Kvůli zodpovědnosti?

U: Ano, ale rozveď to.

Ž: No, muž, který není dobrovolně ochoten sloužit své civilizaci, bránit ji se zbraní v ruce proti jejím nepřátelům, vnějším či vnitřním, má sice plné právo žít ve společnosti ve svobodě, těšit se svému právu na hledání vlastního štěstí, ale nemají žádné právo v této společnosti vládnout, tedy volit a být voleni. Právo vládnout mají jen ti, kdo se o společnost zasloužili, tj. sloužili ji se zbraní v ruce a milovali ji natolik, že byli za nich ochotni případně i padnout.

U: Správně, a co ženy?

Ž: Ty mají podobnou volbu jako muži: mohou se rozhodnout, zda děti chtějí mít, případně kolik, ale žena, která žádné děti nemá, ve společnosti nemá takový vklad, jako žena, která děti má. Proto jen ženy, které mají dvě děti nebo více, se kvalifikují k právu volit a být voleny. Žena, která děti nemá, má plnou možnost žít ve svobodě a všechna její práva jsou respektována, ale ona nemá právo vládnout společnosti, v níž budou žít děti druhých, ne její.

U: Správně, to je uspokojivé a vyčerpávající. Dostáváš známku (1-). Mimochodem, máš nějakou otázku k tématu?

Ž: Děkuji. Ne. Vlastně ano: Jak si ti lidé tehdy, v demokracii, mohli skutečně vážně myslet, že lze mít něco za nic, že si to lze jen tak odhlasovat, že lze žít ve svobodné společnosti bez ochoty či občasné nutnosti za ni bojovat, že lze mít dlouhodobě svobodnou a blahobytnou společnost, aniž by se v ní rodily děti, či alespoň jejich minimální dostatek?

U: Víme, že to tak bylo, ale nechápeme to. Nejednalo-li se o extrémně patologický případ sobectví, pak se jednalo o případ davového, kolektivního šílenství, jakému lidstvo vždy v dějinách čas od času propadlo – např. upalování čarodějnic, přinášení lidských obětí, víra v horoskopy, různé zázračné kamínky, či, představ si tu hrůzu, snahy státu kontrolovat obsah skleniček, jež dospělí svobodní a zodpovědní lidé popíjejí. Strašné!

Ž: Věru strašné! Ještě že jsou ty tmářské doby demokracie za námi!

U: Tak, tak. Zvu Tě na skleničku.

Psáno pro joch.blog.idnes.cz