Nábožensky vlažní Židé nejčastěji protestují proti veřejnému vystavování náboženských symbolů. Ortodoxní Židé jsou zvyklí na veřejné projevy své religiozity, a proto jim nevadí veřejné projevy religiozity jiných denominací. Přesvědčovat americké Židy, že pravice je pro ně dobrá, je marné, pokud se nevrátí ke své skutečné náboženské tradici.

Norman Podhoretz patří k nejvýznamnějším osobnostem amerického neokonzervatismu – hnutí bývalých levicových intelektuálů, kteří se od poloviny šedesátých do konce sedmdesátých let 20. století přesunuli k pravici. Většina z nich v roce 1980 podporovala prezidenta Ronalda Reagana, když přešla z Demokratické do Republikánské strany. A většinou šlo o Američany židovského původu.

V roce 1960 se Podhoretz ve svých 30 letech stal šéfredaktorem amerického měsíčníku Commentary. Ten začal vycházet v roce 1945 a v padesátých letech vyznával tradiční demokratické centristicko-levicové postoje a obhajoval domácí i zahraniční politiky demokratických prezidentů Franklina D. Roosevelta a Harryho Trumana – od Nového údělu a sociálního státu na domácí scéně až po studenoválečné antikomunistické zadržování sovětské expanze v zahraničí. Tyto postoje demokratického levicového hlavního proudu zastával v padesátých letech i Podhoretz.

Poté, co se však stal šéfredaktorem Commentary, otočil své politické zaměření ostře doleva – k radikální levici. A začal kritizovat tehdejší demokratickou vládu prezidenta Johna F. Kennedyho zleva. Domníval se totiž, že americkou poválečnou společnost není nutné velebit, ale naopak tvrdě pranýřovat její problémy a chyby.

Podhoretz odsuzoval americké levicové liberály, protože nedostatečně prosazují občanská práva černochů, a v letech 1964 až 1966 byl jedním z prvních kritiků války ve Vietnamu, kdy ji americká levice ještě podporovala. (Zahájily ji levicové vlády demokratických prezidentů Kennedyho a Lyndona B. Johnsona.) Navíc byl jedním z prvních příslušníků radikálního proudu, kterému se v roce 1968 začalo říkat Nová levice.

Odklon do Nové levice 

Pak však přišel šok – třetí, šestidenní, izraelsko-arabská válka v roce 1967 a reakce radikální Nové levice na ni. Do té doby západní levice považovala Izrael za malý, slušný, sociálně demokratický stát, který ohrožují mocné arabské reakční režimy. Po roce 1967 začala Nová levice (dnes standardní levice a její hlavní proud) nahlížet na Izrael jako na predátorský arogantní západní stát, který utiskuje nevinné a bezbranné arabské obyvatele, které v minulosti zlý Západ utiskoval a kolonizoval stejně jako celý třetí svět.

Podhoretz tuto situaci vnímal tak, že v roce 1967 hrozila po čtvrt století druhá genocida velké části židovské populace, a kdyby Izrael preventivně nezaútočil na arabské armády připravené jej zničit, pak by tato genocida nastala. Uvědomil si nebezpečí radikální levicové kritiky Západu coby obzvlášť nespravedlivého, protože paralyzuje západní demokracie v souboji s jejich brutálním protivníkem. A všiml si, že arabské země v konfliktu s Izraelem jak v šestidenní, tak ještě více v jomkippurské válce v roce 1973 podporoval Sovětský svaz, jehož rozpínavosti ve světě mohly čelit jen USA.

Podhoretz také dospěl k názoru, že radikální odsudek západní a americké společnosti svých přátel z Nové levice nesdílí, protože tuto společnost má rád a cítí se v ní dobře. Umožnila totiž jak jemu, tak ostatním příslušníkům menšin bezprecedentní míru svobody, možností, příležitostí a úspěchu. Proto je třeba ji hájit proti jejím neliberálním alternativám.

