Eurofilové i euroskeptici měli donedávna jednu jistotu: EU sama sebe dvakrát ročně uložila k ledu. Pokud se neobjevila událost typu rusko-gruzínského konfliktu, klesala míra unijní aktivity vždy o Vánocích a v létě. Letos je tomu jinak.

V červenci Komise předložila hned několik legislativních návrhů (např. zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde a zde) a otevřela řadu veřejných konzultací, z nichž mnohé (kupříkladu ty, jež se vztahují k zelené knize o důchodových systémech a ke zprávě o směrnici EIA) lze považovat za prvopočátek pozdější intenzivní normotvorby. V srpnu se otevřeně začalo hovořit o radikální změně balení a prodeje cigaret nebo o dalším z pokusů na zavedení svébytné evropské daně vybírané přímo EU. Nemluvě o pokoutním navýšení přeplaceného úřednického aparátu Komise, jejž kritizovali i někteří europoslanci.

Dosavadní přístup byl popisován termíny „Christmas tree approach” a „summer recess approach”, tedy že vše podstatné se musí stihnout do Vánoc, resp. do léta, kdy bude očekávaný klid zbraní. Letos se intenzita práce unijních institucí (nebo lépe řečeno některých jejich představitelů) v průběhu léta nesnížila. Minimálně poměřujeme-li výstupy se závažností zvažovaných opatření ve vztahu k členským státům. Vzhledem k zaběhnutému úzu je to ale matoucí, v horším případě to ukazuje na tendenci odsouvat méně pohodlné otázky na období, jemuž zainteresovaní věnují výrazně méně pozornosti.

Klíč k pochopení tkví v Lisabonské smlouvě. Její přijetí sice umožnilo hladší přijímání unijní legislativy, současně ovšem narostl i objem otázek, do nichž může EU mluvit. Věcně je Unie dlouhodobě přetížená. Ba co víc, zdá se, že situace se oproti době „před Lisabonem” dále zhoršila.

Na otázku, zda je správné, aby EU jela na plný výkon prakticky celý rok, euroskeptici bez váhání vyřknou očekávatelné „ne”. Stejná odpověď by ale měla zaznít i od těch, kteří evropskou integraci podporují.

Oba názorové proudy se shodnou minimálně na tom, že pro fungující společenství je nezbytné, aby existovala taková pravidla, jež mu umožní efektivní dosažení vytčených cílů; musí vycházet z reálné praxe, musí jim být dána možnost uplatnit se a nesmí jich být přehršel. V opačném případě systém kolabuje. Nebo minimálně ztrácí své opodstatnění.

Je s podivem, kolik lidí v Česku, folklorně nadávajíce na poměry v českém parlamentu, podporuje EU, aniž si uvědomují, že z funkčního hlediska je často právě v „Evropě” situace mnohem tristnější.

Stačí se podívat na celkový objem sekundární legislativy přijaté od 1. května 2004, kdy se Česká republika stala členem EU, do konce letošního července. Už jen z letmého pohledu zarazí, jak velký je. Veřejně dostupná databáze EUR-Lex obsahuje 19 055 položek, z čehož nařízení bylo přijato 10 341, směrnic 675, rozhodnutí 6406 a dalších aktů 1632. A to odhlížím od kvalitativní stránky věci, množství revizí „mateřských” norem nebo od prosté skutečnosti, že aktivita EU se samozřejmě neomezuje pouze na tvorbu závazných předpisů; její záběr je značně bohatší.

Uvedené by si nesporně zasloužilo zevrubnější rozbor, i bez něj lze ale konstatovat trojí: 1. víceméně konstantní kapacita unijního aparátu EU znemožňuje „obhospodařit” narůstající agendu, aniž by její jednotlivé legislativní výstupy ztrácely elementární kvalitu, o níž je řeč výše; 2. kvalita jednotlivých pravidel je jedna věc, kvalita sumy takových pravidel věc druhá (existují-li jen samé skvělé normy na ochranu životního prostředí, neznamená to, že stejně skvělá je i celá environmentální politika); 3. legislativa nezískává na významu per se, ale jen tehdy, je-li skutečně (a korektně) aplikována (což je např. problém, který v EU dlouhodobě existuje s normami majícími rozproudit přeshraniční poskytování služeb a zajistit adekvátní ochranu spotřebitele).

Tím, že si EU toto léto odmítla dát oraz, vytčené integraci evropského kontinentu nenapomůže. Spíše lze čekat, že ji v budoucnu dožene vlastní (a stále se zvětšující) stín.

Vyšlo v Revue Politika