Rovněž v domácí politice začal Podhoretz nabývat dojmu, že se Nová levice ubírá chybným směrem. Hnutí za občanská práva černochů – proti segregaci a diskriminaci –, jež podporoval, se změnilo v hnutí za affirmative action , pozitivních preferencí a kvót ve prospěch černochů. Princip, že člověk má být posuzován jako takový, porušovali bílí rasisté i levicoví obhájci kvót pro menšiny. To je však v rozporu s meritokratickým přístupem, dle nějž by měl být člověk hodnocen na základě svých zásluh a dovedností, a nikoli rasy či barvy pleti.

Posun do prava 

Podhoretz provedl stejný obrat jako ostatní neokonzervativci – v zahraniční a bezpečnostní a domácí ekonomické politice i v kulturně-morálních otázkách se posunul do prava a začal se vymezovat vůči Nové levici. V sedmdesátých letech pak učinil z Commentary významný ideový časopis podporující americké angažmá ve světě, tvrdý postoj vůči sovětům a obranu liberálních demokracií proti jejich nepřátelům – od komunistů přes diktátory ve třetím světě až po radikální islamisty.

V šedesátých letech Podhoretz kritizoval levicové demokratické prezidenty za válku ve Vietnamu zleva, v polovině sedmdesátých let pak republikánské centristické prezidenty Richarda Nixona a Geralda Forda zprava. Jejich politiku détente (uvolnění) vůči Sovětskému svazu totiž považoval za podobně nezodpovědný a nebezpečný appeasement , jako byl ve třicátých letech vůči Hitlerovi.

V tomto názoru se shodoval s ostatními konzervativci, kteří nebyli „neo“ – například s tehdejším senátorem Barrym Goldwaterem či kalifornským guvernérem Reaganem. V roce 1980 Podhoretz zveřejnil knihu, v níž tvrdil, že americká vojenská účast ve Vietnamu byla správná. Nesprávné však bylo, že Američané nakonec svého jihovietnamského spojence opustili.

Pouze demokratičtí kandidáti 

Tato intelektuální a politická odysea amerických neokonzervativců je známá a mnohokrát popsaná a Podhoretz a jeho manželka Midge Decterová v ní hráli významnou roli. Tuto Podhoretzovu biografii pak uvádím proto, abych mohl lépe představit tezi jeho poslední knihy Why Are Jews Liberals? (Proč jsou Židé levicově orientovaní? – slovo liberal překládám v americkém smyslu jako synonymum pro levici), která vyšla v roce 2009, rok po zvolení Baracka Obamy prezidentem USA.

Podhoretz se soustřeďuje výhradně na Židy v USA, neboť v ostatních zemích, například v Kanadě či ve Velké Británii, nejsou jejích židovští občané stejně silně spojení s levicí, ale v podstatě rozptýlení v celém politickém spektru, přičemž uvádí bonmot amerického sociologa židovského původu Miltona Himmelfarba: „Židé vydělávají jako příslušníci Episkopální církve, ale hlasují jako Portorikánci.“

(Episkopální církev je v USA vlastně pobočkou Anglikánské církve a v americké historii privilegovaných WASPs, bílých anglosaských protestantů, patřila k nejbohatším a nejelitnějším. Portorikánci byli v té době etnickou skupinou s nejnižšími příjmy.)

Proč američtí Židé, kteří vydělávají stejně jako nejbohatší Američané, trvale hlasují jako ti nejchudší? Ve volbách v letech 1928 až 2008 američtí Židé vždy kromě jednoho případu dali demokratickému kandidátovi na prezidenta více než 60 procent hlasů, někdy až 80 až 90 procent. Za těchto 80 let bylo židovských hlasů pro Demokratickou stranu v průměru neuvěřitelných 75 procent.

Američtí Židé dali kandidátovi na prezidenta za Demokratickou stranu méně než 60 procent hlasů (vlastně méně než 50 procent) pouze v roce 1980. Tehdy pro demokrata Jimmyho Cartera hlasovalo (jen) 45, republikána Reagana 39 a pro třetího, nezávislého kandidáta Johna B. Andersona 14 procent amerických Židů. ( Pro zajímavost : v roce 2012 pro Obamu hlasovalo 69 procent a pro republikána Mitta Romneyho jen 30 procent amerických Židů.)

Dvě teze 

Američtí Židé jsou druhou nejloajálnější etnicko-religiózní skupinou Demokratické strany – vyšší procento hlasů získává jen od amerických černochů –, čímž se liší od ostatních bělošských skupin v USA.

Zatímco většina bělochů i protestantů hlasuje pro republikány a většina bílých etnických menšin, které stejně jako Židé byly součástí Rooseveltovy koalice Nového údělu – bílí Jižané a katolíci irského, italského a slovanského původu –, k nim dávno přestoupila, Židé jsou v USA jedinou bělošskou skupinou, jež většinově hlasuje pro Demokratickou stranu. (Katolické hlasy jsou v USA rozdělené rovnoměrně – katolíci evropského původu hlasují většinou pro republikány, latinskoamerického pro demokraty.)

A nejen to. Židé jsou také neproporčně přítomni ve všech lobbistických uskupeních spojených s levým křídlem Demokratické strany, které štědře dotují. Jak si vysvětlit tuto anomálii? Podhoretz na tuto otázku odpovídá, ale předtím uvádí dvě teze:

Za prvé, zhruba do roku 1970 bylo v židovském zájmu – na Západě obecně a v USA konkrétně – spojit se s politickou levicí a podporovat ji.

Za druhé, zhruba od roku 1970 – a časově stále více – je v zájmu amerických i západních Židů spojit se s politickou pravicí a podporovat ji.

Antisemitská pravice 

To první proto, že konzervativní pravice byla historicky antisemitská. V evropských tradicionalistických křesťanských společnostech sice Židé mohli žít a platit daně, ale jako občané druhé kategorie, často izolovaní v ghettech. Proto si mnoho Židů oblíbilo historicky první levicový trend – osvícenství 18. století. To bylo liberálně univerzalistické a slibovalo odstranit všechny náboženské či etnické předsudky vůči Židům a učinit je rovnoprávnými občany.

Pro mnoho Židů, především chudé z východní Evropy, byla atraktivní i historicky druhý levicový trend, který byl nejen politický, ale i ekonomický a reprezentoval jej socialismus a komunismus. Proto se značná část Židů v 19. a první polovině 20. století stala socialisty a komunisty. Tyto ideologie byly rovněž univerzalistické, rovnostářské a sekularizované, a proto opět slibovaly odstranit všechny etnické či náboženské předsudky vůči Židům.

Podle Podhoretze byl příklon Židů k levici o to racionálnější, že náboženská pravice například ve Francii či v carském Rusku na přelomu 19. a 20. století byla silně antisemitská. Také osvícenství a socialismus/komunismus však obsahovaly z hlediska postoje k Židům „čertovo kopýtko“, které bylo nejlépe vidět u jejich představitelů – francouzského filozofa Voltaira a německého Karla Marxe. Oba nenáviděli, přímo nesnášeli, nejen křesťanství, ale i judaismus, a považovali je za předsudečné, hanebné a špatné.

Voltaire a Marx 

Nabídka kontinentálních evropských osvícenců, jako byl Voltaire, zněla: odstraníme všechny legální diskriminace Židů, čímž dosáhnou plné politické a občanské rovnosti, ale za to musejí rezignovat na židovský partikularismus a zbavit se předsudku svého náboženství, z něhož nenáviděné křesťanství vychází. Řečeno jinak, přestanou být Židy, plně se v populaci rovných občanů asimilují a smíšenými sňatky nadále nebudou v dějinách existovat.
Karel Marx nejenže nenáviděl židovské a křesťanské náboženství, ale i Židy jako etnikum a jejich obchodní, komerční způsob života

U Marxe, autora odporných antisemitských textů, to bylo ještě výraznější. Nejenže nenáviděl židovské a křesťanské náboženství, ale i Židy jako etnikum a jejich obchodní, komerční způsob života. Dle něho dosáhnou politické i ekonomické rovnosti, ale musejí se zbavit své židovské víry, navíc jim bude znárodněn soukromý majetek. Prostě přestanou být Židy. Navzdory tomu mnoho z nich marxismu propadlo a stal se pro ně po ztrátě židovské víry předků novým náboženstvím.

Dle Podhoretze byl příklon Židů k levici kvůli antisemitismu pravice logický, a to i v USA. Franklin D. Roosevelt si svým společenským a občanským liberalismem, ekonomickým sociálně demokratickým přístupem a bojem proti nacismus podporu amerických Židů zasloužil. Stejně jako jeho nástupce Truman, který byl navíc křesťanským sionistou a v roce 1948 sehrál klíčovou roli při rychlém uznání státu Izrael, a to navzdory radám mnoha svých poradců a ministrů.

Vazba amerických Židů na Demokratickou stranu tedy byla oprávněná. Dokonce natolik silná, že když v roce 1964 kandidoval za republikány na prezidenta poloviční Žid Goldwater, jehož děd Goldwasser přicestoval do USA z Polska, 90 procent amerických Židů hlasovalo pro jeho demokratického protikandidáta Johnsona.

Dva hlavní zájmy 

Tento postoj amerických Židů se podle Podhoretze změnil na konci šedesátých let 20. století, kdy v důsledku vítězství Nové levice nad starou přestala být západní levice vstřícná ke dvěma hlavním židovským zájmům:

přežití státu Izrael, který permanentně ohrožují jeho sousedé (jen se mění soused či země coby největší ohrožení); udržení meritokratického přístupu, v němž je člověk brán jako takový a záleží na jeho schopnostech a dovednostech a který se pro Židy a mnoho dalších menšin v USA ukázal blahodárný.

K oběma těmto zájmům je americká i západní levice nejen stále vlažnější, ale přímo nepřátelská. Většina členů Demokratické i Republikánské strany je proizraelská, ale u republikánů je tato většina výraznější. Mnoho levicových aktivistů je pak propalestinských. A je to levice včetně hlavního proudu Demokratické strany, jež prosazuje pozitivní diskriminaci ve prospěch barevných menšin, čehož důsledkem jsou kvóty.

Židů jsou v USA pouze tři procenta z jejich obyvatel, a proto by zavedení etnicko-rasových kvót bylo extrémně protižidovským opatřením, jež by radikálně zredukovalo počet talentovaných a vzdělaných mladých Židů přijatých na univerzity ve prospěch příslušníků barevných menšin s mnohem horšími znalostmi či studijními výsledky. Židů jsou v USA pouze tři procenta z jejich obyvatel, a proto by zavedení etnicko-rasových kvót bylo extrémně protižidovským opatřením

To je mimochodem fenomén, který už na prestižních amerických univerzitách funguje proti mladým Američanům východoasijského původu. Ti na rozdíl od mladých Američanů černošského a hispánského původu nejsou považovaní za „znevýhodněné“, a tudíž affirmative action v jejich prospěch zavedena není.

Jejich výsledky u přijímacích testů jsou sice mnohem lepší než jiných privilegovaných menšin, ale je jich na univerzity přijato méně, než by odpovídalo čistě meritokratickému přístupu. Největší obětí affirmative action v USA jsou jednoznačně Američané východoasijského původu.

Strach z křesťanů 

Proč více amerických Židů nevolí republikány? Proč od konce šedesátých let do konce sedmdesátých let 20. století nenásledovali ostatní bílá etnika, jež od třicátých do šedesátých let byla součástí demokratické koalice Nového údělu, ale po roce 1968 se začala přesunovat k republikánům?

Podle Podhoretze proto, že od Reaganovy doby je významnou součástí Republikánské strany takzvaná náboženská pravice – velmi konzervativní protestantští evangelikálové. A dokud tito konzervativní křesťané zůstanou natolik významnou součástí Republikánské strany, většina amerických Židů pro ni nikdy nebude hlasovat . A to kvůli strachu – z teokracie, inkvizice či historické obavy z křesťanské pravice, která před sto lety byla antisemitská. Kvůli strachu, že pokud tato křesťanská pravice v USA posílí, stanou se Židé opět občany druhé kategorie. Dokud konzervativní křesťané zůstanou natolik významnou součástí Republikánské strany, většina amerických Židů pro ni nikdy nebude hlasovat

Podhoretz a ostatní američtí (neo)konzervativní Židé považují tuto fobii nejen za iracionální, ale i za hloupou a poškozující židovské zájmy. Americká křesťanská pravice je totiž jedním z nejsilnějších a nejradikálnějších stoupenců státu Izrael i silně filosemitská. Vykládá doslova biblický text, podle nějž Hospodin požehná těm, kdo žehnají potomkům Abraháma.

Podhoretz s uznáním uvádí výrok svého zesnulého neokonzervativního židovského přítele Irvinga Kristola (1920–2009): až nastane podle křesťanů druhý příchod Mesiáše, uvidíme, kdo z nás – židů a křesťanů – měl pravdu. A jeden z nás bude muset provést výraznou teologickou revizi své nauky. Proč bychom však do té doby nemohli být přáteli? A Podhoretz dodává: především už jsme ve všech důležitých politických otázkách spojenci.

Zavržení Tóry judaismu 

Tím se dostáváme k Podhoretzově odpovědi, proč jsou američtí Židé výrazně liberálně-levicoví. Nejprve vyvrací jejich tvrzení, že jsou natolik levicoví, protože to odpovídá židovské náboženské tradici – že Židům jde v důsledku jejich dědictví o sociální spravedlnost, pomoc menšinám a o reformu, napravení světa ( tikkun olam ).

Podle Podhoretze pokud by byla pravda, že židovská tradice, židovské náboženství a Tóra vedou k levicovosti, pak by nejlevicovější Židé měli být ti nejzbožnější, nábožensky nejortodoxnější a nejvíce žijící dle Mojžíšova zákona, tedy nejortodoxnější Židé. Ti však jsou nejméně levicoví a nejvíce pravicoví ze všech amerických Židů – deset procent ortodoxních amerických Židů stabilně volí Republikány. A mají opačné hodnoty než levicoví, nábožensky vlažní či sekularizovaní Židé. Podhoretz se domnívá, že Tóra levicového liberalismu je opakem a zavržením Tóry judaismu

Zatímco tito sekularizovaní či nábožensky vlažní Židé představují v USA skupinu, jejíž nejvyšší procento ze všech etnicko-religiózních podporuje neomezené právo na potrat a homosexuální manželství, Tóra, kterou vyznávají ortodoxní Židé, nepřipouští potrat kromě ohrožení života matky a pohlavní styk mužů považuje za ohavnost.

Nábožensky vlažní Židé nejvíce protestují proti veřejnému vystavování náboženských symbolů – včetně desky s Desaterem, a proto jsou i finančně v první linii soudních bitev proti nim. Ortodoxní Židé jsou zvyklí na veřejné projevy své religiozity, a proto jim nevadí veřejné projevy religiozity jiných denominací. Také je pro ně nejméně ze všech Židů přijatelný socialismus a sociální stát a mají nejkladnější postoj k podnikání a obchodování, neboli ke kapitalismu.

Podhoretz se domnívá, že Tóra levicového liberalismu je opakem a zavržením Tóry judaismu. A to je i jeho odpověď na otázku, proč jsou američtí Židé natolik radikálně levicoví – levicový liberalismus je jejich náboženstvím. Není pro ně náhradou tradičního náboženství, nýbrž novým náboženstvím. Stejně jako někteří jejich dědové a pradědové v minulosti zavrhli Tóru judaismu ve prospěch Tóry marxismu, oni nyní přijali Tóru levicového liberalismu. Tato jejich víra je velmi silná, a proto žádný racionální argument proti ní v dohledné době nic nezmůže.

Základní svátost 

Na podzim 2009 jsem byl ve Washingtonu, když Podhoretz v Hudson Institute prezentoval tuto svou knihu. Věděl jsem, že v roce 1986 navštívil disidenty v Praze, což bylo statečné od předního amerického antikomunisty, který v té době kritizoval prezidenta Reagana zprava, protože je příliš měkký vůči Michailu Gorbačovovi. V diskusi Podhoretz prohlásil, že Tóra levicového liberalismu, náboženství levicového liberalismu, které u většiny amerických Židů nahradilo náboženství judaismu, považuje právo na potrat za svou základní svátost.

Tóra levicového liberalismu, náboženství levicového liberalismu, které u většiny amerických Židů nahradilo náboženství judaismu, považuje právo na potrat za svou základní svátost

Na dotaz, zda souhlasí s tezí židovského konzervativního kulturního kritika a rozhlasového komentátora Michaela Medveda v sympoziu k jeho knize v Commentary, že u většiny amerických Židů hraje rozhodující roli odpor ke křesťanství, Podhoretz odpověděl, že Medvedovův postoj je ještě ostřejší – pouze odpor ke křesťanství dnes sjednocuje americké Židy.

(Představme si Woodyho Allena a mladého příslušníka chasidského hnutí Chabad, jenž má nejspíš devět dětí. Oba jsou sice Židy, ale přitom nemají žádné společné politické názory, náboženskou víru, rodinné hodnoty ani zálibu ve stejných filmech. Jako Židy je pouze spojuje odmítání Nového zákona a mesiášského nároku Ježíše.)

Medved, stejně jako Podhoretz politický konzervativec a navíc konvertita od sekularizovaného k ortodoxnímu židovství, se domnívá, že přesvědčovat americké Židy, že pravice je pro ně dobrá, jak se snaží Podhoretz, je marné, pokud se nevrátí ke své skutečné náboženské tradici . Pak prý se – je-li už demokracie s více politickými stranami v Albánii, Moldavsku či Iráku – podaří zavést systém dvou stran poprvé po sto letech i v americké židovské komunitě.

Levicová naivita 

Další účastník diskuse Michael Horowitz, židovský aktivista, který několik desetiletí upozorňuje na perzekuci křesťanů ve světě, jež je největší ze všech náboženských, etnických či rasových skupin, řekl, že nechápe strach většiny amerických Židů z křesťanů. S poukazem na údaj, že čím konzervativnější křesťané, tím přátelštější k Židům, je přesvědčen, že takzvaný „biblický pás“ – region velice konzervativních protestantských křesťanů především na americkém Jihu – je pro Židy záchranný.

Žena ve věku 25 až 30 let prohlásila, že je Američanka z židovské rodiny, která se do USA přistěhovala z bývalého SSSR, a že mezi svými příbuznými a přáteli nezná nikoho nepravicové orientace. Podhoretz jí odpověděl, že američtí Židé původem ze SSSR jsou všichni pravicového smýšlení – druhá výjimka vedle ortodoxních Židů – a jako příklad uvedl bývalého sovětského, zřejmě židovského disidenta, kterému bylo v první polovině sedmdesátých let umožněno emigrovat do USA. Každý, kdo zažil totalitarismus, nemůže věřit levicové naivitě, neboť ví, že ve světě žijí zlí lidé, kteří si přejí ošklivé věci, a jediné, co jim zabrání je spáchat, je naše tvrdá síla

Podhoretz ho tehdy doprovázel na přednáškovém turné po USA, přičemž z diskusí stále více vyplývalo, že ve vietnamské válce sympatizuje s Američany. Podhoretz se ho po varování, že to je v USA zejména mezi intelektuály nepopulární postoj, zeptal, zda stejně jako on smýšlí i mnoho dalších sovětských disidentů. Odpověď špatnou angličtinou zněla: „Nikoli mnoho dalších, nýbrž všichni!“

Podhoretz ve své knize nezmiňuje, že židovští imigranti z bývalého Sovětského svazu v USA nebo v Izraeli jsou jednoznačně pravicoví. Tudíž čím více jich bude, tím větší posun do prava nastane v zemi, do níž imigrují. Každý, kdo zažil totalitarismus, nemůže věřit levicové naivitě, neboť ví, že ve světě žijí zlí lidé, kteří si přejí ošklivé věci, a jediné, co jim zabrání je spáchat, je naše tvrdá síla.

Vyšlo na www.ceskapozice.cz